Za nároky zaměstnanců na náhradu škody z pracovního úrazu či nemoci z povolání, ke kterým došlo či které byly zjištěny do roku 1993 a ohledně nichž nevzniklo zákonné pojištění či povinné smluvní pojištění, odpovídá v případě, že zaměstnavatel zanikne a nemá právního nástupce, i nadále stát (Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí).

23Co 129/2012 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Vokřínkové a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Lukáše Páchy ve věci žalobce VB, nar. xxx, bytem xxx, xxx, proti žalované Továrny mlýnských strojů a.s. „v likvidaci“, IČ 45534331, se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 387 (vymazané z obchodního rejstříku dne 18. 1. 2012), o zaplacení 289.047, - Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2012, č.j. 27 C 50/2011-53, t a k t o : Usnesení okresního soudu se m ě n í tak, že se řízení n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením okresní soud zastavil řízení, v němž se žalobce domáhal nejprve po Mgr. Marianu Pavlovovi, správci konkurzní podstaty úpadce Továrny mlýnských strojů a.s. „v likvidaci“, se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 387, IČ 45534331, a posléze (poté, co byl konkurz po splnění rozvrhového rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2010, č.j. 43 K 233/98-2399, zrušen, ale ještě nebyl proveden výmaz úpadce z obchodního rejstříku) po Továrnách mlýnských strojů a.s. „v likvidaci“, se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 387, IČ 45534331, zaplacení částky 289.047,- Kč představující odškodnění pracovního úrazu – náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti – za nevykryté období od 1. 5. 2009 do 31. 3. 2011 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud vycházel z toho, že výmazem z obchodního rejstříku žalovaná právnická osoba zanikla a jelikož nemá právního nástupce, který by převzal práva a povinnosti, o něž v tomto případě jde, nelze v řízení pokračovat. S odkazem na ustanovení § 107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), podle něhož neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví, okresní soud řízení zastavil. Proti usnesení okresního soudu podal žalobce odvolání. V něm namítal, že v dané věci přebírá veškeré nároky plynoucí žalobci z jeho pracovního úrazu stát. V řízení lze pokračovat proti Ministerstvu práce a sociálních věcí jednajícímu za stát – Českou republiku. Podle ustanovení § 364 odst. 9 zákona č. 262/2006, zákoníku práce ve znění do 31. 3. 2012, dále jen „zákoníku práce“ nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993, nebo nemoci z povolání, která byla zjištěna před 1. lednem 1993, na náhradu škody, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla uzavřena dohoda anebo byla-li náhrada škody poskytována, na jejichž uspokojení se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle zákona č. 65/1965 Sb., dřívější zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb. nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních právních předpisů, má při zrušení zaměstnavatele povinnost uspokojit zaměstnavatel určený k tomu orgánem, který zaměstnavatele zrušil. Byla-li při zrušení zaměstnavatele provedena likvidace, má tuto povinnost podle věty první orgán provádějící likvidaci popřípadě stát. Z výše uvedeného podle žalobce jednoznačně plyne, že se zánikem žalované došlo k přechodu povinnosti k odškodnění pracovního úrazu žalobce na stát – Ministerstvo práce a sociálních věcí. Domáhal se, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolání je opodstatněné. Podle § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle § 107 odst. 3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Podle § 107 odst. 5 věty první o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Zrušení a zánik společnosti (tedy i akciové společnosti jako jedné z forem obchodních společností) upravuje ustanovení § 68 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Společnost zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku (odstavec 1). Zániku společnosti předchází její zrušení s likvidací nebo bez likvidace, přechází-li její jmění na právního nástupce. Likvidace se rovněž nevyžaduje, zrušuje-li se společnost z důvodů uvedených v odstavci 3 písm. f) (mimo jiné zrušením konkurzu po splnění rozvrhového usnesení) a nemá-li společnost žádný majetek, přičemž se nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty. Zbude-li po zrušení společnosti z důvodů shora uvedených majetek, provede se její likvidace (odstavec 4 věta druhá). Podle § 364 odst. 9 zákoníku práce nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993, nebo z nemoci z povolání, která byla zjištěna před 1. lednem 1993, na náhradu škody, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla uzavřena dohoda anebo byla-li náhrada škody poskytována, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních právních předpisů, má při zrušení zaměstnavatele povinnost uspokojit tyto nároky zaměstnavatel určený k tomu orgánem, který zaměstnavatele zrušil. Byla-li při zrušení zaměstnavatele provedena likvidace, má tuto povinnost podle věty první orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát. Jestliže povinnost uspokojit nárok podle věty první vznikla po nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců, řídí se uspokojení nároků právní úpravou úrazového pojištění zaměstnanců. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrada nákladů na výživu pozůstalých příslušející ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců se ode dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců považuje za úrazovou rentu a za úrazovou rentu pozůstalého; její výše však nesmí být nižší než výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo náhrada nákladů na výživu pozůstalých, která příslušela poškozenému nebo pozůstalému ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců. V projednávané věci je předmětem řízení nárok žalobce z pracovního úrazu, ke kterému došlo dne 13. 11. 1984. Žalobce byl v období od 8. 7. 1968 až do 30. 4. 1993 zaměstnancem Továren mlýnských strojů a.s., se sídlem Pardubice, Průmyslová 387 a od roku 1985 mu byl zaměstnavatelem poskytován rozdíl mzdy, kterou měl žalobce před úrazem. Dnem 9. 10. 1998 jeho zaměstnavatel vstoupil do likvidace. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 1999 č. j. 43 K 233/98-259 byl na majetek obchodní společnosti Továrny mlýnských strojů a.s., "v likvidaci" prohlášen konkurz s účinky od 9. 3. 1999 a byl ustaven konkurzní správce. Dle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2010, č.j. 43 K 233/98-2399 (které nabylo právní moci dne 16.8.2011) byl konkurz na majetek úpadce Továrny mlýnských strojů a.s., "v likvidaci", zrušen po splnění rozvrhového usnesení a zrušení konkurzu bylo zapsáno v obchodním rejstříku dne 26.9. 2011. Následně dnem 18. 1. 2012 byly Továrny mlýnských strojů a.s. „v likvidaci“ se sídlem Pardubice, Průmyslová 387 vymazány z obchodního rejstříku. Správce konkurzní podstaty stejně jako předtím úpadce poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku a činil tak až do dubna 2009. Od května 2009 však již k tomu neměl v majetku konkurzní podstaty prostředky. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v roce 1985 tedy před 1. 1. 1993. Podle dřívější právní úpravy platilo, že v případě, že zaměstnanci vznikl nárok z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době do 31. 12. 1992 a že se na něj nevztahovalo zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zákona č. 65/1965, zákoníku práce ve znění zákona č. 231/1992 Sb. (dále též „dřívější zákoník práce“) nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, řídilo se jejich uspokojení i nadále včetně plnění poskytovaných po 1. 1. 1993 – ustanovením § 251 zákoníku práce ve znění účinném do 28. 5. 1992. To vyplývalo z čl. III. bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. Uvedený výklad přijala i soudní rozhodovací praxe (srov. například srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. l. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1704/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2004, pod poř. č. 31 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1028/2008 popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2061/2008). V daném případě se s ohledem na dobu vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku na žalobce nevztahovalo ustanovení § 205d „zákonné pojištění odpovědnosti organizace za škodu“, které vložil zákon č. 231/1992 Sb. do zákona č. 65/1965 Sb. až teprve s účinností od 1. 1 1993. Rovněž nevyšlo najevo, že by na žalobce dopadalo povinné smluvní pojištění. Bylo by tedy namístě postupovat podle § 251 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění do 28. 5. 1992. Podle uvedeného ustanovení rušila-li se organizace, určil orgán, který organizaci rušil, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky. Prováděla-li se však při zrušení organizace její likvidace, měl tuto povinnost orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát. Tehdejší znění ustanovení § 251 sice výslovně nezmiňovalo oblast konkurzního práva – ani nemohlo – vzhledem k tomu, že do tehdejšího zákoníku práce bylo vtěleno již v roce 1965, zatímco zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen „zák. č. 328/1991 Sb.“) byl přijat až 11. 7. 1991 a nabyl účinnosti až od 1. 10. 1991. Není ale důvod neaplikovat jej v souvislosti se zánikem zaměstnavatele v důsledku konkurzního řízení. Konkurz svojí podstatou nahrazuje likvidaci. Rozdíl spočívá jen v tom, že zatímco se u likvidace očekává kladný likvidační zůstatek a vypořádání všech závazků likvidované společnosti, cílem konkurzu je dosáhnout alespoň poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkurzní podstatu (§ 2 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb.). K tomu srovnej diskusní příspěvek JUDr. Zdeňka Krčmáře „Náhrada pracovní renty“ uveřejněný v časopisu Právní rozhledy v sešitu 16, ročník 2007 popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2011, sp.zn. 21 Cdo 3751/ 2010. V naposledy uvedeném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že není-li zaměstnavatel (jiná povinná osoba) schopen pro "nedostatek finančních prostředků" poskytovat náhrady z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání výše uvedeným zaměstnancům, je třeba z ustanovení § 251 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) dovodit, že tuto povinnost má stát, a to i tehdy, jestliže zaměstnavatel (jiná povinná osoba) dosud nezanikl a dále, že "likvidací" tu je třeba (v širším slova smyslu) rozumět též probíhající konkursní řízení, vedené podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť jeho účelem je - stejně jako při likvidaci - vypořádání (uspořádání) majetku a závazků dotčené osoby (srov. § 1 odst.1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). V projednávané věci zaměstnavatel žalobce zanikl výmazem z obchodního rejstříku dne 18. 1. 2012. Stalo se tak až za účinnosti zákona č. 262/2006, zákoníku práce ve znění do 31. 3. 2012, ale ještě předtím než nabyl účinnosti zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců. Je proto zapotřebí postupovat podle § 364 odst. 9 zákoníku práce ve znění do 31. 3. 2012. Z obsahu uvedeného ustanovení je zjevné, že mínilo pro nároky zaměstnanců na náhradu škody z pracovního úrazu či nemoce z povolání, ke kterým došlo, popřípadě, které byly zjištěny do roku 1993, zachovat stejný právní režim jaký platil do účinnosti zákona č. 262/2006 Sb. To je zjevné již z toho mechanicky přenesl dřívější úpravu § 251 zákoníku práce i do nového zákona. To znamená, že za tzv. „staré“ nároky na náhradu škody z pracovního úrazu či nemoce z povolání, ohledně nichž nevzniklo zákonné pojištění či povinné smluvní pojištění odpovídá v případě, že zaměstnavatel zanikne a nemá právního nástupce, i nadále stát. Má-li stát uspokojovat pracovněprávní nároky ve smyslu § 251 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do 28. 5. 1992) rozumí se jím Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. K tomu opět srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3751/ 2010 ze dne 20. 12. 2011. Závěr okresního soudu, že zde není žádný právní nástupce pro uplatněný nárok a že okresnímu soudu nezbývá než řízení zastavit, tak není správný. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu změnil a rozhodl, že se řízení nezastavuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání. Dovolání se podává prostřednictvím soudu prvního stupně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí. V Pardubicích dne 26. dubna 2012 předsedkyně senátu