Zákonné ustanovení (§ 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb.), že povinnost platit televizní poplatek trvá i v případě, že si poplatník upraví televizní přijímač k jinému účelu, se nevztahuje na úpravu takového zařízení, které již nebylo technicky schopné k příjmu televizního vysílání.

22Co 502/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. BH a soudců JUDr. JCh, Ph.D. a JUDr. MV ve věci žalobce ČT, se sídlem v xxx, IČ xxxx, zast. JUDr. DK, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému N V B, nar. 6.4.1974, podnikateli se sídlem v xxx, IČ xxx, zast. JUDr. AK, advokátkou se sídlem ve xxx, o zaplacení 20.240,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve S ze dne 5.8.2009, č.j. 5C 14/2009-39, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 15.636,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalovaného. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 20.240,- Kč s úrokem z prodlení a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady k rukám advokátky žalovaného 13.863,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce tvrdil, že žalovaný je podnikatelem, který ve své podnikatelské činnosti používá k podnikání nebo v souvislosti s ním televizní přijímač. Podle ust. § 3 až 6 zákona č. 348/2005 o rozhlasových a televizních poplatcích se tímto ze zákona stal žalovaný poplatníkem televizního poplatku ve výši 120,- Kč měsíčně od 1.1.2007, popřípadě 135,- Kč měsíčně od 1.1.2008. Podle evidence žalobce žalovaný měl dva kusy televizních přijímačů na adrese své provozovny, které nepřihlásil ve lhůtě požadované zákonem do evidence provozovatele televizního vysílání. Tuto skutečnost žalobce zjistil na základě kontroly provedené v provozovně žalovaného. Žalovaný tedy porušil svoji povinnost a nepřihlásil televizní přijímač do evidence provozovatele televizního vysílání a proto se žalobce domáhá po žalovaném kromě dlužných poplatků i přirážky ve výši 10.000,- Kč za každý televizní přijímač, neboť žalovaný tuto svoji povinnost nesplnil ani přes výzvu, kterou mu žalobce zaslal. Žalovaný namítl, že ve své provozovně má uzavřený kamerový systém, který není schopen přijímat televizní signál. Kamerový systém je tvořen miniaturními kamerami rozmístěnými v provozovně spojovacími kabely a dvěma monitory, na kterých je snímán záznam z kamer. Monitory jsou technicky uzpůsobeny tak, aby nemohly přijímat televizní signál, tedy žalovanému nevznikla povinnost tyto „monitory“ přihlásit do evidence žalobce a platit televizní poplatky. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný sporné dva kusy televizorů zapojil do kamerového systému v roce 2006, poté, co z nich nechal odstranit zařízení pro příjem televizního signálu. Ze zprávy KM a potvrzení MZ, jakož i ze svědecké výpovědi posledně jmenovaného, soud zjistil, že předmětné televizory nejsou schopny přijímat analogový signál, neboť mají odpojeny VF díly, tzv. tunery. Okresní soud tedy uzavřel, že ze sporných dvou přístrojů byl odstraněn tuner, tedy zařízení, které umožňuje příjem televizního signálu. Z tohoto důvodu toto zařízení přestalo být televizním přijímačem a žalovanému, tedy vlastníku těchto přístrojů nevznikla povinnost platit televizní poplatky, ani povinnost zaplatit přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý přístroj. Z tohoto důvodu žalobu zamítl. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. V něm uvedl, že okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Především žalobce namítl, že tunery mohou být do televizí kdykoli vráceny a sporné zařízení tak může být schopno přijímat televizní signál. Žalobce pak nesouhlasil ani s výkladem § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. tak, jak jej provedl okresní soud. Podle žalobce povinnost platit televizní poplatek má i poplatník, který upraví televizní přijímač k jinému účelu a tato situace v dané kauze nastala, neboť žalovaný nechal provést zásahy do obou televizí, tedy si televizní přijímače nechal upravit k jinému účelu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, odkázal na jeho správné skutkové i právní závěry. Odvolání žalobce není důvodné. Žalobce ve svém odvolání zpochybnil skutkové i právní závěry okresního soudu. Ke skutkovým závěrům okresního soudu, tedy že sporné televizory nejsou schopny přijímat analogový signál, neboť mají odpojeny VF díly, tzv. tunery, odvolací soud uvádí: Tyto skutkové závěry okresního soudu vycházejí z provedených důkazů, které okresní soud náležitě zhodnotil a vysvětlil svá zjištění z jednotlivých důkazů i to, proč učinil uvedený závěr na základě všech provedených důkazů. Hodnocení okresního soudu je v souladu s ust. § 132 o.s.ř. a odvolacímu soudu se jeví logické a proto skutkové závěry okresního soudu přejímá a považuje je za správné. Odvolací soud dodává, že bylo-li v řízení prokázáno, že v předmětném období televizory nemohly přijímat televizní signál pro absenci tuneru a je tomu tak dosud, nemají pro posouzení věci žádný význam spekulace o možném znovuzapojení tunerů do sporných přístrojů. K právním závěrům okresního soudu odvolací soud uvádí: Podle § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen „televizní přijímač“). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Podle § 3 odst. 2 téhož zákona poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 5 odst. 3 poplatník, který je fyzickou osobou, která je podnikatelem, platí rozhlasový nebo televizní poplatek z každého rozhlasového nebo televizního přijímače, který používá k podnikání nebo v souvislosti s ním; tím není dotčena povinnost platit poplatky podle ust. odst. 1. Podle § 8 odst. 2 poplatník je povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal; tento den je povinen uvést v oznámení. Podle § 9 odst. 1 poplatník, který nesplnil oznamovací povinnost podle § 8 odst. 2 ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit ČT kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 10.000 Kč. Přirážka se platí za každý televizní přijímač, za který nebyla splněna povinnost platit televizní poplatek. Podle § 10 nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Jak vyplývá z výše uvedené právní úpravy, má provozovatel televizního vysílání ČT (žalobce) ze zákona nárok na televizní poplatek, který jsou povinny platit osoby, které jsou vlastníky televizního přijímače a nebo tento televizní přijímač drží alespoň jeden měsíc. Pro určení, z kterého technického zařízení se platí televizní poplatek, pak je rozhodné ust. § 2 odst. 2, kde je označen televizní přijímač jako zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Podle § 10 zákona jsou pak soudy povolány k rozhodování o tom, vznikla-li poplatníkovi povinnost platit televizní poplatek v případě, že tento jej nezaplatí dobrovolně ani přes výzvu provozovatele televizního vysílání. Pro takovéto rozhodování je nutné vyložit, z kterého zařízení vzniká povinnost platit televizní poplatek. § 2 odst. 2 zákona uvádí, že televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. To znamená, že není-li zařízení, které mohlo být i dříve určené k příjmu televizního vysílání, již způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, nemůže jít o zařízení, z kterého se platí televizní poplatek, neboť neodpovídá definici § 2 odst. 2. Na tom pak nic nemění ani věta druhá uvedeného ustanovení, která zní: „toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu“. Zákon v uvedeném ustanovení uvádí pojem „toto zařízení“, tedy zařízení technicky způsobilé k příjmu televizního vysílání, nikoli zařízení jiné. Pokud si vlastník upraví zařízení technicky způsobilé k příjmu televizního vysílání k jinému účelu a toto zařízení si zachová svoji způsobilost k příjmu televizního vysílání, potom i takové zařízení podléhá televiznímu poplatku. Pokud však tuto schopnost již pozbude, což např. znamená, že má odstraněný, nefunkční nebo odmontovaný přijímač televizního vysílání, tzv. tuner, není již schopno příjmu televizního signálu – vysílání a tedy nepodléhá televiznímu poplatku. Jiný výklad by podle odvolacího soudu mohl přivodit až absurdní situace, kdy by naprosto nefunkční bývalý televizní přijímač, který zůstal na půdě domu a je několik let nepoužíván, ale v době nákupu byl způsobilý televizního příjmu, podléhal televiznímu poplatku bez ohledu na to, nejen, zda je využíván k příjmu, ale i zda je schopný přijímat televizní signál. To by pak znamenalo, že jedinou možností podnikatele, kterému již dosloužil televizní přijímač nebo jej dále jako televizní vysílač nechce používat a také z něho nechce platit televizní poplatek, je tento televizní přijímač zlikvidovat, pokud by tento televizní přijímač nebyl součástí muzejních sbírek, zapsaných v centrální evidenci sbírek. S takovýmto výkladem se však odvolací soud neztotožňuje. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry okresního soudu a proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal odvolací soud úspěšnému žalovanému náklady odvolacího řízení. Tyto spočívají v odměně advokátky ve výši 10.750,- Kč podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve dvou paušálních náhradách hotových výloh po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v osmi náhradách za ztrátu času po 100,- Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jízdným advokátky ze S do P a zpět za 880,- Kč a 20% DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 15.636,- Kč. Náklady odvolacího řízení je žalobce povinen nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalovaného (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. V P dne 19. ledna 2010 předseda senátu