V příčinné souvislosti s fyzickým napadením poškozeného je ztráta na výdělku poškozeného pro jeho pracovní neschopnost. Následkem fyzického napadení poškozeného není však ztráta daňového bonusu, podmíněného dosažením příjmů za kalendářní rok ve výši šestinásobku minimální mzdy (§ 35d odst. 6 zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů), není-li jisté, že nesplnění předpokladů pro daňový bonus bylo vyvoláno právě ztrátou na výdělku způsobenou fyzickým napadením.

22Co 262/2010 R o z s u d e k Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. BH a soudců JUDr. JCH, Ph.D. a JUDr. MV ve věci žalobkyně NM, nar. 24.4.1976, bytem v xxx, proti žalované VK, nar. 21.7.1969, bytem v xxx, zast. JUDr. VB, advokátem se sídlem v xxx, o náhradu škody ve výši 19.350,- Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve S ze dne 11.2.2010, č.j. 110C 193/2009-35, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í takto: Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 19.350,- Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním ani odvolacím soudem. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 19.350,- Kč a náklady řízení ve výši 780,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně uplatňovala proti žalované náhradu škody, ke které tvrdila, že žalovaná dne 5.9.2008 fyzicky napadla žalobkyni, v důsledku toho byla žalobkyně v pracovní neschopnosti od 5.9. do 30.10.2008. Žalovaná pak za jednání byla odsouzena v trestním řízení. V důsledku pracovní neschopnosti žalobkyně, nevznikl žalobkyni nárok na tzv. daňový bonus, který činil 19.350,- Kč, který by jinak žalobkyně mohla uplatnit, kdyby vykonávala práci a pobírala v období, kdy pro chování žalované nemohla pracovat, mzdu. Okresní soud věc posoudil podle ust. § 420 odst. 1 a § 415 ObčZ a dospěl k závěru, že žalovaná byla trestním příkazem Okresního soudu ve S dne 7.1.2009 uznána vinnou, že dne 5.9.2008 žalobkyni fyzicky napadla, chytla ji za oděv pod krkem a druhou rukou sevřenou v pěst ji nejméně desetkrát udeřila do hlavy a obličeje a když žalobkyně i žalovaná upadly na zem, uchopila jednou rukou žalovaná žalobkyni za vlasy a druhou ji stále bila, čímž jí vytrhla několik chomáčů vlasů a způsobila jí pohmoždění hlavy, podlitinu na hlavě, zlomeninu nosu s hematomem, natržení vazu v oblasti krku a oděrku na levém rameni. Žalobkyně byla pro svá zranění léčena a byla práce neschopna do 31.10.2008. Tímto svým jednáním žalovaná spáchala trestný čin výtržnictví a trestný čin ublížení na zdraví a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo žalované uloženo nahradit žalobkyni škodu ve výši 13.602,- Kč. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 23.1.2009. Tímto rozhodnutím o vině a trestu byl okresní soud vázán podle § 135 odst. 1 o.s.ř. a okresní soud v tomto jednání žalované shledal první znak odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti. Okresní soud pak zkoumal, zda žalobkyni vznikla majetková újma a dospěl k závěru, že zprávou zaměstnavatele žalobkyně společnosti A, s.r.o. a výslechem svědkyně VR bylo prokázáno, že kdyby žalobkyně docházela dne 5.9. až 31.10.2008 do zaměstnání, dosáhla by takového příjmu v součtu za kalendářní rok, který by odpovídal nejméně šestinásobku minimální mzdy, tedy částky 48.000,- Kč a v takovém případě by žalobkyni vznikl nárok na daňový bonus ve výši 19.350,- Kč. Jelikož žalobkyně do práce nedocházela a mzdu nedosáhla, daňový bonus jí nebyl přiznán. Tím žalobkyni ušel nárok na daňový bonus, tedy jí vznikla škoda ve výši 19.350,- Kč (§ 442 odst. 1 ObčZ). Okresní soud dále zkoumal příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ze strany žalované a škodou, která vznikla žalobkyni a dospěl k závěru, že zde příčinná souvislost je, neboť kdyby se žalovaná nedopustila trestního jednání, žalobkyně by měla možnost vykonávat práci u svého zaměstnavatele a dosáhla by nárok na daňový bonus. Okresní soud tedy žalobě vyhověl v celém rozsahu a žalobkyni přiznal i právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná včasné odvolání. V něm zopakovala své výhrady, které vznesla již v řízení před soudem prvého stupně. Tvrdila, že ušlý daňový bonus, na který by žalobkyni vznikl nárok, je podmíněn, jak je konstatováno i v rozsudku, dosažením příjmů za kalendářní rok, který bude odpovídat šestinásobku minimální mzdy. V řízení pak podle žalované bylo prokázáno, že žalobkyně v prvním kvartále roku 2008 nedosahovala žádných příjmů a v průběhu roku 2008 měla několik dalších pracovních neschopností, které nesouvisely s jednáním žalované a které svým rozsahem překračovaly v žalobě uvedenou dobu. Okresním soudem dovozený závěr, že i přesto by žalobkyni náležel daňový bonus, je podle žalované v tomto nedostatečný, neboť nezohledňuje sled událostí, který k následku vedl. Jak již žalovaná uvedla, rozhodným obdobím pro přiznání daňového bonusu je celý kalendářní rok a výkon práce a pobírání mzdy v potřebné úhrnné výši. Pokud tedy nebylo této hranice dosaženo, nemůže se izolovaně hovořit o jedné události, ale je třeba zkoumat, z jakých příčin následek nastal. Podle žalované pak důsledek, že žalobkyni nevznikl nárok na daňový bonus, je dán celou řadou příčin, přičemž soud měl hodnotit váhu jednotlivých těchto příčin a nikoliv zohlednit pouze jedinou, a to pracovní neschopnost, která byla způsobena jednáním žalované. Dále žalovaná tvrdila, že v rámci trestního řízení bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody, tedy ušlou mzdu za dobu pracovní neschopnosti, která nahrazovala výši průměrného čistého výdělku žalobkyně a nahradila tak i daňový bonus za dobu její pracovní neschopnosti. Toto však okresní soud ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl, buďto v celém rozsahu nebo částečně. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. V daném případě se žalobkyně domáhá po žalované náhrady škody podle ust. § 420 ObčZ, když tvrdí, že žalovaná se vůči ní dopustila protiprávního jednání, kterým jí byla způsobena škoda tím, že byla v pracovní neschopnosti a proto nepobírala mzdu, čímž jí nevznikl nárok na daňový bonus. Předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle § 420 ObčZ jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi protiprávním porušením povinnosti a vznikem škody a zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru. Důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Naopak škůdce pak může prokazovat, že škodu nezavinil. V daném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že je prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalované, a to tím, že spáchala trestný čin vůči žalobkyni, v důsledku kterého byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Žalobkyní je pak tvrzena výše škody, která spočívá v tom, že žalobkyni nevznikl nárok na tzv. daňový bonus, neboť za kalendářní rok 2008 neměla takovou mzdu, která by dosáhla šestinásobku minimální mzdy (§ 35d odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb. ve znění platném pro rok 2008 o dani z příjmu). Tuto škodu pak žalobkyně prokazovala jednak zprávou svého zaměstnavatele o ročním zúčtování daně z příjmu a jednak výslechem pracovnice svého zaměstnavatele paní R a z těchto dokladů vyplývá, že žalobkyni nárok na daňový bonus nebyl přiznán. Pro přiznání nároku žalobkyni pak bylo nutné vyřešit, zda mezi porušením povinnosti, které bylo prokázáno a tvrzenou škodou existuje příčinná souvislost. I toto bylo důkazní břemeno žalobkyně. Existence příčinné souvislosti je nezbytná bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na zavinění či na objektivní odpovědnosti. Nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující existenci; příčinnou souvislost je třeba vždy prokázat. V každém konkrétním případě je pak třeba zkoumat, zda mezi skutečnostmi, které mohou představovat příčinu vzniku škody, lze identifikovat i protiprávní úkon. Mezi protiprávním úkonem a škodou musí tedy existovat vztah příčiny a následků. Existuje-li ve vztahu ke škodě několik relevantních příčin, je třeba zjistit a vyhodnotit jejich vliv a odstupňování ve vztahu k následku. Příčinná souvislost je tak dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné úvahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Vždy přitom musí jít o přímou příčinu. Příčinou vzniku škody může být jen okolnost, která konkrétní újmu způsobila, nikoliv okolnost, na jejímž základě bylo možno určitý majetkový přínos teprve očekávat. V posuzovaném případě se žalovaná vůči žalobkyni dopustila protiprávního jednání, kterým jí způsobila škodu na zdraví. V důsledku toho žalovaná nepochybně odpovídá za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni, tedy je povinna zaplatit náhradu mzdy v době pracovní neschopnosti žalobkyně (k tomu byla žalovaná zavázána trestním příkazem). Žalobkyní v tomto sporu uplatňovaný nárok na nahrazení ušlého daňového bonusu však podle odvolacího soudu přímo s protiprávním jednáním žalované nesouvisí. Škoda, které se žalobkyně domáhá, měla být způsobena tím, že žalobkyně nedosáhla určité zákonem stanovené výše mzdy za období jednoho kalendářního roku, aby mohla uplatnit daňový bonus. Jednání žalované, v důsledku kterého byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, tedy nebylo přímou příčinou toho, že žalobkyně nesplnila zákonné podmínky pro přiznání daňového bonusu. Příčina vzniku škody nemůže být shledána jenom v okolnosti, na jejímž základě by bylo možno určitý majetkový přínos teprve očekávat (předpokládat). Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud v protiprávním jednání žalované a v žalobkyní tvrzené škodě neshledal přímou příčinnou souvislost, podle jeho přesvědčení nedošlo ke splnění základního předpokladu pro vznik odpovědnosti za škodu a proto rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. Právo na náhradu nákladů za řízení před okresním i odvolacím soudem, za užití § 142 odst. 1 o.s.ř. by náleželo úspěšné žalované. Odvolací soud však v dané věci shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné (§ 150 o.s.ř.) a úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvody zvláštního zřetele hodné byly shledány především v povaze věci, kdy žalobkyně požadovala nárok na náhradu škody, která jí měla být způsobena v důsledku protiprávního jednání žalované. V řízení pak bylo nepochybně prokázáno, že žalovaná se vůči žalobkyni dopustila protiprávního jednání, za které byla i uznána vinnou v trestním řízení. Odvolací soud proto považoval za nepřiměřené, aby žalobkyně nesla náklady řízení žalované, když v podstatě žalovaná svým jednáním zavdala příčinu k tomuto řízení (ačkoliv odvolací soud neshledal mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou příčinnou souvislost). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. V P dne 23. září 2010 předseda senátu