Byl-li smlouvou manželů zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, může oprávněný dosáhnout v exekučním řízení uspokojení své pohledávky i z věcí, jež byly nabyty až po vzniku pohledávky a které podle smlouvy o zúžení společného majetku do společného jmění již nepatří, pokud oprávněnému nebyl v době vzniku pohledávky obsah smlouvy znám.

Číslo jednací: 17Co 521/2010-206 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph. D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobkyně SM, narozené xxx, bytem ve xxx, zastoupené Mgr. Zdeňkem Havlem, advokátem se sídlem ve Strančicích, Rudé armády 407 (adresa pro doručování Kralupy nad Vltavou, Přemyslova 457), proti žalovanému ČSOB Leasing, a. s., sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, IČ 63998980, zastoupenému JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26, o vyloučení věcí z exekuce, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově z 30. srpna 2010, č. j. 14 C 112/2007-181, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e p o t v r z u j e . II. Žalobkyně j e p o v i n n a nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení 7 621 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu ve zbývající projednávané části, v níž se žalobkyně domáhala, aby byly z exekuce nařízené Okresním soudem v Trutnově ve prospěch oprávněného ČSOB Leasing, a.s., proti povinnému MM pod sp. zn. 31 Nc 4904/2006 vyloučeny osobní automobil Mazda 323, reg. zn. 1S 44437, motorová sekačka Mountfield XS 55 MBS/CAL 534, křovinořez HOMELITE F3040, diktafon Olympus VN 480, DVD přehrávač Thomson DTH 195, videorekordér LG Stereo, mikrosystém HYUNDAI, jízdní kolo Olpran Magic a jízdní kolo Olpran Spider (výrok I), a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Především vzal za zjištěné, že ve věci sp. zn. 31 Nc 4904/2006 byla na návrh žalovaného jako oprávněného nařízena exekuce proti povinnému MM (exekučním titulem byl rozsudek Okresního soudu Praha – západ čj. 9C 2037/2004-36 z 3. února 2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze čj. 29Co 270/2006-83 z 28. června 2006) a v rámci provádění této exekuce byly 19. června 2007 sepsány mj. i předmětné věci. Dále zjistil, že manželství žalobkyně a povinného trvalo od 1. března 1974 do 8. května 2008, že smlouvou z 14. prosince 1998 bylo zúženo jejich společné jmění tak, že žalobkyni připadly přesně označené nemovitosti, movité věci z majetku, který teprve vznikne, a všechny věci, jež účastníci v budoucnosti pořídí pro společnou domácnost a které pořídí pro rozšíření již existujícího majetku movitého a nemovitého. Věci, které zůstaly předmětem řízení, pořídila žalobkyně podle zjištění okresního soudu po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění, ale před rozvodem manželství s povinným. Okresní soud konstatoval, že protože tyto věci byly pořízeny za trvání manželství způsobem, kterým se movité věci nabývají do společného jmění, pokládají se pro účely nařízení exekuce za součást společného jmění, a to bez ohledu na to, že ve skutečnosti součástí společného jmění vzhledem ke smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění nebyly. Projednávanou žalobu kvalifikoval jako žalobu podle § 267 odst. 2 o.s.ř., protože jí žalobkyně uplatňuje, že žalovaným vymáhaná pohledávka vůči povinnému vznikla při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení společného jmění patřil výlučně povinnému, a zároveň že oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky obsah smlouvy o zúžení znám. Zdůraznil, že žalobkyně měla svá tvrzení prokázat, avšak nezdařilo se jí to. Jí předložená žádost o provedení leasingové operace, ve které je odkazováno na smlouvu o zúžení společného jmění z 14. prosince 1998, je adresována jiné společnosti, nikoli žalovanému, a z ostatních žalobkyní dodaných listin povědomost žalovaného o smlouvě o zúžení společného jmění nijak nevyplývá. Výslech žalobkyní navržených svědků proveden být nemohl, protože svědek P se na adrese uváděné žalobkyní nezdržuje a jinou adresu žalobkyně ani na výzvu soudu nesdělila, a svědek M se dle tvrzení žalobkyně zdržuje na neznámé adrese v cizině a žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že místo jeho pobytu nezná. Okresní soud podotkl, že žalobkyni poučil, že nemá její tvrzení za prokázaná, vyzval ji k označení důkazů, které by bylo možno provést, a poučil ji, že jinak nebude mít ve věci úspěch; žalobkyně však další důkazy neoznačila. A navíc žalovaný (ač nenese důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že o smlouvě o zúžení společného jmění žalobkyně a povinného nevěděl) předložil jemu adresovanou žádost povinného o leasing dopravní techniky s údaji ze 7. srpna 2000, tj. ze stejného dne jako byly údaje v žádosti společnosti ČP Leasing, a v této žádosti nejenže není o smlouvě o zúžení společného jmění žádná zmínka, ale naopak je zde dokonce prohlášení žalobkyně ze 7. srpna 2000, že souhlasí s tím, aby povinný uzavřel s OB Leasing, a.s., leasingovou smlouvu a uvědomuje si vznik finančního závazku z toho vyplývajícího. Žalobkyně tak ve stejný den podepsala pro společnost ČP Leasing prohlášení, ve kterém odkazuje na smlouvu o zúžení společného jmění (u této společnosti nebyl leasing poskytnut), a prohlášení pro žalovaného, ve kterém nejenže není o smlouvě zmínka, ale naopak se tu uvádí, že si žalobkyně je vědoma vzniku závazků. Tento důkaz tak podle soudu prvního stupně jednoznačně vyvrací tvrzení žalobkyně, že žalovaný v okamžiku vzniku dluhu obsah smlouvy o zúžení společného jmění žalobkyně a povinného znal. Zmíněná žádost navíc vyvrací i tvrzení žalobkyně, že povinný používal předmětný automobil k podnikání; jde totiž o žádost o leasing pro fyzické osoby – nepodnikatele. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil celkovým výsledkem sporu. Vzal tu zřetel k původnímu předmětu řízení, ohledně něhož žalobkyně byla částečně úspěšná v předchozím rozhodnutí, jež bylo v průběhu řízení vydáno (rozsudkem čj. 14C 112/2007- 115 z 1. července 2008 okresní soud žalobě vyhověl ohledně nemovitostí, barevného přenosného televizoru a dalekohledu). Proti tomuto rozsudku se žalobkyně odvolala. Navrhla jej změnit tak, že se žalobě i v dané zbývající části vyhovuje. Trvala na tom, že exekucí je vymáhán výlučný dluh povinného (výlučný, protože vznikl po smluvním zúžení společného jmění) a že na vymožení takové pohledávky nelze použít majetek, který je podle smlouvy o zúžení v jejím výlučném vlastnictví. Zdůraznila, že věci, o nichž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto, pořídila až po vzniku dluhu povinného. Proto je podle ní na místě její žalobě vyhovět podle § 42 odst. 2 věty první a contr. e.ř. Okresní soud se s touto její námitkou v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevypořádal. Žalovaný navrhl rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Už v předchozím odvolacím rozhodnutí v této věci, v usnesení zdejšího krajského soudu z 19. října 2009, č.j. 17Co 46/2009-142, bylo především konstatováno, že okresní soud správně vyhodnotil, že je žaloba v dané části založena na ustanovení § 267 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně totiž na podporu vyloučení předmětných věcí argumentovala svým výlučným vlastnickým právem, dovozovaným z toho, že je sice nabyla za trvání manželství s povinným a způsobem, kterým se zásadně věci nabývají do společného jmění manželů, avšak až poté, co se s povinným zákonem dovoleným a stanoveným způsobem dohodla, že určité věci, které takto budou nabývat, budou patřit výlučně jí (a jiné ovšem výhradně jemu), a že příslušná smluvní kritéria byla naplněna právě i u věcí předmětných; zároveň na obranu uplatňovaného práva uváděla, že podle smlouvy o zúžení společného jmění jsou podnikatelské závazky jejího manžela jen jeho záležitostí. Dále krajský soud vysvětlil, že majetek, který netvoří součást společného jmění jen proto, že zákonný rozsah společného jmění byl smluvně zúžen, se za součást společného jmění ve vykonávacím řízení obecně pokládá jen při nařízení výkonu (srovnej § 262a odst. 1 větu druhou o.s.ř.), kdežto v dalším průběhu výkonu se právě cestou ustanovení § 267 odst. 2 o.s.ř. může – za podmínek v tomto ustanovení přesně vymezených – prosadit skutečný hmotněprávní stav (§ 143a občanského zákoníku). Právě toho se žalobkyně v dané věci dovolávala. Protože tehdy okresní soud žalobu v dané části nesprávně bez dalšího zamítl jen proto, že žalobkyně mlčela o některých skutečnostech, jež jsou podle § 267 odst. 2 o.s.ř. právně významné (jmenovitě výslovně netvrdila, že dluh, který žalovaný v exekuci vymáhá, vzniknul MM při používání výhradně jeho majetku, a že byl v okamžiku vzniku tohoto dluhu žalovanému znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění), a žalobkyně svá tvrzení procesně přípustným způsobem doplnila v odvolacím řízení, krajský soud shrnul, že se těmito aspekty věci musí jako první zabývat soud prvního stupně, jeho tehdejší rozhodnutí v odpovídajícím rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se zabýval posouzením povahy dluhu, který žalovaný na bývalém manželu žalobkyně exekučně vymáhá, otázkou, zda ve světle znění příslušného ujednání smlouvy o zúžení společného jmění ze 14. prosince 1998 opravdu jde o dluh vzniklý MM při používání majetku náležejícího jen jemu, popřípadě zda snad výlučné vlastnictví tohoto majetku povinného bylo založeno tím, že podle své povahy sloužil jen jeho osobní potřebě, a konečně aby se zaobíral tím, zda žalovanému byl v okamžiku vzniku dluhu obsah smlouvy o zúžení společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela znám. Okresní soud podle těchto pokynů v dalším řízení postupoval a jeho klíčový závěr, že žalobkyně především neprokázala, že by žalovaný v okamžiku uzavírání smlouvy s povinným o dohodě o zrušení a vypořádání společného jmění manželů M z 14. prosince 1998 věděl a znal její obsah, krajský soud bez výhrad sdílí. Souhlasí i s jeho úsudkem, že provedené důkazy svědčí dokonce o tom, že se povinný a žalobkyně tehdy před žalovaným projevovali přímo tak, jako by tu dohody s účinky, kterých se žalobkyně snaží na jeho úkor v tomto řízení dovolat, nebylo. Vzhledem k tomu, že okresní soud tyto své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil zcela přesvědčivě a způsobem naprosto korespondujícím s výsledky řízení a žalobkyně ve svém odvolání z tohoto hlediska jeho rozsudek nezpochybňuje, krajský soud na závěry soudu okresního odkazuje. Nemá, čím by je mohl podstatněji doplnit. V důsledku toho, že nelze dovodit, že by žalovanému byla v okamžiku vzniku jeho pohledávky dohoda o zrušení a vypořádání společného jmění manželů M z 14. prosince 1998 známa, je procesní úspěch žalobkyně s tou částí její žaloby, o níž okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, bez dalšího vyloučen. Povědomost oprávněného (věřitele) o smluvním zrušení a způsobu vypořádání společného jmění povinného (dlužníka) a jeho manžela, a to k okamžiku vzniku dluhu povinného, je totiž pro vyhovění žalobě daného typu nezbytnou podmínkou. To vyplývá z § 267 odst. 2 písm. a o.s.ř. Okresní soud proto učinil správně, když žalobu v dané části zamítl. Žalobkyně skutečně už v prvostupňovém řízení na svou podporu argumentovala také ustanovením § 42 odst. 2 věty první e.ř. Podle něj se při provádění exekuce nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, jenž patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Vyvozovala, že pokud tu takové pravidlo je, současně zároveň naopak musí platit, že oprávněný nemá nárok uspokojovat exekučně svou pohledávku z věcí, které byly nabyty až po vzniku jeho pohledávky (zároveň argumentovala, že všechny předmětné věci právě takovým majetkem jsou, protože je do vlastnictví získala v letech 2004 až 2006). Její právní názor však krajský soud nesdílí, protože nemá oporu v zákoně. Z ustanovení § 42 odst. 2 věty první e.ř. jej ani žalobkyní podávaným výkladem opaku dovodit nelze. Zásadní je tu nikoli zúžení společného jmění o konkrétní věci, jež do něj patřily v době vzniku pohledávky oprávněného, nýbrž typové zúžení definičního rozsahu společného jmění při nabývání věcí v budoucnu. Podle platné právní úpravy ani jím nemůže být věřitel, který v době vzniku své pohledávky smlouvu dlužníka a jeho manžela o zúžení společného jmění neznal, v možnostech svého exekučního uspokojení krácen. Pro úplnost – žalobkyně v předchozím průběhu řízení také poukazovala na to, že exekuční řád byl přijat a vstoupil v účinnost až poté, co se s povinným na zúžení a vypořádání společného jmění dohodla. Měla za to, že za této situace dohodu o zrušení a vypořádání společného jmění prostřednictvím ustanovení tohoto předpisu posuzovat nelze. Ani v tomto názoru jí ale přitakat možné není. Exekuční řád nesporně upravuje (především) jeden ze způsobů nuceného vymáhání i těch pohledávek, které vznikly před jeho účinností, a i na ně bez výhrad dopadají všechna jeho relevantní ustanovení, stejně jako ustanovení jiných právních předpisů, jež je podle něj v rámci exekuce třeba aplikovat. Výjimkou z tohoto pravidla není ani ustanovení § 267 odst. 2 písm. a o.s.ř. Tak jako o věci samé, rozhodl okresní soud správně i o nákladech prvostupňového řízení. Protože tuto část jeho rozhodnutí účastníci v žádném ohledu nekritizovali, postačí zde podle krajského soudu pro stručnost pouze odkázat na její správné odůvodnění soudem prvního stupně. Z těchto důvodů krajský soud přezkoumaný rozsudek v obou jeho výrocích potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Vzhledem k tomuto výsledku odvolacího řízení je žalovaná povinna žalobci nahradit i náklady tohoto procesního úseku (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Žalobce má nárok (§ 151 odst. 2 o.s.ř.) na náhradu odměny svého advokáta 4 500 Kč (§ 8, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v nyní platném znění), náhradu advokátových režijních výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění), náhradu advokátem ztraceného času 400 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a, odst. 3 téže vyhlášky), náhradu advokátových cestovních výdajů 1 151 Kč (§ 13 odst.4 téže vyhlášky) a náhradu advokátem placené daně z přidané hodnoty 1 270 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a o.s.ř.). Celková náhrada tak činí 7 621 Kč (žádné mimořádné důvody pro její výjimečné snížení či odepření podle § 150 o.s.ř. krajský soud neshledal) a je splatná k rukám žalobcova advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje v dovolacím řízení k závěru, že ve věci samé jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově. Samostatné dovolání jen proti výroku o nákladech není přípustné za žádných okolností. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. V Hradci Králové dne 30. března 2011 předseda senátu