Je-li spor rozhodnut rozhodcem určeným podle pravidel rozhodčí smlouvy mezi účastníky uzavřené podle § 7 a násl. zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, není exekuční soud již oprávněn posuzovat platnost rozhodčí smlouvy jako takové ani ujednání o způsobu určení rozhodce.

19Co 481/2010 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. LS a soudců JUDr. MK a VK v exekuční věci oprávněného C E plc, společnost založená a existující podle irského práva, reg. č. xxx, se sídlem xxx, Irsko, provozující svou obchodní činnost v České republice prostřednictvím C E plc, organizační složka, IČ xxx, se sídlem xxx, zastoupeného Mgr. RN, LL.M., advokátem se sídlem xxx, proti povinnému ZJ, r.č. xxx, bytem xxx, o nařízení exekuce pro pohledávku 59.573,11 Kč s příslušenstvím, k odvolání oprávněného do usnesení Okresního soudu v ÚO č.j. 0EXE 5208/2010 – 16 z 13.8.2010, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu s e m ě n í tak, že se nařizuje podle rozhodčího nálezu Mgr. SS, rozhodce spolupracujícího s ---, s. r. o., xxx, z 4.12.2009, sp. zn. Rř. 130/2009, exekuce na majetek povinného pro pohledávku oprávněného ve výši 59.573,11 Kč s úrokem ve výši 26,40% p.a. od 2.3.2009 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 23.455,70 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. II. Provedením exekuce se pověřuje JUDr. TV, soudní exekutor Exekutorského úřadu v xxx. III. Po doručení tohoto usnesení nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává (§ 44a odst. 1 exekučního řádu). O d ů v o d n ě n í : Okresní soud zamítl shora označeným usnesením návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozhodčího nálezu Mgr. SS č.j. Rř. 130/2009 ze dne 4.12.2009 pro pohledávku oprávněného ve výši 59.573,11 Kč s příslušenstvím, vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že soudnímu exekutorovi, který měl být podle návrhu oprávněného pověřen provedením exekuce, se náhrada nákladů exekuce nepřiznává. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč nelze rozhodčí nález, o nějž se návrh na nařízení exekuce opírá, považovat za „způsobilý exekuční titul“. To z toho důvodu, že byl vydán rozhodcem určeným právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; rozhodčí smlouva, podle níž rozhodce svůj rozhodčí nález vydal, je proto neplatná „a na jejím podkladě nemohl být vydán rozhodčí nález“. V té souvislosti odkázal okresní soud na usnesení Vrchního soudu v P sp. zn. 12Cmo 496/2008 z 28.5.2009 a zdůraznil, že postup, vedoucí k vydání tohoto nálezu, navíc odporuje Směrnici Rady Evropské unie č. 93/13/EHS, která vylučuje, aby byl spotřebitel nucen obracet se ve svých sporech na rozhodce. Rozhodnutí soudu prvého stupně napadl včas podaným odvoláním oprávněný a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že exekuci na majetek povinného nařídí a přizná odvolateli náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého opravného prostředku vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím Vrchního soudu, jehož argumentaci převzal okresní soud, a na podporu svého nesouhlasného stanoviska odkazuje na řadu soudních rozhodnutí, v nichž je otázka platnosti rozhodčích smluv řešena odlišně od Vrchního soudu v P. Za správné nepovažuje ani závěry, jež soud prvého stupně vyvodil z textu Směrnice Rady č. 93/13/EHS, neboť příloha stanovující podmínky uvedené v čl. 3 odst. 3 Směrnice obsahuje „informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené“. Povinný se k odvolání oprávněného na výzvu soudu nevyjádřil. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas a proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr., § 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 254 odst. 8 ve spojení s § 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), a dospěl k následujícím závěrům. V projednávané věci jde o to, zda rozhodčí nález, o nějž se návrh na nařízení exekuce opírá, je či není možné považovat za „způsobilý exekuční titul“. Okresní soud na takto položenou otázku odpovídá záporně ze dvou důvodů. Předně nepovažuje za správné, jestliže rozhodčí smlouva „neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc“, ale jen „odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona“, a na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců. V té souvislosti odkázal okresní soud na usnesení Vrchního soudu v P sp. zn. 12Cmo 496/2008 ze dne 28.5.2009. Kromě toho poukazuje na rozhodčí doložku (a tím i rozhodčí nález), které považuje za neplatné, neboť odporují Směrnici Rady Evropských společenství č. 93/13/EHS z 5.4.1993 z důvodů, jež ve svém rozhodnutí blíže uvádí. Odkazuje přitom na rozhodnutí Evropského soudního dvora C-168/05 z 28.10.2006 ve věci E M M C proti C M M SL, z něhož podle názoru okresního soudu vyplývá, že „jedná-li se o neplatnou rozhodčí doložku, není nutno rušit takový rozhodčí nález, neboť soud k jeho charakteru přihlíží z úřední povinnosti v rámci zkoumání podmínek pro nařízení exekuce“. Závěry okresního soudu by odvolací soud sdílel za předpokladu, že by přezkoumával rozhodnutí okresního soudu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. V takovém případě by dal okresnímu soudu za pravdu, že je v rozporu s obecně platným požadavkem na spravedlivý proces ujednání, jímž se občan – spotřebitel vydává pro případ sporu do jurisdikční pravomoci rozhodce, o jehož osobě (identitě) nemůže nic vědět, jehož výběr nemůže nijak ovlivnit a o jehož určení se dozví zpravidla až z rozhodčího nálezu, vede-li se řízení na základě rozhodčí smlouvy toliko podle písemných důkazů a sdělení, jak to v rozhodčích doložkách bývá často zakotveno. Navíc provádí výběr rozhodce právnická osoba, která není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Sdílel by i jeho názor na platnost rozhodčí doložky vzhledem k obsahu Směrnice Evropských společenství č. 93/13/EHS. Odvolatel závaznost této normy sice uznává (jinak by zřejmě nepolemizoval s jejím výkladem, jak ho podal okresní soud), tvrdí však, že ustanovení obsažená v příloze ke Směrnici mají jen informativní povahu, tj. že nejde o závazný předpis. S takovým závěrem by odvolací soud nemohl vyslovit souhlas, neboť dotčené ustanovení zcela jednoznačně zapovídá takové ujednání, kterým by byl spotřebitel zavázán předkládat spory „výlučně rozhodčímu soudu“ – a o takové ujednání se opírá rozhodčí nález, resp. rozhodčí doložka o určení rozhodce „s vyloučením pravomoci obecných soudů“. To, že jsou ustanovení přílohy prohlášena v článku 3 odst. 3 Směrnice za „informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené“, neznamená, že by nešlo o podmínky závazné – z textu těchto podmínek je patrno, že každá jedna z nich představuje tak vážné porušení rovnosti stran (a práva spotřebitele jako slabší smluvní strany na zachování ekvity), že musí mít za následek neplatnost takto „postižených“ ujednání. Obratu „informativní a nevyčerpávající“, jak je uveden v čl. 3 odst. 3 Směrnice, je třeba rozumět tak, že jde sice o demonstrativní (nikoliv tedy taxativní) výčet ujednání, z nichž ovšem každé představuje nepřiměřenou podmínku podle čl. 3 Směrnice. K nim mohou přistoupit i další, jestliže by jejich obsah představoval takový zásah do práva spotřebitele, že by byl srovnatelný s některým z ujednání, příkladmo (avšak závazně) stanovených v příloze. Tyto závěry odvolacího soudu však pro rozhodnutí v této věci nejsou právně významné z následujících důvodů. Řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, není řízením o zrušení rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., nýbrž řízením exekučním. Zásada formalizace předpokladů pro vyhovění návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) se projevuje tím, že exekuční soud posuzuje pouze to, zda se jedná o titul podle § 40 exekučního řádu (§ 251, resp. § 274 o. s. ř.) a zda je formálně a materiálně vykonatelný. Naopak není oprávněn hodnotit, zda tento titul je věcně správný. Jeho oprávnění posoudit, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno příslušným orgánem, znamená pouze tolik, zda bylo vydáno orgánem k tomu zákonem zmocněným. Je-li spor rozhodnut rozhodcem určeným podle pravidel rozhodčí smlouvy mezi účastníky uzavřené podle § 7 a násl. zákona č . 216/1994 Sb., není exekuční soud již oprávněn posuzovat platnost rozhodčí smlouvy jako takové ani ujednání o způsobu určení rozhodce. Podle § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu (§ 274 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.) zákon uznává za způsobilý podklad exekuce i vykonatelný rozhodčí nález, když podle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 nebo u něhož uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Okresní soud poté, co posoudil obsah rozhodčí smlouvy, dospěl k závěru, že rozhodčí doložka obsažená v rozhodčí smlouvě mezi účastníky uzavřené je neplatná a spor tedy nebyl projednán a rozhodnut orgánem, který měl k projednání a rozhodování pravomoc a rozhodčí nález proto nelze považovat za vykonatelný exekuční titul, podle něhož by bylo možné exekuci nařídit. Odkázal přitom na shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu a rozsudek Evropského soudního dvora z 25.10.2006, sp. zn. C-168/05. Oba zmíněné soudy však neřešily platnost rozhodčí doložky v souvislosti s exekučním řízením. Vrchní soud v P ve svém usnesení z 28.5.2009, sp. zn. 12Cmo 496/2008, se sice vyjadřuje k platnosti rozhodčí smlouvy, avšak k účinkům rozhodčího nálezu ve vztahu k exekučnímu řízení stanovisko nezaujímá. Podobně ani z rozhodnutí Evropského soudního dvora – věc C-168/05 z 26.10.2006 – to neplyne. Uvedeným rozsudkem je pouze vnitrostátnímu soudu uloženo, aby posoudil platnost rozhodčího nálezu se zřetelem ke znevažující klauzuli v řízení o žalobě na neplatnost rozhodčího nálezu, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoliv v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost. Odvolací soud proto na rozdíl od okresního soudu poté, co zjistil, že rozhodčí nález rozhodce Mgr. SS ze dne 4.12.2009 je pravomocný a vykonatelný po stránce formální i materiální a byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, změnil napadené rozhodnutí okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného na majetek povinného nařídil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Pokud jde o požadavek odvolatele na náhradu nákladů odvolacího řízení, rozhodne o nich v příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. V HK dne 1. března 2011 předsedkyně senátu