Vlastník stavby na cizím pozemku, o jehož restituci rozhodl pozemkový úřad, ani vlastník pozemku sousedního, nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby podle části páté OSŘ směřující proti rozhodnutí pozemkového úřadu o tzv. restitučním nároku oprávněné osoby.

23Co 426/2011 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Vokřínkové a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D. a Mgr. Lukáše Páchy ve věci žalobce Ing. LJ, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti žalovaným 1) HD, nar. xxx, bytem xxx, 2) ZP, nar. xxx, bytem xxx, o určení (popření) vlastnického práva, o přezkum rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 3262/92, č.j. SÁ/11374, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 8. 2011, č.j. 7 C 63/2011-23, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora napadeným usnesením (výrokem pod bodem I.) okresní soud odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud přezkoumal rozhodnutí jiného orgánu a určil, že žalovaní „nejsou spoluvlastníky – každý jednou ideální polovinou – pozemku č. parc. St. 107, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 0,04797 ha, nacházejícího se v obci Valy, k. ú. VnL“. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že vlastnické (spoluvlastnické) právo žalovaných k pozemku - bylo založeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 3262/92, č.j. SÁ/11374 (dále též „restituční správní rozhodnutí“), kterým byl žalovaným vydán postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. č. 229/1991 Sb.), pozemek – parcela č. 107, zastavěná plocha a nádvoří o velikosti 497 m2 zapsaný v katastru nemovitostí katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice, pro katastrální území VnL. Okresní soud vycházel z ustanovení § 250a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a z ustanovení § 250g odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovodil, že jelikož žalobce nebyl účastníkem řízení předchozího správního řízení, nemá procesní legitimaci k podání žaloby v této věci. Pokud žalobu přesto podal, okresní soud ji jako podanou někým, kdo k jejímu podání nebyl oprávněn, odmítl. Proti usnesení okresního soudu podal žalobce odvolání. V něm nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že není procesně legitimován k podání žaloby ve smyslu § 246 o.s.ř. Namítal, že okresní soud nesprávně posoudil otázku účastenství. Podle § 246 odst. 1 věty první o.s.ř. je k podání návrhu (ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem) oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Podání žaloby tak není omezeno jen na účastníky správního řízení. Žalobce tvrdí, že jeho práva byla rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 3262/92, č.j. SÁ/11374, porušena. Správní orgán totiž nerespektoval ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. o překážkách bránících vydání pozemku a vydal předmětný pozemek, přestože byl zastavěn stavbou, kterou má žalobce ve spoluvlastnictví jednou třetinou, a která byla na pozemku – parcela č. 107 již před 24. 6. 1991. Kromě toho je pozemek č. 107 zcela obklopen pozemky žalobce. Namítal i to, že napadeným rozhodnutím došlo ke zmenšení jeho vlastnictví, a to konkrétně u pozemku č. 225/1 (pozemek ve zjednodušené evidenci) z původní výměry 8.625 m2 na současnou výměru 8.469 m2. Odborná literatura je toho názoru, že „..za zastavěnou část pozemku se považuje část, na niž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby“. Je tedy oprávněn bránit svá práva žalobou podle § 246 odst. 1 o.s.ř. a okresní soud ji měl věcně projednat. Odvolání není opodstatněné. Žalobci lze přisvědčit jen v tom, že okresní soud nesprávně zúžil oprávnění podat žalobu podle § 246 odst. 1 o.s.ř. jen na účastníky správního řízení. Nic takového z ustanovení § 246 odst. 1 o.s.ř. neplyne. Z ustanovení § 246 odst. 1 o.s.ř. naopak vyplývá, že právo podat takovou žalobu má nejen účastník správního řízení, ale i ten, kdo byl ve správním řízení nesprávně opomenut, a rovněž také i ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, avšak jen za předpokladu, že uvedeným rozhodnutím byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Nicméně je ale přesto odvolací soud přesvědčen, že se žalobce do žádného z výše uvedeného okruhů osob oprávněných podat žalobu podle § 246 odst. 1 o.s.ř. nevejde. Především není pochyb o tom, že žalobce nebyl ale ani neměl být účastníkem správního řízení vedeného podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. o restituci pozemku. Zákon č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 183/1993 Sb., který byl ve vztahu k zákonu č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“) předpisem speciálním, stanovil okruh účastníků v restitučním řízení taxativně. Podle § 9 odst. 8 zák. č. 229/1991 Sb., do okruhu účastníků patří osoba oprávněná, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. Žalobce mezi tyto výhradně uvedené osoby nepatří a ani by patřit neměl. Žalobce dovozuje své oprávnění podat žalobu ve smyslu § 246 o.s.ř. z toho, že správní orgán založil svým restitučním rozhodnutím (podílové) spoluvlastnictví žalovaných k pozemku, na němž stojí (nemovitá) stavba, jejímž spoluvlastníkem je žalobce co do jedné třetiny a že je tak dotčen ve svých právech. Restituce je odstraněním majetkové křivdy založené způsobem předvídaným restitučními předpisy, jejímž cílem je navrácení věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc (srov. Pl. ÚS 16/93). Restitučním správním rozhodnutím se tedy obnovuje vlastnické právo k věci oprávněným osobám. I v dané věci byla důsledkem restituce jen změna v subjektech vlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž stejně jako u předchozího vlastníka pozemku, byl i u nových vlastníků (žalovaných) rozsah vlastnických oprávnění k pozemku - již v okamžiku nabytí vlastnictví k němu – omezený skutečností, že šlo o pozemek zastavěný budovou ve vlastnictví jiného subjektu (spoluvlastnictví jiných subjektů). Restitučním rozhodnutím správního orgánu týkajícím se výhradně vlastnictví k pozemku, proto nemohla být založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta práva nebo povinnosti vlastníka stavby, byť se jedná o stavbu umístěnou na restituovaném pozemku. Ostatně jako vlastníku (spoluvlastníku) stavby stojící na pozemku jiného vlastníka, žalobci ani nepřísluší do právního režimu pozemku jiného vlastníka zasahovat. Podle ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, stavba není součástí pozemku. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení, za současného právního stavu se v právním řádu České republiky uplatňuje zásada “superficies non solo cedit”, když zásada opačná (“superficies solo cedit”), byla odmítnuta. Není-li stavba součástí pozemku, jsou stavby (budovy) samostatnými věcmi a není tudíž vyloučeno, aby vlastník stavby (budovy) byl od vlastníka pozemku, na němž tato stavba (budova) stojí, odlišný a aby stavba (budova) a pozemek měly svůj samostatný na sobě nezávislý právní osud. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3466/2008, kde ve skutkově obdobném případu jako v projednávané věci uvedl, že „vlastník stavby stojící na cizím pozemku, který má v nájmu, není aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle části páté o.s.ř., neboť zásahem do jeho nájemního práva není rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví k předmětnému pozemku podle § 9 odst. 4 a 5 zákona č. 229/1991 Sb. Nájemce pozemku nemůže účinně ovlivnit rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o restituci pozemku, to je věcí vztahu mezi osobou v restituci oprávněnou, povinnou a pozemkovým úřadem“. Neobstojí ani námitky žalobce, že jako vlastník sousedního pozemku byl poškozen údajem o (nesprávné) výměře navráceného pozemku, když tento údaj byl součástí restitučního správního rozhodnutí. Vymezení parcely je totiž jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je jen věcí katastrálního úřadu, který parcely eviduje. To vyplývá i z § 19a odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého zpřesněním evidenčních údajů katastru o geometrickém a polohovém určení hranice pozemku a výměře parcely nedochází ke změně právních vztahů k pozemku. Vznikne-li mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, nemůže se tedy žalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určení průběhu hranic mezi parcelami či pozemky. Lze však sporný pozemek (jeho) část vymezit zásadně geometrickým plánem; vlastnictví takto identifikovaných pozemků může být předmětem soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 případně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2010, sp.zn. 22 Cdo 2028/2008, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 6, ročník 2011, sešit 1). Jde tedy o situaci právně řešitelnou žalobou v občanském soudním řízení a není namístě kvůli tomu rušit restituční rozhodnutí jiného orgánu. Ostatně nelze přehlížet, že Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, dovodil, že rozhodnutí správního úřadu (pozemkového úřadu) o tzv. restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné podle restitučních právních předpisů, byť tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti a dále v usnesení ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 836/2010 vyjádřil totéž a ještě dodal, že k vypořádání právních vztahů duplicitně zapsaných vlastníků slouží jiné právní nástroje a odkázal na souhlasné prohlášení vlastníků ve smyslu § 45 odst. 3 a § 40 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) nebo určovací žalobu ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Není-li oprávněn podat přezkumnou žalobu duplicitní vlastník pozemku, tím spíše tak nemůže učinit vlastník sousedního pozemku. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení okresního soudu jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce vyvolal odvolací řízení, ve kterém nebyl úspěšný, a měl by hradit náklady řízení žalovaným. Těm však v odvolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích. O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. V Pardubicích dne 31. října 2011 předsedkyně senátu