Rozsudek soudu o žalobě na zaplacení peněžité pohledávky, jejíž plnění je podmíněno vzájemným plněním pohledávky nepeněžité, je rozsudkem o peněžitém plnění. Nepřevyšuje-li výše takové pohledávky 10.000 Kč a soud nerozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, není odvolání proti rozsudku dle § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné.

24Co 221/2011 U S N E S E N Í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věnceslavy Hotařové a soudců JUDr. Jana Čipery a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobce JUDr. JV, Ph. D., bytem v xxx, proti žalované RV, místem podnikání v xxx, IČ xxx, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 2.051 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 5. 2011, č. j. 57 C 8/2010-105, t a k t o : I. Odvolání žalobce se o d m í t á . II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2.160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Josefa Moravce. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 23. 5. 2011, č. j. 57 C 8/2010-105, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 990 Kč proti vrácení páru obuvi zn. Marc O’Neil vzor 1123, zaplacení částky 990 Kč proti vrácení páru obuvi zn. Marc O’Neil vzor 761079 a zaplacení částky 71 Kč (výroky pod body I až III rozsudku). Zavázal dále žalobce povinností nahradit náklady řízení žalované (výrok IV) a státu (výrok V). Proti rozsudku podal žalobce odvolání, jímž se domáhal změny rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby napadený rozsudek byl jako správný potvrzen. Krajský soud po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a 204 o. s. ř.), zkoumal zda je odvolání proti shora uvedenému rozsudku přípustné. Dospěl k závěru, že přípustné není. Podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. V projednávané věci se žalobce po žalované domáhá zaplacení dvou částek po 990 Kč, přičemž jejich zaplacení je podmíněno vrácením movitých věcí (obuvi) žalované, a dále částky 71 Kč. Žalobu v podstatě odůvodnil tím, že u žalované zakoupil dva páry obuvi za cenu po 990 Kč, v záruční době se na obuvi vyskytly vady, které žalobce reklamoval. Reklamace nebyla vyřízena řádně, a proto od kupních smluv odstoupil. Částka 71 Kč představuje náklady, které žalobce vynaložil v reklamačním řízení jako poštovné. Z pohledu shora citovaného ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. je podstatné, zda soud prvého stupně rozhodoval rozsudkem o peněžitém plnění, které nepřevýšilo částku 10.000 Kč. Je zcela zřejmé, že částka 10.000 Kč překročena nebyla (v rozsudku bylo rozhodováno o celkové částce 2.051 Kč). Pro posouzení přípustnosti odvolání je tak rozhodující, zda jde o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (okresní soud nerozhodoval rozsudkem pro uznání či pro zmeškání – viz § 202 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). V dané věci žalobce uplatnil zaplacení pohledávky z bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., a to ve formě plnění z právního důvodu, který odpadl. Pokud totiž dojde k odstoupení od kupní smlouvy, smlouva se tím zásadně od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Právní důvod plnění představovaný kupní smlouvou v důsledku jejího zrušení odpadá. Bylo-li již v době před odstoupením od smlouvy podle ní plněno, vzniká u osoby, která plnění přijala, bezdůvodné obohacení. Vypořádání účastníků zrušené smlouvy upravuje zákon v ust. § 457 obč. zák. tak, že každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit, co podle ní dostal. Toto ustanovení určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků zrušené smlouvy. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek k vydání bezdůvodného obohacení tvořeného přijatým plněním, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Platí zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil a předmět bezdůvodného obohacení vrátil, popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit. Žalobce tuto vzájemnou povinnost naprosto správně vystihl v žalobním žádání. Plně v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. R 26/75) navrhl, aby žalované bylo uloženo peněžní částku zaplatit proti vrácení movité věci (obuvi). Předmětem řízení je tedy zaplacení peněžité pohledávky, které je podmíněno vzájemným plněním nepeněžité povahy. Není sporu v tom, že jde o řízení o žalobě o splnění povinnosti ve smyslu ust. § 80 písm.) o. s. ř. Krajský soud má za to, že i přes takto formulovanou žalobní žádost, jde ve věci nadále o plnění peněžité. Samotná okolnost, že plnění peněžité pohledávky je vázáno na vzájemné plnění pohledávky nepeněžité, přece ještě neznamená, že by na prvním místě zmíněná pohledávka ztrácela svou peněžitou povahu. Jedná se tedy nadále o peněžité plnění, byť podmíněné. Navrženým výrokem rozsudku se totiž vyslovuje jen to, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci určitou peněžní částku, a zároveň, že toto plnění je podmíněno vzájemným protiplněním nepeněžité povahy. Výrok rozsudku, kterým soud zaváže žalovaného ke splnění povinnosti zaplatit proti vydání věci, zcela jednoznačně neukládá žalobci, aby žalovanému plnil. Pouze je v něm vyjádřeno, že žalovaný může peněžité plnění žalobci odepřít do doby, než mu žalobce sám poskytne plnění (příp. prokáže, že je k plnění připraven). Takový výrok rozhodně není exekučním titulem, podle něhož by se žalovaný mohl po žalobci v řízení o výkon rozhodnutí (či v řízení exekučním) úspěšně domáhat nuceného splnění vzájemné povinnosti. V případě, že by žalovaný hodlal získat proti žalobci exekuční titul, musel by sám žalovat (např. i vzájemnou žalobou). Pokud soud uloží žalovanému zaplatit peněžní částku proti vrácení věci, musí žalobce v řízení o výkon rozhodnutí (§ 262 o. s. ř.) či v řízení exekučním (§ 43 exekučního řádu) předepsaným způsobem prokázat, že svou vzájemnou povinnost již splnil, popřípadě je připraven ji splnit. Podmíněnost pohledávky její povahu z peněžité na nepeněžitou tedy změnit nemůže. Předmětem řízení o takové pohledávce tak pouze peněžité plnění. Soud v tomto řízení o povinnosti plnit nepeněžitou pohledávku nerozhoduje. Vydaný rozsudek proto není rozsudkem o nepeněžitém plnění. Z výše uvedeného vyplývá jednoznačný závěr, že rozsudek soudu o žalobě na zaplacení peněžité pohledávky, jejíž plnění je podmíněno vzájemným plněním pohledávky nepeněžité, je rozsudkem o peněžitém plnění. Za předpokladu, že výše takové pohledávky nepřevyšuje 10.000 Kč a soud nerozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, je odvolání proti rozsudku dle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné. Na okraj se sluší poznamenat, že přípustnost odvolání nemůže být založena jen tím, že okresní soud v rozsudku poučil účastníky řízení o tom, že odvolání přípustné je. Krajský soud z výše uvedených důvodů odvolání žalobce postupem dle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť směřuje proti rozsudku, proti němuž odvolání přípustné není. Učinil tak bez nařízení jednání (§ 213 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 3 o. s. ř. V případě, že odvolání bylo odmítnuto, je odvolatel povinen nahradit ostatním účastníkům jejich účelně vynaložené náklady. V projednávané věci má tedy žalovaná proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalované jsou tvořeny odměnou jejího zástupce za zastupování v částce 1.500 Kč (§ 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhradou jeho hotových výdajů v částce 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – za jeden úkon právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání) a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty v částce 360 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady řízení žalované tedy dosáhly celkové částky 2.160 Kč. Soud žalobci uložil, aby tyto náklady žalované nahradil, a to v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 12. ledna 2012 předsedkyně senátu