Manžel má naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost patří do společného jmění manželů, jestliže v katastru nemovitostí je jako její vlastník zapsána osoba třetí a žaloba o určení směřuje proti této osobě a současně i proti druhému manželovi, a to navzdory skutečnosti, že již probíhá řízení o vypořádání společného jmění manželů.

17Co 405/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. JČ a soudců JUDr. ZJ a Mgr. TŠ ve věci žalobce J M, narozeného xxx, bytem v xxx, zastoupeného JUDr. VV, advokátem se sídlem v xxx, proti žalovaným 1) EH, narozené xxx, bytem v xxx, a 2) EZ, narozené xxx, bytem v xxx, oběma zastoupeným JUDr. TS, advokátem se sídlem v xxx, o určení, že nemovitost patří do společného jmění žalobce a 1. žalované, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v S z 27. 4. 2010, č.j. 8 C 40/2009-103, t a k t o : Rozsudek okresního soudu s e z r u š u j e a věc s e v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá určení, že budova č.p. 90 na stavební parcele č. 37 v obci B u SP patří do jeho společného jmění s 1. žalovanou, a uložil žalobci, aby žalovaným nahradil náklady řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil závěrem, že žalobce nemá na navrhovaném určení potřebný naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Byl totiž přesvědčen, že za situace, kdy otázka, zda je budova součástí společného jmění manželů, je zároveň řešena v souběžně probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění žalobce a 1. žalované, vedeném u Obvodního soudu pro P-, je daná určovací žaloba nadbytečná, duplicitní. Uvedl, že teprve bude-li v řízení o vypořádání společného jmění zjištěno, že „budova stojí vně zaniklého společného jmění, lze se domáhat určení vlastnického práva samostatně uplatněným nárokem“. Žalobcem navrhované určení by podle jeho názoru na výsledku řízení o vypořádání společného jmění ve vztahu k předmětné nemovitosti nic nezměnilo. Že je v současnosti jako vlastník budovy vedena 2. žalovaná, která není účastnicí řízení o vypořádání společného jmění, měl za nepodstatné. Měl za to, že žalobce se bude moci domáhat změny katastrálního zápisu určovací žalobou teprve bude-li budova v souběžně vedeném řízení přikázána zcela či z části do jeho vlastnictví. Naléhavý právní zájem mu tedy vznikne až s vypořádáním společného jmění a zjištěním, že je zde disproporce s evidenčním zápisem v katastru nemovitostí. Jinak řečeno, až vypořádáním společného jmění na jisto postavené poměry mohou podle přesvědčení okresního soudu zakládat ve vztahu k 2. žalované oprávněnost žalobcova požadavku na určení jeho případného vlastnického práva k předmětné budově. Okresní soud také vysvětlil, proč žalobcův naléhavý právní zájem nezakládá ani jeho obava, že by v případě absence navrhovaného určovacího výroku mohla 2. žalovaná vlastnické právo k budově vydržet. Zdůraznil, že už okamžikem doručení projednávané žaloby, obsahující vylíčení skutečností, z nichž žalobce dovozuje, že budova je součástí jeho společného jmění s 1. žalovanou, a nikoli vlastnictvím 2. žalované (že stávající budova vznikla jako věc v právním smyslu teprve za trvání manželství žalobce a 1. žalované a byla pořízena za prostředky z jejich společného jmění), zanikla dobrá víra 2. žalované v její vlastnictví, spjatá jinak s jejím nabývacím titulem a držbou budovy. Už doručením žaloby totiž vstoupily do sféry 2. žalované takové údaje, s nimiž je – v případě jejich pravdivosti – trvání její dobré víry neslučitelné. Konečně okresní soud konstatoval, že k provedení žalobcem navržených důkazů svědeckými výpověďmi L. M, J. M, J. N a V. J, výpisem z obchodního rejstříku, výpisem z registru ekonomických subjektů, darovací smlouvou a dědickým usnesením, nepřistoupil, protože směřovaly k osvědčení žalobcem tvrzených (a žalovanými popřených) okolností vzniku budovy a takový okruh skutečností by mělo význam prokazovat jedině v případě, kdyby podmínka existence žalobcova naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení byla naplněna. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal. Navrhl jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení okresnímu soudu. Měl za to, že soud prvního stupně věc právně posoudil nesprávně. Připomněl, že je v soudní praxi i odborné literatuře obecně uznáváno, že ten, kdo tvrdí své vlastnické právo k nemovitosti, má vždy naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví vůči osobě, která je v katastru nemovitostí podle něj jako vlastník zapsána neprávem. Zdůraznil také, že 2. žalovaná není účastnicí řízení o vypořádání jeho společného jmění s 1. žalovanou, a že tedy, bude-li v onom řízení učiněn prejudiciální závěr, že nemovitosti do společného jmění patří, bude moci právem namítat, že takový závěr, stejně jako rozsudek v oné věci, pro ni není v žádném ohledu závazný (§ 159a odst. 1 o.s.ř.). Poukázal na právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 792/2004. Konstatoval, že je dosti běžné, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán jen jeden z manželů, ačkoli podle práva nemovitost spadá do společného jmění. Za chybu pokládal i to, že okresní soud nepřipustil jím navrženou změnu žaloby, spočívající v jejím rozšíření o návrh na vyklizení předmětné budovy 2. žalovanou. Podtrhl, že je vlastníkem a chce svůj majetek užívat. Okolnost, že předmětem řízení nebylo jen okresním soudem zmiňované určení, ale i zpřístupnění nemovitosti žalobci, napadený rozsudek nebere v potaz. I z toho je podle žalobce zřejmá nelogičnost názoru okresního soudu, že by měl s uplatňováním svého práva vyčkat na ukončení sporu o vypořádání společného jmění. Připomněl také rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4414/2007, podle něhož i pro nevypořádané společné jmění platí, že nikoho z manželů nelze vyloučit z práv vymezených ustanovením § 145 odst. 1 občanského zákoníku a § 20 zákona o rodině. Dovozoval, že tak tedy nemohly činit ani žalované za pomoci neplatné smlouvy o darování budovy 1. žalovanou 2. žalované. Byl přesvědčen, že probíhající řízení o vypořádání společného jmění jeho právo na určovací žalobu proti v katastru neprávem zapsané osobě nijak neoslabuje a ani jeho nárok na realizaci takového práva nijak neodsouvá až na dobu po skončení řízení o vypořádání. Závěrem uvedl, že podle jeho názoru je odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně nelogické ve vztahu k dříve vydanému usnesení odvolacího soudu o nepřerušení daného řízení. Žalované navrhly potvrzení rozsudku, jehož závěry chválily. Prohlásily, že daná žaloba je šikanózní (žalobce prý podal asi 15 žalob týkajících se majetku, který patří jemu a 1. žalované). Připomněly, že dotčená budova původně patřila rodičům 1. žalované, a protože v souvislosti s rozvodem 1. žalované a žalobce vznikla obava o majetek, 1. žalovaná, která byla původně budovou rodiči obdarována, standardní darovací smlouvou převedla dům na 2. žalovanou. Dále připomněly, že názor, že otázka vlastnictví dotčené budovy bude přednostně řešena v řízení o vypořádání společného jmění žalobce a 1. žalované, byl prezentován nejen v odůvodnění usnesení odvolacího soudu v této věci ze 14. 12. 2009, ale i samotným žalobcem v odvolání, které bylo podnětem tohoto usnesení. Zdůraznily, že řízení o vypořádání společného jmění bylo zahájeno zhruba půl roku předtím, než byla podána tato žaloba. V současné době se chystá nařízení ústního jednání. Žalobcem zmiňovaný judikát, který se týká užívání věci patřící do nevypořádaného společného jmění, je podle nich pro danou věc nepřiléhavý. Nepřipuštění rozšíření žaloby nepokládaly za procesní vadu, která mohla mít vliv na výsledek řízení. Po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Obecně platí, že naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva soudním výrokem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo žalobcovo právní postavení nejistým (viz např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ve věci sp. zn. 2 Cz 8/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/1972, či rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. III. ÚS 17/95, zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Ústavního soudu, sv. 3 N 35/1995). Určovací žaloba má preventivní funkci a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení příslušného právního vztahu nebo práva (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikované v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, č. 21). Určovací žaloba zároveň musí sloužit potřebám praktického života a nemůže vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán jen tehdy, je-li navrhované určení – nahlíženo objektivně – skutečně způsobilé odstranit stav žalobcovy právní nejistoty nebo ohrožení jeho práva. Žalobce má nesporně pravdu v tom, že soudní praxe je dlouhodobě a prakticky bezvýjimečně ustálena v názoru, podle něhož navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti (nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí), je jeho naléhavý právní zájem na takovém určení dán, má-li být navrhované soudní rozhodnutí zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem v katastru zapsaným (cestou určení vlastnického práva k nemovitosti nesmí být obcházen smysl a účel zákonů). Také krajský soud tento právní názor bez výhrad sdílí, protože jej pokládá za plně korespondující výše vymezenému obecnému preventivnímu účelu určovacích žalob. Uvedeným způsobem žalobce v projednávané věci svůj naléhavý právní zájem na navrhovaném určení odůvodňoval. Popsal konkrétní (a obecně nepochybně právně relevantní) skutečnosti, od nichž své (spolu) vlastnické právo k dané budově odvíjí, a poukázal na to, že navzdory těmto skutečnostem je v katastru nemovitostí jako vlastnice vedena 2. žalovaná. A právě tím měl svůj naléhavý právní zájem za naplněný (srovnej zejména jeho podání datované 6. 5. 2009). Krajský soud si je vědom, jak se k otázce žalobcova naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení vyjádřil v usnesení z 14. 12. 2009, č.j. 24 Co 475/2009-84 (totiž v podstatě stejně jako následně okresní soud v napadeném rozsudku). Zdůrazňuje, že tak ovšem učinil v rámci odůvodnění (toliko) procesního rozhodnutí o nepřerušení daného řízení (jehož výrok stále pokládá za správný) a jeho tehdejší úvaha už z tohoto důvodu nemůže být a není pro osud projednávané žaloby závazná či jinak určující. Znovu tedy otázku naléhavého právního zájmu důkladně zvážil a nakonec se musel přiklonit k závěru, že tu není žádná okolnost, která by mohla mít za následek výjimečné neuznání žalobcovy obecně jinak plně akceptovatelné argumentace. Žalobce se o kýžený určovací výrok neuchází z potřeby vyvolané probíhajícím řízením o vypořádání společného jmění, nýbrž, jak argumentuje na prvním místě, kvůli nesprávnosti aktuálního zápisu o vlastnictví předmětné budovy v katastru nemovitostí. Pokud bude jeho žalobě vyhověno, poslouží mu vydaný určovací výrok k prosazení zápisu správného (skutečného) stavu vlastnických poměrů k budově do katastru nemovitostí a tím k odstranění stavu ohrožení jeho (spolu)vlastnického práva. Rozsudek, kterým je vůči žalovanému určeno vlastnické právo k nemovitosti, je totiž podkladem pro záznam změny vlastnického práva v katastru nemovitostí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Tento účinek má však určovací rozsudek jenom vůči účastníkům řízení (výrok pravomocného rozsudku je totiž podle § 159 odst. 2 o.s.ř. závazný právě jen pro účastníky; srovnej k tomu i R 65/1972). A právě z tohoto pohledu je nakonec třeba vnímat, že žalobce učinil účastnicí řízení i 1. žalovanou. Argumentace, na níž je založen napadený rozsudek, tuto okolnost přeceňuje. Věcná legitimace 2. žalované pro dané řízení je logicky dána tím, že je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice budovy. A účast 1. žalované je – hodnoceno pohledem žalobcem vylíčené podstaty jeho naléhavého právního zájmu – odůvodněna tím, že i ona má být subjektem právního vztahu, o jehož určení žalobci jde (podle žalobce je přece vlastnicí budovy spolu s ním; shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, roč. 2002, č. 77). Aby mohl být s žalobou úspěšný, musel žalobce naplnit také požadavek na úplnost okruhu věcně legitimovaných účastníků daného řízení, což obnášelo učinit účastníky řízení všechny ty, jejichž právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká, tedy vedle sebe a 2. žalované i 1. žalovanou. Že mezi ním a 1. žalovanou zároveň probíhá i řízení o vypořádání společného jmění, v němž je řešena otázka, zda předmětná budova patří do jejich majetkového společenství, na tom samozřejmě nic nemění. Žalobci je třeba přitakat i v tom, že skutečnost, že je vedeno řízení o vypořádání společného jmění a že i v něm lze očekávat posouzení vlastnických poměrů k dotčené budově, neznamená, že mu lze odpírat možnost předejít ohrožení jeho (spolu)vlastnického práva (pokud opravdu je jeho nositelem) ze strany 2. žalované. Je-li jeho argumentace oprávněná, vyplývá možnost ohrožení jeho (spolu)vlastnického práva právě už z toho, že v rozporu se skutečností je jako vlastnice v katastru v současnosti vedena 2. žalovaná. Fakt, že spoluvlastnictví k budově nebylo dosud vypořádáno, tuto možnost ohrožení nijak neeliminuje, pročež není důvod k závěru, že žalobce bude mít naléhavý právní zájem na navrhovaném určení teprve a jedině pokud mu budova v rámci vypořádání připadne. Pro úplnost krajský soud dodává, že mu nepřísluší věcně hodnotit správnost rozhodnutí okresního soudu o nepřipuštění žalobcem navržené změny žaloby, spočívající v jejím rozšíření o požadavek na vyklizení budovy 2. žalovanou. Šlo o procesní rozhodnutí, proti němuž není opravný prostředek přípustný (§ 202 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), o rozhodnutí, které ani nemohlo mít vliv na závěr, zda žalobce na navrhovaném určení naléhavý právní zájem má či nikoli. Protože podmínka žalobcova naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení je splněna, je k rozhodnutí o projednávané žalobě třeba provést navržené důkazy o pravdivosti skutkových tvrzení, jimiž ji žalobce odůvodnil (od nichž odvíjí, že budova je v jeho společném jmění s 1. žalovanou). To ovšem nemůže učinit krajský soud (§ 213 odst. 4 část věty za středníkem o.s.ř.), a proto rozsudek okresního soudu zrušil s tím, že se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Okresní soud při svém dalším postupu v řízení a rozhodování samozřejmě vezme náležitě v potaz i obranu žalovaných, včetně argumentace, kterou – nad rámec sporu o žalobcův naléhavý právní zájem – přednesly v odvolacím řízení. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 17. ledna 2011 předseda senátu