I. Panely s drtí zpevňující povrch pozemku nejsou stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ, ale jsou součástí pozemku. II. Vznikla-li položením panelů a drti zpevňujících pozemek (za splnění zákonných podmínek) účelová komunikace (cesta) a byla-li věnována veřejnému užívání, nemůže mu být odňata soukromoprávní dispozicí vlastníkovou.

24Co 11/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. VH a soudců JUDr. DM a JUDr. IP ve věci žalobkyně Ing. NB, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené Mgr. BU, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému JŠ, nar. 9.9.1955, bytem xxx, zastoupenému JUDr. JJ, advokátkou se sídlem xxx, o vyklizení pozemků, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v S ze dne 16. července 2009, č.j. 5C 36/2005-58, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení o té části žaloby, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému vyklidit a žalobkyni předat pozemkovou parcelu č. 2350 v katastrálním území RuJ (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a žalobkyni předat pozemkovou parcelu č. 2349 a 2352 v katastrálním území RuJ (výrok II.) a žalobkyni uložil nahradit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení 5.979,75 Kč k rukám advokátky JUDr. JJ (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků p. č. 2349 a 2352 a žalovaný vlastníkem sousedního pozemku st. p. č. 332, stavby č. p. 289 na něm stojící a dále pozemku p. č. 2363, vše nacházející se v katastrálním území RuJ. Žalovaný přes oba citované pozemky žalobkyně jezdí ke svým pozemkům a stavbě. Za tím účelem žalovaný v roce 2003 provedl zpevnění cesty přes pozemky žalobkyně tak, že na ni položil betonové panely a kamennou drť. Po právní stránce věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a uzavřel, že žalobkyně se svojí žalobou domáhá odstranění následků neoprávněného zásahu žalovaného do jejího vlastnického práva k pozemkům. Takové ochrany se však nelze domáhat negatorní žalobou dle § 126 odst. 1 obč. zák., nýbrž žalobou o náhradu škody uvedením v předchozí stav dle § 420 a § 442 odst. 2 obč. zák. Odkázal zde na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 735/2001. Vyklizení pozemků se přitom nelze domáhat za situace, kdy položené betonové panely se staly součástí pozemku a nejsou již věcí samostatnou. Z těchto důvodů soud žalobě nevyhověl, aniž by se dále zabýval tím, zda cesta, která vede přes pozemky žalobkyně je účelovou komunikací a zda žalobkyně či její právní předchůdci vyslovili souhlas s jejím zřízením. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to jen vůči výrokům II. a III. Namítala, že se podanou žalobou domáhala vyklizení pozemků, konkrétně odstranění betonových panelů, které na ně bez jejího souhlasu umístil žalovaný. V takovém případě žalobkyně svoji žalobu správně opírá o § 126 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný neoprávněně zasáhl do jejího vlastnictví k pozemkům. Tvrdila, že betonové panely jsou stále samostatnou věcí a nestaly se součástí pozemků, na nichž jsou položeny. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že by přes pozemky vedla účelová komunikace. Navrhla, aby krajský soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. Žalovaný se k odvolání žalobkyně přes výzvu okresního soudu nevyjádřil. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 občanského soudního řádu - o.s.ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o.s.ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o.s.ř.), projednal odvolání bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o.s.ř.), přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Zřídí-li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Nelze však zřídit účelovou komunikaci na pozemku proti vůli jeho vlastníka; zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník (anebo jeho právní předchůdce) a vlastník (anebo jeho právní předchůdce) neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s existencí a užíváním této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. Vlastník pozemku se pak může domáhat, aby se ten, kdo jeho vlastnické právo neoprávněně ruší takovou stavbou, která není věcí ve smyslu občanského práva, zdržel dalších zásahů a odstranil následky zásahů již provedených (pokud jde o vzniklou škodu, pak jen podle § 420 a násl. obč. zák.), tedy aby odstranil i výsledek stavebních prací provedených na pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1911/2000). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33Cdo 111/98 se stavbou v občanskoprávním smyslu rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Stavba jako věc v právním smyslu je přitom věcí nemovitou nebo movitou. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2Cdon 1414/97 místní a účelové komunikace představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět. Výsledek stavební činnosti, který je stavbou ve smyslu stavebního práva, nemusí být nutně stavbou ve smyslu občanského práva (obojí viz dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1324/2003). Okresní soud postavil své zamítavé rozhodnutí výlučně na závěru, podle kterého žalobkyně k ochraně svých práv zvolila nesprávný procesní postup, tj. nesprávný typ žaloby, když namísto vyklizení pozemků dle § 126 obč. zák. měla žalovat o uvedení věci v předešlý stav dle § 442 odst. 2 obč. zák. S tímto závěrem krajský soud z níže uvedených důvodů nesouhlasí a současně jej považuje za předčasný. Řízení před okresním soudem je totiž předně stiženo procesní vadou spočívající v pochybnosti o splnění jedné z podmínek řízení, tj. o splnění podmínky určitosti žalobního petitu (žádání). V projednávané věci se žalobkyně svou žalobou, ve znění doplnění ze dne 2.4.2009 domáhala vyklizení pozemků, na které žalovaný navezl drť a betonové panely. U jednání okresního soudu dne 14.7.2009 žalobkyně opět uvedla, že se svojí žalobou o vyklizení pozemků domáhá odstranění betonových panelů ze svých pozemků. Za této situace je žalobní požadavek žalobkyně neurčitý potud, že z něj není s určitostí zřejmé, zda se žalobkyně domáhá vyklizení pozemků bez dalšího nebo vyklizení pozemků jen co do odstranění betonových panelů a drtě z nich. Okresní soud měl proto nejpozději u jednání žalobkyni postupem dle § 43 odst. 1 o.s.ř. poučit o uvedeném nedostatku její žaloby a vyzvat ji k jeho odstranění pod následky danými § 43 odst. 2 o.s.ř. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou spočívající v rozhodování o neurčité žalobě (neurčitém žalobním požadavku). V této otázce nemohla být náprava zjednána krajským soudem, který již jen z tohoto důvodu byl nucen napadený rozsudek zrušit (§ 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Okresní soud dále pochybil i co do právního posouzení projednávané věci. Správně sice věc posuzoval podle občanského zákoníku, nesprávně však aplikoval jeho konkrétní ustanovení a dospěl pak i k nesprávným právním závěrům. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaný na její pozemky bez jejího souhlasu položil betonové panely a drť, čímž zpevnil cestu přes pozemky. Pro rozhodnutí věci je pak zásadní následující právní úvaha. Zda se v případě položených betonových panelů a drti nadále jedná o součást pozemku, na němž jsou položeny (§ 120 odst. 1 obč. zák.) nebo zda se u nich i po jejich položení stále jedná o samostatné věci, příp. stavby, a to movité či nemovité (§ 119 odst. 1, 2 obč. zák.), které však nejsou součástí pozemku, na nichž stojí (§ 120 odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, je třeba uvážit, zda položené betonové panely a drť jsou i nadále věcí způsobilou být samostatným předmětem občanskoprávního vztahu ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák (a to ať již stavbou jako nemovitostí či jen věcí movitou), nebo zda svým položením na pozemek již tento charakter samostatnosti pozbyly a nadále se jedná jen o součást věci jiné, tj. pozemku. V tomto směru je významné, zda po položení panelů a drti k nim lze i nadále samostatně převádět vlastnické právo odděleně od pozemku nebo naopak, zda k nim nelze převést vlastnické právo, aniž by spolu s tím došlo i převodu vlastnického práva k pozemku (viz výše citované rozhodnutí sp. zn. 22Cdo 1324/2003). Pokud by se jednalo nadále o součást pozemku, byla by žalobkyně oprávněna se negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat jejich odstranění, tj. odstranění výsledku stavební činnosti, kterou bez jejího souhlasu žalovaný provedl na jejím pozemku. V tomto případě by se nejednalo o žalobu o vyklizení pozemku, nýbrž o žalobu o odstranění panelů a drti z pozemku, příp. o žalobu o vyklizení pozemku jen co do odstranění panelů a drti z pozemku (viz výše citované rozhodnutí sp. zn. 22Cdo 1911/2000). Naopak, pokud by se stále jednalo o věci samostatné, mohla by se žalobkyně domáhat žalobou o odstranění stavby podle § 135c odst. 1 obč. zák. jejich odstranění v případě, že by se jednalo o stavbu ve smyslu občanského práva, příp. žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. jejich vyklizení z pozemku, pokud by se ani tak o stavbu ve smyslu občanského práva nejednalo, tj. jednalo by se jen o cizí movitou věc nacházející se na pozemku žalobkyně. To má dále význam i pro účely vedení výkonu rozhodnutí či exekuce. Výkon rozhodnutí odstraněním výsledku stavební činnosti, resp. vyklizením co do odstranění panelů a drti z pozemku by se provedl podle § 350 a násl. o.s.ř. upravujících výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů, nikoliv podle § 340 a násl. o.s.ř. upravujících výkon rozhodnutí vyklizením. Odlišnost způsobu výkonu rozhodnutí je zde dána právě tím, že v případě vyklizení se mají odstranit samostatné věci (panely) žalovaného nacházející se na pozemku žalobkyně. Pokud se ale panely žalovaného staly součástí pozemku žalobkyně, nelze je odstranit formou vyklizení dle § 340 o.s.ř. (neboť jako samostatné věci již neexistují), nýbrž jen formou provedení odstraňovacích prací na pozemcích dle § 350 o.s.ř. Okresní soud na základě dosud provedeného dokazování (viz zejména fotografie pozemků) dospěl ke správnému právnímu závěru, podle kterého položené panely a drť tvoří součást pozemků, na nichž jsou položeny a nejedná se u nich nadále o věc samostatnou, nýbrž jen o součást věci jiné. Krajský soud tento dílčí právní závěr sdílí s poukazem na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33Cdo 111/98, 2Cdon 1414/97 a 22Cdo 1324/2003, a zdůrazňuje, že položené panely a drť jsou jen výsledkem stavební činnosti žalovaného na pozemku žalobkyně. Nejedná se o stavbu ve smyslu občanskoprávním, byť by se mohlo jednat o stavbu podle předpisů stavebního práva. Položením panelů a drti proto nedošlo ke vzniku stavby jako nové, samostatné věci stojící na pozemcích žalobkyně. Stejně tak tím nedošlo jen k prostému položení panelů a drti na pozemky žalobkyně tak, že by tyto neztratily charakter dosud samostatných věcí movitých. Položením panelů a drti došlo k určitému ztvárnění či zpracování povrchu těchto pozemků. Vlastnické právo k nim nelze nadále převádět odděleně od vlastnického práva k pozemkům, na nichž leží. Stručně shrnuto, položením a zapracováním panelů a drti na pozemcích žalobkyně se tyto staly součástmi pozemků ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. a přestaly existovat jako dosavadní samostatné věci movité. Z výše uvedeného současně vyplývá, že okresní soud nesprávně uzavřel, že žalobkyně se v dané věci ochrany svých práv musí domáhat výlučně žalobou o uvedení věci v předešlý stav dle § 442 odst. 2 obč. zák. a negatorní žaloba dle § 126 odst. 1 obč. zák. je zde vyloučena. Poukaz okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 735/2001 je nepřiléhavý. Citované rozhodnutí dopadá na zcela odlišnou skutkovou situaci, kdy škůdce neoprávněně zasáhne do vlastnického práva poškozeného k věci, tak že věc se v důsledku tohoto zásahu zhorší. V takovém případě se od počátku jedná o nároky z titulu náhrady škody. Pak lze požadovat odčinění následků neoprávněného zásahu jen dle § 442 odst. 2 obč. zák., který je v případě žalob z náhrady škody speciálním vůči obecnějšímu § 126 obč. zák. O takový případ se ale v projednávané věci nejedná, neboť podle žalobních tvrzení, ale ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalovaný postupoval vůči žalobkyni protiprávně a způsobil jí svým jednáním škodu. Přestože okresní soud správně uzavřel, že panely a drť nadále tvoří součást pozemků žalobkyně, tak se veden výše popsaným nesprávným právním názorem dále nezabýval tím, za jakých konkrétních okolností došlo k jejich položení žalovaným na pozemky žalobkyně, tj. zda s jejich položením žalobkyně alespoň konkludentně souhlasila a zda v důsledku jejich položení současně došlo ke vzniku účelové komunikace na pozemcích žalobkyně. Účelovou komunikací je taková pozemní komunikace, která splňuje znaky, uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Je přitom zjevné, že vždy nemusí jít o stavbu, která by vyžadovala stavební povolení; takové povolení zpravidla nevyžaduje zřízení cest lesních nebo polních, které nejsou stavbami ani samostatnými věcmi ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák., jde jen o určitým způsobem užívaný pozemek, který je pozemní komunikací. Pozemek je tedy pozemní komunikací v případě, že jde o dopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských lesních pozemků. Pozemek, který splňuje uvedená kritéria, se stává účelovou komunikací ze zákona, aniž by bylo třeba o jeho kategorizaci jako účelové komunikaci vydávat správní rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 268/06, bod 32 odůvodnění a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1911/2000). Veřejnou cestou - účelovou komunikací - se pozemek v soukromém vlastnictví stává věnováním. Je-li cesta věnována obecnému užívání, nemůže mu být odňata soukromoprávní dispozicí vlastníkovou. Byla-li cesta vedoucí přes pozemek v soukromém vlastnictví odnepaměti veřejně užívána z naléhavé komunikační potřeby, jde o účelovou komunikaci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 2191/2002). Tvrzení účastníků v této otázce byla zcela protichůdná. Žalobkyně tvrdila, že ona ani její právní předchůdci nikdy nesouhlasili se zpevněním cesty, ani s vytvořením účelové komunikace. Naproti tomu žalovaný tvrdil poskytnutí takového souhlasu již v roce 1974, kdy byly na pozemky položeny železniční pražce, které posléze v roce 2003 žalovaný nahradil panely. Již položením pražců mělo dojít ke vzniku účelové komunikace. Zda vůbec došlo položením železničních pražců, příp. následně panelů ke vzniku účelové komunikace si soud posoudí sám jako otázku předběžnou (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Bude ji posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího vzniku (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. účinného od 1.1.1998, příp. § 22 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, účinného od 7.12.1961), ledaže o tom bylo rozhodnuto správním orgánem; v takovém případě bude soud vázán správním rozhodnutím (§ 135 odst. 1 o.s.ř.). Pokud by položením železničních pražců či následně betonových panelů nedošlo ke vzniku účelové komunikace, tak je žalobkyně oprávněna se podle § 126 obč. zák. vždy domáhat jejich odstranění vůči tomu, kdo je na její pozemek bez jejího souhlasu položil. Jestliže by však již položením železničních pražců došlo ke vzniku účelové komunikace, tak by se žalobkyně nemohla domáhat odstranění následně položených betonových panelů, jestliže udělila alespoň konkludentní souhlas v době položení železničních pražců (neboť proti vůli vlastníka pozemku nezle účelovou komunikaci zřídit). Prvotně udělený souhlas s omezením vlastnického práva pak přechází i na právní nástupce vlastníka, kteří jsou jím vázáni, nemohou jej odvolat a jen z tohoto důvodu dalšímu užívání účelové komunikace bránit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, bod 38 odůvodnění nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1173/2005). Z tohoto pohledu bude rozhodující souhlas žalobkyně, či jejich právních předchůdců k datu položení pražců v roce 1974, ovšem jen za podmínky, že cesta, na které byly položeny pražce, v mezidobí, tj. od roku 1974 do roku 2003 neztratila charakter účelové komunikace (§ 2 odst. 1, 2 písm. d/, § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). Pokud by cesta přes pozemek v tomto mezidobí charakter účelové komunikace ztratila (např. železniční pražce by se bez včasné náhrady zcela rozpadly), tak bude rozhodující souhlas žalobkyně až k datu položení panelů v roce 2003, pokud by jimi mělo dojít ke vzniku nové účelové komunikace. Jinak řečeno, je třeba zkoumat udělení souhlasu vlastníka pozemku k datu, kdy došlo ke vzniku účelové komunikace s tím, že souhlas již není rozhodný pro opravu či údržbu této komunikace. Pokud by však došlo k vytvoření účelové komunikace a následně k jejímu zániku, bude třeba k vytvoření nové komunikace udělení nového souhlasu vlastníka pozemku. Účelová komunikace přitom vzniká ze zákona při splnění v něm předvídaných podmínek pro její vznik a není třeba o tom vydávat správní rozhodnutí. Z těchto hledisek se však okresní soud projednávanou věcí nezabýval a jeho rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Vycházeje z výše uvedeného krajský soud podle § 219a odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčené části zrušil a v souladu s § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. mu věc v této části vrátil k dalšímu řízení. V něm okresní soud předně vyzve žalobkyni postupem dle § 43 o.s.ř. k odstranění neurčitosti žalobního petitu. Následně se bude ve smyslu výše řečeného zabývat tím, zda a kdy došlo k položení železničních pražců a později panelů a zda v důsledku tohoto došlo ke vzniku účelové komunikace na pozemku žalobkyně. Bude zkoumat, zda ke vzniku účelové komunikace došlo již položením původních železničních pražců v roce 1974 a zda tato komunikace trvala i v době nahrazení pražců betonovými panely v roce 2003, tj. zda položením panelů došlo jen k opravě či údržbě dosavadní cesty, nebo zda tím došlo k vytvoření cesty nové, kdy původní cesta tvořená pražci ještě před tím bez náhrady zanikla. Současně bude zjišťovat, zda k položení železničních pražců, příp. následně betonových panelů byl dán alespoň konkludentní souhlas žalobkyně nebo jejich právních předchůdců. V tomto směru vyzve žalovaného k doplnění tvrzení a důkazů postupem dle § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť zde jej tíží břemeno tvrzení a důkazní. Teprve pak ve věci znovu rozhodne a po právní stránce ji bude posuzovat podle § 126 odst. 1 obč. zák. a v souladu s výše vysloveným právním názorem krajského soudu. Pro jeho rozhodnutí je v celku bez významu, zda, v jakém rozsahu, k jakému účelu a na základě jakého právního důvodu žalovaný užívá cestu přes pozemky žalobkyně. Nadto pokud došlo ke vzniku účelové komunikace, tak otázka jejího užívání je nadále v pravomoci silničního úřadu a nikoliv soudu (viz § 44 zákona č. 13/1997 Sb. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1911/2000 nebo sp. zn. 22Cdo 178/99). Tyto skutečnosti nejsou nijak rozhodné pro zodpovězení otázky odstranění panelů a drti z pozemků žalobkyně. Měly by nejvýše význam pro posouzení námitky žalovaného, že výkon práv ze strany žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Touto námitkou se okresní soud rovněž bude zabývat a neopomene rozhodnout ani o nákladech tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Vyslovený právní názor krajského soudu je pro okresní soud závazný (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 18. ledna 2010 předsedkyně senátu