Uzavřeli-li účastníci úvěrovou smlouvu dle § 497 a násl. obch. zák. jako smlouvu spotřebitelskou ještě před zakotvením spotřebitelské ochrany do obchodního zákoníku (§ 262 odst. 4 obch. zák.), nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele.

23Co 37/2012 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Lukáše Páchy ve věci žalobce GE Money Multiservis, a.s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, IČ 49241150, zast. JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Lindnerova 2, proti žalovanému EM, nar. xxx, bytem v xxx, zast. Mgr. Petrou Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, o zaplacení 29.343,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20.9.2006, č.j. 17C 302/2006-27, t a k t o : I. Soud připouští, aby na místo žalobce vstoupila do řízení společnost GE Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a. II. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e , s tím, že náklady řízení se žalobci hradí nikoliv k rukám advokáta JUDr. Vladislava Cilínka, nýbrž k rukám advokátky JUDr. Marie Cilínkové. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši Kč 15.468,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky žalobce. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud svým rozsudkem zavázal žalovaného zaplatit žalobci GE Money Multiservis, a.s., 29.343,- Kč s 0,1 % úrokem z prodlení jdoucí z této částky od 15.2.2005 do zaplacení a další částku 34.086,- Kč (výrok I.), jakož i nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.961,40 Kč k rukám advokáta žalobce, a to JUDr. Vladislava Cilínka (výrok II.). Učinil tak ve sporu, ve kterém žalobce tvrdil, že uzavřel s žalovaným dne 15.3.1999 smlouvu o revolvingovém úvěru s výší úvěrového rámce 20.000,- Kč. Na základě této smlouvy žalovaný postupně vyčerpal 24.924,20 Kč a zavázal se žalobci vrátit poskytnou částku včetně úrokového navýšení ve výši 2,46 % z čerpaných peněžních prostředků měsíčně, tj. celkem 35.943,20 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci počínaje měsícem dubnem 1999. Dále se žalovaný zavázal uhradit žalobci poplatky, v celkové výši 300,- Kč, které byly v souladu s obchodními podmínkami započteny na úvěrový rámec a které tvoří úvěrovou jistinu. Žalovaný splátky řádně nehradil a k datu podání žaloby zaplatil 12.000,- Kč. Částka 4.858,- Kč byla započtena na řádný úrok, 300,- Kč na poplatky a 6.842,- Kč na čerpané peněžní prostředky. Žalovanou částku tak představuje 24.243,- Kč jako úvěrová jistina, 5.100,- Kč jako smluvní pokuta ve výši 20 % z dlužných splátek, minimálně však 100,- Kč za každou pozdní úhradu splátky, a 34.086,- Kč jako úrok z prodlení z dlužných splátek do 14.2.2005. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván listinou ze dne 31.1.2005 s lhůtou ke splnění povinnosti do 14.2.2005. Žalovaný se v řízení před okresním soudem k věci nevyjádřil. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi účastníky byla dle § 497 obchodního zákoníku uzavřena smlouva o úvěru, žalobce si svoji povinnosti dle této smlouvy splnil a peněžní prostředky žalovanému poskytl. Žalovaný je však řádně a včas nevrátil. Je tak povinen zaplatit žalobci poskytnuté finanční prostředky navýšené o úrok za půjčení peněz ve výši 2,46 % za měsíc. K tomu dále smluvní pokutu dle článku 7.1 obchodních podmínek žalobce ve výši 20 % z dlužné částky, minimálně však ve výši 100,- Kč za každé porušení povinnosti, a úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužných částek (viz článek 7.3 obchodních podmínek žalobce). Vedle smluvního ujednání má takovýto nárok žalobce oporu i ve znění ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku a dále v § 544 občanského zákoníku (ohledně smluvní pokuty). Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Jednak namítl procesní nedostatek v řízení před okresním soudem s tím, že nebyl k jednání soudu řádně a včas předvolán. Zejména však vytýkal rozsudku okresního soudu jeho věcnou nesprávnost. Nelze přiznat žalobci úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Takovýto úrok z prodlení je nepřípustný pro rozpor s ust. § 517 občanského zákoníku. Rovněž nárok žalobce je promlčen. Dle smluvního ujednání měla být poslední splátka zaplacena k 22.4.2002. Dovolal se promlčení nároku žalobce s ohledem na tříletou promlčecí dobu uvedenou v občanském zákoníku a na datum podání žaloby 22.2.2006. Považuje tak za promlčené veškeré splátky požadované žalobcem, včetně nároků na smluvní pokutu. Vznesení námitky promlčení v odvolacím řízení je pak přípustné, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ve věci 32Cdo 1183/2009. Případné prodloužení promlčecí lhůty žalovaným, a to až na dobu deseti let, je v rozporu s ust. § 55 odst. 1 občanského zákoníku. To proto, že žalovaný byl v postavení spotřebitele a tímto prohlášením se jeho postavení ztížilo a zhoršilo. Přiznaný úrok z prodlení je ostatně i příliš vysoký a nemravný. V tomto směru argumentoval i tím, že současná výše dluhu žalovaného činí cca 150.000,- Kč, což je nepřijatelné s ohledem na výši dlužné jistiny. Ohledně úroků z prodlení by tak bylo namístě, aby byl žalovaný zavázán žalobci hradit pouze úroky z prodlení dle výše předpisů práva občanského. Domáhá se tak změny napadeného rozhodnutí a zamítnutí žaloby. Naopak žalobce navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Připomíná, že smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena již v roce 1999, tedy před účinností ust. § 262 odst. 2, případně odst. 4 obchodního zákoníku a žalovaný jako případný spotřebitel se tak nemůže dovolávat úpravy občanského zákoníku, neboť tehdejší platná právní úprava mu takovou možnost nedávala. Obchodní zákoník pak umožňoval účastníkům sjednání úroků z prodlení a sjednaná výše není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Za nedůvodnou považoval i vznesenou námitku promlčení. To z toho důvodu, že žalovaný prodloužil délku promlčecí doby na 10 let a nárok žalobce tak nemůže být promlčen. Odvolání není důvodné. Odvolací soud projednával odvolání žalovaného vůči rozsudku okresního soudu ze dne 20.9.2006 s tím, že odvolací řízení však bylo zahájeno podáním odvolání žalovaným dne 25.10.2010. Dle bodu 10 článku II. zákona 7/2009 Sb. tak bylo odvolání žalovaného projednáno dle znění občanského soudního řádu účinného před novelou 7/2009 Sb. Odvolací soud považuje odvolání žalovaného za včasné. Rozsudek okresního soudu byl žalovanému řádně doručen 7.11.2011 a žalovaný podal odvolání již dne 25.10.2010, tedy ještě před jeho řádným doručením žalovanému. V podrobnostech odkazuje na své rozhodnutí v exekuční věci, tj. ve věci 23Co 639/2010-80. Zde uzavřel, že se žalovanému podařilo prokázat, že se na adrese, kam mu byl rozsudek okresního soudu původně doručován, nikdy nezdržoval (adresa P, JZ ---). Doručení rozsudku proto bylo neúčinné dle § 46 odst. 5 o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného v nepřítomnosti žalobce ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce se z jednání odvolacího soudu omluvil. Dle § 107a o.s.ř. vyhověl odvolací soud návrhu původního žalobce – společnosti GE Money Multiservis, a.s. – a rozhodl o tom, že na místo dosavadního žalobce vstoupí společnost GE Money Bank, a.s. Na tuto společnost (která se svým vstupem do řízení vyslovila souhlas) totiž přešla pohledávka původního žalobce za žalovaným. Stalo se tak smlouvou o vkladu části podniku z 9.9.2010 uzavřenou mezi původním žalobcem a společností GE Money s.r.o., IČ: 289 97 140, kterou byla převedena pohledávka původního žalobce na společnost GE Money s.r.o. Tato společnost se sloučila (vnitrostátní fúzí) se společností GE Money Bank, a.s., což vyplynulo z obchodního rejstříku. Tím byla prokázána aktivní věcná legitimace (nového) žalobce k vedení tohoto soudního sporu vůči žalovanému. Okresní soud projednal spor účastníků při jednání dne 20.9.2006, ke kterému předvolával žalovaného na adresu P, JZ ---. Příslušná zásilka byla uložena u provozovatele poštovních služeb dne 12.7.2006. Není důvodu nevztáhnout závěry soudu v exekuční věci i na toto doručování písemností soudu žalovanému, neboť v exekučním řízení soud uzavřel, že na adrese P, JZ --- žalovaný nikdy nebydlel. To znamená, že žalovaný nebyl k jednání soudu řádně předvolán. Obecně jde tedy o procesní vadu, pro kterou by bylo možné přistoupit ke zrušení rozhodnutí ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. To ovšem pouze v situaci, kdy za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava. Tuto nápravu odvolací soud provedl a dokazování ve věci zopakoval. Zjistil tak ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. ---, že touto smlouvu účastníci sjednali poskytnutí úvěrového rámce žalovanému ve výši 20.000,- Kč s tím, že žalovaný se zavázal poskytnuté finanční splátky splácet pravidelnou měsíční platbou 1.000,- Kč počínaje dnem 15.4.1999 s datem každé další platby vždy k 15. dni v měsíci. Součástí smluvního ujednání ze dne 15.3.1999 jsou obchodní podmínky společnosti Multiservis, a.s., které jsou nedílnou součástí smlouvy. V bodě 5.1 obchodních podmínek se žalovaný zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit povýšené o úrok ve výši 2,46 % měsíčně s tím, že úročení je prováděno denně ode dne potvrzení jeho žádosti o poskytnutí peněžních prostředků až do dne splacení úvěrové jistiny. Veškeré splátky jsou splatné vždy sedm dní po příslušném datu platby uvedeném ve smlouvě. Platby od žalovaného se započítávají na pohledávku žalobce v pořadí 1. úrok z úvěru, 2. poplatky dle smlouvy, 3. pravidelné splátky jistiny úvěru, 4. úrok z prodlení z placení pravidelných splátek, 5. úrok z pokut za porušení povinnosti vůči žalobci, 6. smluvní pokuta. Započtení se provádí vždy u každé z uvedených skupin na pohledávku dříve splatnou. V případě porušení povinností žalovaného je tento povinen nahradit žalobci smluvený úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení a smluvní pokutu ve výši 20 % z dlužné částky, minimálně však ve výši 100,- Kč za každé porušení smlouvy (viz 7.1 a bod 7.3 obchodních podmínek žalobce). Žalovaný doposud zaplatil od 19.4.1999 do 16.3.2000 celkem 12.000,- Kč, a to způsobem specifikovaným ve výpisu z plateb na č.l. 21 soudního spisu. Účastníci tak uzavřeli úvěrovou smlouvu ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku (viz obchodní zákoník účinný k 15.3.1999). Jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. d/ obchodního zákoníku. Dle tohoto smluvního ujednání je žalovaný povinen vrátit žalobci poskytnuté finanční prostředky navýšené o úroky, v daném případě 2,46 % měsíčně (dále viz § 502 odst. 1 občanského zákoníku). V tomto směru nebyl ostatně závazek žalovaného nijak sporován. Pro případ prodlení se splněním svého závazku je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě dle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku. Takové úroky z prodlení účastníci sjednali ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Obchodní zákoník rovněž umožňuje prodloužení promlčecí doby, a to až na dobu 10 let dle § 401 obchodního zákoníku. Žalovaný tak učinil v bodě 4.4 obchodních podmínek žalobce. Rovněž nárok žalobce na smluvní pokutu odpovídá znění § 544 občanského zákoníku ve spojení s ust. § 300 obchodního zákoníku. Z tohoto přehledu smluvního ujednání a právní úpravy obchodního zákoníku účinného v březnu 1999 vyplývá opodstatněnost nároku žalobce vůči žalovanému. Takovýto nárok není promlčen již s ohledem na uzavření úvěrového vztahu 15.3.1999 a datu podání žaloby 22.2.2006, kdy od uzavření úvěrového vztahu do podání žaloby neuběhla sjednaná desetiletá promlčecí lhůta. Žalovaný se však domáhá své ochrany jako spotřebitele, jak je zakotvena v ust. § 51a a následujících občanského zákoníku. Hodlá tak aplikovat ustanovení o ochraně spotřebitele i na obchodně závazkový vztah. Obchodní zákoník s takovouto aplikací počítá v současné době, ovšem nečinil tak vždy. Příslušné ustanovení (poprvé v § 262 odst. 2 obchodního zákoníku) bylo účinné od 1.1.2001, kdy se stala účinnou novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb., která změnila § 262 odst. 2 tak, že zněl následovně: „nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštního právního předpisu něco jiného a je-li jenom jedna ze stran právního vztahu dle § 261 odst. 1 nebo 3 podnikatelem, použijí se ustanovení této části na obě strany; ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele, však je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem“. Novelou provedenou zákonem č. 501/2001 Sb., která se stala účinnou ke dni 1.1.2002, bylo změněno ust. § 262 obchodního zákoníku tak, že dřívější odstavec 2 byl přesunut do § 262 odst. 4 ve znění: „ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li to z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku“. Dle přesvědčení odvolacího soudu se však žalovaný tak v této věci úspěšně nemůže dovolat spotřebitelské ochrany dle občanského zákoníku, neboť příslušná úvěrová smlouva, ze které nároky žalobce vycházejí, byla sjednána v březnu 1999, tedy ještě předtím, než se stala účinnou příslušná úprava v obchodním zákoníku. V roce 1999 obchodní zákoník umožňoval sjednání výše úroků i úroků z prodlení dohodou věřitele a dlužníka, jakož i prodloužení promlčecí doby ze strany dlužníka. Jako ochranu proti nepřiměřeným ujednáním pak obchodní zákoník stanovil, že ujednání účastníků nesmí být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (viz § 265 obchodního zákoníku). V této souvislosti bylo tak nutné posoudit, zda výše úroků z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tedy 36,5 % ročně je souladná se zásadami poctivého obchodního styku a zda prodloužení promlčecí doby na dobu deseti let ze strany dlužníka je rovněž souladné s těmito zásadami. K druhé z položených otázek se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 23.11.2000, sp.zn. 32Cdo 786/2009, kde uzavřel v obdobném sporu žalobce, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby není rozporné s dobrými mravy (a kde mimochodem rovněž uzavřel, že s ohledem na to, že smlouva o úvěru byla uzavřena 21.12.2000 nelze ujednání o prodloužení promlčecí doby poměřovat ust. § 52 až 57 občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách). V roce 1999 činila výše úroků z prodlení dle předpisů práva občanského (viz nařízení vlády č. 142/1994), 10 až 15 % ročně. Sjednané úroky z prodlení v této věci sice přesahují výši, kterou jako úroky z prodlení stanoví občanský zákoník, ovšem v daném případě šlo o obchodně závazkový vztah, kde bylo přípustné sjednání výše úroků z prodlení dohodou účastníků a tato výše (s přihlédnutím i k tomu, že jde o sankční úrok z prodlení, tedy úrok, který se uplatní pouze v případě nesplnění závazku dlužníkem), nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné uvažovat o jejím rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci 23Cdo 4615/2007, který uzavřel, že jestliže jsou po 1.1.2001 uplatňovány smluvené úroky z prodlení vůči smluvní straně, která není podnikatelem, za situace, kdy smlouva byla uzavřena před tímto datem, je možné žalobkyni přiznat jen ty smluvní úroky z prodlení, na které vznikl nárok před 1.1.2001. Pokud jde o úroky, na které vznikl nárok po 1.1.2001, je třeba posoudit, zda dohoda stran o smluvních úrocích z prodlení není pro žalovanou nevýhodná v porovnání se zákonnými úroky z prodlení. Pokud ano, nelze žalobkyni přiznat úroky z prodlení ve smluvené, ale zákonné výši. Nepřistoupil však k aplikaci závěru z tohoto rozhodnutí vyplývajícího. Podotýká totiž, že toto rozhodnutí zůstalo ojedinělé a alespoň odvolací soud nenalezl, že by Nejvyšší soud či jiné soudy vyšší instance z tohoto rozhodnutí vycházely. Lze pak vysledovat v této otázce rozdílné závěry Nejvyššího soudu, který například ve zmiňovaném rozhodnutí ve věci 32Cdo 786/2009 aplikaci spotřebitelské úpravy na obdobný skutkový stav odmítl. Předně, obdobný závěr nelze vztáhnout na prodloužení promlčecí doby dlužníkem. Prodloužení promlčecí doby bylo učiněno v době, kdy spotřebitelská ochrana nebyla do obchodního zákoníku zakotvena. Pokud tedy dlužník účinně promlčecí dobu vůči věřiteli prodloužil a po 1.1.2001 by mělo být do tohoto vztahu mezi dlužníkem a věřitelem z důvodu spotřebitelské ochrany dlužníka zasahováno (a tedy délka promlčecí doby zpětně stanovena jako tříletá, případně čtyřletá), byla by tím zcela zásadním způsobem narušena právní jistota účastníků závazkového vztahu. Při vzniku nároku věřitele vůči dlužníku v době více jak tří, případně čtyř let před 1.1.2001 by totiž bylo právo věřitele vůči dlužníkovi promlčeno, zpětně, ještě před změnou právní úpravy k datu 1.1.2001. Šlo by o výklad, který by věřiteli znemožňoval uplatnění jeho práv, aniž by tento mohl, i při náležité pečlivosti, svá práva ochránit. Takový výklad právní normy nepovažuje odvolací soud za akceptovatelný. Ohledně úroků z prodlení lze pak zejména připomenout to, že příslušné smluvní ujednání bylo uzavřeno, jakož i nárok na úroky z prodlení vznikl věřiteli, ještě před zakotvením spotřebitelské ochrany do obchodního zákoníku. Aplikace názoru Nejvyššího soudu citovaného shora by znamenala, že spotřebitel dosahuje pro něho příznivějšího postavení, které je v rozporu s ujednáním (přípustně) uzavřeným s věřitelem tím, že věřiteli řádně a včas dluh nezaplatí, a to až do té doby, než je zakotvena spotřebitelská ochrana do obchodního zákoníku. Dostalo by se tak ochraně neplatícímu dlužníkovi oproti dlužníkovi, který by za obdobného úvěru závazky splnil řádně a včas, případně před 1.1.2001. Ve výsledku by tak bylo dlužníkovi přiznáváno lepší postavení, oproti podmínkám smlouvy o úvěru (které byly sjednány v souladu s právním řádem), pouze tím, že dlužník v rozporu se smluvním ujednáním nehradí řádně své závazky. Neplacením by tak dlužník byl zvýhodněn a věřitel postižen, bez toho, aniž by nová právní úprava takovýto závěr výslovně stanovila. Takovýto výklad nové právní normy proto odvolací soud shledal neadekvátní a přiklonil se k závěru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 32 Cdo 786/2009 o neaplikovatelnosti spotřebitelské ochrany na daný případ. Z výše uvedených důvodů přistoupil odvolací soud k potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného dle § 219 o.s.ř., to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Ke změně výrokové části rozsudku okresního soudu došlo pouze ohledně uvedení platebního místa, tedy místa, kam mají být zaplaceny náklady řízení před okresním soudem. Žalobce již není zastupován původním advokátem, je tedy namístě, aby platební povinnost byla splněna k rukám současné advokátky žalobce. Žalobce byl úspěšný i v tomto odvolacím řízení, má tudíž právo na náhradu nákladů odvolacího řízení dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení žalobce v odvolacím řízení tvoří odměna za zastupování advokátem dle § 3 odst. 1 bod 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 12.290,- Kč, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 600,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše povýšené o 20 % DPH. Celkem tak jde o částku 15.468,- Kč, která se hradí ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám advokátky žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. V Pardubicích dne 22. března 2012 předseda senátu