Smlouva o smlouvě budoucí, jejíž jeden subjekt se zavazuje k uzavření smlouvy s třetí osobou, je neplatná, neboť neobsahuje žádný vynutitelný závazek.

25Co 418/2010 R o z s u d e k Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. PM a soudců Mgr. ML a Mgr. OR ve věci žalobkyně Bc. GŠ, narozené xxx, bytem xxx, zastoupené Mgr. ZU, advokátkou se sídlem v xxx, proti žalované MB, narozené xxx, identifikační číslo xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. KS, advokátkou se sídlem v xxx, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v J ze dne 30. června 2010, č.j. 14C 109/2009-147, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 25.500,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s přesně uvedeným úrokem z prodlení do 15 dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku rozsudku okresního soudu) a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 30.973,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (bod II.). Vycházel z toho, že účastnice dne 5.9.2008 uzavřely tzv. rezervační smlouvu (dále jen „smlouva“), podléhající režimu občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Žalobkyně totiž nemovitost chtěla zakoupit za účelem bydlení, až po uzavření smlouvy uvažovala o podnikání v přízemí; navíc ve smlouvě není jasně vyjádřena vůle stran, aby se jejich právní vztah řídil obchodním zákoníkem. Podle smlouvy měla žalobkyně zaplatit žalované 100.000,- Kč, měla se dále na výzvu žalované dostavit k uzavření kupní smlouvy s vlastníky nemovitosti a měla dále zaplatit smluvní pokutu, pokud by danou kupní smlouvu nepodepsala. Žalovaná pak měla za povinnost vrátit částku složenou žalobkyní, pokud vlastníci nemovitosti kupní smlouvu neuzavřou, a měla přestat nabízet nemovitost dalším zájemcům. S porušením posledně uvedené povinnosti nebyla spojena povinnost žalované vrátit žalobkyni složenou zálohu. Okresní soud kvalifikoval smlouvu jako nepojmenovanou podle ust. § 51 OZ. Odstoupení od smlouvy, jež žalobkyně učinila podle obchodního zákoníku, posoudil jako neúčinné; ve smyslu ust. § 48 odst. 1 OZ pak žalobkyně od smlouvy odstoupit nemohla. Pokud na výzvu neuzavřela kupní smlouvu s vlastníky nemovitosti, dostala se do prodlení se splněním svého smluvního závazku. Žalovaná proto od smlouvy dopisem z 4.2.2009 podle ust. § 517 odst. 2 OZ platně odstoupila. Tím došlo podle ust. § 48 odst. 2 OZ ke zrušení smlouvy od počátku s povinností účastnic vrátit si podle ust. § 457 OZ všechna poskytnutá plnění. Okresní soud tak uzavřel, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni částku 100.000,- Kč. Dodal, že nelze aplikovat ust. § 302 obchodního zákoníku, podle kterého se odstoupení od smlouvy nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Výrok o nákladech řízení prvostupňový soud odůvodnil ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), vycházeje z procesního úspěchu žalobkyně. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalovaná. Okresní soud podle ní dospěl ke správným skutkovým závěrům, věc však nesprávně právně posoudil. I když se zde nejedná o obchodně-právní vztah, nárok žalované na smluvní pokutu jejím odstoupením od smlouvy nezanikl. Podle literatury i judikatury – žalovaná v této souvislosti zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 131/2003 – nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od smlouvy z důvodu jejího dřívějšího porušení. Žalobkyně porušila svou smluvní povinnost, výslovně sdělila, že neuzavře kupní smlouvu s vlastníky nemovitosti, ač se k tomu ve smlouvě zavázala. Žalované tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, rovnající se záloze složené žalobkyní. Až více než měsíc po tomto porušení smlouvy žalovaná od ní odstoupila. Pokud by byl správný právní závěr okresního soudu, pak by paradoxně byla žalovaná postižena za porušení povinnosti ze smlouvy žalobkyní. V této souvislosti žalovaná doslovně citovala právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí posledně zmíněného. Podle žalované její nárok na zaplacení smluvní pokuty nezanikl a byl započten oproti složené rezervační záloze dopisem ze dne 4.2.2009, jehož převzetí žalobkyně potvrdila. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta. Rovněž žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání považovala skutkové závěry okresního soudu za správné. Správný je podle ní i závěr, že smlouvu je nutno posuzovat podle OZ, a to jako smlouvu nepojmenovanou podle ust. § 51 OZ. Soud prvního stupně však zcela opomněl hodnotit tuto smlouvu podle ust. § 39 OZ, ač na to žalobkyně upozorňovala ve svém podání ze dne 22.6.2010 a u jednání okresního soudu konaném následujícího dne. Žalobkyně proto zopakovala, že smlouva podle ní odporuje zákonu a je podle ust. § 39 OZ neplatná. Žalobkyně se totiž ve smlouvě zavázala uzavřít v budoucnu se třetím subjektem, který nebyl účastníkem smlouvy, kupní smlouvu, přičemž tento její závazek je možné vymáhat pouze žalobou na nahrazení projevu vůle. Taková žaloba však nemá opodstatnění, neboť žalobkyně se k uzavření kupní smlouvy zavázala ve smlouvě uzavřené se zprostředkovatelem, zatímco kupní smlouvu by měla uzavřít s budoucími prodávajícími, kteří nebyli stranami rezervační smlouvy a ani nijak právně relevantním způsobem v době jejího uzavření neprojevili vůli uzavřít kupní smlouvu právě se žalobkyní. Závazek žalobkyně k uzavření kupní smlouvy proto odporoval účelu zákona (§ 50a OZ). Daný závazek je z těchto důvodů neplatný a neplatný je tak i závazek vedlejší, zajišťovací – ujednání o smluvní pokutě. V replice k vyjádření žalobkyně žalovaná uvedla, že mezi účastnicemi uzavřená smlouva je platná. Odlišné účastenství v rezervační smlouvě a v potencionální kupní smlouvě nemá podle odvolatelky na platnost rezervační smlouvy žádný vliv. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 OSŘ. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, týkající se jeho skutkových zjištění. Ostatně proti skutkovým závěrům prvostupňového soudu nenamítá nic ani žádná z účastnic řízení. Souhlasit lze rovněž se závěrem okresního soudu, že právní vztah vzniklý mezi účastnicemi podléhá režimu občanského zákoníku a že smlouva mezi nimi uzavřená je smlouvou nepojmenovanou podle ust. § 51 OZ. Potud se s právním hodnocením okresního soudu ztotožňují rovněž obě účastnice. Podle ust. § 39 OZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle ust. § 50a odst. 1 OZ se mohou účastníci písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejich podstatných náležitostech. Podle § 50a odst. 2 věty prvé OZ nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Podle ust. § 51 OZ účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona (§ 2 odst. 3 OZ). Podle ust. § 544 odst. 1, 2 OZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinností nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle ust. § 457 OZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně uzavřely účastnice dne 5.9.2008 rezervační smlouvu. Odvolací soud zopakoval důkaz danou listinou a zjistil, že v ní žalovaná (označená jako zprostředkovatel) prohlásila, že je na základě požadavku vlastníka nemovitosti pověřena obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobu smlouvu o budoucí kupní smlouvě a následně kupní smlouvu, jejímž předmětem bude převod vlastnických práv k nemovitosti (bod 2. I. smlouvy); žalobkyně (označená jako nabyvatel) se zavázala na výzvu zprostředkovatele nebo jeho právního zástupce v oznámeném termínu dostavit a uzavřít s vlastníkem nemovitosti smlouvu o budoucí kupní smlouvě/kupní smlouvu s tím, že pro případ porušení této povinnosti je povinna zaplatit zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši rezervační zálohy, zaplacené v částce 100.000,- Kč (body 2. III. a 3. III. smlouvy). Daná smlouva tedy obsahuje závazek žalobkyně jako budoucí kupující uzavřít – bez stanovení doby, kdy se tak má stát (a to odvolací soud taktéž zdůrazňuje) – kupní smlouvu přímo s vlastníky nemovitosti, dále pak obsahuje její závazek zaplatit smluvní pokutu při porušení této povinnosti. První zmíněné ujednání neobstojí jako smlouva o smlouvě budoucí kupní, a protože není ve vztahu mezi budoucím kupujícím a zprostředkovatelem jako zvláštní smluvní typ v občansko-právních předpisech upraveno jinak, jde obsahově o smlouvu nepojmenovanou (tzv. smlouvu inominátní). Ust. § 50a OZ upravující smlouvu o smlouvě budoucí má povahu kogentní právní normy (tedy takové, od níž se účastníci nemohou dohodou odchýlit). Účastníky této smlouvy mohou být pouze účastníci budoucí – realizační smlouvy. Zavázat se k uzavření budoucí smlouvy ve smyslu ust. § 50a OZ mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení ust. § 22 a násl. OZ sice výslovně neupravuje, avšak připouští – např. v ust. § 737 OZ). Zatímco při přímém zastoupení činí zástupce právní úkony jménem zastoupeného a práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému, při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet; to znamená, že sám se sice zavazuje, avšak je povinen převést později dalším právním úkonem vzniklé účinky na toho, v jehož prospěch jednal. V posuzovaném případě žalovaná, která „smlouvu o rezervaci“ svým jménem uzavřela, nevystupovala při jejím uzavření jako nepřímý zástupce budoucích prodávajících (podle textu rezervační smlouvy měla být budoucí kupní smlouva uzavřena mezi žalobkyní jako kupující a přímo vlastníky nemovitosti jako prodávajícími). Byla-li „rezervační smlouva“ uzavřena mezi subjekty, které neměly být účastníky budoucí kupní smlouvy, nemohlo jít svým charakterem o smlouvu o smlouvě budoucí; protože jako zvláštní smluvní typ v občansko-právních předpisech zmíněná smlouva upravena není, nelze ji posoudit jinak, než jako smlouvu nepojmenovanou (§ 51 OZ). Zmíněné ujednání (obsahem nepojmenovaná smlouva) zakládá hlavní (zajišťovaný) závazek žalobkyně uzavřít v neurčené době kupní smlouvu. Druhé ujednání výše zmíněné splňuje všechny zákonem vyžadované podstatné náležitosti dohody o smluvní pokutě (§ 544 OZ), přičemž se jedná o vedlejší závazek zajišťující závazek hlavní. Soud prvního stupně se platností smlouvy uzavřené mezi účastnicemi z hlediska ust. § 39 OZ nezabýval, přestože žalobkyně v tomto směru právně argumentovala (srov. její podání ze dne 22.6.2010 na č. l. 126 – 130 spisu, přednesené při jednání okresního soudu dne 23.6.2010). V odvolacím řízení žalobkyně tedy tuto svou argumentaci pouze opakuje, nejedná se o argumentaci novou, z hlediska žalované překvapivou. Odvolací soud - vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 31.5.2004, sp. zn. 33Odo 330/2002 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2896) a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2009, sp. zn. 33Cdo 1814/2008 - dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastnicemi je neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu. Porušuje totiž zákaz vyslovený v ust. § 51 OZ neodporovat účelu zákona, jímž je v případě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle § 50a OZ založení smluvní povinnosti jednoho či obou jejích účastníků. Smlouva uzavřená mezi stranami sporu neobsahuje žádný vynutitelný hlavní závazek. Pokud se totiž subjekt zaváže k uzavření smlouvy (jako dvoustranného právního úkonu), lze tuto jeho povinnost vymáhat pouze žalobou na nahrazení projevu vůle (§ 161 odst. 3 OSŘ); taková žaloba však logicky vzato nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků smlouvy, jíž je sjednáváno uzavření budoucí smlouvy. Tak tomu je i v dané věci, kdy smlouva uzavřená mezi účastnicemi zavazovala k uzavření kupní smlouvy osoby třetí (stojící vně smluvního vztahu) - tedy budoucí prodávající (vlastníky nemovitostí), kteří vůli k tomu, aby žalobkyně jejich nemovitosti v blíže neurčené době od uzavření „rezervační smlouvy“ koupila, v rezervační smlouvě nijak neprojevili. Protože pro rozpor s účelem zákona, jakož i pro nestanovení obligatorní náležitosti v podobě doby, do kdy má být smlouva uzavřena (srov. doslovnou citaci ust. § 50a odst. 1 OZ), je smluvní ujednání posuzované smlouvy neplatné, nemůže platně založit smluvní vynutitelnou povinnost žalobkyně uzavřít kupní smlouvu. Z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že další, vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění; neplatným je tudíž i ujednání o smluvní pokutě. Žalobní požadavek žalobkyně je tudíž oprávněný, když podle ust. § 457 OZ je za tohoto stavu žalovaná povinna vrátit žalobkyni plnění, které na základě neplatné smlouvy od žalobkyně přijala, včetně příslušenství. Z hlediska úvah výše uvedených (s poukazem na odvolací argumentaci žalované) je nutno doplnit, že odstoupení od (neplatné) smlouvy uzavřené mezi účastnicemi nepřichází v úvahu a že žalované nemohl vůči žalobkyni vzniknout z neplatného ujednání o smluvní pokutě žádný nárok. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ potvrdil, neboť se jedná o rozhodnutí, které je ve výroku věcně správné. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, podle nichž žalobkyni, která se ubránila odvolání žalované - jako procesně úspěšné účastnici řízení náleží právo na jejich náhradu v podobě nákladů za právní zastoupení advokátkou. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 24.300,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění), ze čtyř náhrad zmeškaného času po 100,- Kč a z cestovného ve výši 200,- Kč (§ 13 odst. 4 a § 14 advokátního tarifu). Výše jízdného byla stanovena při použití hromadného dopravního prostředku (autobusu) ze sídla kanceláře advokátky žalobkyně k odvolacímu soudu a zpět, neboť vynaložení nákladů na cestu v jiné výši nebylo u odvolacího jednání nijak doloženo. Odvolací soud tak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v souhrnné výši 25.500,- Kč k rukám advokátky žalobkyně (§ 149 odst. 1 OSŘ). Při stanovení lhůty plnění vyšel odvolací soud z ust. § 160 odst. 1 OSŘ. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě je dovolání nutno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR se sídlem v B prostřednictvím Okresního soudu v J ve čtyřech vyhotoveních. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či na nařízení exekuce. V HK dne 19. ledna 2011 předseda senátu