Při stanovení sazby mimosmluvní odměny ustanoveného advokáta soud neaplikuje ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mechanicky, ale dbá, aby použití uvedeného ustanovení neodporovalo dobrým mravům zejména v případech, kdy výše uplatněného nároku je očividně přemrštěná.

25Co 39/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. PM a soudců Mgr. ML a Mgr. MP ve věci žalobce PR, nar. xxx, t.č. odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v K, zastoupeného JUDr. PP, advokátkou se sídlem xxx, proti žalované ČR – VsČr, o náhradu škody způsobené na zdraví, k odvolání JUDr. PP proti usnesení Okresního soudu v J ze dne 5. 1. 2010, č.j. 3C 76/2009-58, t a k t o : Usnesení okresního soudu se ve výroku III p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným usnesením zastavil řízení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok II). České republice uložil povinnost zaplatit JUDr. PP odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 17.350,20 Kč (výrok III). Výrok o odměně advokátky odůvodnil ustanovením § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen vyhláška) s tím, že tarifní hodnota zde činí 5.000,- Kč a odměna advokátky za jeden úkon 1.500,- Kč. Advokátka provedla sedm úkonů a odměna celkem dosáhla 10.500,- Kč. Advokátce pak náleží paušální náhrada nákladů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč za jeden úkon, tj. celkem 2.100,- Kč, dále jízdné ve výši 980,- Kč, 1.000,- Kč jako náhrada za promeškaný čas a konečně daň z přidané hodnoty. Okresní soud použil ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky s odůvodněním, že žalobce požadoval nahradit škodu ve výši 10.000.000,- Kč. Tuto částku stanovil velmi hrubým odhadem a reálně ji neupřesnil a neprovedl důvěryhodný výpočet ani v doplnění žaloby. Podle názoru okresního soudu objektivní vyjádření výše nároku žalobce v penězích se pojilo s nepoměrnými obtížemi, protože žalobce nedisponuje a zčásti ani nemůže disponovat relevantními listinnými či jiným důkazy, z nichž by jeho tvrzený nárok bylo možno kvantifikovat. Bylo pak věcí náhody nebo jeho přání, nikoliv spolehlivých výpočtů, k jaké výši požadavku na zaplacení žalobce dospěl. V odvolání proti výroku III JUDr. PP namítala, že na tento případ nelze použít ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky. Hodnota výše peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby měla být stanovena z tarifní hodnoty ve výši 10.000.000,- Kč podle § 7 vyhlášky. Jednalo se totiž o nárok penězi ocenitelný. Skutečnost, že žalobce si sám nárok ocenil na 10.000.000,- Kč není rozhodná pro použití ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky. Stejně tak otázka důvěryhodnosti výpočtu a jeho reálnost nemohla sehrát význam při rozhodování o náhradě jejích nákladů. Reálností výše nároku žalobce se soud mohl zabývat při ustanovení advokáta a pouze tehdy posuzovat i to, zda se nejedná o bezúčelné uplatňování práva. Použití ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky by podle jejího názoru přicházelo v úvahu jen tehdy, kdyby žalobce nestanovil žádnou výši škody a domáhal by se náhrady škody na zdraví bez určení její výše. V případě, že by soud rozhodoval o nároku na náhradu škody, tak by v soudním řízení zjistil skutečnou výši pomocí znaleckého posudku. Navrhla, aby odvolací soud výrok III usnesení okresního soudu změnil tak, že jí přizná odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 407.194,- Kč. Odvolací soud přezkoumal usnesení okresního soudu v mezích, v nichž se odvolatelka jeho přezkumu domáhala a shledal, že odvolání není důvodné. Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle § 7 vyhlášky. Toto ustanovení v bodech 1 – 7 stanovuje sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty. Určujícím pro stanovení výše odměny proto je určení tarifní hodnoty. Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věcí anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku (§ 8 odst. 1 vyhlášky). Ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky je výjimkou z takto stanovené tarifní hodnoty, která platí v případech, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. V takovém případě se za tarifní hodnotu považuje částka 5.000,- (§ 9 odst. 1 vyhlášky). Odvolací soud předně vycházel z toho, že státem hrazené náklady by měly být účelné. Dále nemohl přehlédnout, že mechanická aplikace ustanovení § 7 vyhlášky by mohla vést k absurdním situacím. Smyslem ustanovení § 7 vyhlášky jistě nebylo zajistit bez ohledu na okolnosti případu odměnu ustanovenému advokátovi, jejíž výše by se odvíjela toliko z výše žalované částky bez jakékoli možnosti jejího snížení zásahem soudu. Mechanický výklad by se mohl stát nástrojem velmi snadného výdělku advokáta, zastupujícího účastníka osvobozeného od soudních poplatků, jenž zjevně mnohonásobně nadsadí rozsah požadovaného peněžitého plnění (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.6.2009, sp. zn. II. ÚS 787/08 a ze dne 22.11.2007, sp.zn.I.ÚS 1126/07). V daném případě žalobce pohledávku sice vyčíslil na 10.000.000,- Kč, avšak lze přijmout názor okresního soudu, že žalobce tuto částku jen hrubě odhadl a v průběhu řízení ji nikterak reálně neupřesnil ani neprovedl důvěryhodný výpočet. Na základě těchto údajů nebylo možno rozpoznat základní předpoklady úspěšnosti žaloby. Žalobci přitom nic nebránilo, aby vznesl požadavek na částku daleko nižší nebo dokonce ještě mnohonásobně vyšší. Za tohoto stavu by použití § 7 vyhlášky odporovalo dobrým mravům a okresní soud nikterak nepochybil, když stanovil odměnu z tarifní hodnoty 5.000,- Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu ve výroku III jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 5. března 2010 předseda senátu