31Af 94/2010-25           ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věcí žalobkyně L. J.,   zast. Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. července 2010, čj. 3288/10-1400-602175,  takto:   I.   Žaloba se zamítá.   II.   Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění:          Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do platebního výměru na daň z převodu nemovitostí ve výši 17.646,- Kč.        Uvedla, že žalovaný si učinil ještě před ukončením dědického řízení po zůstavitelce H. L. úsudek ve smyslu ust. § 28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) o tom, že žalobkyně je potencionálním dědicem zůstavitelky. Tento právní názor považovala za nezákonný a neústavní. Odkázala přitom na ust. § 57 odst. 3 daňového řádu, dle něhož může být podmínka placení daně dědicem splněna až po nabytí právní moci rozhodnutí o projednání dědictví a do té doby žádný vztah mezi státem a dědicem   Pokračování                                                                                            31Af 94/2010 -2-   nevzniká, nemůže být tedy postižen na svém majetku placením daně, k níž není povinen.        Úvahu žalovaného, dle níž může žalobkyně podat návrh na obnovu řízení v případě, že její dědická pozice nebude nakonec soudem potvrzena, považovala rovněž za nezákonnou. Takový názor považovala za rozporný s ust. § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, dle něhož správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžují, a dále s ust. § 2 odst. 2 uvedené právní úpravy, dle níž správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena a v rozsahu, v jakém byla svěřena. Upozornila, že tyto  zásady jsou dle ust. § 177 odst. 1 správního řádu závazné i v řízení o správě daní a poplatků.       Další žalobní námitkou vyslovila žalobkyně přesvědčení, že jí žalovaný uložil povinnost platit daň nikoliv pouze nezákonně a v rozporu s ústavním pořádkem ČR, ale i mimo rámec zákonných lhůt, které jsou pro něho závazné. Žalovaný totiž rozhodl o odvolání ze dne 26. 1. 2010 až téměř po půl roce, a nikoliv do 30 dnů.   V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 7. února 2006 byla uzavřena kupní smlouva, kterou  H. L. prodala spoluvlastnický podíl na smlouvou specifikovaných nemovitostech manželům M. aj. E., a sice za vzájemně sjednanou cenu 450 000,- Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva z této smlouvy, vznikly dnem 7. února 2006. K tomuto datu vznikl předmět daně z převodu nemovitostí a  Helena Levá se stala poplatníkem této daně. Správce daně proto dne 4. července 2006 vydal výzvu k podání daňového přiznání v náhradní lhůtě adresovanou  H. L., v této souvislosti však vyšlo najevo, že  adresátka již dne  24. května 2006 zemřela.   Správce daně dále  zjistil,  že řízení o dědictví po zemřelé H. L. nebylo ukončeno, přičemž zůstavitelkou k dědění  majetku zůstavitelky byla povolána žalobkyně, jako neteř, pro případ, že předemře manžel, který byl ze závěti ustanoven jako universální dědic, a smrti H. L. nedožil. Řízení o dědictví však do dne 16. října 2006 nebylo zahájeno, tudíž ani nebylo známo, zda dědictví odmítne či nikoli.   Správce daně, následně zjistil, že u soudu byla rovněž podána žaloba o určení neplatnosti shora vzpomínané kupní smlouvy, jež byla předmětem daňového řízení. S ohledem na tyto okolnosti, se rozhodl poskytnout určitý časový prostor pro obě soudní řízení, jejichž výsledky mohly zásadním způsobem ovlivnit postup finančního úřadu v dané věci. Nepřekročitelným limitem jeho vstřícnosti, jak žalovaný uvedl,  však musela nutně být  lhůta pro vyměření daně podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový zákon“).   Koncem roku 2008, přesněji dne 18. listopadu, se správce daně informoval u okresního soudu na stav projednání určovací žaloby, aby se mu dostalo ujištění, že řízení o žalobním návrhu v dohledné době nedospěje k závěru. Za této situace se správce daně rozhodl déle nečekat. Ostatně, ustanovení § 2 odst. 6 daňového řádu Pokračování                                                                                            31Af 94/2010 -3-   přikazuje správci daně zahájit daňové řízení vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové pohledávky, a to i v případech, kdy daňový subjekt nesplnil v tomto směru buď vůbec, nebo řádně své povinnosti.   Žalovaný dále uvedl, že správce daně na základě sdělení soudní komisařky, že žalobkyně  jako  jediná v úvahu připadající dědička po zemřelé H. L. je jejím právním nástupcem, oslovil žalobkyni výzvou k podání přiznání k dani z převodu nemovitostí  ze dne 24. listopadu 2008, a následně přistoupil k vyměření daně z úřední povinnosti.   Dále žalovaný k pojmu předběžná otázka uvedl, že má pro rozhodnutí v daňovém řízení důležitý význam, neboť bývá relevantní buď pro subjektivní nebo objektivní daňovou povinnost a bez jejího vyřešení nelze daňové řízení zahájit či v řízení o daňové povinnosti pokračovat a rozhodnout. I když správce daně může vždy iniciovat, aby o této otázce rozhodl příslušný orgán, zpravidla z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení si učiní pro účely daňového řízení úsudek o této otázce sám. Jakmile dojde k vyřešení předběžné otázky příslušným orgánem jinak, než finanční úřad o ní usoudil, postupuje správce daně v závislosti na stavu, ve kterém se daňové řízení nachází. Pokud např. již bylo řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím, které záviselo na vyřešení předběžné otázky, může za splnění podmínek uvedených v § 54 odst. 1 písm. c) daňového řádu dojít k obnově řízení.   Na obhajobu tohoto stanoviska odkázal dále žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na  podrobné právní názory publikované v odborné literatuře z oblasti daní a daňového řádu. Zdůraznil přitom, že úsudek správce daně o předběžné otázce byl nezbytně nutný pro dosažení cíle daňového řízení, další vyčkávání na pravomocný výsledek dědického nebo určovacího řízení by mohlo vést k marnému uplynutí propadné lhůty pro vyměření daně a potažmo znemožnit postup dle § 57a daňového řádu. Úsudek finančního úřadu vycházel z relevantních informací soudní komisařky o jí známém okruhu potenciálních dědiců H. L. a z faktu, že žalobkyně zatím dědictví neodmítla.   V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné a plně se odvolal na jeho odůvodnění. Konstatoval dále, že daňový řád žádnou lhůtu pro vyřízení odvolání neupravuje a jeho ust. § 99 klade překážku aplikace správního řádu. Žalovaný je vázán pouze pokynem Ministerstva financí D-308, který mu určuje pro vydání rozhodnutí o odvolání lhůtu šestiměsíční.   Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí ,hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů  (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, když žalobkyně i žalovaný dali k tomuto postupu souhlas. Po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak usoudil následovně.   Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla správcem daně vyzvána k podání přiznání k dani z převodu nemovitostí. K tomuto kroku přistoupil správce daně po zjištění, že žalobkyně byla současně účastníkem dědického řízení Pokračování                                                                                            31Af 94/2010 -4-   po zemřelé H. L., která na základě kupní smlouvy ze dne 7. 2. 2006 prodala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti a stala se tak ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. a/ daňového zákona poplatníkem daně z převodu nemovitostí. Vzhledem k tomu, že zemřela ještě před podáním daňového přiznání, řešil správce daně otázku, zda daňová povinnost H. L. přešla ve smyslu ust. § 57 odst. 3 daňového řádu na dědice, resp. zda takový dědic vůbec existuje a zda mu tato pozice byla rozhodnutím příslušného orgánu přiznána. Dotazem u příslušného okresního soudu pak zjistil, že k dědění majetku byla povolána žalobkyně, jakožto neteř zůstavitelky. Vzhledem k tomu, že dědické řízení nebylo v okamžiku zajišťování podkladů pro vyměření daně  ukončeno, dospěl správce daně, veden obavou marného uplynutí lhůty k vyměření daně, k závěru, že si o právním nástupnictví zůstavitelky musí učinit úsudek sám a to ve smyslu ust. § 28 daňového řádu. A právě tento postup je žalobkyní zpochybňován.   Krajský soud se tedy zabýval otázkou, zda správci daně přísluší, aby si o otázce, kdo je případným dědicem zůstavitelky, učinil úsudek sám, či zda jeho povinností bylo vyčkat výsledků dědického řízení.   Při posuzování této sporné otázky vycházel jednak ze samotného ust. § 28 daňového řádu řešícího problematiku předběžné otázky a jednak z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu.   Z ustanovení § 28 daňového řádu lze dovodit, že „vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Správce daně si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek nebo o osobním stavu občana.“ Uvedená právní úprava tedy stanoví meze postupu daňového orgánu učinit si předběžný úsudek a to taxativním výčtem dvou případů. Jednak otázky, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek a dále otázky dotýkající se osobního stavu občana. V ostatních případech je správce daně limitován pouze za situace, že již o sporné otázce rozhodl příslušný orgán. Takovým rozhodnutím je pak správce daně zavázán. V ostatních případech je pravomocí správce daně učinit si o předběžné otázce úsudek sám, přičemž již v tomto postupu není nikterak daňovým řádem limitován.    Z naznačeného tak lze dovodit, že pokud správce daně shledal, že o otázce, kdo je dědicem po zůstavitelce H. L., dosud nerozhodl žádný orgán, bylo jeho právem, učinit si o ní jako o otázce předběžné úsudek sám. Je přitom nerozhodné, v jaké fázi daňového řízení se touto otázkou zabýval, či zda byl k jejímu vyřešení nucen přistoupit z důvodu ubíhající prekluzívní lhůty. Lze rovněž konstatovat, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky zdůvodnil, jaké argumenty ho vedly k tomu, že za potencionálního dědice označil právě žalobkyni. Na podporu postupu správce daně lze rovněž uvést, že z korespondence vedené se soudní komisařkou nepochybně vyplynulo, že v době probíhajícího daňového řízení již nebyla otázka zvažování, zda má být dán příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení, aktuální. Pokračování                                                                                            31Af 94/2010 -5-   Na podporu shora vysloveného a zdůvodněného závěru uvádí krajský soud rovněž závazný právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne  28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005-48, z něhož vyplývá, že „Neobstojí názor, že k  řešení předběžné otázky nemá správce daně pravomoc (snad proto, že jde o otázku soukromého práva), protože tuto pravomoc zakládá právě ustanovení § 28 daňového řádu. Nerozhodl-li totiž o takové otázce soud (obecně jiný příslušný orgán), a nelze tedy z rozhodnutí příslušného orgánu vyjít, je správce daně povinen si o otázce učinit úsudek sám a svůj úsudek také řádně zdůvodnit, popř. tam, kde je to možné, může dát orgánu k rozhodnutí příslušnému podnět k zahájení řízení. Je přirozené, že úsudek o sporné otázce, který si tak učiní správce daně, nemá judikátní účinky; a rozhodne-li později orgán, který k tomu pravomoc má, o otázce judikátním způsobem, může to založit důvod k obnově řízení. Tato obecná pravidla řešení předběžných otázek jsou společná všem procesním řádům, a není věcný ani právní důvod, aby v daňovém řízení neplatila.“   Krajský soud tedy nemohl přisvědčit žalobní námitce, dle níž podmínka placení daně dědicem může být z povahy věci splněna až po nabytí právní moci rozhodnutí o projednání dědictví. Pokud správce daně přistoupil za dané situace k aplikaci ust. § 28 daňového řádu, učinil tak v souladu s daňovým řádem a jeho postup nelze považovat za rozporný ani s ústavním pořádkem ČR.   Dále považuje krajský soud za nutné zdůraznit, že nelze vyloučit situaci, že rozhodnutí soudu v dědickém řízení po zůstavitelce H. L. nebude korespondovat závěrům, jaké si správce daně učinil o předběžné otázce. I s touto situací samozřejmě daňový řád počítá a to v části o mimořádných opravných prostředcích. V takovém případě se totiž od správce daně očekává iniciování obnovy řízení z úřední povinnosti ve smyslu ust. § 54 odst. 1 písm. c/ daňového řádu.  Nelze tedy souhlasit s námitkou žalobkyně, že by postupem správce daně byla nadměrně zatěžována nebo že by správce daně překročil v daňovém řízení meze své pravomoci.   Krajský soud se nemohl přiklonit  ani k námitce žalobkyně, že žalovaný rozhodl o odvolání nezákonně, když tak učinil až po uplynutí lhůty 30 dnů.  Je nepochybné, že lhůta pro vyřízení odvolání není žalovanému stanovena obecně závazným právním předpisem, v daném případě daňovým řádem, jakožto procesním předpisem upravujícím správu daní. V postupu žalovaného, který nevydal rozhodnutí o odvolání v žalobkyní vyžadované lhůtě tedy, nelze spatřovat žádné pochybení a nelze jej označit ani za protizákonný.   Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §  60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci nebyla úspěšná, soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ze správního spisu nevyplynulo, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Proto krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.         Pokračování                                                                                            31Af 94/2010 -6-     Poučení:              Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům  (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)   Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v  Hradci Králové.   O kasační stížnosti  rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí  být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel,  jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je  podle  zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Hradci Králové dne 18. října 2010                                                                                          Mgr. Marie Kocourková, v. r.                                                                                                předsedkyně senátu