I v případě, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná kupní smlouva ohledně nemovitostí, může vlastník uplatňovat své nároky podle § 126 ObčZ a není povinen domáhat se vrácení plnění žalobou podle § 457 ObčZ.

23Co 523/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. MV a soudců JUDr. IT, Ph.D. a Mgr. LP ve věci žalobce PF ČR, se sídlem v xxx, IČ xxx, zast. JUDr. LP, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému DZ, nar. 28.9.1974, bytem v xxx, zast. JUDr. MN, advokátem se sídlem v xxx, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva a vyklizení nemovitosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v P ze dne 24.7.2009, č.j. 6C 205/2008-113, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku III. a IV. p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.281,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného. III. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v P. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud svým rozsudkem zastavil řízení o určení, že kupní smlouva č. 1013690444 uzavřená dne 21.6.2004 mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, je neplatná (výrok I.). Určil, že ČR je vlastníkem a žalobce PF ČR je správcem pozemků parcelní č. 295, 513 a 530 (bez uvedení druhu pozemků) zapsaných na listu vlastnictví č. --- pro obec a k.ú. H vedeném u Katastrálního úřadu pro P kraj, Katastrální pracoviště P (výrok II.). Zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal vyklizení výše uvedených nemovitostí (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V neposlední řadě pak žalovanému uložil zaplatit České republice soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 3.000,- Kč (výrok V.). Učinil tak v řízení, do kterého žalobce vstoupil s tvrzením, že dne 21.6.2004 byla mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě je žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník shora uvedených nemovitostí. Uvedená smlouva je však absolutně neplatná pro rozpor s § 11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 95/1999 Sb. To z toho důvodu, že v době uzavření kupní smlouvy byl žalovaný jako kupující v prodlení s plněním dluhu vůči žalobci z titulu jiné kupní smlouvy. Domáhá se tedy určení neplatnosti uzavřené kupní smlouvy a určení toho, že je ČR vlastníkem příslušných nemovitostí. Ohledně určení neplatnosti kupní smlouvy vzal žalobce svůj žalobní požadavek zpět a okresní soud řízení zastavil dle § 96 o.s.ř. Přisvědčil poté argumentaci žalobce o tom, že ČR je vlastníkem příslušných nemovitostí, neboť žalovaný tyto nemovitosti nabyl na základě neplatné kupní smlouvy. To z důvodů, které žalobce uváděl v žalobě a se kterými se okresní soud ztotožnil. Ostatně s takovým rozhodnutím soudu a s uvedeným odůvodněním souhlasil samotný žalovaný. Žalobce se rovněž domáhal vyklizení příslušných pozemků žalovaným. K tomu okresní soud uvedl, že předpokladem úspěšnosti takové žaloby je, že žalovaný neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce. Žalovaný se v řízení před okresním soudem bránil tím, že na předmětných pozemcích nemá žádné věci, neužívá je. Navíc jde o neoplocené pozemky a žalobci nic nebrání v uchopení se držby. Žalobce by mohl být se svým návrhem na vyklizení pozemku úspěšný, pouze pokud by prokázal, že žalovaný pozemky neoprávněně užívá. To však nesplnil a nebyly tak naplněny předpoklady § 126 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu návrh žalobce na vyklizení předmětných pozemků okresní soud zamítl. Pro poměrný úspěch účastníků tohoto soudního řízení žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a s přihlédnutím k tomu, že žalobce je dle § 11 odst. 2 písm. a/ zákona o soudních poplatcích osvobozen od placení soudních poplatků, uložil dle § 2 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. h/ stejného zákona žalovanému zaplatit soudní poplatek z žaloby. Výroky III. a IV. rozsudku okresního soudu napadl svým odvoláním žalobce. Vytýká okresnímu soudu nesprávný procesní postup. To v tom směru, že nepřipustil změnu žalobního návrhu, ačkoliv pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky uvedené v § 95 odst. 2 o.s.ř. Žalobce ještě před zahájením dokazování upřesnil svůj žalobní požadavek tak, aby splňoval požadavky vyplývající z ust. § 457 občanského zákoníku. Takové upřesnění žaloby nabylo účinnosti již doručením soudu. Přesto o něm soud rozhodoval, a to způsobem, který je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Odkázal na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 138/07 a předpokládal nápravu daného stavu v odvolacím řízení dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25Cdo 1934/2001. Poukázal i na to, že takové rozhodnutí okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby mělo být odůvodněno (viz nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 801/08). Vytýká okresnímu soudu i to, že nedostál poučovací povinnosti dle § 118a o.s.ř. Taková poučovací povinnost je budována na objektivním principu a navíc se plnění takové poučovací povinnosti žalobce v řízení před okresním soudem domáhal. Pokud totiž žalobní žádání vyjadřovalo připravenost žalobce vrátit žalovanému poskytnuté plnění, měl okresní soud, v případě, že nepřipustil změnu žaloby, poučit žalobce o tom, aby tato připravenost byla vyjádřena i v odpovídající formulaci žalobního petitu. Dovolával se rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 30Cdo 1666/2000. Namítá i nepřezkoumatelnost skutkových závěrů okresního soudu. Ten se totiž nevypořádal s tvrzeními žalobce o tom, že žalovaný předmětné pozemky nadále užívá. Rovněž se okresní soud nevypořádává s tvrzením žalobce o tom, že žalobu na vyklizení lze podat i s cílem uchopení se držby věci. Zde žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22Cdo 2602/98. K otázce vyklizení nemovitostí pak argumentuje i názorem, že držení věci bez právního důvodu představuje vždy zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Žalovaný se stal držitelem příslušných nemovitostí a z možných způsobů pozbytí držby přichází v úvahu pouze opuštění věci, což je projev vůle, ve kterém držitel vyjádří, že s věcí nadále jako vlastník nakládat nechce a zároveň s ní skutečně jako s věcí vlastní přestane nakládat. Případně vytvoří takový stav, že svou možnost s ní takto nakládat vyloučí. Žalovaný pak nikdy nedal reálným právním úkonem, který by nezpůsoboval pochybnosti, jasně najevo svou vůli, že věc opouští, neboť jen takový projev může být spojen s pozbytím držby věci. Na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 22Cdo 2302/2000. Dovolává se i právního názoru uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 22Cdo 646/2000, podle něhož k úspěchu žaloby na vyklizení pozemku, která je i žalobou na vydání držby, není bezpodmínečně nutné, aby žalovaní měli na pozemku věci, které by bylo nutno odstranit; pro úspěch takové žaloby postačí, že pozemek užívají, byť například jen k rekreaci nebo k sečení trávy. Opomenutí takového rozhodnutí soudem prvého stupně může mít rysy jurisdikční libovůle, tak jak konstatoval již Ústavní soud ČR. Uzavírá tak, že podmínky pro zánik držby u žalovaného v předmětné věci splněny nebyly a z tohoto důvodu držba žalovaného předmětných nemovitostí nadále trvá. Nebyly tak věcné důvody pro zamítnutí žalobního požadavku žalobce. Argumentuje i tím, že cílem řízení o podané žalobě mělo být dosažení stavu, aby již v souvislosti s určením vlastnictví a správy k předmětným pozemků mohlo dojít k vzájemnému vypořádání závazků mezi účastníky neplatné smlouvy. Splnění této zákonné povinnosti vyžaduje nepochybně aktivní jednání účastníků neplatné smlouvy. Povinností účastníka neplatné smlouvy je vrátit vše, co podle ní dostal. Pak jistě držitel nemovitosti, kterou má vrátit, nemůže splnit svoji povinnost prohlášením o ztrátě vlastnického pocitu. Takové projevy žalovaného považuje žalobce za ryze účelovou snahu vyhnout se splnění své zákonné restituční povinnosti. Odkazuje i na to, že bez významu jsou námitky žalovaného o tom, že předmětné pozemky jsou evidovány ve zjednodušené evidenci a nejsou v terénu identifikovatelné, čímž by je nemělo být možné vyklidit. Není správné ani tvrzení žalovaného o tom, že pokud pozemky užívají třetí osoby, musí žalobce nárok na vyklizení uplatnit vůči takovým třetím osobám. Věcné legitimování k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení dle § 457 občanského zákoníku jsou totiž pouze účastníci neplatné smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33Odo 1806/2006). Nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by totiž mělo být vzato v potaz, co je v dané věci hlavní a co vedlejší (viz nález Ústavního soudu ČR III.ÚS 607/04). Z takového pohledu by bylo namístě přiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve svém vyjádření navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části. Dovolává se toho názoru, že vyklizovací žaloba může směřovat k tomu, aby se vlastník ujal držby, avšak pouze za situace, kdy žalovaný vlastníkovi v tomto ujmutí se držby nějakým způsobem brání, ať už se jedná o užívání pozemku, umístění nějakých movitých věcí, oplocením pozemků, instalací překážek apod. Nic takového však ve věci dáno není, nejméně již od roku 2007. Z tohoto pohledu shledává postup okresního soudu za věcně správný. Na toto vyjádření žalovaného žalobce zareagoval svým vyjádřením ze dne 1.10.2009, s argumentací žalovaného nesouhlasí a připomíná názor Nejvyššího soudu ČR ve věci 28Cdo 4178/2007, dle kterého ve sporu o vydání věci ve smyslu ust. § 126 občanského zákoníku musí žalobce tvrdit a prokazovat, že se žalovaný stal držitelem věci; žaloba bude úspěšná, neprokáže-li žalovaný, že držbu pozbyl. O tom, že žalovaný se stal držitelem věci není žádných pochybností. Žalovaný projevil vůli s nemovitostí nakládat jako s věcí vlastní, neboť uzavíral nájemní smlouvy, případně umožnil užívání pozemků společnosti Z CH, a.s. Žalobce u odvolacího jednání doplnil své tvrzení o tom, že žalovaný se stal držitelem příslušných nemovitostí i s odkazem na širší kontext. Žalovaný totiž s žalobcem uzavřel 28 kupních smluv. Žalobce obdobný spor s žalovaným vede v 25 případech, v nichž se dá prokázat, že žalovaný s příslušnými pozemky nakládá, prodává je třetím osobám, umožňuje třetím osobám, aby na nich hospodařily. Z toho lze prokázat naplnění všech znaků držby a takový závěr lze vztáhnout i na tento konkrétní případ. Žalovaný pak doplnil svoji argumentaci v tom směru, že žalobce od počátku stál před volbou dvou možností. Prvá z nich byla taková, že měl vrátit žalovanému plnění z neplatné smlouvy a požádat o vyklizení. Druhá byla ta, že měl již od počátku soudního řízení žalovat na splnění synallagmatického závazku a měl tak učinit srozumitelně, aby to z žaloby jednoznačně vyplývalo. To však žalobce neučinil a za této situace tedy žalobce žaluje na vyklizení dle § 126 občanského zákoníku. Žalobce se naopak domáhal toho, aby odvolací soud posoudil uplatněný nárok dle § 457 občanského zákoníku a z tohoto důvodu zrušil v napadené části rozsudek okresního soudu. Uvedl, že již v žalobním žádání ze dne 17.7.2008 opíral svůj nárok o § 457 občanského zákoníku, tedy vyjádřil připravenost žalobce vrátit žalovanému to, co žalobce z kupní smlouvy získal. Vyplývá to z textu věty na straně 7 žaloby, kde žalobce vyjádřil připravenost vypořádat se s žalovaným dle § 14 odst. 2 a 3 zákona č. 95/1999 Sb. § 14 citovaného zákona totiž ve výsledku odkazuje právě na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Odvolání není důvodné. Odvolací soud nejprve zhodnotil, jaký nárok žalobce uplatnil v řízení před okresním soudem a jak na jeho nárok, případně nároky, reagoval okresní soud. Primárně jde o to, zda žalobce v řízení před okresním soudem požadoval po žalovaném vyklizení předmětných nemovitostí a uplatnil tedy nárok dle § 126 občanského zákoníku s tím, že později navrhl změnu žaloby a domáhal se nároku odpovídajícímu ust. § 457 občanského zákoníku, nebo zda na straně žalobce šlo již od počátku o uplatnění nároku dle § 457 občanského zákoníku s tím, že svým následným podáním žalobce pouze takovýto svůj návrh precizoval. Odvolací soud se při řešení této otázky ztotožnil se závěrem okresního soudu. Žalobce v žalobě ze dne 16.7.2008 na straně 6 uvádí: „Konečně se žalobce domáhá vyklizení nemovitostí, aby mohl nadále plnit svá práva a povinnosti správce nemovitostí státu i ve vztahu k předmětným pozemkům.“ Na straně 7 pak uvádí, že existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti nelze podmiňovat tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu, a nebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny; nicméně po nabytí právní moci rozsudku bude provedeno vypořádání se žalovaným postupem dle § 14 odst. 2 a 3 zákona č. 95/1999 Sb. v platném znění, per analogia. Již z toho lze dovozovat, že žalobce se žalobou domáhá nároku uvedeného v § 126 občanského zákoníku, dle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Ostatně takovému závěru nasvědčuje i obsah podání samotného žalobce ze dne 16.10.2008, založeném na č.l. 38-41 soudního spisu. Zde v bodě 3, ad) 3 se sám žalobce výslovně dovolává ust. § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Ostatně pokud by měl žalobce od počátku na mysli žalobu dle § 457 občanského zákoníku, dle kterého, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, pak stěží by takovýto požadavek vymezil v žalobě tak, že se domáhá vyklizení žalovaného z předmětných nemovitostí a očekává vypořádání s žalovaným až po právní moci rozsudku soudu s odkazem na § 14 odst. 2 a 3 zákona č. 95/1999 Sb. To z toho důvodu, že řízení o žalobě dle § 457 občanského zákoníku předpokládá vypořádání nároku účastníků v soudním řízení a nikoliv až po jeho skončení. Je pak nepochybné, že svým podáním ze dne 13.7.2009 se žalobce domáhal změny žalobního nároku tak, že požaduje žalobní žádání v souladu s ust. § 457 občanského zákoníku. Okresní soud pak takový návrh žalobce na změnu žaloby zamítl dle § 95 odst. 2 o.s.ř. Proti usnesení o nepřipuštění změny návrhu není odvolání přípustné dle § 202 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. a vzhledem k tomu, že usnesení bylo vyhlášeno při jednání, nebylo nutné doručovat písemné vyhotovení účastníkům či jejím zástupcům, neboť ti byli při jednání přítomni (viz Drápal, Bureš a kol., Občanský soudní řád I., Komentář, C.H.BECK 2009, str. 624). Poté platí dle názoru Nejvyššího soudu ČR ve věci 21Cdo 387/2003, že pokud rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván, že o něm nebude rozhodnuto a že ani nenastanou hmotně právní účinky změny žaloby; hodlá-li žalobce i poté nárok uplatňovat u soudu, musí tak učinit žalobou a tím o něm zahájit nové řízení. Odvolací soud tudíž nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby a musí vycházet z toho, že žalobce uplatnil svůj nárok na vyklizení pozemků žalovaným ve smyslu ust. § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Dále posuzoval, zda bylo možné o takovém nároku žalobce rozhodnout tak, jak učinil ve věci okresní soud nebo zda je namístě přisvědčit názoru žalobce o tom, že pokud poskytl soudu tvrzení o tom, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník příslušných nemovitostí na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, pak může žalobce se domoci svých práv pouze žalobou odpovídající režimu § 457 občanského zákoníku. Pokud takovému režimu tudíž neodpovídá žalobní žádání, tak jak se tomu stalo v tomto případě, bylo procesní povinností okresního soudu žalobce poučit ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. a pokud tak okresní soud neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek pro nepoučeného účastníka negativní výsledek sporu. Odvolací soud tudíž posuzoval vzájemný vztah žaloby dle ust. § 126 a § 457 občanského zákoníku. Přitom přihlédl i ke znění ust. § 560 věty první občanského zákoníku, dle kterého mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo splnil svůj závazek dříve a nebo je připraven jej splnit. Platí totiž, že v případě závazku, v němž jsou práva a povinnosti takto vzájemně podmíněny (závazku synallagmatického), nelze žalobě o plnění jednoho z jeho subjektů vyhovět, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje, aby vzájemnou vázanost nároků mohl soud vyjádřit ve výroku rozhodnutí (k tomu viz R 26/1975). Judikatura soudů však dovodila, že oprávnění vyplývající z ust. § 126 odst. 1 občanského zákoníku, jako výraz práva věcného, je absolutní a o jeho podmíněnosti podle principů vlastních institutům závazkovým (včetně § 560 občanského zákoníku) nemůže být řeči a závěry vyslovené v rozhodnutí R 26/1975 se v takovém případě neuplatní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20Cdo 1270/99 – R 13/2002). K obdobným závěrům se přihlásil rozsudek velkého senátu občansko právního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2006, sp.zn. 31Cdo 1836/2005, který zaujal stanovisko, podle něhož „existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ust. § 80 písm. c/ není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu a nebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny“. Byl tak překonán starší názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci 22Cdo 534/2002. Odvolací soud tak uzavírá, že i v případě, že mezi účastníky je uzavřena neplatná kupní smlouva ohledně nemovitostí, může vlastník uplatňovat své nároky dle § 126 občanského zákoníku a není povinen uplatňovat své nároky pouze žalobou dle § 457 občanského zákoníku. To znamená, že nebylo povinností okresního soudu poučit žalobce dle § 5 a § 118a o.s.ř. způsobem, kterého se žalobce dovolává a okresní soud správně rozhodoval o požadavku žalobce vůči žalovanému ve smyslu ust. § 126 občanského zákoníku. Na straně žalobce jde o vlastnickou žalobu na vyklizení neoprávněně zadržované věci. Osobou aktivně legitimovanou k podání této žaloby je vlastník věci, tedy žalobce. V tomto směru není o důvodnosti žaloby pochyb, s ohledem na pravomocné určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Žalobou na vydání věci se vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Vydání nemovité věci (pozemku) ve smyslu uchopení se její držby pak znamená její předání do dispozice vlastníka resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (užívat). Procesně právní teorie dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní)umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému (předal mu klíče, odstranil uzávěry apod. - k tomu například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 26 Cdo 3206/2006). Z řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, nasvědčující tomu, že se žalovaný v průběhu soudního řízení jako držitel či detentor příslušných nemovitostí chová. Není prokázáno, že by žalovaný nemovitost užíval, umožnil užívání těchto nemovitostí jiným či jinak dával najevo, že věc ovládá a chová se k ní jako k věci vlastní a znemožňoval tak žalobci užívání pozemků. Mezi účastníky není sporu o tom, že jde o neoplocené pozemky a není prokázáno, že by na pozemcích měl žalovaný své věci. Žalovaný popírá, že by znemožňoval žalobci ujmout se držby pozemků a takové chování žalovaného nebylo žalobcem prokázáno. Podmínky pro úspěch žalobce v tomto sporu tak naplněny nebyly. Z těchto důvodů přistoupil odvolací soud k potvrzení rozsudku okresního soudu v napadených výrocích III. a IV., tedy i ohledně výroku o náhradě nákladů řízení. Ve výsledku totiž žalobce uplatnil tři žalobní nároky. Ohledně dvou žalobních nároků nebyl ve věci úspěšný. Na druhou stranu je patrno, že hlavním předmětem tohoto soudního řízení se stala otázka určení vlastnického práva k nemovitostem, kdy ale nelze přehlédnout ani souhlasné stanovisko žalovaného s žalobním nárokem. Z tohoto pohledu lze hodnotit úspěch obou účastníků tohoto soudního sporu v řízení před okresním soudem jako shodný a okresní soud důvodně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, má tudíž právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Náklady odvolacího řízení na straně žalovaného spočívají v odměně za zastupování advokátem dle § 7 písm. d/ vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 6.000,- Kč, dvou paušálních náhradách hotových výdajů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradě za promeškaný čas za osm započatých půlhodin po 100,- Kč, v cestovném zástupce žalovaného ze S do P a zpět ve výši 1.168,- Kč a 20 % DPH. Celkem jde o 10.281,60 Kč, které se žalovanému hradí ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám jeho zástupce dle § 149 odst. 1 o.s.ř. Žalobce podal ve věci odvolání. Tím mu vznikla poplatková povinnost dle § 2 odst. 1 písm. a/ a § 4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce se však dovolává toho, že je v tomto soudním řízení osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. a/ zákona o soudních poplatcích, dle kterého se od poplatků osvobozují Česká republika a státní fondy. Tvrdí pak, že žalobce je státním fondem dle § 28 zákona č. 218/2000 Sb. S takovým závěrem se však odvolací soud neztotožnil. Žalobce byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb. a v textu tohoto zákona není vyjádřeno, že se jedná o státní fond tak, jak vyžaduje ust. § 27 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. Žalobce rovněž nenaplňuje další znaky státního fondu uvedené v § 28 zákona č. 218/2000 Sb. To zejména v porovnání s ostatními státními fondy, jakými jsou například Státní fond dopravní infrastruktury, Státní fond rozvoje bydlení, Státní fond kultury ČR a další. To ovšem znamená, že žalobce doposud nezaplatil soudní poplatek z odvolání a odvolací soud mu takovou povinnost uložil dle § 9 odst. 4 písm. a/ a § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích. Výše soudního poplatku byla stanovena dle Položky 2 písm. c/ Sazebníku soudních poplatků. Obdobně bude nyní na okresním soudu, aby se vypořádal s otázkou zaplacení soudního poplatku z podané žaloby. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává prostřednictvím Okresního soudu v P k Nejvyššímu soudu ČR v B. Je však přípustné pouze za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce zásadního právního významu. V P dne 15. dubna 2010 předsedkyně senátu