Smlouvu o nájmu nebytových prostor mezi podnikateli, pokud se týká jejich podnikatelské činnosti, a práva a povinnosti z ní plynoucí je třeba posuzovat podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a jen to, co zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor neupravuje, podle obchodního zákoníku.

17Co 295/2011 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy se sídlem Praha 10, Kodaňská 45, správce konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r.o., IČ 48039691, se sídlem Praha 10 - Vršovice, Moskevská 95/45, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Praha 5, Kroftova 1, proti žalované DIRICKX BOHEMIA, spol. s r.o., IČ 49810090, se sídlem Havlíčkův Brod, U Panských 1447, zastoupené JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Horní 14, o zaplacení 337.339,70 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 4. 2011, č.j. 5C 19/2007-304, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 5. 2011, č.j. 5C 19/2007-314, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 5. 4. 2011 okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 337.339,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,45% denně z částky 3.249,- Kč od 16. 12. 2005 do 15. 1. 2006, z částky 6.979,70 Kč od 16. 1. 2006 do 15. 2. 2006, z částky 33.145,70 Kč od 16. 2. 2006 do 15. 3. 2006, z částky 93.984,50 Kč od 16. 3. 2006 do 15. 4. 2006, z částky 154.823,30 Kč od 16. 4. 2006 do 15. 5. 2006, z částky 215.662,10 Kč od 16. 5. 2006 do 15. 6. 2006, z částky 276.500,90 Kč od 16. 6. 2006 do 15. 7. 2006 a z částky 337.339,70 Kč od 16. 7. 2006 do zaplacení (výrok I) a nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 152.904,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 5. 2011 okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě soudní poplatek ve výši 13.500,-Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III). V odůvodnění především připomněl, že svým prvním rozsudkem ve věci žalobu zamítl, protože s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29Odo 332/2004 ze dne 31. 5. 2006, přitakal obraně žalovaného, že žalobce není aktivně legitimován k vedení řízení. Na základě žalobcova odvolání krajský soud jeho rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu. Dospěl totiž k závěru, že žalobci svědčí aktivní legitimace k vedení řízení, neboť v době, za kterou požaduje přisoudit nárok na nájemné, byly dotčené nemovitosti sepsány v konkursní podstatě úpadce (VELTEX, s.r.o.), a žalovaný je v řízení pasivně legitimován, neboť s úpadcem uzavřel nájemní smlouvu a do 17. 2. 2006 fakticky nemovitosti užíval. A sporným tak zůstává jen výše plnění, na které má žalobce nárok. Se závěry krajského soudu se ztotožnil a odkázal na ně. Připomněl i pokyn k potřebnému doplnění dokazování a svou snahu za tím účelem opatřit spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 19Nc 8415/2004. Dále poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15Cmo 34/2010-108 ze dne 13. 5. 2010, z jehož odůvodnění vyplývá, že nájemní smlouva ze dne 22. 7. 2003 nezanikla na základě žádné právní skutečnosti a je tedy platná. Na základě usnesení o příklepu v rámci exekuce a zaplacení nejvyššího podání vydražitel jako nový vlastník věci vstoupil do právního postavení pronajímatele ve smyslu § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ). Na nájemní smlouvu uvedené skutečnosti neměly vliv. „Z tohoto pohledu není rozhodující, jak exekuce proběhla, rozhodující je přechod dispozičního oprávnění k nemovitostem na žalobce, zapsání nemovitostí do konkursní podstaty dne 5.12.2005.“ I uvedené závěry Vrchního soudu, které částečně citoval, bez dalšího převzal, načež – rovněž stručně – uzavřel, že „žalobci tak náleží nájem podle nájemní smlouvy a to bez ohledu na faktické skončení užívání nemovitostí dne 5. 12. 2006. Bylo prokázáno, že nájemní právo nemohlo zaniknout podle § 337h) odst. 2 o.s.ř. dne 26. 11. 2005. Ke skončení nájmu došlo vyloučením věcí z konkursu na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, č.j. 38Cm 146/2005-215 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č.j. 13Cmo 239/2008-250, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2008. Žalobce mohl teoreticky nárokovat zaplacení nájmu do této doby. Žalobce uplatnil nárok pouze od 5.12.2005 do 30.6.2006. Nárok řádně specifikoval…“ Ve vztahu k výši uplatněného nároku se omezil jen na zopakování žalobcova nároku. Ten žalobci přiznal s prostým odůvodněním, že žalovaný na jeho úhradu nic nezaplatil. Úrok z prodlení žalobci přisoudil s odkazem na obsah nájemní smlouvy a § 261 odst. 3 „obč. zákoníku ve znění pozdějších předpisů“ s tím, že „je nerozhodné, že právní režim posouzení této věci vychází převážně z občanskoprávního vztahu.“ Výrok o náhradě nákladů řízení opřel o § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ) s tím, že žalovaný v řízení podlehl a žalobci vznikly náklady za zastoupení advokátem. Výši náhrady nákladů stanovil dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání ze dne 12. 5. 2011, neboť podle jeho názoru okresní soud neprovedl všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu a v rozsahu nezbytném pro správné rozhodnutí ve věci, provedené důkazy navíc hodnotil nesprávně a v rozporu se zákonem, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Rozsudek okresního soudu tedy napadl z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ OSŘ s tím, že jeho odůvodnění je povrchní a nepřesvědčivé. Zdůraznil, že okresní soud se nevypořádal s řadou jeho konkrétních námitek a bez náležitého vysvětlení nesplnil závazný pokyn odvolacího soudu obsažený v jeho předcházejícím zrušujícím usnesení. Nesporoval již aktivní legitimaci žalobce k vedení řízení, ale zopakoval, že rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29Odo 2086/2000 ze dne 30. 5. 2002 (R 27/2003), má dle jeho mínění „dopad pouze tzv. procesního charakteru“ a při zkoumání hmotněprávní povahy základu nároku uplatněného žalobou je třeba vycházet z jiných skutečností, načež v tomto směru odkázal na „veškerá svá předchozí podání, námitky, skutková tvrzení a důkazy v nich označené“. Podle jeho přesvědčení je věc nutné posuzovat po hmotněprávní stránce výhradně dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, která upravují jednak přechod vlastnického práva k nemovitosti postižené v rámci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, jednak zánik nájemních práv váznoucích na takové nemovitosti. Okresní soud navzdory závaznému pokynu odvolacího soudu nezkoumal, zda rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 v exekučním řízení sp. zn. 19Nc 8415/2004 byla úpadci řádně doručena a zda tedy nabyla právní moci, přestože odpovědi na uvedené otázky mají klíčový význam pro posouzení žalobou uplatněného nároku. Po vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu se těmito skutkovými otázkami zabýval v jiném řízení mezi týmiž účastníky Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 21Cm 84/2006-92 ze dne 17. 12. 2009 a po něm Vrchní soud v Praze v rozsudku č.j. 15Cmo 34/2010-108 ze dne 13. 5. 2010 s výsledkem, že rozvrhové usnesení nabylo právní moci. Na závěry těchto soudů proto odkázal a stručně je zrekapituloval. V souvislosti s tím upozornil, že nešťastně formulovaná, a proto problematická část odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, začínající posledním odstavcem na straně 3 a pokračující prvním odstavcem na straně 4, musí být interpretována s potřebnou pozorností „v návaznosti na kontext celého odůvodnění“. Jde totiž o „úvahu (spekulaci) tohoto soudu pro skutkový stav, který však nenastal“, resp. pro případ, že by bývalo nedošlo k zániku nájmu dle § 337h odst. 2 OSŘ, které je speciálním ustanovením ve vztahu k § 680 odst. 2 ObčZ. A právě při výkladu závěrů obsažených v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 15Cmo 34/2010-108 ze dne 13. 5. 2010, „které jsou z pohledu posouzení nároku uplatněného žalobou zcela zásadní“, okresní soud pochybil, protože pominul tzv. speciální právní úpravu zániku nájemních práv v § 337h odst. 2 OSŘ a své rozhodnutí opřel toliko o obecnou úpravu uvedenou v § 680 odst. 2 ObčZ, na niž Vrchní soud v Praze poukázal ve zcela jiné souvislosti. Protože v době prohlášení konkursu na majetek úpadce již úpadce nebyl vlastníkem nemovitostí, ve kterých jsou pronajaté prostory (v důsledku toho, že usnesení o udělení příklepu nabylo právní moci a nejvyšší podání bylo zaplaceno), a protože i nájemní vztah dle nájemní smlouvy z 22. 7. 2003 zanikl před prohlášením konkursu (ve smyslu § 337h odst. 2 OSŘ dnem právní moci rozvrhového usnesení), mohl se žalobce domáhat po žalovaném úplaty za užívání nemovitostí v době, kdy byly sepsány v konkursní podstatě. Protože nájemní vztah uvedeným způsobem zanikl a novou nájemní smlouvu účastníci neuzavřeli, může se žalobce domáhat po žalovaném jen bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v době od 5. 12. 2005 do 17. 2. 2006. Výše takového bezdůvodného obohacení ale odpovídá žalovaným již zaplaceným částkám na podkladě faktur vystavených žalobcem, jestliže sám žalobce v průvodním dopise žalovanému k nově navrhované nájemní smlouvě uvedl, že fakturami účtované nájemné je upraveno právě „dle skutečně místně a časově odpovídající ceně nájmu“. Dále okresnímu soudu vytkl, že opomenul jeho námitku, že nájemní smlouva z 22. 7. 2003 je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu nájmu. Skladové prostory jsou v ní totiž specifikovány číslem pozemku, který v době uzavření nájemní smlouvy ani nikdy později neexistoval, a na listu vlastnictví označeném ve smlouvě o nájmu je zapsáno hned několik pozemků, na nichž se nacházejí rozlehlé skladovací budovy se značným množstvím pronajímaných nebytových prostor. To, zda účastníkům bylo „fakticky v reálu zřejmé, co si pronajali“, není právně rozhodné. Přísné formální požadavky pro vznik nájemní smlouvy jsou stanoveny proto, aby předmět nájmu byl objektivně, tj. i třetím osobám, zřejmý ze samotného znění smlouvy. Okresní soud pochybil i tím, že žalobci přiznal úrok z prodlení ve smluvené výši, přestože žalobce má nárok jen na úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., protože právní vztah ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, byť byla uzavřena mezi podnikateli, se řídí předpisy občanského práva. Závěrem navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu buď změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby jej zrušil s tím, že se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. V doplňujícím podání ze dne 27. 7. 2011, kterým reagoval na níže konstatované vyjádření žalobce ze dne 12. 7. 2011 a kterým svůj odvolací návrh zopakoval, žalovaný uvedl, že žalobcův rozbor právní úpravy výkonu rozhodnutí, resp. exekuce, ve vztahu k exekuci evidované Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 19Nc 8415/2004 nemá význam pro rozhodnutí v této věci. Nesouhlasil s tvrzením, že Vrchní soud v Praze „s konečnou platností rozhodl, že dražbou nájemní smlouva nezanikla“. Za nepravdivé označil žalobcovo tvrzení, že žalovaný vznesl námitku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost předmětu nájmu účelově. Z obsahu spisu lze totiž zjistit, že „tato námitka byla žalovaným vznášena od samého počátku řízení“ a v odvolání žalovaný už „jen poukazuje a rozebírá důvody neplatnosti“. Zopakoval, že v případě prodlení s plněním z občanskoprávního smluvního vztahu mezi podnikateli věřiteli nepřísluší smluvený úrok, nýbrž úrok z prodlení stanovený nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném ke dni vzniku prodlení. Zdůraznil, že opuštěním nemovitostí jen reagoval na stav, kdy po něm úplatu za jejich užívání chtěly tři různé subjekty včetně žalobce. Dodal, že není důvod žalobce osvobozovat od případné náhrady nákladů řízení, protože má v konkursní podstatě dostatek prostředků tvořených příjmy z nemovitostí, které všechny dosud nebyly pravomocně vyloučeny z konkursní podstaty. Žalobce ve vyjádření k odvolání ze dne 12. 7. 2011 především upozornil na skutečnost, že rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29Cdo 1361/2009 ze dne 27. 1. 2011 byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13Cmo 239/2008 ze dne 5. 11. 2008, kterým byly z konkursní podstaty úpadce (VELTEX, s.r.o.) vyloučeny nemovitosti „tzv. areálu Hloubětín“. Výše zmíněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byly nemovitosti vyloučeny z konkursní podstaty úpadce (VELTEX, s.r.o.) s odvoláním na exekuci prodejem nemovitostí, přestože po nařízení této exekuce (exekuce prodejem nemovitostí) byla nařízena exekuce prodejem podniku a a) podle § 338zn odst. 1 OSŘ ve spojení s § 71 EŘ se nařízením exekuce prodejem podniku (v daném případě byla exekuce prodejem podniku nařízena exekučním příkazem ze dne 4. 5. 2005) odkládá provedení již nařízených exekucí prodejem movitých věcí a nemovitostí (v daném případě byla exekuce prodejem nemovitostí nařízena exekučním příkazem ze dne 5. 5. 2004), b) podle § 16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, se vydáním exekučního příkazu k prodeji podniku přerušují již nařízené exekuce, kterými byly postiženy movité věci, nemovitosti a jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, c) podle obecně zastávaných právních názorů, publikovaných v ASPI, se nařízením exekuce prodejem podniku ze zákona přerušují probíhající exekuce, kterými byl již před nařízením exekuce prodejem podniku postižen majetek patřící k podniku, d) účelem uvedené právní úpravy je zajistit podmínky pro úspěšnou exekuci prodejem podniku, jak uvedl např. Nejvyšší soud České republiky v usnesení sp. zn. 29Odo 393/2005 ze dne 29. 11. 2005. Žalovaný proto nemůže dovozovat zánik nájemní smlouvy na základě příklepu v dražbě konané v rámci přerušené či odložené exekuce. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku č.j. 15Cmo 34/2010-108 ze dne 13. 5. 2010 „jednoznačně a s konečnou platností rozhodl, že dražbou nájemní smlouva nezanikla, ale přešla na vydražitele“. K tvrzené absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 22. 7. 2003 a nepřípustnosti přiznání úroků podle obchodního zákoníku uvedl, že s ohledem na § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ nebo obchodní zákoník) je toho názoru, že smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny v obchodním zákoníku a jsou upraveny v občanském zákoníku či jiném občanskoprávním předpise, se řídí „příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku (občanskoprávním přepise) a současně též obchodním zákoníkem“, jinými slovy „právní úprava konkrétního smluvního typu v občanském zákoníku (občanskoprávním předpise) ničeho nemění na skutečnosti, že ve všem ostatním platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to kogentní vždy a dispozitivní za předpokladu, že smlouva nemá vlastní úpravu, která by v takovémto případě měla přednost.“ Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 22. 7. 2003, kterou je třeba vykládat v souladu s § 266 odst. 3 ObchZ, podle něho představuje projev vůle obou účastníků odpovídající jejich úmyslu. Předmět nájmu je určitý, jsou jím „nebytové prostory (budovy) skladů na parcele 1652 kat. území H, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 433“. Žalovaný předmětné nebytové prostory užíval dlouhodobě, aniž by se dovolával neurčitosti předmětu nájmu. Oba účastníci naprosto přesně věděli, co tvoří předmět nájmu. Jinak by žalovaný nebyl schopen užívat nebytové prostory po dobu několika let a neplatil by za jejich užívání pronajímateli nájemné. Námitka absolutní neplatnosti nájemní smlouvy je proto účelovou snahou žalovaného zbavit se svých závazků. Požadované úroky z prodlení byly sjednány a v souladu s § 261 odst. 6 ObchZ se řídí ustanovením § 369 ObchZ. V neposlední řadě, pro případ, že by odvolací soud změnil napadený rozsudek ve prospěch žalovaného, požádal o „osvobození od nákladů řízení, neboť jsou zde nepochybně skutečnosti zvláštního zřetele hodné a přiznáním nákladů řízení žalovanému by došlo k dalšímu poškození konkursních věřitelů ve značné výši, když předchozím poškozením byla skutečnost, že žalovaný ´utekl´ z dlouhodobé nájemní smlouvy a přestal tak hradit nájemné do konkursní podstaty“. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud zjistil, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná včas (§ 201 a § 204 odst. 1 věta první OSŘ) a že je přípustné (§ 201, a contrario § 202 OSŘ). Přezkoumal rozsudek okresního soudu spolu s řízením, které mu předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 OSŘ), načež dospěl k závěru, že je opodstatněné. Okresní soud nerespektoval závazné pokyny krajského soudu obsažené v závěru jeho usnesení č.j. 17Co 146/2009-222 ze dne 9. 9. 2009 a svůj úkol si nemístně zjednodušil tím, že bez dalšího převzal závěry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15Cmo 34/2010-108 ze dne 13. 5. 2010, které si navíc pohříchu nevyložil zcela správně. Odůvodnění jeho rozsudku neodpovídá úplně tomu, co stanoví § 157 odst. 2 OSŘ. Předmětem řízení je spor o zaplacení nájemného za užívání nebytových prostor za dobu od 5. 12. 2005 do 30. 6. 2006 se sjednaným úrokem z prodlení do konkursní podstaty úpadce, případně, pokud bude zjištěno, že zmíněná nájemní smlouva je neplatná, částky odpovídající bezdůvodnému obohacení, kterého se žalovanému dostalo faktickým užíváním nebytových prostor do 17. 2. 2006. Žalobce je aktivně legitimován k vedení řízení, protože v době, za kterou požaduje přisoudit úhradu za užívání nebytových prostor žalovaným, byly nemovitosti, v nichž se zmíněné prostory nacházejí, sepsány v konkursní podstatě úpadce, a tudíž výlučně on byl oprávněn s těmito nemovitostmi disponovat a inkasovat úhrady za jejich užívání. Žalovaný je pasivně legitimován k vedení řízení, protože v době, za kterou žalobce nárokuje úhradu, byl nájemcem, resp. uživatelem nebytových prostor v nemovitostech sepsaných žalobcem do konkursní podstaty úpadce. Jelikož po celou rozhodnou dobu byly nemovitosti sepsány v konkursní podstatě, neměl žalovaný jinou volbu, než platit za jejich užívání žalobci jako správci konkursní podstaty. Dlužno dodat, že žalovaný přestal nebytové prostory užívat dne 17. 2. 2011, kdy je odevzdal jejich správci. Krajský soud tyto závěry podrobně vyložil ve svém usnesení č.j. 17Co 146/2009-222 ze dne 9. 9. 2009, přičemž vycházel z § 6, § 14 odst. 1 písm. a/ věta první, § 18 odst. 1, 2 a 3, § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV) a argumentoval právními názory v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29Odo 2086/2000 ze dne 30. 5. 2002 (R 27/2003) a sp. zn. 29Odo 1478/2005 ze dne 27. 9. 2007 a v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 659/04 ze dne 19. 6. 2007. Přitom upozornil i na to, že žalovaným poskytnuté plnění nelze ještě považovat za vlastnictví úpadce, resp. součást konkursní podstaty, neboť řízení o vyloučení nemovitostí z konkursu definitivně neskončilo; řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty bude pokračovat, protože rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29Cdo 1361/2009 ze dne 27. 1. 2011 byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13Cmo 239/2008 ze dne 5. 11. 2008, kterým byly z konkursní podstaty úpadce (VELTEX, s.r.o.) vyloučeny nemovitosti „tzv. areálu Hloubětín“. Z výše uvedeného vyplývá, že těžištěm sporu zůstává i nadále výše plnění, které byl, resp. je žalovaný povinen zaplatit žalobci za období od 5. 12. 2005 do 30. 6. 2006. Námitka žalovaného, že smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřel s úpadcem - VELTEX, s.r.o., je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu nájmu, není nová, a proto nelze přisvědčit žalobcovu názoru, že jde o účelovou námitku, protože byla uplatněna až v samotném závěru řízení. Skutečnost je taková, že žalovaný poprvé namítl absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 21. 3. 2007. Tehdy ovšem netvrdil, že smlouva je neplatná pro neurčitost předmětu nájmu, nýbrž z toho důvodu, že úpadce předtím, než uzavřel nájemní smlouvu se žalovaným, uzavřel s jinou obchodní společností (FINEKO a.s.) smlouvu o zřízení věcného břemene, podle níž měl oprávněný z věcného břemene (FINEKO a.s.) právo užívat tytéž nemovitosti, resp. tytéž nebytové prostory jako žalovaný podle smlouvy o nájmu (viz č.l. 46 spisu). Svou námitku žalovaný zopakoval při prvním jednání ve věci dne 13. 6. 2007 a tehdy výslovně uvedl, že důvod neplatnosti nájemní smlouvy spatřuje i v „neurčitosti předmětu nájmu, když tato neplatnost nelze zhojit faktickým užíváním některé z části nemovitostí ve vlastnictví žalobce“. Více své tvrzení o neurčitosti předmětu nájmu nezdůvodnil. V dalším průběhu řízení, které předcházelo vynesení prvního rozsudku okresního soudu v této věci, žalovaný výslovně svou námitku, že smlouva o nájmu je neplatná pro neurčitost předmětu nájmu, nezopakoval, přestože rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 60C 160/2006-61 ze dne 11. 10. 2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 21Co 64/2008-79 ze dne 6. 5. 2008 bylo – stručně vyjádřeno – určeno, že FINEKO, a.s., resp. správce konkursní podstaty označené obchodní společnosti není oprávněným z věcného břemene na základě smlouvy o zřízení věcného břemene s úpadcem dne 6. 6. 2002, protože tato smlouva je neplatná. Okresní soud postavil svůj první zamítavý rozsudek na právním názoru, že žalobce není aktivně legitimován k vedení řízení, a proto se s uvedenou námitkou ve svém rozsudku č.j. 5C 19/2007-196 ze dne 21. 1. 2009 nevypořádal. V důsledku toho se jí dříve nezabýval ani krajský soud. Žalovaný pak svou námitku připomněl až v podání z 1. 4. 2011, kterým reagoval na výzvu okresního soudu ve smyslu § 119a odst. 2 OSŘ. Navzdory tomu se okresní soud s touto námitkou nevypořádal a už proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Smlouvu o nájmu jako smluvní typ upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ten, pokud jde o nájem nebytových prostor, v § 720 odkazuje na zvláštní zákon, kterým je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Obchodní zákoník žádnou úpravu týkající se nájmu nebytových prostor neobsahuje, ale v § 261 v odst. 1 stanoví: „Tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.“, v odst. 4 stanoví: „Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců.“ a v odst. 6 věta první dodává: „Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Ve smyslu tohoto ustanovení se tak za závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, rozumějí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Ze slova "týkající se" vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i o závazky, které s podnikáním souvisejí, tedy které vznikají ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu (např. nájem nebytových místností pro podnikání, jak tomu je i v posuzované věci), a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, strana 836). Z podaného výkladu vyplývá, že smlouvu o nájmu nebytových prostor mezi úpadcem - VELTEX, s.r.o. a žalovaným a z ní plynoucí práva a povinnosti je třeba posuzovat podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a jen v tom, co zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor neupravuje, podle obchodního zákoníku. Ujednání o úroku má akcesorickou povahu ve vztahu k zajišťovanému závazku, a proto z hlediska platnosti sdílí jeho osud. Podle § 489 ObčZ, které platí i pro obchodní závazky, závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Z citovaného ustanovení vyplývá, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 ObchZ jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn, neboť oba účastníci byli v době uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor podnikatelé a užívání nebytových prostor k provádění činností dle jejich živnostenského oprávnění se týká jejich podnikatelské činnosti. Ke stejnému závěru, tedy že relativním závazkovým vztahem ve smyslu § 261 odst. 1 ObchZ může být i vztah z bezdůvodného obohacení, dospěl Nejvyšší soud České republiky též v obdobné otázce v rozsudku sp. zn. 32Cdo 3800/2007 ze dne 15. 5. 2008. V předchozím zrušovacím usnesení krajský soud uvedl, že okresní soud se bude muset v dalším řízení vypořádat s námitkami žalobce, že úpadce v rámci exekuce vedené proti němu vlastnické právo k nemovitostem nepozbyl a že nájemní právo žalovaného v rámci téže exekuce nezaniklo, protože podle tvrzení žalobce klíčová rozhodnutí v exekučním řízení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 19Nc 8415/2004 nenabyla právní moci, neboť úpadci – tehdy povinnému – nebyla řádně doručena. Namísto toho, aby provedl důkaz doručenkami od příslušných zásilek adresovaných úpadci (tehdy povinnému) založenými v exekučním spise Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 19Nc 8415/2004, okresní soud poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 15Cmo 34/2010-108 ze dne 13.5.2010 a z jeho odůvodnění dovodil, že nájemní smlouva mezi úpadcem - VELTEX, s.r.o. a žalovaným nezanikla, „neboť u předmětné nemovitosti nedošlo dražbou a právní mocí rozvrhového usnesení k zániku smlouvy, ale došlo pouze ke změně vlastníka nemovitosti, na kterou se v plném rozsahu vztahuje ust. § 680 odst. 2 občanského zákoníku“. Jinými slovy, okresní soud si osvojil žalobcův výklad rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 15Cmo 34/2010-108 ze dne 13. 5. 2010 a neuvážil dostatečně procesní obranu žalovaného, vybudovanou na tvrzení, že Vrchní soud v Praze se jako soud odvolací v označeném rozsudku ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze stran právní moci rozvrhového usnesení, a apelu ke zvýšené pozornosti při výkladu následující pasáže odůvodnění rozsudku, v níž m.j. stojí, co obecně platí, dojde-li ke změně v osobě vlastníka nemovitosti, a že „pro posouzení oprávněnosti této incidenční žaloby (předmětem řízení byl požadavek žalovaného, tj. DIRICKX BOHEMIA, spol. s r.o., aby žalobci, tj. Ing. Tomáši Zůzovi jako správci konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r.o., byla uložena povinnost vrátit mu tzv. kauci, kterou složil v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy mezi účastníky dne 22. 7. 2003) není stěžejní, zda rozvrhové usnesení vydané v exekučním řízení proti pozdějšímu úpadci nabylo právní moci, a tudíž došlo k zániku nájmu nebytových prostor žalobcem (v tomto řízení žalovaným) ze zákona podle § 337h odst. 2 o.s.ř., či nikoliv jak tvrdí žalovaný (v tomto řízení žalobce)“, nýbrž to, „zda ke dni prohlášení konkursu byl úpadce vlastníkem nemovitosti, v níž se nacházejí nebytové prostory pronajaté žalobci, a tudíž zda byl i ke dni prohlášení konkursu úpadce stále pronajímatelem podle nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem (v tomto řízení žalovaným) jako nájemcem dne 22.7.2003“. Na jiném místě odůvodnění téhož rozsudku vrchní soud jednoznačně formuloval svůj závěr, že „úpadce jako pronajímatel nebytových prostor přestal být vlastníkem nemovitosti, v níž se nebytové prostory nacházejí, a přestal být tudíž i jejich pronajímatelem ještě před prohlášením konkursu, který byl soudem prohlášen dne 29. 11. 2005“, atd. Otázky, zda rozhodnutí v jiném (exekučním) řízení bylo řádně doručeno, potažmo zda nabylo právní moci a jaké hmotněprávní důsledky vyvolalo, mají v tomto řízení povahu tzv. předběžných otázek. A výsledek posouzení téže otázky v jiném (nalézacím) soudním řízení, přestože jeho účastníky byli titíž účastníci jako v tomto řízení, není pro soud závazný (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22Cdo 2574/2000 ze dne 2. 4. 2001 a sp. zn. 33Odo 77/2002 ze dne 28. 2. 2002). Proto nelze prostě bez dalšího převzít závěry z odůvodnění soudních rozhodnutí v jiných věcech, jakkoli se jeví být správné, a vyhnout se tak potřebnému dokazování a vlastnímu hodnocení důkazů a posouzení rozhodných skutečností. Vždyť v odůvodnění rozsudku přece soud musí vyložit, které skutečnosti má (on sám) prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (viz § 157 odst. 2 OSŘ). Závěr, že ke skončení nájmu došlo až dne 30. 12. 2008, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 13Cmo 239/2008-250 ze dne 5. 11. 2008, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 38Cm 146/2005-215 ze dne 28. 5. 2008 o vyloučení nemovitosti, v níž se nacházejí žalovaným dříve užívané nebytové prostory, z konkursu, neobstojí už proto, že zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29Cdo 1361/2009 ze dne 27. 1. 2011. Okresní soud správně konstatoval, že v rámci exekuce prodejem nemovitosti přechází vlastnické právo na vydražitele zaplacením nejvyššího podání na základě pravomocného usnesení o příklepu. Toto rozhodnutí však logicky předchází rozhodnutí o rozvrhu výtěžku exekuce. Mezi oběma rozhodnutími je různě dlouhá časová prodleva. Lze tedy uzavřít, že vydražitel v souladu s § 680 ObčZ okamžikem, kdy na něho přejde vlastnické právo, vstupuje do práv a povinností pronajímatele, a nejde-li o nájem, který právní mocí rozvrhového usnesení nezaniká, svá práva a povinnosti z nájmu pozbývá dnem právní moci usnesení o rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti ve smyslu § 337h odst. 2 OSŘ. Ve vztahu k výši požadovaného plnění okresní soud stroze uvedl, že „Žalovaná neprokázala zaplacení jakékoliv částky, která by stávající nárok žalobce kompenzovala.“, aniž by vyhodnotil podle protokolu o jednání z 29. 3. 2011 provedený důkaz listinami dokládajícími platby žalovaného žalobci, které žalovaný předložil s průvodním podáním z 25. 3. 2011 (č.l. 273 a násl. spisu) a formuloval svá konkrétní skutková zjištění, potažmo závěry, které z nich plynou. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a zčásti i pro nesrozumitelnost, a proto jej krajský soud zrušil s tím, že se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a/ OSŘ). Okresní soud se bude muset v dalším řízení vypořádat na prvním místě s námitkou žalovaného, že nájemní smlouva, kterou uzavřel s úpadcem dne 22. 7. 2003, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 1. 9. 2003, je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu nájmu. Tu s ohledem na výše podaný výklad bude posuzovat prizmatem ustanovení § 266 a násl. ObchZ a § 34 a násl. ObčZ (s výjimkou § 49 ObčZ). Z § 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor vyplývá, že prvním předpokladem platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor je její písemná forma, a proto se sluší upozornit na to, že judikatura je ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to zřejmé z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat. (K tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33Odo 273/2001 ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 3Cdon 227/96 ze dne 31. 7. 1996). Ve spise je založena pouze kopie nájemní smlouvy a jejího dodatku (č.l. 4 až 6 a č.l. 13). V ní je m.j. uvedeno: „Pronajímatel má ve vlastnictví budovu skladů na parcele č. 1652 kat. území H, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 433. Předmětem nájmu jsou nebytové prostory ve výše označených objektech v rozsahu 409 m2.“ Podle čl. 6. smlouvy o nájmu je její součástí „předávací protokol“, ale ten ve spise ani v kopii založen není. Dále jsou ve spise jako č.l. 7 a 8 založeny kopie plánků komerčních nebytových prostor, jejichž důvod, účel a den pořízení zůstal neobjasněn; plánky neobsahují žádný text, jen na plánku na č.l. 8 je vyznačen prostor o výměře podlahové plochy 409 m2, u něhož je uvedeno slovo (název) „DIRICKX“ a přeškrtnuté slovo (název) „CARTEC“. Pro účely náležitého posouzení smlouvy o nájmu bude proto nutné vyzvat žalobce, aby předložil její originál. Ve spise je rovněž výpis z listu vlastnictví č. 433 pro katastrální území H, vyhotovený dálkovým přístupem (č.l. 50 a násl. spisu). Mezi pozemky zapsanými na uvedeném listu vlastnictví chybí pozemek parcelní číslo 1652 a budova č. p. 261 – průmyslový objekt podle něho stojí na pozemku parcelní číslo 1652/1, budova č. p. 780 – průmyslový objekt na pozemku parcelní číslo 1652/3 a budova č. p. 781 – průmyslový objekt na pozemku parcelní číslo 1652/4. V návrhu nájemní smlouvy z 20. 12. 2005, který žalovaný nepřijal, je předmět nájmu (s určením, k jakému účelu má sloužit) vymezen v preambuli a I. článku (viz č.l. 82 spisu). Dospěje-li okresní soud k závěru, že smlouva o nájmu platná je, bude se zabývat námitkou žalovaného, že jeho nájemní právo zaniklo podle § 337h odst. 2 OSŘ dnem právní moci rozvrhového usnesení. Jelikož žalobce neustoupil od tvrzení, že klíčová rozhodnutí v exekučním řízení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 19Nc 8415/2004 nenabyla právní moci, protože nebyla úpadci – tehdy povinnému – řádně doručena, okresní soud provede důkaz doručenkami od rozvrhového usnesení založenými v exekučním spise. Na základě těchto důkazů učiní závěr o tom, zda rozvrhové usnesení je v právní moci či nikoli a v návaznosti na to pak závěr o tom, zda nájemní právo žalovaného zaniklo ze zákona či ne. Mlčením samozřejmě nepřejde ani další žalobcovy námitky týkající se výše označeného exekučního řízení, které uplatnil v rámci svého odvolání. Žalobce tvrdí, že – stručně vyjádřeno – v důsledku toho, že soudní exekutor vydal příkaz k provedení exekuce prodejem podniku, nemělo (nemohlo) být pokračováno v provádění exekuce prodejem nemovitostí. Přitom ovšem ponechává bez povšimnutí skutečnost, že soudní exekutor svůj příkaz k provedení exekuce prodejem podniku zrušil usnesením ze dne 11. 7. 2005, č.j. 067 Ex 957/04-294, která je zmíněna v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, č.j. 58Cm 146/2005-212 (viz č.l. 154 spisu). Jestliže vyjde najevo, že nájemní právo žalovaného ze zákona nezaniklo, okresní soud přezkoumá, jaké částky kdy žalovaný na úhradu nájemného za žalované období zaplatil a tímto způsobem zjistí, zda a příp. kolik žalovaný na nájemném dluží. Okolnost, že žalovaný fakticky přestal nebytové prostory užívat dne 17. 2. 2006, není totiž sama o sobě právní skutečností mající za následek zánik nájemního vztahu. Zjistí-li okresní soud, že žalovaný má dluh na nájemném, bude se zabývat splatností dlužného nájemného pro účely rozhodnutí o požadovaných úrocích z prodlení. V souvislosti s tím posoudí nutně i platnost ujednání o úroku z prodlení ve smlouvě o nájmu se zřetelem na jeho akcesorickou povahu ve vztahu k zajišťovanému závazku. Pokud ale vyjde najevo, že výše označená exekuce pravomocně skončila a žalovaný při ní ztratil nájemní právo k nemovitostem, bude třeba stanovit výši bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému dostalo faktickým užíváním nemovitostí v době od 5. 12. 2005, kdy byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty, do 17. 2. 2006, kdy je žalovaný fakticky opustil. Výše tohoto obohacení, jak již jednou krajský soud uvedl, by měla korespondovat s výší nájemného, za něž by bylo možné dotčené nemovitosti v rozhodnou dobu pronajmout. Není vyloučeno, že za tím účelem bude třeba přibrat do řízení znalce. Naznačeným způsobem stanovenou výši bezdůvodného obohacení bude třeba ponížit o částku, kterou již žalovaný žalobci za užívání prostor uhradil. Závěrem krajský soud nad rámec věci znovu připomíná, že žalobce nemůže považovat plnění přijatá od žalovaného za užívání nebytových prostor v žalovaném období za součást konkursní podstaty, s níž smí disponovat, neboť řízení o vyloučení nemovitostí z konkursu dosud pravomocně neskončilo. V novém rozhodnutí okresní soud rozhodne i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 OSŘ). K žalobcově žádosti, aby jej soud „osvobodil“ od případné povinnosti platit náhradu nákladů řízení, odůvodněné možným poškozením konkursních věřitelů, je třeba v obecné rovině připomenout, že podmínky pro výjimečnou aplikaci § 150 OSŘ musí být zkoumány z hlediska obou procesních stran sporu (srov. k tomu např. Nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5.11.2008 a I. ÚS 2862/07 ze dne 5.11.2008). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání ani dovolání. V Hradci Králové dne 31. srpna 2011 předseda senátu