Ten, kdo televizní přijímač drží nebo z jiného právního důvodu alespoň jeden měsíc užívá, se stává poplatníkem televizního poplatku, ale jen tehdy, není-li jím vlastník televizního přijímače.

25Co 193/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. PM a soudců Mgr. OR a Mgr. ML ve věci žalobkyně ČT se sídlem xxx, IČ xxx, proti žalované ME, bytem xxx, IČ xxx, zastoupené JUDr. FW, advokátem se sídlem xxx, o zaplacení 30.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v J ze dne 15. května 2009, č.j.11C 15/2008-57 ve znění opravného usnesení ze dne 2. srpna 2009, č.j.11C 15/2008-68, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 13.600 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně ve své žalobě, která napadla u okresního soudu dne 12.12.2007, uplatnila nárok na zaplacení přirážky k televizním poplatkům 30.000 Kč včetně úroků z prodlení jdoucích ode dne 22.12.2006. Tvrdila, že žalovaná je fyzickou osobou podnikající na základě živnostenského zákona s předmětem činnosti „restaurace“. V souvislosti s touto svou podnikatelskou hostinskou činností používala ve své provozovně „S Bar J“ nacházející se na adrese xxx jako vlastník a držitel 3 televizní přijímače, aniž by ve vztahu k nim splnila svoji oznamovací povinnost. Tu jí ukládá ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon“). Žalobkyně zjistila uvedenou skutečnost při kontrolách na místě samém, které provedla ve dnech 13.9.2006 a 18.10.2006. Proto žalobkyně dopisem ze dne 30.11.2006 vyzvala žalovanou podle § 9 odst. 1 písm. a/ Zákona k zaplacení přirážky k televizním poplatkům ve výši 30.000 Kč, leč žalovaná tento dluh dobrovolně nesplnila. Žalovaná se bránila tvrzením, že v rozhodné době prakticky hostinskou činnost v uvedené provozovně neprovozovala. Pouze zde po otevření provozovny v létě roku 2006 velice krátkou dobu čítající méně jak 1 měsíc vypomáhala s provozem. Nedržela ani neužívala tedy televizní přijímače, za které žalobkyně požaduje uhradit přirážku k poplatku. Navíc tyto televizory nejsou a nebyly ani jejím majetkem, ale vlastnicky náležely společnosti Hotel xx v.o.s., která je řádně přihlásila do evidence a platila za ně i koncesionářské televizní poplatky. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. května 2009, č.j.11C 15/2008-57 žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně zavázal žalobkyni povinností nahradit žalované náklady řízení ve výši 12.400 Kč (výrok II). Vzal za prokázané, že žalovaná nemá v evidenci poplatníků vedené žalobkyní evidován ani jeden televizní přijímač. Je fyzickou osobou zapsanou v živnostenském rejstříku jako osoba podnikající od 15.6.2005 na základě živnostenského zákona s předmětem podnikání „restaurace“. Pověřený pracovník žalobkyně provedl ve dnech 13.9.2006 a 18.10.2006 v pohostinství „S Bar J“ nacházející se na adrese xxx kontroly. Při obou z nich zjistil, že se zde nacházejí tři kusy televizních přijímačů. Tyto však dle manžela žalované nikdy nebyly vlastnictvím žalované a sama žalovaná svou podnikatelskou činnost zde vykonávala pouze dočasně po velmi krátkou dobu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu okresní soud uzavřel, že v řízení nebylo postaveno na jisto, že by žalovaná předmětné pohostinství provozovala po delší dobu na základě právně významného vztahu zakládajícího jí povinnost přihlásit do evidence na své jméno televizory nacházející se v této pohostinské provozovně. Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes poučení dané jí soudem ve smyslu § 118a odst. 3/ o.s.ř. neunesla důkazní břemeno, tedy neprokázala, že žalovaná byla poplatníkem televizního poplatku ve smyslu Zákona. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně, přičemž brojila vůči výroku o věci samé a na něm závislém nákladovém výroku. Okresnímu soudu vytýkala, že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. Namítala, že okresní soud své závěry opřel zejména o výpověď manžela žalované, nehodnotil přitom věrohodnost tohoto svědka z hlediska jeho vztahu k žalované a k předmětu řízení. Poukazovala přitom na to, že svědek je jednak ve vztahu k žalované osobou blízkou. Také se ho dotýká výsledek projednávaného sporu, neboť žalovaná v případě neúspěchu bude nucena svou povinnost splnit úhradou z prostředků náležejících do společného jmění manželů, jež sdílí s tímto svědkem. Žalobkyně dále okresnímu soudu vytýkala, že naopak dostatečně nepřihlédl k obsahu výpovědi svědka L (jí pověřeného zaměstnance, který provedl kontroly evidence). Kromě toho žalobkyně namítala, že okresní soud pominul rozpory v tvrzeních žalované, která postupně uváděla, že v předmětné provozovně vůbec podnikat nezačala; že zde opakovaně začala podnikat, vždy však po dobu kratší 1 měsíce; popřípadě že zde opakovaně nikdy nepodnikala. Žalobkyně žádala, aby odvolací soud přezkoumávaný rozsudek změnil tak, že by žalobě v plném rozsahu vyhověl a jí současně přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Žalovaná se s přezkoumávaným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Zdůraznila, že předmětnou provozovnu prakticky neprovozovala a televizory zde umístěné nejsou a nebyly jejím vlastnictvím. Dále namítala, že žalobkyní předložené důkazy jsou pro to, aby mohl soud žalobě vyhovět, naprosto nedostačující. Odvolací soud poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst.4, § 201, § 204, § 205 odst.1 o.s.ř.), rozsudek přezkoumal v mezích odvolání (§ 212 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Zákon ve svém § 3 odst. 2 stanoví: „Poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba.“ Osoba držitele je zde přitom definována s odkazem na znění § 129 odst. 1 obč. zákoníku (Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.). Poplatník pak má dle § 8 odst. 2 věta první před středníkem Zákona povinnost oznámit provozovateli vysílání ze zákona (rozuměj žalobkyni), popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal. Nesplnění této povinnosti Zákon sankcionuje přirážkou ve výši 10.000 Kč, kterou je poplatník povinen zaplatit žalobkyni za každý televizní přijímač, za který nebyla splněna povinnost platit televizní poplatek (§ 9 odst. 1 písm. a/). Jak vidno, stěžejní pro posouzení důvodnosti žaloby je vyřešení otázky, zda-li lze na žalovanou vztáhnout definici poplatníka ve smyslu Zákona. Lze souhlasit s námitkou žalobkyně, že zde stojí proti sobě svědecká výpověď pověřeného zaměstnance žalobkyně Ing. Bc. LL a tvrzení žalované, podpořené výpovědí jejího manžela JE. Z výpovědi svědka L plyne, že v době, kdy tento svědek provedl v předmětném pohostinství kontrolní šetření, nesla tato provozovna označení (na dveřích a na účtence), svědčící tomu, že pohostinství provozuje žalovaná. Toto zjištění může vést k závěru, že vlastníkem či držitelem televizorů umístěných v pohostinství byla žalovaná. Samo o sobě však neobstojí. I když svědek E je manželem žalované a z tohoto pohledu je též třeba nahlížet na jeho výpověď, nelze ji bez dalšího úplně pominout. Z výpovědi tohoto svědka totiž plyne, že pohostinství S bar J na adrese xxx se nachází v objektu, jehož vlastníky jsou rovným dílem svědek E, DB a RP, kteří tuto nemovitost pořídili a zrekonstruovali za účelem provozování společných podnikatelských aktivit v oboru pohostinských a ubytovacích služeb. Jejich původním úmyslem přitom bylo, že fakticky zde pohostinství bude provozovat dočasně žalovaná. Tento záměr ale již brzy vzal za své z důvodu přílišného vytížení žalované její rodinou. Proto posléze provozování tohoto pohostinství převzala společnost Hotel xx v.o.s. (existující původně pod obchodní firmou Hotel J v.o.s.). Jejími jedinými společníky jsou rovněž svědek E a DB. Uvedená zjištění z výpovědi svědka E se přitom shodují i s k důkazu provedenými výpisem z katastru nemovitostí, výpisem z obchodního rejstříku a výpisem z rejstříku ekonomických subjektů. V souladu s tím potom je i výpověď svědka E, který dále uvedl, že předmětné pohostinství zařizoval on se svými obchodními společníky a tuto provozovnu vybavili mimo jiné též televizory z vlastnictví společnosti Hotel xx v.o.s. Ty byly do té doby umístěny v jejich další provozovně - Hotelu J, který neměl svou kapacitu plně vytíženou. K tomu odvolací soud vyžádal od žalobkyně přehled předpisů a plateb televizních poplatků, jež žalobkyně eviduje na společnost Hotel xx v.o.s. (v evidenci žalobkyně vedená stále pod svou původní obchodní firmou Hotel J v.o.s.). Z tohoto přehledu plyne, že uvedená společnost přihlásila do evidence k 1.7.2003 celkem 10 kusů televizorů, od 1.8.2003 potom 16 kusů televizorů a konečně od 1.7.2004 až dosud má přihlášeno 29 kusů televizorů. Za všechny takto evidované televizory řádně odvádí žalobci Zákonem stanovené poplatky. Odvolací soud na základě takto doplněného dokazování shodně se soudem okresním uzavřel, že žalobce neprokázal, že by to byla žalovaná, na koho je třeba v projednávané věci nahlížet jako na poplatníka ve smyslu Zákona. Shora citovaný § 3 totiž za poplatníka považuje v prvé řadě vlastníka televizoru a jen jako speciální případ se druhotně uplatní definice poplatníka coby toho, kdo užívá přijímač na základě držby nebo jiného právního důvodu. Poplatníkem je tedy v zásadě vlastník. Pokud však přijímač drží nebo z jiného právního důvodu užívá jiná osoba než vlastník, a to déle než 1 měsíc, bude poplatníkem tato osoba místo vlastníka. Právní norma tedy zde vychází z konstrukce takto hierarchicky uspořádaných podmínek, z nichž vyplývá, že podmínka stanovená jako podpůrná se uplatní pouze tehdy, když nelze použít podmínku stanovenou jako obecnou. Tak to měl zákonodárce na mysli, o čemž svědčí i důvodová zpráva k Zákonu ze dne 30.7.2004 (sněmovní tisk Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 756/0). Zde se v odůvodnění k § 3 výslovně uvádí: „Takto navržená definice poplatníka omezí možnost obcházení zákona, jelikož pokud nebude uživatelem vlastník, bude jím ten, kdo přijímač drží nebo užívá, přičemž není rozhodující, na základě jakého právního vztahu se tak děje.“ Za situace, kdy v řízení vyplynulo, že vlastníkem televizorů je jiná osoba (společnost Hotel xx v.o.s.) a tento vlastník televizory řádně přihlásil, nelze žalovanou postihovat sankcí podle § 9 odst. 1 písm. a/ Zákona. A to i v případě, že by bylo možno na ni nahlížet jako na držitele těchto televizorů, protože by předmětné pohostinství provozovala déle jak jeden měsíc. Televizory jsou totiž řádně přihlášeny v příslušné evidenci jejich vlastníkem. Tím tedy vlastník splnil povinnost mu danou § 8 odst. 2 Zákona a šlo by proti smyslu Zákona, jestliže by měla být tato povinnost vyžadována i po žalované jako držiteli těchto televizorů. Kdyby tomu tak totiž bylo, tak by předmětné televizory musely být vedeny v evidenci dvakrát a musely by za ně odvádět poplatky současně žalovaná i jejich vlastník. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry přezkoumávaný rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalovaná se s úspěchem ubránila odvolání, vznikl jí nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst.1, § 151 odst.1, § 224 odst.1 o.s.ř.). Jednalo se o odměnu advokáta za poskytnutí placené právní služby 12.400 Kč a čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (vyjádření k odvolaní, účast při jednání odvolacího soudu přesahující dvě hodiny a písemný závěrečný návrh), tj.úhrnem 13.600 Kč (§ 151 odst. 2 věta první před středníkem o.s.ř., § 3 odst. 1 bod 4, § 16 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není ani dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě by bylo možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v J. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo soudní exekuci. V HK dne 26. ledna 2011 . předseda senátu