Zaměstnanci nepřísluší mzda ani náhrada mzdy za období od předložení lékařského posudku do doby skončení pracovního poměru, není-li zaměstnanec z důvodu svého obecného onemocnění schopen vykonávat práci pro zaměstnavatele a z tohoto důvodu nemůže být ani převeden na jinou pro něho vhodnou práci. Případné okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem pro nevyplacení náhrady mzdy, příp. její části je proto neplatné.

23Co 619/2011 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Marie Vokřínkové a Mgr. Lukáše Páchy ve věci žalobce STROJON, s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Dělnická 535, IČ 653209, zast. JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti žalovanému OP, nar. xxx, bytem v xxx, zast. JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 484, o určení neplatnosti okamžitého rozvázání pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5.9.2011, č.j. 8C 32/2011-42, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích I., II. a IV. m ě n í takto: Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 26.1.2011 je neplatné. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 10.047,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení státu za zastoupení žalovaného před okresním soudem. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 10.452,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. III. Soud přiznává ustanovené advokátce žalovaného JUDr. Jarmily Černé za zastupování žalovaného v odvolacím řízení odměnu ve výši 2.940,- Kč, náhradu hotových výdajů 600,- Kč a DPH ve výši 708,- Kč, celkem 4.248,- Kč, které budou vyplaceny z rozpočtových prostředků Okresního soudu v Pardubicích. IV. Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení státu za zastoupení žalovaného před odvolacím soudem. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud svým rozsudkem zamítl žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 26.1.2011 je neplatné (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Ustanovené advokátce žalovaného JUDr. Jarmile Černé přiznal odměnu, včetně paušálních náhrad hotových výdajů a 20 % DPH, v celkové výši 8.640,- Kč (výrok III.) a stejnou částku uložil žalobci nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích (výrok IV.). Učinil tak ve sporu, ve kterém žalobce tvrdil, že žalovaný u něj pracoval jako strojní zámečník od 1.12.2008, na základě pracovní smlouvy ze dne 27.11.2008. Ta byla dohodou ze dne 29.5.2009 změněna tak, že pracovní poměr žalovaného u žalobce byl sjednán na dobu neurčitou. Následnou pracovní smlouvou ze dne 4.1.2010 nedošlo v těchto pravidlech smluvního vztahu mezi účastníky k žádným změnám. Dne 14.10.2010 žalovaný žalobci předložil posudek lékaře závodní preventivní péče MUDr. VCH, dle kterého byla žalovanému dnem 10.8.2010 přiznána invalidita třetího stupně, jeho pracovní neschopnost byla ukončena dnem 12.10.2010 a žalovaný není u žalobce zdravotně způsobilý žádného pracovního zařazení. Žalovaný dle názoru žalobce odmítl jednání o převedení na jinou vhodnou práci, do zaměstnání nedocházel, proto žalobce přistoupil k tomu, že ve smyslu ust. § 52 písm. e/ zákoníku práce dal žalovanému dne 9.11.2010 výpověď z pracovního poměru. Žalovaný však požadoval po předložení posudku zařízení závodní preventivní péče výplatu náhrady mzdy, což žalobce odmítl akceptovat. Žalovaný tak dnem 26.1.2011 doručil žalobci okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení náhrady mzdy zaměstnavatelem. Dovolal se ust. § 56 písm. b/ zákoníku práce s tím, že mu nebyla vyplacena náhrada mzdy za měsíce říjen až prosinec 2010. Žalobce však vychází z toho, že mu za dané skutkové situace žádný právní předpis neukládá vyplácet žalovanému náhradu mzdy, tudíž shledával okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné a takového určení se domáhá touto soudní žalobou. Shledával překážku na straně žalovaného dle § 199 odst. 1 zákoníku práce. Naopak žalovaný navrhoval zamítnutí této žaloby. Tvrdil, že mu žalobce po předložení příslušného posudku nenabídl žádnou práci, která by byla pro něho z uvedeného zdravotního omezení vhodná. Nastala tak překážka na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce, žalobce byl povinen nahradit mzdu žalovanému, což nečinil, proto žalovaný důvodně přistoupil k okamžitému rozvázání pracovního poměru. Okresní soud spor posoudil tak, že žalobce nemohl objektivně žalovaného pro jeho zdravotní stav zaměstnat. Nastala tak překážka uvedená v § 208 zákoníku práce, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu mzdy. Tu mu však žalobce včas nevyplatil, a proto žalovaný důvodně přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru. Jednání žalovaného nepovažuje za rozporné s dobrými mravy, to zejména z toho důvodu, že žalovaný si svůj zdravotní stav nezpůsobil a danou situaci tak nezavinil. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání. Poukazuje na to, že žalobce měl zájem nalézt pro žalovaného vhodnou práci. O jakou se mělo jednat však neuvedl. Tvrdil ovšem, že při spolupráci žalovaného by pro něho vhodnou práci nalezl. Poukazoval na chování žalovaného, který se nijak netajil tím, že pouze požaduje náhradu mzdy do doby rozvázání pracovního poměru a do zaměstnání nedocházel. Takové jednání žalovaného považoval za rozporné s dobrými mravy. Domáhá se změny napadeného rozhodnutí a vyhovění žalobě. Naopak žalovaný navrhoval potvrzení věcně správného rozsudku okresního soudu. Připomíná, že jednou z povinností zaměstnavatele je přidělovat zaměstnanci práci. V daném případě to žalobce nebyl schopen objektivně splnit pro zdravotní stav žalovaného. Jde tedy o překážku na straně zaměstnavatele a to o překážku jinou, než je prostoj a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelnou událostí. Odvolání je důvodné. Odvolací soud obecně vychází ze skutkových závěrů okresního soudu prezentovaných v jeho rozhodnutí. Ostatně v tomto směru není mezi účastníky sporu. Pro účely svého rozhodnutí pouze doplnil tvrzení žalovaného v tom směru, že zdravotní omezení, které vyplývalo z lékařské zprávy nesouviselo s pracovním poměrem žalovaného u žalobce. Šlo o obecné onemocnění s tím, že žalovaný nebyl schopen pracovat nejen pro žalobce, ale patrně pro žádného jiného zaměstnavatele. Jde tak ve výsledku o posouzení situace, kdy zaměstnanec pracující u zaměstnavatele v pracovním poměru na dobu neurčitou není nadále dle posudku lékaře závodní preventivní péče schopen vykonávat pro svého zaměstnavatele žádnou práci s tím, že toto jeho zdravotní omezení není dáno nemocí z povolání, případně pracovním úrazem, ale je dáno z důvodu obecného zdravotního omezení. S tím souvisí otázka, zda takový zaměstnanec má právo na mzdu, případně náhradu mzdy za období od předložení příslušného posudku svému zaměstnavateli do doby skončení pracovního poměru. V této věci se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ve lhůtě stanovené dle § 72 zákoníku práce. Žalobce jako zaměstnavatel dal žalovanému jako svému zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e/ zákoníku práce, tedy s tím, že dle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče není žalovaný dlouhodobě schopen konat dále dosavadní práci. Stalo se tak výpovědí z 9.11.2010, podle této výpovědi měl pracovní poměr žalovaného u žalobce skončit uplynutím dvouměsíční výpovědní doby dle § 51 odst. 1 zákoníku práce s tím, že dle § 51 odst. 2 zákoníku počala tato výpovědní doba běžet dnem 1.12.2010 a skončila dnem 31.1.2011. To znamená, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným vůči žalobci dne 26.1.2011 bylo učiněno ještě za doby trvání pracovního poměru. Bylo tak namístě posuzovat, zda takové ukončení pracovního poměru je platné či nikoliv. Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu a dodržovat další podmínky stanovené právními předpisy či pracovní smlouvou. Naopak zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci dle pracovní smlouvy a dodržovat další povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (viz § 38 odst. 1 písm. a/ a b/ zákoníku práce). Žalovaný po předložení posudku závodní preventivní péče nebyl schopen práci sjednanou v pracovní smlouvě pro žalobce nadále vykonávat. Žalobce pak nebyl schopen přidělovat žalovanému pro něho vhodnou práci a nebyl ostatně ani schopen převést žalovaného na jinou práci dle § 41 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce. Již pro předcházející zákoník práce bylo dovozováno, že práci, kterou zaměstnanec nemůže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat, mu nemůže zaměstnavatel přidělovat, a to ani, jde-li o druh práce a místo výkonu práce dohodnuté v pracovní smlouvě. Odmítnutí výkonu takové práce ze strany zaměstnance tak není porušení pracovní kázně a není ani důvodem výpovědi pro porušení pracovní kázně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 30.3.1979, 5Cz 12/79). Jak již bylo zrekapitulováno, platí, že zaměstnavatel je povinen přidělovat zaměstnanci práci. Toho však v případě žalovaného nebyl objektivně schopen. V takovém případě měl žalobce žalovaného převést na jinou pro něho vhodnou práci dle § 41 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce. Ani této povinnosti však žalobce nebyl schopen dostát pro zdravotní omezení žalovaného. Pro tento případ zákoník práce počítá s tím, že je dán výpovědní důvod uvedený v § 52 odst. 1 písm. e/ zákoníku práce. Výslovně však neupravuje režim a mzdové nároky zaměstnance do doby skončení pracovního poměru. Je nepochybné, že za uvedené období zaměstnanci nemůže náležet mzda. Mzda totiž ve smyslu ust. § 109 odst. 1 zákoníku práce náleží za vykonanou práci. Tu žalovaný pro žalobce z objektivních důvodů vykonat v rozhodném období nemohl. Bylo by pak možné uvažovat o tom, zda zaměstnanci náleží náhrada mzdy. Okamžitě zrušit pracovní poměr může totiž zaměstnanec i tehdy, pokud mu nebyla vyplacena náhrada mzdy, případně její část (viz § 56 písm. b/ zákoníku práce). Náhrada mzdy však zaměstnanci přísluší pouze tehdy, pokud takovýto nárok zákoník práce stanoví. Nelze totiž dovozovat, že za trvání pracovního poměru má zaměstnanec automaticky právo na náhradu mzdy, pokud mu nesvědčí nárok na mzdu. Odvolací soud je pak toho názoru, že žádný právní předpis za dané skutkové situace povinnost zaměstnavateli nahradit mzdu zaměstnanci neukládá. Na podporu tohoto názoru lze argumentovat zejména úpravou zákoníku práce, která se týká převedení zaměstnance na jinou práci právě z důvodu obecného zdravotního omezení, tj. té situace, kdy zaměstnavatel převede zaměstnance na jinou pro něho vhodnou práci s tím, že zaměstnanec není doposud sjednanou práci schopen vykonávat z důvodu obecného zdravotního omezení a zaměstnavatel má pro takového zaměstnance jinou vhodnou práci. V takovém případě není zaměstnavatel povinen doplácet takovému zaměstnanci doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením (viz § 139 odst. 1 zákoníku práce). Zákoník práce tedy vychází z principu, že v případě nezpůsobilosti zaměstnance vykonávat sjednaný druh práce pro zaměstnance, a to z důvodu obecného onemocnění (nikoliv nemoci z povolání či pracovního úrazu), nese si zaměstnanec pokles mzdy z důvodu jeho zdravotního omezení ze svého. Tento závěr o to více vyplyne ze srovnání právní úpravy provedené zákoníkem práce č. 262/2006 Sb. Ten totiž do 31.12.2007 přiznával zaměstnanci právo při převedení na jinou práci, než je sjednána, za niž přísluší nižší mzda, doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením, a to i v případě převedení na jinou práci z důvodu obecného zdravotního omezení zaměstnance. § 139 odst. 1 zákoníku práce byl však s účinností od 1.1.2008 novelizován a zákonodárce tak jednoznačně vyjádřil svoji vůli, aby nadále pokles mzdy v souvislosti s převedením na jinou práci si nesl zaměstnanec, v případě jeho obecného zdravotního omezení, ze svého. Zákoník práce tak svým § 139 vyjadřuje princip, že pokud zaměstnanec není schopen vykonávat dosavadní práci, je převeden na jinou pro něho vhodnou práci, je zaměstnavatel povinen nahradit mzdu v rozdílu mezi její dosavadní výší a výší stávající pouze v zákonem stanovených případech. Mezi tyto případy však převedení na jinou práci z důvodu obecného zdravotního omezení zaměstnance nepatří. Právně lze tak tuto situaci zhodnotit tak, že je dána jak překážka na straně zaměstnavatele, který není schopen přidělovat zaměstnanci práci, tak na straně žalovaného, který není schopen osobně práci pro zaměstnavatele vykonávat, s danými překážkami na straně účastníků pracovněprávního vztahu však zákoník práce nespojuje právo zaměstnance na náhradu mzdy. To ovšem znamená, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dal žalovaný žalobci dne 26.1.2011 je neplatné, neboť žalobce neporušil (a ani nemohl) povinnost vyplatit žalovanému náhradu mzdy, jak tvrdil žalovaný. Z těchto důvodů přistoupil odvolací soud ke změně rozsudku okresního soudu v napadené části (§ 220 odst.1, písm.a/ o.s.ř.) a žalobě žalobce vyhověl. Podotýká, že právní posouzení bylo provedeno dle zákoníku práce - zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném k datu 26.1.2011. Pro změnu rozsudku okresního soudu odvolací soud nově rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce byl v tomto soudním sporu úspěšný, má tudíž právo na náhradu nákladů řízení jak za řízení před okresním, tak odvolacím soudem, dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení se žalobci hradí ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám jeho advokáta dle § 149 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení žalobce před okresním soudem sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč dle § 7 písm. c/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., čtyřech paušálních náhradách hotových výdajů po 300,- Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady za promeškaný čas za cestu advokáta žalobce k jednání soudu a zpět za dvě půlhodiny po 100,- Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v cestovném advokáta žalobce k uvedenému jednání soudu ve výši 147,- Kč a v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.000,- Kč. Celkem tak jde o částku 10.047,- Kč. Náklady řízení žalobce před odvolacím soudem se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 2.000,- Kč, odměny za zastupování advokátem dle shora uvedeného zákonného ustanovení 7.500,- Kč, 2 x paušální náhrada hotových výdajů po 300,- Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady za promeškaný čas 2 x 100,- Kč dle § 14 stejné vyhlášky a v cestovném ve výši 152,- Kč a celkem činí 10.452,- Kč. Žalovaný byl v odvolacím řízení zastoupen ustanovenou advokátkou JUDr. Jarmilou Černou. Té za zastupování žalovaného v odvolacím řízení náleží odměna za zastupování žalovaného za dva úkony právní služby (účast u soudního jednání a vyjádření k odvolání – viz § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), po 1.470,- Kč viz § 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bod 5 a § 12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále za dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše povýšené o 20 % DPH. Odměna ustanovené advokátky za řízení před okresním soudem byla pravomocně určena rozsudkem okresního soudu. To z toho důvodu, že v tomto rozsahu nebyl rozsudek okresního soudu napaden a nebyl odvolacím soudem přezkoumáván. Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení státu, které jí vznikly za zastupování žalovaného v odvolacím řízení. Povinnost nahradit tyto náklady řízení by měl žalobce ovšem pouze v případě, že by nebyl ve sporu úspěšný (viz § 149 odst. 2 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích k Nejvyššímu soudu ČR v Brně a je přípustné pouze za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce zásadního právního významu. V Pardubicích dne 1. března 2012 předseda senátu