Uplatní-li účastník v odvolacím řízení nový nárok, odvolací soud k němu nepřihlíží, a nemusí tedy o něm rozhodovat.

24Co 241/2010 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. VH a soudců Mgr. ZS a Mgr. TŠ ve věci žalobce OSPZaV - xxx se sídlem v xxx, IČ: xxx, zastoupeného Mgr. PJ, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovanému ZO VÚZT P, se sídlem v xxx, IČ: xxx, zastoupenému JUDr. LCh, advokátem se sídlem v xxx, o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v S ze dne 16.2.2010, č.j. 8 C 264/2004-408, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému, k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení 24.720 Kč. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výše označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem budovy čp. 347 na stavební parcele č. 448, pozemkové parcely č. 3001/2 a pozemkové parcely č. 2049 - pozemku ve zjednodušené evidenci, parcely původ v Pozemkovém katastru, všech nemovitostí v obci V a katastrálním území V v K (výrok I), a uložil žalobci nahradit žalovanému, k rukám jeho zástupce v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku náklady řízení 104.029 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce, jakožto sdružení ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, je podle § 19 odst. 2 ObčZ současně právnickou osobou, jehož organizační strukturu tvoří jednotlivé organizační jednotky, to je základní a územní organizace, které mají rovněž právní subjektivitu, třebaže je tato právní subjektivita podle článku 33 ve spojení s článkem 11 odst. 1 stanov žalobce odvozena od žalobcovy právní subjektivity. Oba účastníci řízení jsou proto způsobilí mít v řízení nejen práva a povinnosti, ale i v řízení samostatně jednat (§ 19, § 20 o.s.ř.). Žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm.c/ o.s.ř.), protože v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán žalovaný a rozsudek soudu může být právním podkladem pro změnu tohoto zápisu, mělo-li by být žalobě vyhověno. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný vlastnil předmětné nemovitosti ještě před tím, než vstoupil do odborového svazu žalobce. Jestliže se rozhodl změnit odborový svaz a vstoupit do Odborového svazu státních orgánů a organizací, nejedná se o transformaci či zrušení základní odborové organizace, ale o to, že jako existující subjekt z odborového svazu žalobce vystoupil a vstoupil do jiného odborového svazu. Proto nelze na takovýto případ aplikovat článek 12 odst. 3 stanov žalobce, který upravuje přechod zanikající základní (či územní) organizace žalobce do jiné organizace, ovšem v rámci odborového svazu žalobce. Aplikovat rovněž nelze ani článek 36 odst. 5 stanov žalobce, podle něhož v případě zániku odborové organizace přechází majetek po předchozím vypořádání závazků a pohledávek na základě protokolu delimitační komise na odborový svaz, tedy na žalobce. Okresní soud, vycházeje rovněž ze závazného právního názoru dovolacího soudu, Nejvyššího soudu ČR, v této věci, vysloveného v jeho rozsudku ze dne 21.1.2009, č.j. 28 Cdo 5099/2007-243, zejména z bodu 19) jeho odůvodnění shledal, že ať bylo počínání žalovaného v souvislosti s přechodem do jiného odborového svazu označeno jakkoliv, ve skutečnosti se jednalo o to, že z odborového svazu žalobce vystoupil a vstoupil do Odborového svazu státních orgánů a organizací. Pro takový případ stanovy žalobce úpravu majetkových vztahů postrádají. Nelze však přijmout argumentaci žalobce, že by měl majetek, který před vstupem do odborového svazu žalobce náležel žalovanému, bez dalšího a toliko na základě stanov připadnout žalobci. V takovém případě, kdy ve stanovách absentuje úprava majetkového vypořádání vystupující základní organizace vůči odborovému svazu, je třeba aplikovat § 3 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. tak, že svobodné vystoupení základní odborové organizace z odborového svazu obnáší i nedotčené právo dispozice s věcmi, k nimž ke dni vstupu do odborového svazu náleželo vlastnické právo základní odborové organizaci. Z obsahu spisu se rovněž podává, že nabývací titul vlastnictví je mezi procesními stranami nesporný (Listina o přechodu vlastnického práva z 22.12.1992 - založená v kopii na čl. 63 spisu - vydaná Majetkovou, správní a delimitační unií odborových svazů IČ: xxx, tj. právním nástupcem zaniklého Revolučního odborového hnutí). Na základě této listiny byl do katastru nemovitostí proveden zápis vlastnického práva žalovaného, tehdy pod IČ (identifikační číslo) xxx, na listu vlastnictví (dále jen LV) č.--- u Katastrálního úřadu pro L kraj - Katastrální pracoviště J. Z odůvodnění výše zmíněného rozsudku dovolacího soudu se rovněž podává, že nikdo nemůže být zbaven vlastnického práva jinak než na základě zákona. Opačný názor by byl v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující ochranu vlastnického práva všem subjektům bez rozdílu. Proto ani stanovy občanského sdružení nemohou platně a účinně do vlastnického práva žalovaného zasahovat. Žalovaný proto nemohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě stanov žalobce pozbýt. Proto okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci, právně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady úspěšného žalovaného sestávaly z nákladů advokátního zastoupení za celkem tři samostatná řízení před okresním soudem, celkem ve výši 54.932,50 Kč, za dvě samostatná odvolací řízení, celkem ve výši 31.736,50 Kč, z nákladů dovolacího řízení ve výši 17.360 Kč a činily tak celkem 104.029 Kč a přiznány byly podle vyhl. č. 484/2000 Sb. a vyhl. č. 177/1996 Sb. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž nesouhlasil s právními závěry okresního soudu a odkázal na předchozí rozsudky okresního a krajského soudu, jimiž bylo žalobě vyhověno. Nesouhlasil rovněž s právním názorem dovolacího soudu o tom, že ve stanovách žalobce absentuje úprava vystoupení základní odborové organizace z odborového svazu, a soudil, že jestliže jsou do odborového svazu přijímáni členové, z nichž se organizace skládají, stanovy žalobce nemusí obsahovat úpravu pro případ vystoupení odborové organizace z odborového svazu ve smyslu zák. č. 83/1990 Sb. Zánik žalovaného se neomezil toliko na změnu identifikačního čísla (IČ), nýbrž došlo k řádnému vypořádání majetku Delimitační komisí žalobce (odborového svazu) a žalovaný měl možnost jeho usnesení napadnout žalobou, což včas neučinil. Stanovy žalobce totiž přechod z jednoho odborového svazu do jiného odborového svazu neumožňují. Z listin předložených žalovaným je patrné, že jeho členská schůze rozhodla o jeho zániku a transformovala se na novou základní organizaci. Proto bylo žalovanému přiděleno i jiné identifikační číslo. Sdružovací právo je založeno na odluce spolku od státu s vysokou mírou autonomie sdružení při řešení členských záležitostí. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR z 23.11.2005, č.j. 28 Cdo 1018/2005-143. Uvedený názor má oporu i v čl. 20 Listiny základních práv a svobod, jímž je zaručeno svobodné vytváření formálních i neformálních sdružení. Do postavení a činnosti sdružení, která jsou právnickými osobami, mohou státní orgány zasahovat jen v mezích stanovených Ústavou a obecně závaznými právními předpisy. Podmínkou je, aby k takovému zásahu byl státní orgán právní úpravou výslovně zmocněn. Ingerence soudu do aktů občanských sdružení je omezena § 15 zák. č. 83/1990 Sb. právem člena sdružení podat žalobu u okresního soudu na určení, zda je rozhodnutí některého orgánu sdružení, proti němuž nelze podat podle stanov opravný prostředek, v souladu se zákonem či stanovami, ovšem pouze ve lhůtě 30 dnů, kdy se o tom člen sdružení dozvěděl, nejpozději do 6 měsíců od rozhodnutí. Nebylo-li uvedeného prostředku využito, je následný soudní přezkum limitován toliko na otázku, zda byly při přijímání rozhodnutí dodrženy procedurální předpisy, jak rozhodl Ústavní soud v rozhodnutí publikovaném pod sp. zn. IV. ÚS 309/2007. V podaném odvolání žalobce opakovaně zastával svůj právní názor, že odborové základní organizace žádný majetek nikdy nevlastnily, a pokud by tento jeho názor neobstál, původní základní organizace zanikla a vznikla nová základní organizace pod zcela jiným identifikačním číslem (IČ). Stanovy jednoho odborového svazu nelze uplatňovat i u jiného odborového svazu a z jednoho odborového svazu nemohl přejít majetek do jiného odborového svazu či na zcela jiný subjekt. I když žalobce připustil, že původně v r. 1990 náležel majetek základní odborové organizaci, musely být tyto organizace členy některého odborového svazu a byly povinny řídit se jeho stanovami. Jestliže se žalovaný prohlásil za právního nástupce původní základní odborové organizace, učinil tak v rozporu se stanovami. Žalovaný využil článku 12 odst. 3 stanov žalobce, obsahující oprávnění zanikající základní organizace k přechodu do jiné organizace, která přebírá veškerý majetek. Zdůraznil, že ani po odborovém sjezdu v r.1990 neměly jednotlivé odborové organizace vlastnické právo k nemovitostem, ale toliko právo hospodaření. V dodatku k odvolání, ze dne 26.10.2010 (č.l. 446-447 spisu), označeném jako „vyjádření žalobce“, upozornil, že mezi obligatorní obsahové náležitosti stanov sdružení, jak jsou vymezeny v § 6 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb., nepatří úprava práva na vystoupení ze sdružení ani majetkové vypořádání s tím spojené. Právo ze sdružení vystoupit je upraveno v § 3 odst. 1 in fine téhož zákona. Proto nelze učinit závěr o tom, že stanovy žalobce měly mezeru v úpravě práva na vystoupení ze sdružení a na úpravu majetkového vypořádání. Platí, že to, co není uvedeno ve stanovách, je upraveno v zákoně o sdružování č. 83/1990 Sb. Jím se řídí úprava všech sdružení a jinými právními předpisy, kupř. občanským zákoníkem se řídí pouze obecnou částí, ustanoveními týkajícími se právnických osob (§ 18 až § 20j ObčZ), přičemž použití analogie juris by odporovalo zásadě autonomie občanských sdružení. Ve výpisu Českého statistického úřadu je uveden způsob zániku žalované jako zrušení bez likvidace s jedním právním nástupcem. Podle § 20a odst. 1, odst. 2 ObčZ třeba dovodit, že zániku právnické osoby předchází její zrušení. Přitom ovšem ani občanský zákoník ani zák. č. 83/1990 Sb. nemají tzv. transformační úpravu, podle níž by se měnila právní úprava spolku jako jednoho druhu právnické osoby soukromého práva na jiný druh takovéto právnické osoby. Třeba také rozlišovat ve smyslu § 13 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb. mezi provedením majetkového vypořádání při zániku sdružení a mezi zánikem pouze člena žalobce. V druhém případě se uplatní úprava, uvedená ve stanovách žalobce, která ovšem s majetkovým vypořádáním nepočítá a takovouto povinnost nelze z obecně závazných právních předpisů dovodit. Žalovaný měl střežit svá práva a jestliže vstoupil do sdružení žalobce, musel či měl si být vědom toho, jaké důsledky to pro něj bude mít. Uvedl rovněž, že až dosud se předmětem řízení nestalo určení vlastnictví ke stavební parcele č. 448, zastavená plocha a nádvoří, na níž se nachází budova čp. 347. Proto v uvedeném písemném podání navrhl změnu žaloby v uvedeném smyslu. Při odvolacím jednání ovšem vzal v této části uvedený procesní úkon zpět. Vedle dosud učiněného závěrečného návrhu, aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, navrhl, aby případně byl rozsudek okresního soudu změněn a žalobě vyhověno. Žalovaný v podaném vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně zrušujícího rozsudku dovolacího soudu v této věci a přiklonil se k jeho právní argumentaci, obsažené v rozsudku ze dne 21.1.2009, č.j. 28 Cdo 5099/2007-243. Zdůraznil zejména, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce ZV ROH při Výzkumném ústavu zemědělské techniky v xxx nabyl předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy, uzavřené se státem již 15.6.1959 a toto jeho právo bylo vloženo vkladem do pozemkové knihy pod č.d. 248/59. Z potvrzení žalobce z 19.6.1998, č.j. 350/98, podepsaného jeho tehdejším předsedou vyplývá, že žalovaný je nástupnickou organizací výše zmíněného ZV ROH. Z usnesení mimořádného všeodborového sjezdu o ukončení činnosti ROH a o právním nástupnictví z 2.3.1990 vyplývá, že došlo k zániku ROH k 2.3.1990, veškeré pravomoci přešly na nástupnické odborové organizace a majetek bývalých ZV ROH přešel do vlastnictví základních, případně místních odborových organizací, které prohlásil za právní nástupce dosavadních ZO ROH. Listina osvědčující přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem byla vydána dne 22.12.1992 pro Katastrální úřad v S. I kdyby snad bylo lze učinit v otázce přechodu vlastnického práva k nemovitostem zcela opačný závěr, než který učinil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku, nelze přehlédnout, že žaloba byla podána až v r.2004, přitom žalovaný včetně svého právního předchůdce užívá nemovitosti jako vlastník v dobré víře již od r.1959, tedy po dobu delší deseti let, proto by vlastnické právo k nim nabyl vydržením tohoto práva podle § 134 ObčZ. Upozornil, že Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12.7.2010 pod sp. zn. IV ÚS 516/10 ústavní stížnost ve věci stěžovatele, jímž byl žalobce prakticky v téže věci, tedy směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2010, č.j. 28 Cdo 3716/2009-170, a dále upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.2.2010, č.j. 28 Cdo 3894/2009-141, v němž byl napaden ve výroku označený rozsudek Krajského soudu v ČB a Okresního soudu v P. Dovolací soud se shodným zdůvodněním, jako v této projednávané věci, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v P k dalšímu řízení. Žalovaný při odvolacím jednání se zpětvzetím návrhu na změnu žaloby, učiněného žalobcem v odvolacím řízení, souhlasil. Navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen. Krajský soud úvodem předesílá, že podle § 216 odst.2 o.s.ř. v odvolacím řízení nelze uplatnit nový návrh. Takovým je i návrh na určení vlastnictví k další nemovitosti, pozemkové parcele č. 448 v obci V a katastrálním území V v K. Nelze-li uplatnit v odvolacím řízení nový návrh, je procesní úkon učiněný v rozporu s § 216 odst.2 nepřípustný a soud k němu nepřihlíží (§ 41a odst.3 o.s.ř.). To znamená, že o něm či o jeho zpětvzetí nemusí rozhodovat. Následně po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 a contrario o.s.ř.), bylo podáno včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 204 odst.1, § 205 odst.1 o.s.ř.), krajský soud přezkoumal napadený rozsudek spolu s řízením, které jeho vyhlášení předcházelo, a přihlížel i k jiným důvodům, než které byly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst.1 o.s.ř.). Odvolání žalobce důvodným neshledal. Zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jsou soudy obou stupňů podle § 243d odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř. vázány právním názorem dovolacího soudu. To samozřejmě platí v případě, že skutkový stav po vrácení věci soudu prvého stupně nedoznal změny. V dané věci nedošlo ke změně ve skutkovém stavu po vrácení věci dovolacím soudem okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud totiž ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 21.1.2009 č.j. 28 Cdo 5099/2007-243, zavázal okresní i krajský soud právním názorem, který by bylo lze označit za vymezení hranic mezi pojetím spolkového práva (upraveného ve stanovách žalobce, jakožto spolku, občanského sdružení, vzniklého na základě zák. č. 83/1990 Sb.) a mezi právem vlastnickým a způsoby jeho nabývání a ochrany (upraveného dalšími obecně závaznými právními předpisy, jakož i Listinou základních práv a svobod – dále jen LPS). Úprava práva spolkového ve stanovách se může týkat vlastní činnosti spolku a jeho jednáním navenek a jde-li o práva vlastnická, může se týkat toliko majetku, který spolek získal po svém vzniku, ovšem pouze na základě zákonem stanovených právních titulů. Jde-li však o případ, kdy je členem spolku právnická osoba (§ 2 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb.), a tou byl a je žalovaný, který byl současně ku dni vzniku svého členství ve spolku žalobce i vlastníkem věci, předmětných nemovitostí, které získal před vznikem svého členství ve spolku žalobce, pak, protože žalovaný ze spolku vystoupil (§ 3 odst. 1 zák. č.83/1990 Sb.), vlastníkem věci, kterou do spolku „vnesl“, nadále zůstal, pokud ovšem nedošlo ke změně vlastnictví k takovéto věci způsobem, stanoveným obecně závaznými právními předpisy (vide i § 132 ObčZ). Jinak řečeno, do vlastnického práva nabytého právnickou osobou (ale i fyzickou osobou) před vznikem členství ve spolku nemohou stanovy spolku zasahovat a učiní-li tak, může se dotčený subjekt dovolat ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 LPS a samozřejmě i žalobou u soudu. Na věci nic nemění, že žalovaný, který byl a zůstal právnickou osobou i v době svého členství u žalobce, hodlal v souvislosti s vystoupením ze spolku žalobce vyhovět stanovám žalobce, ačkoliv v nich absentovala úprava vystoupení člena ze spolku žalobce (z odborového svazu). Na jeho právním postavení (byl a zůstal právnickou osobou) ani na jeho vlastnickém právu k dotčeným nemovitostem k žádným změnám nedošlo. Krajský soud navíc dodává, že je nejen vázán právním názorem dovolacího soudu stejně jako okresní soud, ale i to, že se s právním názorem dovolacího soudu plně ztotožňuje. Navíc třeba uvést, že před vstupem do odborového svazu žalobce byl žalovaný pod původním IČ: xxx zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí (na LV č.xxx) a zapsán jako jejich vlastník je dosud, třebaže s odlišným identifikačním číslem (IČ): xxx. Z obsahu spisu vyplývá, že se tak stalo na základě oznámení žalovaného učiněného katastrálnímu úřadu s odkazem na usnesení členské organizace ZO (pod IČ:xxx) ze dne 25.9.2002, kterým byla původní základní odborová organizace „zrušena“, protože ku dni 24.9.2002 „vznikl“ pod shodným názvem evidencí u Ministerstva vnitra ČR žalovaný, jakožto součást jiného odborového svazu – totiž Odborového svazu státních orgánů a organizací se sídlem xxx, s IČ:xxx. Katastrální úřad provedl změnu zápisu v katastru jen v identifikačním čísle žalovaného, s vědomím, že žalobce, domáhající se další změny zápisu v katastru nemovitostí, a to v označení vlastníka dotčených nemovitostí v katastru, nepředložil žádný právní titul, který by tvrzenou změnu vlastnictví, totiž že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, zakládal. Katastrálnímu úřadu právem nepostačoval pro vyhovění žádosti žalobce jeho odkaz na stanovy žalobce, jakožto spolku, nepokládal totiž stanovy spolku za zákonem stanovený vlastnický nabývací právní titul. Z uvedeného plyne, že námitky žalobce uplatněné v jeho odvolání jsou pro posouzení věci bez právního významu a krajský soud se jimi blíže zabývat nemusel. Po stránce skutkové krajský soud odkazuje na skutková zjištění učiněná okresním soudem, jak jsou obsažena v pečlivém odůvodnění napadeného rozsudku. Veden výše uvedenými důvody shledal krajský soud rozsudek okresního soudu včetně jeho nákladového výroku věcně správným, proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V odvolacím řízení žalovaný uspěl. Proto krajský soud uložil podlehnuvšímu žalobci nahradit žalovanému, k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení (§ 142 odst.1, § 224 odst.1, § 149 odst.1, § 160 odst.1 o.s.ř.). Náklady vzniklé žalovanému tvořila odměna za zastoupení žalovaného advokátem podle § 5 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb. 20.000 Kč, paušální náhrada hotových výloh za dva úkony právní služby po 300 Kč a 4.120 Kč činila 20% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad, neboť podle § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb. zástupce žalovaného doložil, že je plátcem uvedené daně. Celkem tak činily účelně vynaložené náklady vzniklé žalovanému 24.720 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Proti tomuto rozsudku není zásadně přípustné ani dovolání, ledaže by k dovolání, podanému účastníkem řízení u Okresního soudu v S k Nejvyššímu soudu v B ve lhůtě dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku, sám dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 27. října 2010 předsedkyně senátu