Skutečná škoda ve smyslu § 442 odst. 1 ObčZ vzniklá poškozením věci zahrnuje nejen škodu představující náklady vynaložené na opravu věci, ale i majetkovou újmu v podobě snížení hodnoty poškozené věci v důsledku provedené opravy.“

21Co 17/2012-228 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a JUDr. Marie Kubištové ve věci žalobce TERMA, a.s., se sídlem Věkošská 106, Hradec Králové, IČ 15061663, zastoupeného Mgr. Pavlem Stejskalem, advokátem se sídlem Jeronýmova 814, Hradec Králové, proti žalovaným 1) PB, nar. xxx, bytem xxx, 2) PN, nar. xxx, bytem xxx, zastoupenému Mgr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, a 3) Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, IČ 47115971, o zaplacení 101.461,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2011, č.j. 17C 18/2008-173, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadené části výroku pod bodem I vztahující se k žalovanému 1) a vyjma výroku pod bodem II p o t v r z u j e v části výroku pod bodem I ve vztahu k žalovaným 2) a 3), pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 26.861,- Kč. II. Ve zbývající části výroku pod bodem I ve vztahu k žalovaným 2) a 3) se rozsudek okresního soudu m ě n í takto : Žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci částku 74.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká plnění druhého. III. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce náklady řízení před okresním soudem ve výši 35.320,- Kč a před krajským soudem ve výši 34.240,- Kč. IV. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice náklady řízení v částce 5.187,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Hradci Králové. O d ů v o d n ě n í Okresní soud rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 101.461,- Kč. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že dne 3. dubna 2006 došlo k dopravní nehodě, při které prvý žalovaný jako řidič vozidla druhého žalovaného poškodil vozidlo žalobce. Ten oznámil škodnou událost třetí žalované, která mu vyplatila pojistné plnění ve výši 259.857,- Kč za opravu jeho vozidla po dopravní nehodě. Žalobce se domáhá další škody na vozidle, která spočívá ve snížení hodnoty vozidla v důsledku opravy po dopravní nehodě a kterou vyčíslil na částku 101.461,- Kč skládající se z částky 100.200,- Kč jako částky, o kterou se snížila prodejní cena vozidla v důsledku opravy po dopravní nehodě a částky 1.261,- Kč jako nákladů vynaložených v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku. Okresní soud věc posoudil podle § 420, § 427 odst. 1 a § 442 občanského zákoníku. Uzavřel, že škoda, která žalobci na jeho vozidle vznikla, byla již ve smyslu § 442 občanského zákoníku v plném rozsahu nahrazena třetí žalovanou. Nepřisvědčil žalobci v tom, že by se žalovaní měli podílet na náhradě „jakési imaginární“ škody na vozidle žalobce, která představuje hodnotu, o kterou se (navíc teoreticky) snížila prodejní cena jeho vozidla. Skutečnou škodou na věci je pouze taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, které je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25Cdo 347/2000). Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Namítl, že částka 259.857,- Kč, která mu byla vyplacena třetím žalovaným na základě pojistné události, již obsahovala částku odpovídající zhodnocení motorového vozidla opravou. Žalobce je ovšem přesvědčen, že na jeho majetku vznikla další škoda, která spočívá ve snížení hodnoty (obvyklé ceny) havarovaného vozidla, což vyplývá i ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Josefa Jírovce. Znalec dospěl k závěru, že obvyklá cena automobilu se i po provedené opravě snížila o částku 74.600,- Kč a nejvýznamnějším ukazatelem, který ovlivňuje hodnotu koeficientu prodejnosti a následné výše obvyklé ceny vozidla, je to zda vozidlo bylo či nebylo havarováno. Pokud zákon škodou míní újmu v majetkové sféře poškozeného, pak poškozenému vznikla i takto vymezená škoda. Není významné, jak poškozený dále s věcí naložil, tedy zda ji například prodal nebo vyměnil a za jakou cenu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25Cdo 347/2000). Podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV ÚS 548/99 vzniklá škoda představuje nejen majetkové hodnoty, které již byly poškozeným vynaloženy, nýbrž i ty, které by bylo třeba vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav, resp. plnému vyvážení nepříznivých majetkových důsledků plynoucích z toho, že nebylo provedeno navrácení v předešlý stav. Provozovatelem automobilu, kterým byla způsobena škoda, byl druhý žalovaný a ten byl pojištěn pro odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. u třetího žalovaného. Za škodu proto žalobci odpovídá i druhý a třetí žalovaný (§ 427 občanského zákoníku, § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v části, ve které byla žaloba zamítnuta proti druhému a třetímu žalovanému, změnil tak, že žalobě zcela vyhoví. Zdůraznil, že tu část výroku I rozsudku okresního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta vůči prvému žalovanému a na něj navazující výrok II o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvým žalovaným svým odvoláním nenapadá. Druhý a třetí žalovaní se k odvolání žalobce písemně nevyjádřili. Třetí žalovaný při jednání odvolacího soudu navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho odůvodněním a odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25Cdo 347/2000. Obchodní znehodnocení, o které žalobci jde, není skutečnou škodou a žalobce na tuto škodu nemá právní nárok. Žalobce nevymezil, v čem spočívá neuvedení motorového vozidla do původního stavu. Odvolací soud zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Josefa Jírovce č. 2753-72/09 ze dne 12.9.2009, a to jeho závěrů, ze kterých zjistil, že obvyklá cena vozidla žalobce tovární značky Mercedes Benz E320 Cdi, registrační značka HKP 37-37, před dopravní nehodou dne 3.4.2006 byla 746.100,- Kč a obvyklá hodnota vozidla ve stavu po provedené opravě 671.500,- Kč. Došlo tak ke snížení obvyklé ceny vozidla vlivem poškození o 74.600,- Kč. Z hlediska vlivu na obvyklou cenu vozidla je rozhodující mimo striktní výpočet podle amortizačních křivek především koeficient prodejnosti, který mimo mnoha dalších vlivů zahrnuje i to, zda vozidlo bylo opravováno či ne. Nikdy nemůže být stejná cena dvou vozidel podobného typu, stáří a ujetých kilometrů. Pokud jedno z vozidel bude opraveno po těžké havárii s nutností vyrovnání karosérie na rovnacím rámu, musí být jeho cena vždy nižší. V tomto případě jde o rozdíl osmi procent z obvyklé ceny vozidla, což dle znalce u tohoto typu vozidla a v této cenové úrovni představuje minimální znehodnocení. Po zopakování dokazování a projednání věci dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je zčásti opodstatněné. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu, pokud jde o škodnou událost a vznik škody a to, že třetí žalovaný z titulu pojistného vztahu k druhému žalovanému žalobci již uhradil škodu ve výši 259.857,- Kč za opravu vozidla. Správné je i právní posouzení věci okresním soudem založené na tom, že druhý žalovaný žalobci za škodu na jeho motorovém vozidle odpovídá jako jeho provozovatel podle § 427 odst. 2 občanského zákoníku a třetí žalovaný je povinen plnit žalobci jako poškozenému podle § 6, § 9 odst. 1 věta první zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 168/1999 Sb.). O tom ani nebylo mezi účastníky sporu a odvolací soud proto považuje tento stručný odkaz, pokud jde o právní vztahy mezi účastníky, za dostačující. Jádrem sporu mezi účastníky bylo právní posouzení věci potud, zda je škodou, na jejíž náhradu má žalobce vůči druhému žalovanému jako škůdci právo a vůči třetímu žalovanému právo na plnění podle shora označeného zvláštního předpisu, i majetková újma, která představuje rozdíl ceny motorového vozidla na trhu před poškozením (dopravní nehodou) a po provedené opravě poškození. Odvolací soud je – na rozdíl od okresního soudu a ve shodě s odvolatelem – přesvědčen o tom, že ano, a to z následujících důvodů, které platí nejen pro škodu na motorovém vozidle, ale pro škodu na jakékoli věci v právním slova smyslu (§ 118 a následující občanského zákoníku). Okresní soud a oba žalovaní mají pravdu potud, že současná soudní praxe je ustálena na právním názoru, že při určení výše škody vzniklé poškozením použité a částečně opotřebené věci se přihlíží k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození; skutečnost, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, není významná. Současně je ovšem soudní praxe zcela zajedno v tom, že ve sporu o náhradu škody nelze výši nároku poškozeného činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy například zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25Cdo 1469/2009). Za škodu se podle § 442 občanského zákoníku považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (28Cdo 2946/2009). Platí tedy, že skutečná škoda (§ 442 odst. 1 občanského zákoníku) představuje majetkovou újmu spočívající v tom, že majetkový stav poškozeného se následkem jednání škůdce snížil. Vznik skutečné škody předpokládá úbytek (zmenšení) majetkových hodnot na straně poškozeného (25Cdo 4429/2007). Ústavní soud České republiky se pak ve svém nálezu sp. zn. IV ÚS 548/99 připojil k právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR (RC 55/71, RC 25/90), podle kterého škodu představují i ty majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit k tomu, aby došlo k uvedení věci do předchozího stavu. Z uvedeného vyplývá, že skutečnou škodu ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku vzniklou poškozením věci je třeba chápat šířeji, než tak, že jde pouze o škodu představující náklady potřebné k vynaložení na její opravu, ale je třeba se zabývat i tím, zda poškozenému nevznikla újma na jeho majetku tím, že se hodnota poškozené věci v důsledku toho, že byla opravována, snížila. Tento rozdíl je pak jistě škodou, neboť představuje snížení majetkových hodnot poškozeného, a to bez ohledu na to, zda se poškozený skutečně pokusí věc uplatnit na trhu. Odvolací soud považuje za významné zdůraznit rozdíl mezi touto škodou (majetkovou újmou) a škodou představující náklady na opravu věci, a to ať už byly skutečně vynaloženy a nebo nebyly. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry znalce o tom, že je realitou na trhu (a potažmo na trhu s motorovými vozidly), že dochází ke snížení tržní ceny věci již jen tím, že byla opravována, a to bez ohledu na to, zda oprava byla či nebyla provedena v takové kvalitě, která představuje současné technické možnosti. To vše ve vztahu ke zcela srovnatelné věci, která opravována nebyla. Tato „vlastnost“ totiž v určité míře snižuje důvěryhodnost věci na trhu a podílí se na odrazení potencionálního zájemce a nutí objektivně prodávajícího ke snížení nabídkové ceny. Dochází tak ke snížení ceny věci na trhu a tím i její hodnoty a ke zmenšení majetku jejího majitele. Znalec tuto skutečnost kvalifikoval jako významný (nejvýznamnější) ukazatel, který ovlivňuje hodnotu koeficientu prodejnosti a následně výši obvyklé ceny. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci vznikla i škoda spočívající v tom, že došlo ke snížení hodnoty motorového vozidla v jeho vlastnictví tím, že bylo opravováno po havárii a druhý žalovaný odpovídá i za tuto škodu. Výše škody v částce 74.600,- Kč vyplývá ze znaleckého posudku shora označeného, jehož závěry znalec přesvědčivě vysvětlil. Povinnost třetího žalovaného plnit vyplývá z ustanovení § 6, § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.. Protože ve vztahu mezi třetím žalovaným a žalobcem nejde o vztah z odpovědnosti za škodu, ale o zvláštní povinnost založenou právním předpisem (poškozený má právo uplatnit svůj nárok na náhradu škody přímo u příslušného pojistitele) a druhý a třetí žalovaní nejsou ve vztahu k sobě v postavení spoluškůdců (§ 438 a následující občanského zákoníku), vyjádřil odvolací soud jejich povinnost tím způsobem, že jsou povinni žalobci plnit tak, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká plnění (povinnost) druhého. Takto vyjádřeným vztahem bude vyloučen nepřípustný případ dvojího plnění. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. rozsudek okresního soudu ve vyjma napadené části výroku pod bodem I vztahující se k žalovanému 1) a vyjma výroku pod bodem II potvrdil v části výroku pod bodem I ve vztahu k žalovaným 2) a 3), pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 26.861,- Kč, jako věcně správný. Podle § 220 o.s.ř. odvolací soud ve zbývající části výroku pod bodem I ve vztahu k žalovaným 2) a 3) rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci částku 74.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká plnění (povinnost) druhého. Protože odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, musel rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů řízení před okresním soudem jako soudem prvého stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce měl v řízení před soudy obou stupňů úspěch pouze částečný, a to v poměru 73,5% ku 26,5%. Obecně by proto měl mít právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení v rozsahu 47% (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Podle § 142 odst. 3 o.s.ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávané věci záviselo rozhodnutí soudu o výši plnění zcela na znaleckém posudku. Žalobce při uplatnění svého nároku (pokud jde o jeho výši) vycházel ze znaleckého posudku, který si opatřil jen pro potřeby sestavení žaloby. Rozdíl mezi závěry tohoto znalce (výše škody 100.200,- Kč) a závěry znalce ustanoveného soudem v tomto řízení není výrazný. Žalobce se proto ani při uplatnění svého nároku podstatně od výsledků znaleckého posudku podaného v řízení a tedy i soudního rozhodnutí, které se o výsledky tohoto znaleckého posudku opíralo, neodchýlil a tuto odchylku mu nelze spravedlivě klást k tíži. Není jistě výrazem snahy žalobce získat na úkor žalovaných neoprávněný prospěch. Stručně řečeno vycházel žalobce při uplatnění svého nároku ze znaleckého posudku, který měl k dispozici a kterému mohl oprávněně jako laik důvěřovat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na tyto okolnosti lze žalobci přiznat i přes jeho pouze částečný úspěch plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 3 o.s.ř.. Žalobce vynaložil v řízení před okresním soudem tyto náklady – odměna za zastoupení advokátem v sazbě 24.550,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 7 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.2.2012), 5 paušálních částek náhrady výdajů advokáta po 300,- Kč, celkem 1.500,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 20% ve výši 5.210,- Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Celkem žalobce v řízení před okresním soudem vynaložil náklady ve výši 35.320,- Kč. Žalobce vynaložil v odvolacím řízení tyto náklady – odměna za zastoupení advokátem v sazbě 24.550,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 7 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.2.2012), 2 paušální částky náhrady výdajů po 300,- Kč, celkem 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 20% ve výši 5.030,- Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), soudní poplatek za odvolání ve výši 4.060,- Kč, celkem 34.240,- Kč. Oba žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 160 odst. 1, § 224 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.). Protože povinnost hradit náklady řízení není nárokem, který by vyplýval z hmotněprávních předpisů, ale jde o nárok, který má původ procesněprávní (neúspěch žalovaných ve věci), odvolací soud – na rozdíl od vymezení povinnosti ve věci samé – uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady řízení společně a nerozdílně. Postavení žalovaných je v tomto ohledu zcela rovnocenné a není důvod, aby byl žalobce ve způsobu uspokojení své pohledávky omezován tím, že by ji musel po částech uplatňovat po každém ze žalovaných zvlášť. Stát v tomto řízení vynaložil náklady na znalecký posudek ve výši 5.187,- Kč. Odvolací soud povinnost nahradit tyto náklady státu uložil podle § 148 odst. 1 o.s.ř. neúspěšným žalovaným, byť jejich neúspěch nebyl úplný, a to ze stejného důvodu, proč rozhodl o úplné náhradě nákladů řízení mezi účastníky. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výroku I není přípustné ani dovolání. Proti výroku II lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u Okresního soudu v Hradci Králové a rozhoduje o něm Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. V Hradci Králové dne 25. dubna 2012 předsedkyně senátu