V případě, že věřitel podá odpůrčí žalobu o neúčinnost právního úkonu dlužníka až po zahájení insolvenčního řízení proti dlužníkovi, je třeba postupovat analogicky podle § 239 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona a řízení přerušit.

25Co 287/2011 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudců Mgr. Miroslavy Lanžhotské a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce EF, IČ: xxx, místo podnikání xxx, zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem Ostrava – Mariánské Hory, 28. října 219/438, proti žalovanému KB, nar. xxx, bytem xxx, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, k odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2011, č. j. 14C 287/2008-89, takto: I. Usnesení okresního soudu s e p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením okresní soud přerušil řízení do doby pravomocného skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod spis. zn. KSHK 45 INS 4944/2008-A. V odůvodnění odkázal na skutková zjištění, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 18. 4. 2008 uzavřené mezi LZ (dále i jako „dlužník“) a jeho manželkou JZ jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím. Na majetek dlužníka LZ byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2009, č. j. KSHK 45 INS 4944/2008-A-31, prohlášen konkurs. Jelikož podle § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v platném znění (dále jen „insolvenční zákon“) může právním úkonům dlužníka odporovat v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, jsou zde důvody pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalovaný. Své odvolání opíral o výklad ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovozoval, že žalobce není subjektem věcně aktivně legitimovaným k podání odpůrčí žaloby, protože odpůrčí žalobu podal až dne 17. 12. 2008, v době, kdy již bylo zahájeno insolvenční řízení. V této fázi je jediným aktivně legitimovaným k podání žaloby insolvenční správce. Okresní soud nevěnoval těmto časovým souvislostem pozornost, proto nesprávně rozhodl o přerušení řízení, ačkoliv bylo možno o věci rozhodnout. Žalovaný navrhl, aby soud řízení zastavil. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, v zákonné lhůtě a že odvolání bylo přípustné (§ 201, § 202 odst. 1 a contrario, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a aniž by nařídil ústní jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ačkoliv je napadáno usnesení o přerušení řízení, je pro posouzení věci klíčová interpretace ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, které upravuje oprávnění pro podání odpůrčí žaloby tak, že odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. V nyní projednávané věci podal žalobce (věřitel původního vlastníka nemovitostí) žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (tzv. odpůrčí žalobu) dne 17. 12. 2008, tedy až poté, co bylo dne 5. 12. 2008 zahájeno proti dlužníkovi LZ insolvenční řízení, které je dosud vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové pod spis. zn. KSHK 45 INS 4944/2008. Výše citované ustanovení nedává výslovnou odpověď na otázku, jak má soud v takovém případě postupovat. Zákonnou normu je třeba interpretovat nejen striktně jazykově, ale i logicky, systémově a v širších souvislostech. Doktrinální výklad ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona dovozuje, že dané ustanovení nelze vykládat striktně jako absolutní nemožnost věřitelů domáhat se svých nároků. Příkladem popisuje situaci, kdy insolvenční správce nepodá odpůrčí žalobu v propadné jednoroční objektivní lhůtě dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona počítané od vzniku účinků rozhodnutí o úpadku (popř. vezme tuto žalobu zpět či dojde k jejímu pravomocnému zamítnutí). Doslovný výklad zákona (poslední věta § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) by i v tomto případě mohl vést k závěru o nemožnosti pokračovat v přerušeném řízení, oproti tomu nelze upřít relevanci názoru, že tento zákaz není ani z hlediska ochrany cílů insolvenčního zákona a jeho účelu odůvodnitelný, pokud dlužníkovo plnění či náhrada za ně je již pro podstatu ztraceno, tedy že výsledek původně přerušeného řízení by se řízení insolvenčního neměl nijak dotknout (srov. Zelenka J. a kol., Insolvenční zákon, poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000, Linde Praha a.s., 2007, strana 364, případně též odkaz na stejný text in Kotoučová, J. a kol., Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 2010, strana 527). Tak i v nyní projednávané věci by lpění na striktně formálním výkladu právní normy popíralo evidentní účel a smysl insolvenčního zákona a bylo by nepřiměřeně tvrdé vůči věřiteli. Věřitel by byl připraven o své právo domáhat se neúčinnosti právního úkonu dlužníka na základě skutečnosti, kterou sám nezavinil ani nemohl ovlivnit – zahájením insolvenčního řízení na dlužníka. Nelze přehlédnout, že podle § 42a odst. 2 obč. zák. je možno odporovat právním úkonům dlužníka učiněným v posledních třech letech. Pokud by věřitel nemohl za trvání insolvenčního řízení podat odpůrčí žalobu, čelil by riziku, že insolvenční řízení skončí až po uplynutí jeho tříleté lhůty k podání odpůrčí žaloby. Smyslem ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona je zajistit navrácení majetku, který dlužník převedl odporovatelným právním úkonem, přednostně do majetkové podstaty. Za tímto účelem zákon brání v pokračování v řízeních o odpůrčích žalobách podaných věřiteli před zahájením insolvenčního řízení. Při neexistenci výslovné právní úpravy je pro případ, kdy je věřitelem odpůrčí žaloba podána až po zahájení insolvenčního řízení, třeba postupovat analogicky podle § 239 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona. Takové řešení nejde proti účelu a smyslu insolvenčního zákona, chrání věřitele přihlášené se svými pohledávkami do insolvenčního řízení a zároveň umožňuje věřiteli (zde žalobci) včas uplatnit odpůrčí žalobu, byť s tím, že řízení o ní bude přerušeno. V závislosti na případném úspěchu odpůrčí žaloby insolvenčního správce a na výsledcích insolvenčního řízení (konkursu) pak může být o žalobcově odpůrčí žalobě rozhodnuto. Okresní soud tedy postupoval správně, pokud řízení o odpůrčí žalobě přerušil. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by mohl mít ve věci úspěšný žalobce (§ 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplynulo, že by mu vznikly v odvolacím řízení účelně vynaložené náklady, odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 18. října 2011 předseda senátu