Zákonné ustanovení (§ 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb.), že povinnost platit televizní poplatek trvá i v případě, že si poplatník upraví televizní přijímač k jinému účelu, předpokládá, že i po úpravě k jinému účelu zůstává zařízení nadále technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání.

23Co 605/2009 R o z s u d e k Krajský soud v HK - pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. JD a soudců JUDr. IT, Ph.D. a Mgr. LP ve věci žalobce ČT, IČ xxx, se sídlem v xxx, zast. JUDr. DK, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému VR, nar. xxx, podnikateli IČ xxx, bytem a místem podnikání v xxx, o zaplacení 10.120,- Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v P ze dne 5.8.2009, č.j. 26C 11/2009-22, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 10.120,- Kč spolu s úroky z prodlení od 20.12.2007 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud rozhodoval v této věci o požadavku žalobce na úhradu televizního poplatku v částce 120,- Kč a úhradu přirážky k tomuto poplatku ve výši 10.000,- Kč. V té souvislosti řešil zásadní právní otázku, zda žalovanému jako podnikateli vznikla v režimu zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, povinnost televizní přístroj přihlásit do evidence provozovatele televizního vysílání a posléze za něj platit měsíční poplatky. Sporným byl výklad ust. § 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Pro tento účel vycházel ze skutkového závěru, že k datu 8.11.2007 měl žalovaný ve svých podnikatelských prostorách v P televizní přijímač, avšak v důsledku poruchy tohoto přijímače byl od června roku 2006 v tomto přijímači demontován tuner. Z toho okresní soud dovodil, že po vymontování tuneru již není daný televizní přijímač technicky způsobilý k příjmu vysílání a takové zařízení tak proto není ve smyslu § 2 odst. 2 uvedeného zákona předmětem poplatkové povinnosti. Proto také žalovaný nemusel takové zařízení přihlašovat do evidence provozovatele televizního vysílání a nemusel za něj platit příslušné poplatky. Žalobu proto zamítl. Žalobce se proti tomuto rozsudku včas odvolal. Své odvolací výhrady mířil do právního hodnocení rozsudku soudu prvého stupně, když měl za to, že televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu, a to i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Rozhodujícím podle žalobce bylo to, že dané zařízení bylo původně televizním přijímačem sloužícím přímo k reprodukci televizního vysílání a teprve pozdější úpravy provedené na přání žalovaného vedly k tomu, že přístroj k příjmu a reprodukci televizního vysílání sloužit již nemůže. Takové úpravy jsou podle něj nevýznamné. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, žalobě vyhověl a přiznal mu náklady řízení. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. V souzené věci nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalovaný byl vlastníkem zařízení, které v minulosti umožňovalo individuelně volitelnou reprodukci televizního vysílání, avšak v důsledku jeho poruchy a následné opravy v roce 2006 byl vymontován tuner a toto zařízení tak přestalo být způsobilé k příjmu a k následné reprodukci televizního vysílání. Bylo tak otázkou, zda za této situace je takové zařízení i nadále předmětem poplatku podle zák. č. 348/2005 Sb., a to zejména z pohledu výkladu ust. § 2 odst. 2 uvedeného zákona. Podle § 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb. se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuelně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen televizní přijímač). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Odvolací soud je přesvědčen, že výkladem ust. § 2 odst. 2 uvedeného zákona je třeba dojít k tomu, že poplatková povinnost je spojena pouze s takovým zařízením, které je stále technicky způsobilé k individuelně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu, a to i přesto, že takový přijímač je upraven k jinému účelu. Ona úprava ve smyslu věty druhé ust. § 2 odst. 2 může být jakákoliv, avšak nesmí vyloučit schopnost přijímat a reprodukovat televizní vysílání. Pokud tedy bude, tak jako v souzené věci, ze zařízení původně způsobilého k příjmu a reprodukci televizního vysílání odstraněna část, umožňující příjem a reprodukci TV signálu, nemůže takové zařízení již podléhat poplatkové povinnosti. Takovému výkladu nasvědčuje i počátek věty druhé ust. § 2 odst. 2 zákona, v němž se hovoří o „tomto zařízení“. Zjevně tedy zákonodárce mínil jen takové zařízení, které splňuje znaky vyjádřené ve větě první. Výklad podávaný žalobcem, tedy že poplatková povinnost dle § 2 odst. 2 z.č. 348/2005 Sb. se pojí s jakýmkoliv zařízením, které původně bylo schopno příjmu a reprodukce TV signálu bez ohledu na jeho následnou trvalou nemožnost takto TV signál zpracovat, by vedl k absurdním závěrům. Nabízela by se například otázka, co vše musí z takového původního televizního přijímače být zachováno, aby stále šlo o televizní přijímač – postačovalo by odstranění obrazovky či by bylo třeba odstranit části přivádějící elektrický proud nebo by věc musela být zničena jako taková. To ale nelze očekávat za situace, kdy technologický pokrok způsobil, že některá zařízení lze používat pro více účelů, tedy nejen pro příjem a reprodukci TV signálu. Ztratilo-li by takové multifunkční zařízení schopnost TV signál zpracovat, musela by být věc přesto zlikvidována, ve snaze vyhnout se poplatku, i přesto, že např. osobní počítač, mobilní telefon lze i nadále používat k jiným účelům. I to svědčí o nesprávnosti výkladu žalobce. Z výše uvedeného odvolací soud dovozuje, že žalovanému v souvislosti s držbou shora uvedeného zařízení nevznikla ve smyslu § 8 odst. 2 zákona oznamovací povinnost a rovněž za držení takového zařízení nebyl povinen ve smyslu § 2 odst. 3 zákona platit televizní poplatek. Proto ve shodě se soudem prvého stupně shledává odvolací soud požadavek žalobce v této věci nedůvodný, a proto také rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Protože procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, odvolací soud o těchto nákladech rozhodl z úřední povinnosti tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu se nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné V P dne 26. ledna 2010 předseda senátu