Soudy nejsou povinny ani oprávněny poskytovat rozhodcům údaje získané z evidence obyvatel.

25Co 15/2011 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudců Mgr. Miroslavy Lanžhotské a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci navrhovatele Mgr. Bc. PF, rozhodce společnosti IAL, k.s., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o návrhu na provedení úkonu soudem, k odvolání navrhovatele proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. září 2010, č.j. 26Cd 211/2010-17, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným usnesením rozhodl o tom, že se vrací navrhovateli prostřednictvím Okresního soudu v Jičíně soudní poplatek zaplacený v kolcích v hodnotě 1.000 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že se navrhovatel s odkazem na § 20 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) domáhal, aby tamní soud provedl procesní úkon. Ten vymezil jako žádost o zjištění aktuální adresy AG (účastnice rozhodčího řízení vedeného tímto rozhodcem), na které se jmenovaná zdržuje a přebírá poštovní zásilky. Dále navrhovatel žádal soud o sdělení adresy zmíněné účastnice zjištěné z informačního systému evidence obyvatel. Současně za tento návrh zaplatil navrhovatel soudní poplatek ve výši 1.000 Kč. Na základě shora uvedeného okresní soud dovodil, že pouhé zjištění aktuální adresy účastnice řízení ani zjišťování její adresy z centrální evidence obyvatel není procesním úkonem ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Proto vrátil věc dožadujícímu rozhodci bez vyhovění a s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích rozhodl současně o vrácení zaplaceného soudního poplatku zpět navrhovateli. Proti tomuto usnesení navrhovatel podal odvolání. Polemizoval se závěrem okresního soudu, že by se svým návrhem domáhal provedení procesního úkonu, který nelze podřadit pod ustanovení § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Namítal, že dle publikovaných komentářů k zákonu o rozhodčím řízení je přípustné, aby rozhodce postupem dle tohoto ustanovení zákona požádal soud o provedení doručení svých písemností účastníkům rozhodčího řízení. Z toho navrhovatel dovozuje, že i jen pouhé zjištění bydliště účastníka rozhodčího řízení, jehož se rozhodce domáhá za účelem doručení písemnosti tomuto účastníku rozhodčího řízení, je též procesním úkonem, který má právo rozhodce po soudu vyžadovat. Na základě toho navrhoval, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení. Eventuálně navrhovatel požadoval, aby sám odvolací soud žádosti navrhovatele vyhověl. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, v zákonné lhůtě, a že odvolání bylo přípustné (§ 201, § 202 odst. 1 a contrario, § 204 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a aniž by nařídil ústní jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud; soud je povinen dožádání vyhovět, nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný. Soud přitom učiní všechna rozhodnutí, která jsou k provedení dožádání potřebná. Otázku přístupu do evidence obyvatel, zahrnující v sobě i údaje o bydlišti státních občanů ČR a některých dalších skupin fyzických osob, řeší zákon č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel ve znění pozdějších předpisů. Ten ve svém ustanovení § 8 odst. 1 větě první hovoří, že ministerstvo (rozuměj Ministerstvo vnitra ČR, jež je správcem informačního systému evidence obyvatel) poskytuje údaje z informačního systému v rozsahu nezbytně nutném a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem. Citovaný zákon tak je vystaven mimo jiné na principu, že informační systém evidence obyvatel shromažďuje citlivá data o osobách zde vedených a tato data požívají zvláštní právní ochrany. Ta spočívá mimo jiné v tom, že přístup k údajům vedeným v tomto systému má pouze ten okruh subjektů, o kterém to tento zákon či jiný speciální právní předpis stanoví. Takovými osobami oprávněnými jsou například notáři jako soudní komisaři pověření k řízení o dědictví, jejichž rozsah oprávnění stanoví § 8 odst. 16 tohoto zákona. Zákon č. 133/2000 Sb. naopak výslovně nikde neuvádí, že by rozhodci měli mít právo přístupu k některým údajům vedeným v tomto informačním systému. Toto oprávnění neposkytuje ani zákon o rozhodčím řízení, jakožto speciální právní předpis upravující rozhodčí řízení. Přístup do evidence obyvatel mají pouze soudy, a to v rozsahu a za podmínek stanovených § 175a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení však nikde nestanoví, že by soudy byly oprávněny, či snad dokonce povinny takto získané údaje poskytovat rozhodcům či některým dalším subjektům. Poskytnutí údajů z informačního systému evidence obyvatel tak rozhodci nepřísluší, a proto jeho žádost o zjištění údajů z této evidence je ve své podstatě obcházením účinné právní úpravy. Proto okresní soud postupoval správně, jestliže žádosti navrhovatele nevyhověl. V návaznosti na to okresní soud správně postupem analogicky dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích rozhodl o vrácení navrhovatelem zaplaceného soudního poplatku za jeho návrh. Odvolací soud proto přezkoumávané usnesení jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Protože navrhovatel se svým odvolacím návrhem neuspěl, rozhodl soud o tom, že nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst.1 o.s.ř. a contrario, § 224 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání ani dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 31. května 2011 předseda senátu