Promlčecí doba u práva povinné osoby na zaplacení zhodnocení v restituci vydaných nemovitostí ve smyslu § 7 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. počíná běžet dnem právní moci restitučního rozsudku, ukládajícího povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí.

Číslo jednací: 26Co 241/2011-240 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce JUDr. Josefa Oubrechta se sídlem Hradec Králové, Na Hrázce 241, správce konkurzní podstaty úpadce TEXLEN a.s., IČ 15037045 se sídlem Trutnov, Horská 52, zastoupeného JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem Trutnov, Horská 634, proti žalovanému MF, narozenému xxx, bytem xxx, Spolková republika Německo, zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, ul. 28. října 1001/3, o zaplacení 6.848.497,45 Kč, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. října 2010, č.j. 5C 369/2008-155, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í tak, že se žaloba o zaplacení 6.848.497,45 Kč zamítá. II. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady vzniklé v řízení před okresním soudem 12.430 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem 232.766 Kč a před krajským soudem 485.953 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 14.11.2008 se žalobce domáhal původně zaplacení částky 9.467.677 Kč s odůvodněním, že společnosti TEXLEN – LENA a.s. (právní předchůdkyni společnosti TEXLEN, a.s.) byla rozhodnutím soudu uložena povinnost uzavřít s právní předchůdkyní žalovaného LF dohodu o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Společnost TEXLEN – LENA a.s. zanikla ke dni 10.5.2006 sloučením se společností TEXLEN a.s., na jejíž majetek byl prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce. Právní předchůdkyně žalovaného zemřela 3.2.2004 a restituované nemovitosti zdědil žalovaný. S ohledem na to, že vydané nemovitosti byly zhodnoceny, náleží žalobci náhrada dle § 7 odst. 3 a 4 zákona, která po provedení znaleckého dokazování byla omezena na částku 6.848.497,45 Kč. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že veškeré nároky uplatněné žalobcem jsou promlčeny. Žalobci nesvědčila dobrá víra v zápis v katastr nemovitostí, věděl nebo měl vědět, že je povinen nemovitosti žalovanému, resp. jeho právní předchůdkyni fakticky vydat, a to ihned po právní moci rozsudku (ta nastala dne 26.11.2003). Dále tvrdil, že nebyla prokázána výše ani existence zhodnocení nemovitostí, neboť se jednalo o běžnou údržbu a cena určená ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích nepřevyšuje podstatně cenu původní. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 6.848.497,45 Kč, dále povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení ve výši 12.430 Kč (výrok II) , povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek 273.940 Kč (výrok III) a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 221.644 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok IV), to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování soud prvého stupně uzavřel, že žaloba byla podána důvodně. Vysvětlil, že ve smyslu § 7 odst. 4 zákona se povinná osoba může domáhat zhodnocení vydaných nemovitostí ve lhůtě stanovené dle § 101 občanského zákoníku, tedy ve tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Dovodil, že tímto okamžikem je okamžik až faktického vydání nemovitostí, tj. okamžik, kdy se majetek povinné osoby o vydávané nemovitosti skutečně zmenšuje. V souzené věci bylo prokázáno, že sice o vydání předmětných nemovitostí bylo pravomocně rozhodnuto ke dni 26.11.2003 (vklad vlastnického práva byl povolen až 29.1.2008 s právními účinky vkladu ke dni 23.3.2006), ale fakticky byly nemovitosti užívány společností TEXLEN, a.s., resp. jejím právním předchůdcem nejméně do 15.3.2007, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Majetek žalobce se tedy podle názoru okresního soudu snížil až faktickým vydáním nemovitostí, tedy nejdříve 15.3.2007, a ode dne následujícího počala běžet tříletá promlčecí doba. Jelikož žaloba byla k soudu podána 14.11.2008, dospěl okresní soud k závěru, že byla podána včas a že nárok žalobce není promlčen. S ohledem na to, že po zjištění zhodnocení ve výši 6.848.497,45 Kč převyšuje cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně cenu původní věci, bylo žalobě vyhověno. Výrok o náhradě nákladů státu vychází z ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. Povinnost žalovaného zaplatit soudní poplatek byla dovozena z § 2 odst. 3 z.č. 549/1991 Sb. v souvislosti s § 11 odst. 2 písm. r) z.č. 549/1991 Sb., v aktuálním znění. O náhradě nákladů řízení účastníků bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku se žalovaný v zákonné lhůtě odvolal. Uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tedy namítl, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdil, že bylo možné poprvé uplatnit právo na náhradu za technické zhodnocení nemovitostí již v průběhu restitučního řízení, nejpozději však dne 26.11.2003, kdy nabylo právní moc rozhodnutí o uložení povinnosti společnosti TEXLEN – LENA a.s. uzavřít s právní předchůdkyní žalovaného dohodu o vydání nemovitostí. Od tohoto dne také podle přesvědčení žalovaného začala běžet tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění uvedeného majetkového práva. Povinná osoba (tedy TEXLEN- LENA, a.s.) a následně TEXLEN, a.s. který je nyní v konkurzu, nerespektovaly pravomocné rozhodnutí soudu v restituční věci a i po právní moci rozsudku nadále (po dobu několika let) užívaly nemovitosti bez jakékoliv náhrady a bez právního důvodu a odmítaly je vydat. Žalovanému nemůže být uvedené porušení povinností k tíži. Názor prvoinstančního soudu, že nárok povinné osoby na zaplacení technického zhodnocení nemovitostí vzniká až okamžikem vydání nemovitostí, tj. okamžikem, kdy se majetek povinného o vydávané nemovitosti skutečně zmenšuje, odmítl jako absurdní. Navíc den 15.3.2007, což měl být podle názoru okresního soudu den počátku běhu promlčecí doby, je toliko dnem prohlášení konkurzu na majetek žalobce, nikoliv den, do kterého byly nemovitosti fakticky užívány. TEXLEN a.s. nemohl být ani v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, neboť věděl minimálně od právní moci restitučního rozsudku, že tomu tak není. Navíc nemovitosti byly neplatně (v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 z.č. 92/1991 Sb., o velké privatizaci), převedeny na Město Trutnov, a to jen proto, aby se povinná osoba vyhnula jejich vydání. Žalovaný tedy nemohl být v dobré víře, že zápis v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti. TEXLEN a.s. nikdy nebyl legitimním vlastníkem nemovitostí, když povinnost tyto nemovitosti vydat nastala ke dni 26.11.2003, kdy byla povinnou osobou společnost TEXLEN- LENA, a.s. Dále odvolatel tvrdil, že jednání žalobce, jímž se domáhal po žalovaném úhrady zhodnocení nemovitostí, je v rozporu s dobrými mravy a se smyslem restitučního zákonodárství, jímž je náprava způsobených křivd. Rozpor s dobrými mravy spatřuje žalovaný ve skutečnosti, že právní předchůdce společnosti TEXLEN, a.s. získal nemovitosti v privatizaci za směšnou cenu, která nikdy nedosahovala ani částky, kterou nyní žalobce po žalovaném požaduje. Nemovitosti byly rekonstruovány v osmdesátých letech zcela jiným subjektem (TEXLEN s.p.) a požadovaná výše zhodnocení je ve zjevném nepoměru s cenou, kterou on sám za nemovitosti zaplatil. Situaci, kdy je žalovaný povinen uhradit sumu představující zhodnocení vydaných nemovitostí do konkurzní podstaty TEXLEN, a.s., aniž by se kdy mohl fakticky domoci svých nároků spočívajících v bezdůvodném obohacení úpadce, jenž po léta odmítal žalovanému nemovitosti vydat a naopak se na úkor žalovaného užíváním nevydaných nemovitostí obohacoval, nelze označit jinak než za zjevný rozpor s cílem a smyslem restitučního zákonodárství a potažmo i s institutem dobrých mravů. Ze všech uvedených důvodů navrhl žalovaný, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žaloba byla zamítnuta. Pokud jde o náklady řízení, které byly žalobci přiznány, pak žalovaný poznamenal, že se jedná o náklady, které nejsou účelně vynaložené. Správce konkurzní podstaty je advokátem zapsaným v seznamu advokátů, vydaném Českou advokátní komorou, proto je schopen osobně, účelně a fundovaně hájit svá práva. Je ostatně základní povinností správce konkurzní podstaty zjišťovat, jaký majetek je součástí majetkové podstaty a vést případné spory o rozsah majetkové podstaty. Není tedy důvodu pro to, aby výkon svých práv a povinností vyplývajících z funkce konkurzního správce, jenž je navíc sám advokátem, přenášel na jiného advokáta. Pokud však tak přesto správce učiní (což je nepochybně jeho právem), nejde o účelně vynaložené náklady. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku z jeho správných důvodů. „Vydáním věci“ pro účely počátku běhu promlčecí lhůty na zaplacení zhodnocení se podle jeho přesvědčení rozumí faktické vydání a k tomu došlo až v průběhu roku 2007. Byla-li žaloba podána 14.11.2008, byla podána včas a před marným uplynutím promlčecí doby. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o.s.ř.) a že obsahuje způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Doplnil dokazování podstatným obsahem spisu zdejšího soudu sp.zn. 40 Cm 1/2008 (zejména rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5.května 2011, č.j. 15 Cmo 23/2011-226) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V souzené věci jde o posouzení otázky promlčení, resp. počátku promlčecí doby u práva povinné osoby na zaplacení zhodnocení v restituci vydaných nemovitostí ve smyslu § 7 odst. 4 zákona. Je nepochybné, že v daném případě je promlčecí doba tříletá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku). Bylo již judikováno, že dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je den vydání nemovitostí. Spor je tedy pouze o výklad pojmu vydání nemovitostí – tedy, zda se jedná o vydání právní či faktické. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvého stupně - zastává názor, že vydáním nemovitostí, tedy okamžikem, kdy právo na vydání zhodnocení mohlo být vykonáno poprvé, je míněno vydání právní, a nikoliv faktické. K tomuto vydání nemovitostí došlo právní mocí restitučního rozsudku (dnem 26.11.2003). V této souvislosti připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010 sp.zn. 21Cdo 530/2009, podle něhož rozsudek, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991, ve znění pozdějších předpisů, je „rozhodnutím státního orgánu“, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povinen zapsat záznamem vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí. Vlastnické právo je tedy záznamem v katastru nemovitostí pouze deklarováno, vzniká však rozhodnutím státního orgánu (zde soudu). Titulem, který navrací restituentovi vlastnictví, je totiž pravomocný rozsudek, který ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí. Takový rozsudek se nevykonává (jen pro úplnost odvolací soud připomíná, že ke shodnému závěru dospěl Vrchní soud v Praze v rozsudku č.j. 15 Cmo 23/2011-226, v řízení o určení pravosti pohledávky, kde řešil m.j. počátek doby, od níž se TEXLEN,a.s., resp. jeho právní předchůdce na úkor žalovaného bezdůvodně obohacoval, když nemovitosti po právní moci restitučního rozsudku odmítal fakticky vydat). Na základě těchto úvah dospěl odvolací soud k závěru, že promlčecí lhůta na zaplacení zhodnocení nemovitostí skončila uplynutím tří let ode dne následujícího po právní moci restitučního rozsudku, tedy dnem 27.11.2006. Pokud tedy byla žaloba podána až 18.11.2008 a žalovaný se promlčení dovolal, nezbylo, než rozsudek okresního soudu změnit (§ 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a žalobu zamítnout. Odvolací soud ještě považuje za potřebné dodat, že obecná tříletá promlčecí doba, která podle ustanovení § 101 občanského zákoníku běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počíná běžet objektivně. Předmětné právo (nárok) může být vykonáno, resp. uplatněno v den, kdy nárok dosáhl ve svém vývoji nejvyššího procesního stadia, jímž je právo (nárok) podat žalobu o soudu, tzv. actio nata. Toto právo není nijak odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu – uplatnění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010 č.j. 30Cdo 2929/2009). Bylo by v rozporu s uvedeným rozhodnutím a také s logikou věci, aby promlčecí doba počala běžet teprve dnem, kdy povinná osoba nemovitosti, které řadu let neoprávněně a bezplatně užívala, dobrovolně vyklidila. Záviselo by tak tedy pouze na jejím postoji a přístupu k pravomocně uložené povinnosti, kdy počne běžet promlčecí doba pro vydání zhodnocení (které se navíc zjišťuje ke dni účinnosti zákona), což odvolací soud považuje za nepřípustné. Od okamžiku, kdy povinná osoba pravomocně „přišla o vlastnictví věci“ je zřejmé, že nastupuje režim § 7 odst. 4 zákona a od tohoto okamžiku může být uplatněno právo na zhodnocení vydaných nemovitostí. Skutečnost, že povinná osoba - přestože věděla, že není vlastníkem nemovitostí - tyto bezplatně a protiprávně nadále užívala, nemůže posunout počátek běhu promlčecí doby k okamžiku, kdy se rozhodne nemovitosti dobrovolně vyklidit. Povinná osoba (tj. TEXLEN – LENA, a.s.) ani její právní nástupce TEXLEN, a.s., nebyly po právní moci restitučního rozsudku oprávněnými držiteli věci, proto nemůže promlčecí doba začít plynout teprve po vydání předmětu držby (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1806/98). Odvolací soud tedy uzavírá, že tříletá promlčecí lhůta počítaná podle § 101 občanského zákoníku, počíná běžet ode dne, kdy bylo obnoveno vlastnické právo oprávněné osoby k restituovaným nemovitostem, bez ohledu na faktické vydání. Užívá-li totiž povinná osoba v rozporu se zákonem nemovitosti i nadále, není oprávněným držitelem a nelze jí proto poskytnout ochranu v podobě posunutí počátku běhu promlčecí lhůty až do faktického vydání nemovitostí. S ohledem na to, že rozsudek okresního soudu byl změněn, bylo třeba znovu rozhodnout i o nákladech řízení vzniklých před soudem prvého stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce nakonec nebyl v řízení úspěšný, proto je povinen hradit státu náklady, které mu v souvislosti s řízením vznikly (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). Ze státních prostředků bylo zaplaceno svědečné ve výši 1.830 Kč a znalečné ve výši 10.600 Kč, když z celkových nákladů na vypracování znaleckého posudku ve výši 20.600 Kč bylo 10.000 Kč uhrazeno žalobcem. Ze státních prostředků tak bylo zaplaceno celkem 12.430 Kč, které soud uložil k náhradě žalobci, jenž nebyl v řízení úspěšný. Žalobce je od placení soudních poplatků osvobozen (viz § 11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb. v aktuálním znění), a jelikož jeho návrhu nebylo vyhověno, nebude platit soudní poplatek ani žalovaný, který byl v řízení úspěšný (§ 2 odst. 3 z.č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v aktuálním znění). Výrok o nákladech řízení mezi účastníky vychází jak před soudem prvého stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.) tak i v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř.) z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl nakonec v obou řízeních zcela úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů těchto řízení. Náklady žalovaného před okresním soudem tvoří: odměna advokáta dle § 3 odst. 1 bodu 5 vyhl.č. 484/2000 Sb., v aktuálním znění ve výši 174.270 Kč, 11 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 vyhl.č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění, cestovné 6 x Praha – Trutnov - Praha ve výši celkem 11.562 Kč a náhrada za ztrátu času ve výši 48,2 půlhodin ve výši celkem 4.820 Kč dle § 14 vyhl.č. 177/1996 Sb., DPH 20 % z odměny advokáta a paušálních náhrad ve výši 38.814 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem 232.766 Kč. Náklady odvolacího řízení tvoří: zaplacený soudní poplatek ve výši 273.940 Kč, odměna advokáta 174.270 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, když ostatní žalovaným vyúčtované úkony nelze považovat za účelné či souvisící s rozhodnutím ve věci samé), cestovné na trase Praha –Trutnov - Praha ve výši 1.569 Kč a náhrada za ztrátu času za 6 půlhodin 600 Kč, 20 % DPH z odměny advokáta a dvou režijních paušálů – 34.974 Kč, celkem 485.953 Kč (odůvodněno týmiž ustanoveními jako rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem – viz odstavec výše). Lhůta k náhradě těchto nákladů byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř., platební místo dle § 149 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze ve věci samé podat dovolání, a to do dvou měsíců ode dne jeho doručení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni (Okresní soud v Trutnově) s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. V Hradci Králové dne 10. ledna 2012 předsedkyně senátu