Pojem „odebrání měřícího zařízení“ ve smyslu § 71 odst. 6 energetického zákona svým obsahem odpovídá pojmu „vydání věci“ (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Domáhá-li se žalobce jako vlastník měřícího zařízení a zároveň osoba oprávněná udělit žalovanému souhlas se zásahem do něj s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák. vydání měřícího zařízení za účasti svého pověřeného zástupce, soud žalobě vyhoví i přes zákonem uložený zákaz žalovanému do zařízení zasahovat.

Číslo jednací: 17Co 225/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobce VČP Net, s.r.o., sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 485, IČ 27495949, zastoupeného Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8 (adresa pro doručování Ostrava, Plynární 2748/6), proti žalované JŽ, narozené xxx, bytem v xxx, o vydání věci, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze 3. března 2011, č.j. 8 C 192/2010-31, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e m ě n í tak, že žalovaná je povinna žalobci za účasti jeho pověřeného zástupce vydat měřící zařízení, kód typu ME 255-AC-RF1 G4, výrobní číslo 23495933, umístěné v domě č.p. xxx v xxx ulici v Semilech, místo spotřeby č. 9300480175, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná j e p o v i n n a žalobci k rukám jeho advokáta n a h r a d i t náklady řízení před okresním soudem 12.520 Kč a řízení před krajským soudem 6.760 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se na žalované domáhal vydání výše označeného měřícího zařízení spotřeby plynu. Přednesl, že je jeho vlastníkem, že je umístil za účelem měření spotřeby plynu do odběrného místa žalované, že mu následně vzniklo právo distribuci plynu přerušit demontáží měřícího zařízení, ale ačkoli se snažil demontáž provést a opakovaně žalovanou vyzýval, aby mu za tím účelem místo odběru zpřístupnila, nestalo se tak. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce skutečně 24.2.2009 umístil do odběrného místa žalované předmětné měřící zařízení, že dopisem datovaným 22.5.2009 žalované oznámil, že plyn odebírá neoprávněně, a vyrozuměl ji, že na žádost obchodníka s plynem přikročí k demontáži měřidla, a konečně že se pak v sedmi případech v letech 2009 a 2010 o demontáž opravdu pokusil, ale odběrné místo mu nebylo zpřístupněno a demontáž tak provedena být nemohla. Okresní soud konstatoval, že ustanovení § 59 odst. 1 písm. j bod 6 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, zakládá právě žalobci (jako distributoru) oprávnění zabránit neoprávněné distribuci plynu a týž zákon definuje subjekty oprávněné podílet se na distribuci plynu včetně manipulace s koncovým zařízením, zajišťujícím měření dodávky do odběrného místa. Odtud dovodil, že pouze distributor plynu je subjektem, který je držitelem zákonné licence k nakládání s měřícím zařízením, a na tomto základě dospěl k závěru, že demontáž měřidla může provést právě jen žalobce, a že když se žalobce domáhá jeho vydání žalovanou, je jeho požadavek s § 59 energetického zákona neslučitelný. Žalované totiž nelze uložit povinnost (vydat měřidlo), ke které je třeba kvalifikovaného jednání, k němuž nemá zákonnou licenci, a jež je dovoleno pouze distributoru plynu. Podle okresního soudu by žalovaná mohla být toliko zavázána ke strpění demontáže měřícího zařízení žalobcem. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a navrhl změnit je tak, že se žalobě vyhovuje. Argumentoval především ustanovením § 126 občanského zákoníku a zdůraznil, že přece žádal, aby bylo žalované uloženo vydání měřícího zařízení za účasti jeho pověřeného zástupce. Vysvětloval, že ve smyslu § 71 odst. 7 energetického zákona je nepřípustný jen takový zásah do měřícího zařízení, který se stane bez souhlasu provozovatele přepravní nebo distribuční soustavy, ke které je zařízení připojeno; se souhlasem provozovatele tedy uživatel měřidlo demontovat může, a to buď sám nebo za pomoci příslušné osoby, tedy třeba i některého z jeho, žalobcových zaměstnanců; pro takové účely prý své technické pracovníky běžně nabízí. Potvrdil, že předmětné měřící zařízení je i nadále připojeno k distribuční soustavě a jeho vydání je tak podmíněno jeho předchozí demontáží. Dále žalobce popisoval, že je provozovatelem distribuční soustavy a že je v souladu s energetickým zákonem a na základě smlouvy o distribuci plynu, uzavřené mezi ním a obchodníkem s plynem, povinen zajišťovat pro obchodníka s plynem distribuci plynu do odběrných míst dle smluv sjednaných mezi obchodníkem s plynem a odběrateli. Líčil, že plyn, dodávaný obchodníkem s plynem k odběrateli na základě řádně uzavřené smlouvy o sdružených službách dodávky plynu, je ve vlastnictví obchodníka s plynem. Dojde-li k ukončení smluvního vztahu mezi obchodníkem s plynem a odběratelem, pak pokud odběr plynu v odběrném místě dále pokračuje, jedná se podle jeho názoru o neoprávněný odběr a neoprávněnou distribuci plynu dle energetického zákona, při nichž nedochází k odběru plynu ve vlastnictví obchodníka s plynem (jde totiž o odběr bez uzavřené smlouvy, jejímž předmětem je dodávka plynu). Tímto neoprávněným odběrem vzniká škoda provozovateli distribuční soustavy, tedy jemu, žalobci, a proto má snahu vzniku a zvyšování této škody zamezit demontáží měřícího zařízení. Z technického hlediska přitom nelze (pokud žalobce nechce odstavit ostatní odběratele v bytovém domě od dodávek plynu vykopáním plynové přípojky) zabránit neoprávněnému odběru plynu jinak, než právě demontáží měřícího zařízení, které se nadto v odběrném místě nachází bez právního důvodu (neexistuje totiž jakýkoli smluvní vztah s některým z účastníků trhu s plynem). Pro dané odběrné místo, pokračoval žalobce, došlo k ukončení distribuce podle smlouvy o distribuci plynu na základě žádosti obchodníka s plynem dnem 1.5.2009 (v souladu s Řádem provozovatele distribuční soustavy). Od následujícího dne je odběr v tomto odběrném místě kvalifikován jako neoprávněný a jako neoprávněná distribuce plynu, a tento stav trvá i nadále. Vlastníkem předmětného měřícího zařízení je on, žalobce, a právě jemu bude až do demontáže měřidla nadále narůstat škoda. Napadeným rozsudkem podle jeho mínění okresní soud „legalizoval“ odběr plynu bez řádně uzavřené smlouvy, tedy i odběr bez úhrady za tento odebraný plyn, a podpořil tak trvající protiprávní stav. Podle žalobce přitom byly naplněny podmínky vyplývající z § 74 odst. 1 písm. a energetického zákona; pro neplnění platebních povinností vyplývajících ze smluvního vztahu ukončil obchodník s plynem svůj závazkový smluvní vztah s žalovanou odstoupením od smlouvy. Dále byly naplněny i podmínky vyplývající z § 74 odst. 1 písm. b téhož zákona; žalovaná byla řádně vyrozuměna, že za její odběrné místo nejsou hrazeny platby za odebraný plyn, a posléze i o tom, že pokud po ukončení smluvního vztahu mezi obchodníkem s plynem žalovaná pokračuje v odběrném místě v odběru plynu, působí škodu provozovateli distribuční soustavy, žalobci (ve vztahu k němu má žalovaná dluh z titulu náhrady škody za neoprávněně odebraný plyn za dobu od 2. 5. 2009, přičemž výši tohoto dluhu bude možno stanovit teprve poté, co bude žalobci umožněn přístup k měřícímu zařízení a dojde k jeho demontáži a k odečtu spotřebovaného plynu na měřidle). Splněny podle žalobce byly také podmínky vyplývající z § 74 odst. 1 písm. g energetického zákona; žalovaná opakovaně neumožnila přístup k měřícímu zařízení, přestože k tomu byla předem prokazatelným způsobem vyzvána. Oznámení o neoprávněném odběru a neoprávněné distribuci plynu z 22.5.2009 jí bylo odesláno doporučeně, bez doručenky, prostřednictvím České pošty, s.p., na adresu odběrného místa (ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu lze mít za to, že se tato zásilka dostala do sféry dispozice žalované, která nepochybně měla možnost se s jejím obsahem seznámit). Žalobce poukázal i na článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a připomněl také rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 25 Cdo 229/2008 (v němž bylo vyloženo, že základní práva a povinnosti smluvních stran v jejich závazkovém právním vztahu daného typu jsou, kromě smluvního ujednání, upraveny i zvláštním právním předpisem, energetickým zákonem, který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny; proto je třeba z tohoto zvláštního právního předpisu vycházet, a teprve pokud zvláštní právní úprava neobsahuje řešení určitých otázek, lze aplikovat předpis obecný). S odkazem na ně podtrhl, že energetický zákon ve svých ustanoveních neobsahuje úpravu vydání měřícího zařízení, a proto je nutno aplikovat obecnou právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Energetický zákon stanoví žalované pouze povinnost umožnit kdykoli přístup k měřícímu zařízení za účelem jeho odebrání, ovšem tato povinnost následně podléhá režimu vymáhaní, který je založen na aktivním chování povinného. Před podáním žaloby měl prý žalobce snahu o mimosoudní řešení věci, ale právě z důvodu pasivního přístupu žalované nebyla tato snaha úspěšná. A proto uplatnil svůj nárok vyplývající z titulu vlastnického práva k měřícímu zařízení záměrně formou žaloby na vydání věci podle občanského zákoníku. Zároveň tím splnil i obecnou povinnost předcházet škodám, stanovenou v občanském zákoníku, neboť povinnost vydat věc není vázána na aktivní chování žalované (tedy zabránění zvyšovaní škody lze dosáhnout v režimu výkonu rozhodnutí rychleji a i bez aktivního chování žalované). Podle názoru žalobce, opírajícího se zejména o výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (za použití analogického výkladu), lze po žalované požadovat vydání předmětného měřícího zařízení podle ustanovení občanského zákoníku, kdy však způsob vydání musí být v souladu s ustanoveními energetického zákona, jmenovitě s § 71 odst. 5. Vydání měřícího zařízení je tedy dle žalobce podmíněno pouze jeho souhlasem. Pokud si jej žalovaná obstará, může provést zásah do měřícího zařízení, tzn. jej i demontovat, buď sama, nebo si k tomuto účelu může zajistit fyzickou či právnickou osobu, která tyto úkony provádí v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobce také upozornil, že kvůli nepřístupnosti měřícího zařízení nemohl provést jeho kontrolu, a proto by v případě poruchy měřícího zařízení mohlo v odběrném místě docházet i k úniku plynu a tím k obecnému ohrožení osob. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Okresnímu soudu je třeba přitakat, že v samotném slovním znění ustanovení odstavců 5 a 6 § 71 energetického zákona (dříve, do novelizace energetického zákona zákonem č. 211/2011 Sb., šlo o odstavce 7 a 8), zakazujících bez souhlasu provozovatele přepravní soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy zasahovat do měřicího zařízení a ukládajících zákazníkům umožnit provozovateli za účelem odebrání měřicího zařízení přístup k němu, argumenty pro výklad příznivý žalobcovu návrhu rozsudečného výroku nalézt nelze. Přímo vydání měřicího zařízení jako takové tu (a ovšem ani na jiném místě) zákazníkům energetický zákon výslovně neukládá. Nazíráno jen zněním těchto ustanovení by se tak skutečně mohlo zdát, že postačí, pokud zákazník strpí, že provozovatel zařízení odebere (resp. pokud se zdrží kladení jakýchkoli překážek tomuto odebrání), a že nic více, vzhledem k výše uvedenému zákazu, ani konat nemůže. Názor, na němž je založen napadený rozsudek, tak rozhodně není v rozhodovací praxi soudů ojedinělý. Krajskému soudu je nicméně známo, že určitá část soudní praxe vykládá relevantní právní úpravu jinak, totiž, ve shodě s žalobcovou odvolací argumentací, více se zřetelem k jejímu smyslu a také k ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku (který nesporně je k energetickému zákonu ve vztahu předpisu obecného ke zvláštnímu, takže skutečně platí, že při posuzování vztahů zásadně upravených energetickým zákonem je třeba vycházet především z tohoto zvláštního předpisu, a pokud řešení určitých otázek neobsahuje, je namístě aplikovat předpis obecný). Především dovozuje, že zákonem použitý pojem „odebrání zařízení“ obsahově vlastně odpovídá pojmu „vydání věci“, a dále klade důraz na to, že za situace, kdy se žalobce jako nesporný vlastník měřicího zařízení a zároveň osoba, která může žalované udělit souhlas se zásahem do něj, domáhá s odkazem na § 126 odst. 1 občanského zákoníku jeho vydání za přítomnosti svého zástupce (což okresní soud v projednávané věci pominul), nemůže vyhovění žalobě bránit ani zásadní zákazníkům zákonem uložený zákaz do zařízení zasahovat. Za podstatné je pokládáno, že přítomnost, resp. aktivní účast zástupce žalobce vylučuje nebezpečí neodborného či z jiného hlediska nežádoucího zásahu do měřicího zařízení a zcela zabezpečuje naplnění účelu uvedeného zákonného zákazu. A krajský soud se nakonec přece jen přiklonil právě k tomuto výkladu. Přesvědčivým jej shledává zejména proto, že vychází především z toho, co je (má být) cílem právní úpravy, resp. jaký výrok soudu – i s přihlédnutím k případnému výkonu rozhodnutí – představuje skutečné naplnění žalobcova vlastnického práva v situaci, za níž podle energetického zákona smí po ukončení příslušného smluvního vztahu své měřicí zařízení demontovat. Že je žalobce vlastníkem předmětného měřicího zařízení, a má tedy právo na vlastnickou ochranu zaručenou občanským zákoníkem, a že zároveň jsou naplněny zákonem stanovené podmínky pro odebrání (demontáž) zařízení žalované, není sporu. Za situace, kdy žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní a žádné námitky proti žalobě nevznesla, postačí v těchto ohledech podle krajského soudu odkázat na správná skutková zjištění okresního soudu a okresním soudem zmíněné ustanovení § 59 odst. 1 písm. j bod 6 energetického zákona. Z uvedených důvodů krajský soud napadený rozsudek změnil (§ 220 o.s.ř.) tak, že se žalované povinnost předmětné zařízení žalobci vydat ukládá. Vzhledem k tomuto výsledku řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady, které jí v řízení vznikly (§ 142 odst. 1, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Za řízení prvostupňové má žalobce nárok (§ 151 odst. 2 o.s.ř.) na náhradu soudního poplatku z žaloby 1.000 Kč, na náhradu odměny svého advokáta 9.000 Kč (§ 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v nyní platném znění), náhradu advokátových režijních výdajů 600 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění) a náhradu advokátem placené daně z přidané hodnoty 1.920 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a o.s.ř.). Celková náhrada tak obnáší 12.520 Kč. Za řízení odvolací má žalobce nárok na náhradu soudního poplatku z odvolání 1.000 Kč, na náhradu odměny svého advokáta 4.500 Kč (§ 8, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v nyní platném znění), náhradu advokátových režijních výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění) a náhradu advokátem placené daně z přidané hodnoty 960 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a o.s.ř.). Celková náhrada tak činí 6.760 Kč. Žádné mimořádné důvody pro výjimečné snížení či odepření náhrad podle § 150 o.s.ř. krajský soud neshledal. Náhrady jsou splatné k rukám žalobcova advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Semilech. Odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V Hradci Králové dne 5. prosince 2011 předseda senátu