Rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva musí být doručeno i zástavnímu dlužníku, i když není ani daňovým subjektem ani osobou zúčastněnou na daňovém řízení. Zástavní právo vzniká dnem právní moci rozhodnutí odvolání proti rozhodnutí nemá tedy odkladný účinek. Soud z tohoto rozhodnutí vychází jen tehdy (§ 135 odst. 2 OSŘ), posuzuje-li jako předběžnou nebo meritorní otázku, zda určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje „daňové“ zástavní právo. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení, není rozhodnutí správce daně o dani závazné (účinné) a také se mu nedoručuje.

21Co 199/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. ŠP a soudců JUDr. MK a JUDr. JP ve věci zástavního věřitele FÚ xxx, se sídlem xxx, IČ: xxx, proti zástavnímu dlužníku PJ, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené VJ, nar. xxx, bytem xxx, o nařízení soudního prodeje zástavy, o odvolání zástavního dlužníka proti usnesení Okresního soudu v HK ze dne 22.12.2009, č.j. 21C 206/2009-26, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se m ě n í takto: Návrh zástavního věřitele na nařízení prodeje zástavy – nemovitosti zástavního dlužníka parc.č. 91/7, zapsané na listu vlastnictví č. 393 pro katastrální území R, obec HK u Katastrálního úřadu pro Kk, katastrální pracoviště HK, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 141.278 Kč z titulu daňového nedoplatku dlužníka MJ, nar. xxx, se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud nařídil prodej zástavy – nemovitostí zástavního dlužníka, tj. parcely č. 91/7 zapsané na listu vlastnictví č. 393 pro katastrální území R, obec HK, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 141.278 Kč z titulu daňového nedoplatku dlužníka MJ (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a zástavnímu dlužníku uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v HK soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Vyšel ze zjištění, ze daňový dlužník MJ dlužila ke dni 14.1.2002 Finančnímu úřadu v -- (dále též: navrhovatel) daňový nedoplatek ve výši 561.064 Kč. Správce daně rozhodl o zřízení zástavního práva k nemovitostem patřícím zástavnímu dlužníku (dále též odpůrkyně) k zajištění daňových pohledávek ve výši 547.964 Kč, neboť rozsudkem Okresního soudu v HK ze dne 6.9.1999 č.j. 14C 237/96-53, který nabyl právní moci dne 30.10.2001, bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená dne 1.12.1995 o převodu nemovitostí z MJ a VJ na PJ, je vůči Finančnímu úřadu v -- právně neúčinná. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí a vlastníkem nemovitostí je zástavní dlužník. Okresní soud proto postupoval podle § 200z odst. 1 o.s.ř. a nařídil prodej zástavy, neboť zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Nezabýval se otázkou, zda popř. v jaké výši pohledávka zanikla splněním, neboť to není pro rozhodnutí významné. Jde případně o důvod zastavení výkonu rozhodnutí, který je druhou fází soudního prodeje zástavy. Proti usnesení podal odvolání zástavní dlužník (odpůrkyně). Uvedla, že správce daně nesplnil zákonem uloženou povinnost vyzvat daňového dlužníka (zástavního dlužníka), který má daňový nedoplatek, aby jej zaplatil v náhradní lhůtě s tím, že po uplynutí této doby přikročí bez dalšího k vymáhání nedoplatku.Tím byla poškozena její práva, neboť neustále je a byla připravena zaplatit žalovanou částku ve výši 141.278 Kč a vyvázat tím nemovitost ze zástavního práva. Jednání zástavního věřitele považovala za účelové s možností prodeje nemovitosti za výrazně podhodnocenou cenu, např. předem určenému zájemci. Žaloba je nedůvodná, neboť zástavní věřitel nepostupoval dle zákona a nevyužil všech dostupných zákonných prostředků k uspokojení své pohledávky před tím, než přikročil k soudnímu prodeji zastavené nemovitosti. Navíc ani neprokázal, že by byla v prodlení se splacením pohledávky, nebo že by odmítla tuto pohledávku uhradit. Navrhla, aby usnesení bylo jako nedůvodné a diskriminující zrušeno v plném rozsahu. Namítla rovněž, že zástavní dlužnici nemovitosti nepatří na základě rozsudku o neúčinnosti darovací smlouvy a že dluh je již zaplacen. Navrhovatel v odvolacím řízení potvrdil, že jistina byla zaplacena. Uvedl, že je zde ještě dluh z titulu penále, a to v současné době vykonatelný ve výši 237.767 Kč na základě nového výkazu nedoplatků sestaveného ke dni 25.6.2010. Jedná se o částky, které se váží k jistině 141.278 Kč, která byla uhrazena. Zástavní věřitel sdělil odvolacímu soudu, že rozhodnutí Finančního úřadu v -- ze dne 19.6.2002 o zřízení zástavního práva nebylo doručováno zástavnímu dlužníku s odvoláním na ustanovení § 24 zák.č. 337/1992 Sb. ukládající správci daně zachovávat povinnost mlčenlivosti vůči třetím osobám, neboť ze strany daňového dlužníka nedošlo k písemnému zproštění mlčenlivosti dle § 24 odst. 4 cit. zák. Rozhodnutí bylo doručováno jen MJ, jíž se týkají daňové nedoplatky, vůči kterým bylo zástavní právo uplatněno. Z projevů a chování zástavního dlužníka je však zřejmé, že je zatížení nemovitostí dostatečně známo. Zástavní právo bylo katastrálním úřadem zapsáno na základě rozhodnutí správce daně. Soudem vyslovená právní neúčinnost darovací smlouvy vůči navrhovateli dává možnost zajistit tento majetek zástavním právem a uspokojit se z něj při úhradě daňového dluhu. Odvolání je důvodné. Odvolací soud dává za pravdu navrhovateli v tom, že je oprávněn na základě rozsudku o vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy uspokojit se z majetku ve vlastnictví odpůrkyně. Účelem institutu odporovatelnosti je zajistit ochranu věřitele před právními úkony jeho dlužníka, které zkracují věřitele. Právní podstata odporovatelnosti spočívá v tom, že odporovatelný právní úkon, který je platným právním úkonem, ztrácí účinnost vůči osobě oprávněné k odporu (relativní bezúčinnost). Proto věřitel může požadovat uspokojení pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právním úkonem z majetku dlužníka ušlo, přestože vlastnické právo přešlo na třetí osobu. Zkrácený věřitel se v případě úspěchu odpůrčí žaloby může výkonem rozhodnutí hojit na majetku, jako by nadále v majetku dlužníka existoval postižením majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku. Navrhovatel mohl např. podat návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví odpůrkyně. Navrhovatel takto nepostupoval, ale podal návrh na nařízení soudního prodeje zástavy. Okresní soud správně vymezil, které předpoklady musí být splněny, aby soud mohl vyhovět návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy. Na rozdíl od okresního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že všechny předpoklady nebyly splněny. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, který má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn, a zástavnímu dlužníku (osobě, která je vlastníkem předmětu zástavního práva - zástavy), jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být použit k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn. Podle právní úpravy platné od 1.1.2001 se vznik a zánik zástavního práva se neřídí pouze ust. § 72 zák.č. 337/1992 Sb. (neboť už nejde o zástavní právo zákonné, dle původní speciální úpravy platné do 1.1.2001). Hmotněprávní účinky zástavního práva zřízeného správcem daně vznikají a zanikají za podmínek stanovených občanským zákoníkem. Podle výše citované právní úpravy vzniká zástavní právo na základě rozhodnutí správce daně až dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Jde o výjimečný případ, kdy odvolání proti rozhodnutí o vzniku zástavního práva správce daně má v rozporu s § 48 odst. 12 cit.zák. odkladný účinek, i když to tak v ustanovení § 72 cit.zák. není výslovně stanoveno. (V této souvislosti srov. též publikaci - "Správa daní a poplatků s komentářem", 2. aktualizované a doplněné vydání, autor: JUDr. Jaroslav Kobík, nakladatelství - ANAG, s.r.o. - Praha 2002, zejména pak komentář, str., 372 - 375, str., k ustanovení § 72 cit.zák.). Samotné ustanovení § 72 cit.zák. se pak odvolává na ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu, kde je tento odkladný účinek stanoven v obecně závazném ustanovení § 160 občanského zákoníku. Podle ustanovení § 156 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo vzniká na základě zástavní smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví; za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona. Podle ustanovení § 160 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Správce daně jako správní úřad může svým rozhodnutím zřídit zástavní právo k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství; ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle ustanovení § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu (§ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, patří do výlučné pravomoci správce daně. Vydal-li správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, soud je nesmí v řízení podle části třetí občanského soudního řádu přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou správnost) a je povinen z něho (ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř.) vycházet. Uvedená závaznost rozhodnutí správce daně pro soud však není absolutní. Soud z něho vychází jen tehdy, jestliže v řízení podle části třetí občanského soudního řádu posuzuje (jako předběžnou nebo meritorní otázku), zda určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje "daňové" zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové pohledávky nebo jakého příslušenství této pohledávky bylo zástavní právo zřízeno. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňový subjekt nebo osobu zúčastněnou na daňovém řízení), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, daňovým subjektem a ani osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle části třetí občanského soudního řádu uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o zřízení zástavního práva. Z rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů tedy soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu vychází, jen posuzuje-li, jakou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení dle § 7 odst. 1 a 2 písm. f) zák.č. 337/92 Sb. a není ani jejich právním nástupcem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1092/2006 z 11. dubna 2007). Odpůrkyně nebyla v rozhodnutí správce daně označena za daňový subjekt nebo osobu zúčastněnou na daňovém řízení. Rozhodnutí jí nebylo doručováno. Soud proto nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že vůči jejímu majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o zřízení zástavního práva. Pokud odpůrkyně byla osobou zúčastněnou na daňovém řízení, pak odvolací soud dospívá k těmto závěrům: Jestliže ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti i zástavnímu dlužníku (vlastníku zástavy), pak je třeba rozhodnutí o zřízení zástavního práva doručit i zástavnímu dlužníku. Pokud by bylo možno pohlížet na zástavního dlužníka jako na osobu zúčastněnou na řízení dle § 7 odst. 1 a 2 písm. f) zák.č. 337/1992 Sb., pak rozhodnutí mělo být odpůrkyni doručeno. Podle § 7 odst. 1 a 2 písm. f) zák.č. 337/1992 Sb. daňového řízení vedeného správcem daně se zúčastňují, kromě pověřených pracovníků správce daně, daňové subjekty a třetí osoby. Všechny osoby zúčastněné na řízení jsou povinny na požádání prokázat svoji totožnost (odst. 1). Třetími osobami se rozumí další osoby, které mají povinnost součinnosti v daňovém řízení v rozsahu a způsobem stanoveným tímto zákonem (odst. 2 písm. f/). Podle § 32 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb. v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Tato rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná, jen jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 17 odst. 4 téhož zákona se do vlastních rukou příjemci doručují písemnosti, je-li den jejich doručení rozhodný pro počátek běhu lhůty, jejíž nesplnění by pro příjemce mohlo být spojeno s právní újmou. Podle § 24 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb. pracovníci správce daně, jakož i třetí osoby, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním. Podle odst. 2 osoby zúčastněné na daňovém řízení musí být poučeny o své povinnosti zachovávat mlčenlivost a o právních důsledcích porušení této povinnosti. Ustanovení odstavce 1, jehož se navrhovatel dovolává, nelze vykládat tak, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva nesmí být doručeno vlastníku zástavy, je-li osobou odlišnou od daňového dlužníka a je-li osobou zúčastněnou na řízení, neboť rozhodnutím je postižen jeho majetek a proti rozhodnutí je přípustné odvolání, které má odkladný účinek. Jestliže se navrhovatel rozhodl uplatnit svůj nárok na zaplacení soudním prodejem zástavy, tj. v řízení podle § 200y a násl. o.s.ř., pak i v tomto řízení se nelze vyhnout tomu, že zástavní dlužník je obeznámen s existencí daňových nedoplatků daňového dlužníka. Ze všech těchto důvodů uzavřel odvolací soud, že zástavní právo k nemovitostem odpůrkyně nevzniklo, buď proto, že odpůrkyně není daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení, nebo proto, že rozhodnutí o jeho zřízení nenabylo právní moci v důsledku nedoručení odpůrkyni. Nad rámec uvedeného shledává odvolací soud ještě další důvod, pro který nelze návrhu vyhovět. Navrhovatel neosvědčil v odvolacím řízení ani existenci pohledávky, pro níž navrhl před okresním soudem prodej zástavy, neboť pohledávka ve výši 141.278 Kč byla uhrazena dne 17.6.2010. Navrhovatel tedy sám v odvolacím řízení netvrdí, a tedy ani nemůže osvědčit, existenci pohledávky uplatněné před okresním soudem v době rozhodování odvolacího soudu. Odvolací soud nepostupuje v rozporu s judikaturou, podle níž nemá námitka zástavního dlužníka, že zástavní právo zaniklo v důsledku zániku zajištěné pohledávky, místo v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 1467/2004 a další). Tato námitka je bezvýznamná v řízení. V souzené věci ale nastala jiná situace v tom, že navrhovatel přestal tvrdit existenci pohledávky, uplatněné před okresním soudem a tím ji nemůže ani osvědčit. Jestliže má navrhovatel vůči daňovému dlužníku další pohledávky na základě jiných platebních výměrů na daňové penále (byť jde o příslušenství původní jistiny uplatněné před okresním soudem), jde podle názoru odvolacího soudu o nepřípustné uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, kterému brání ust. § 216 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud z těchto důvodů napadené usnesení změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že návrh zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že v řízení před okresním soudem nevznikly odpůrkyni podle obsahu spisu žádné náklady a v řízení odvolacím se odpůrkyně práva na náhradu nákladů řízení vzdala. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání. Je proti němu přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí u Okresního soudu v HK a rozhoduje o něm Nejvyšší soud ČR se sídlem v B. V HK dne 6. září 2010 předsedkyně senátu