28Az 56/2010-118 B000507 B000508         ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobkyně: 1) P. A., 2) nezl. P. A., zast. matkou jako zákonnou zástupkyní, obě právně zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.9.2010, čj. OAM-336/ZA-14-ZA10-2010,  t a k t o :     I. Krajský soud  pokračuje v přerušeném řízení.   II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20.9.2010, čj. OAM-336/ZA-14-ZA10-2010  se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   III. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Špeldovi se přiznává odměna v částce 11.520,-- Kč, která bude vyplacena z prostředků Krajského soudu v Hradci Králové ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí.               pokračování                                                                                              28Az 56/2010 -2-     Odůvodnění:     Žalobkyně podala jménem svým i jménem nezl. dcery včasnou žalobu, kterou se domáhala přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného. Její žádost o udělení mezinárodní ochrany byla posouzena jako nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a řízení následně zastaveno podle § 25 písm. i) téhož zákona.   Žalobkyně správnímu orgánu v zásadě v obecné rovině vytkla, že nedbal o to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem jejich případu. Zdůraznila, že nebylo dostatečně objasněno, zda-li jí nehrozí po dlouhé době pobytu mimo území Mongolska ohrožení ve formě pronásledování, zatčení či dokonce uvěznění. Své obavy a obavy o bezpečnost dcery spojovala s podanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany. V ostatních argumentech odkázala na obsah správního spisu. Rozhodnutí označila za nezákonné, a proto požadovala jeho zrušení a vrácení žalovanému k dalšímu řízení.   Správní orgán vyjádřil své stanovisko k žalobě v replice s datem 21. 10. 2010. Po zopakování žalobních výhrad setrval na správnosti vydaného rozhodnutí. Konstatoval, že u žalobkyně se jedná již o druhé řízení o mezinárodní ochranu. V tomto konkrétním řízení nově doplnila obavy z jednání některých osob prezentujících jednu z politických stran v Mongolsku, jejímž členem byl její manžel. K tomu žalovaný připomněl, že nyní uváděné důvody obav jsou skutečnosti, které byly žalobkyni jednoznačně známy ještě před projednáním první žádosti. Přesto se o daných obavách nezmínila, ačkoli se jí dostalo náležitého poučení. Postup podle § 10a písm. e) zákona o azylu a následně zastavení řízení dle § 25 písm. i) téhož zákona bylo zcela namístě. Trval na zamítnutí žaloby   Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí při nařízeném jednání a to v rozsahu namítaném žalobkyní (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Žalobkyně setrvala na svých přednesech, potvrdila, že se jedná o v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tvrdila, že v prvém řízení neuváděla na radu manžela pravý důvod jejich odchodu z Mongolska. Správní orgán k tomu připomněl, že Česká republika neposkytuje žádné informace o žadatelích o mezinárodní ochranu a navíc je na Mongolsko nahlížena jako na bezpečnou zemi původu podle § 2 odst. 1 zákona o azylu (nebude-li v tom konkrétním případě prokázán opak). Obě strany nadále setrvaly na svých procesních postojích.   V průběhu přezkumného řízení krajský soud ověřil průběh situace, která předcházela vydání napadeného rozhodnutí. Zjistil, že se jednalo již o druhé řízení o udělení mezinárodní ochrany, když žalobkyně podala svoji první žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 12. 3. 2008 a to i za nezl. dceru. Ve vlastnoručně psané žádosti a to po jasném poučení, že je povinna uvést všechny důvodů, které jí vedly k opuštění Mongolska, uvedla toliko jediný – „v České republice chci žít jako azylant“. pokračování                                                                                              28Az 56/2010 -3-     V oficiální žádosti z téhož data uvedla, že nikdy nebyla politicky angažovaná, rovněž tak nikdo z členů její rodiny. Soud ověřil, že již v této žádosti zmiňuje osobu manžela, který byl v té době rovněž v České republice. Z Mongolska odešla do České republiky v prosinci 2007 za prací. Zjistila, že je těhotná, potřebovala nějakým způsobem upravit pobyt, a proto vstoupila do azylového řízení. V případě návratu žádné problémy neočekávala, jen vyslovila přání, že by chtěla nadále žít v České republice. V pohovoru konaném 17. 3. 2008 doplnila, že její odchod byl motivován snahou zajistit si lepší práci a výdělky, což nebylo v Mongolsku díky ekonomické situaci možné. V zemi je nezaměstnanost, práce se shání nesnadno. Připustila, že v případě návratu se ničeho neobává, pouze nemá kde bydlet.   Správní orgán posoudil její žádost jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žalobu proti rozhodnutí posuzoval Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Rozsudkem ze dne 31.3.2010 čj. 58 Az 4/2009-93 žalobu zamítl. Kasační stížnost projednal Nejvyšší správní soud v Brně dne 15. července 2010 pod čj. 7 Azs 22/2010-144 a kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, když v rozhodnutí krajského soudu a správního orgánu zásadních pochybení neshledal.   Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci 13. 9. 2010 a již následujícího dne, tedy 14. 9. 2010, si žalobkyně podala (i jménem nezl. dcery) další žádost. Rozhodnutí o této žádosti je předmětem přezkoumávané žaloby. Tentokrát žalobkyně za důvod svého odchodu označila problémy související s parlamentními volbami v Mongolsku v roce 2004. Připustila, že o těchto problémech se v řízení o první žádosti vůbec nezmínila, protože situaci vyhodnotila tak, že o nich mluvit nebude. V případě návratu se obává reakcí přívrženců manželovy strany. Potvrdila, že zdravotní stav její i nezl. dcery je v zásadě dobrý.   Současně se žalobou žalobkyně projednával krajský soud rovněž žalobu jejího manžela a otce nezl. žalobkyně sub b). Jeho případ byl veden pod sp. zn. 28 Az 25/2010 a žaloba mířila do rozhodnutí správního orgánu, který dotyčnému mezinárodní ochranu neudělil. Se závěrem a důvody, které vedly správní orgán k negativnímu rozhodnutí, se krajský soud ztotožnil a žalobu jako nedůvodnou zamítl.   Krajský soud po vyhodnocení všech okolností případu uzavřel, že byla-li žalobkyni v tomto řízení nově přednesená fakta známa již v době, kdy probíhalo řízení o první žádosti a žalovanému zůstaly utajeny výlučně s přihlédnutím k jejímu postoji, pak je závěr o nepřípustnosti nově podané žádosti plně v souladu s § 10a písm.e) zákona o azylu. Žalobkyně byla správním orgánem řádně poučena o povinnosti uvádět skutečné okolnosti a důvody svého odchodu. Informace, které jí údajně vedly k opakované žádosti jí s ohledem na časovou souvislost byly v roce 2008 (rok podání první žádosti) jednoznačně známy. Ona sama se svobodně rozhodla, jaké argumenty správnímu orgánu předloží, a proto je namístě, aby nesla odpovědnost za tento postoj. Závěr žalovaného o nepřípustnosti nové žádosti je dle přesvědčení krajského soudu v tomto konkrétním případě v souladu s § 10a písm.e) zákona o azylu. Následné zastavení řízení o takovéto žádosti za použití § 25 písm.i)   pokračování                                                                                              28Az 56/2010 -4-     zákona o azylu je za postup legitimní, mající oporu v zákonné úpravě. Proto soud žalobu zamítl svým rozsudkem ze dne 9. února 2011 č.j. 28 Az 56/2010-33.   O následně podané kasační stížnosti rozhodoval Nejvyšší správní soud v Brně dne 8. září 2011 pod čj. 7 Azs 28/2011-74. Rozhodnutí zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s následujícím právním závěrem: „Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí ministerstva neobsahovalo žádné úvahy týkající se naplnění nepřípustnosti ve vztahu k jiným formám mezinárodní ochrany, krajský soud pochybil, pokud se pokusil úvahy ministerstva nahradit obecným poukazem na nezměněnou bezpečnostně-politickou situaci v Mongolsku. V tomto případě totiž měl s ohledem na výše citované judikatorní závěry rozhodnutí ministerstva zrušit pro nepřezkoumatelnost.“   Potvrdil nicméně správnost postupu žalovaného a poté i krajského soudu ve smyslu závěrů o nepřípustnosti nově podané žádosti. Souhlasil se zjištěním a závěry žalovaného i krajského soudu potud, že skutečnosti předložené žalobkyní (politické důvody jejího odchodu z Mongolska), byly okolnosti žalobkyni známé již v době podání první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Výslovně pak uvedl, že „pokud s manželem v řízení o udělení mezinárodní ochrany vědomě zvolili strategii zamlčení politických důvodů jejich odchodu z Mongolska, nejedná se o okolnost, která by naplňovala podmínku přípustnosti žádosti ve smyslu ust. § 10a písm. e) zákona o azylu.“   Při jednání konaném po zrušení původního rozhodnutí krajského soudu a při znalosti obsahu rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu setrvaly obě strany na svých dosavadních postojích. Krajský soud pak při jednání provedl důkaz níže citovaným rozsudkem.   Jak již bylo zmíněno, s ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu v otázce úvah o potřebě rozhodovat při posouzení žádosti jako nepřípustné rovněž o otázce udělení doplňkové ochrany (§ 14a, § 14b zákona o azylu), konstatoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 6. března 2012 pod č. j. 3 Azs 6/2011-96 v odst. 18 svého odůvodnění, že …“i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou , jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“   V odst. 19 je pak uvedeno, že „odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závar správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí, žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokračování                                                                                              28Az 56/2010 -5-   pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“   Konečně pak v odst. 20 je řečeno, že „správní orgán je povinen zkoumat v průběhu řízení o opakované žádosti to, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany…přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany.“   Na opakované žádosti, kdy jsou uváděny tytéž důvody jejich podání, pamatuje zákon o azylu v § 10a písm. e). Podle tohoto ustanovení je žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Nepřípustnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany a s tím související možnost zastavení řízení řeší následující ustanovení zákona o azylu: dle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.   S přihlédnutím ke shora zaznamenanému krajský soud, podpořen shodným závěrem Nejvyššího správního soudu, nemá pochybnosti o správnosti postupu žalovaného, který vyhodnotil druhou žádost žalobkyně jako nepřípustnou. V tomto směru postačí odkázat na obsah odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, kdy podstatné skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané žaloby krajský soud do tohoto odůvodnění zahrnul. V tomto konkrétním případě ovšem nelze pominout, že správní orgán se nevyjádřil, jak požadoval ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud v Brně, k otázce, „zda od předchozího posuzování žádosti do dne nového rozhodnutí nedošlo ke změně poměrů v zemi původu, a to s ohledem na případné události relevantní pro poskytnutí doplňkové ochrany, které mohou podle toho,co v řízení vyšlo najevo, mít vztah k osobě konkrétního žadatele.“   Správní orgán sice poukazoval na skutečnost, že Mongolsko je považováno za bezpečnou zemi původu a dokladoval tento fakt již při prvním jednání konaném před krajským soudem (ještě před zrušením rozhodnutí Nejvyšším správním soudem) konkrétní zprávou, resp. Pokynem ředitele odboru azylové a migrační politiky č. 3 ze dne 12. března 2010. Pravdou ovšem je, že tento Pokyn byl poprvé předložen až po podání žaloby a v průběhu řízení před správním orgánem jím důkaz proveden nebyl. Jakkoli se může krajskému soudu jevit závěr žalovaného o účelovosti podání opakované žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany s cílem legalizovat si pobyt logický, pak je přesvědčen, že s ohledem na oba v tomto odůvodnění zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu v Brně nemůže přezkoumávané rozhodnutí v otázce absence úvah o situaci v zemi původu pro případ návratu žalobkyň obstát.   pokračování                                                                                              28Az 56/2010 -6-     S odkazem na ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil proto krajský soud rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Je zbytečné znovu připomínat, že správní orgán v řízení bude vycházet z požadavků Nejvyššího správního soudu tak, jak byly v kostce zachyceny již v tomto odůvodnění, tzn. v novém rozhodnutí se vyjádří k otázce, zda-li v případě návratu žalobkyň do Mongolska těmto nehrozí nebezpečí vážné újmy. Své zjištění podpoří konkrétními důkazy a výsledek posouzení objasní v novém rozhodnutí způsobem obvyklým.   O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně náhradu nákladů řízení nepožadovaly.   Ustanovený advokát požadoval odměnu za čtyři úkony právní služby a s tím související paušální odměnu. Konkrétně se jednalo o tyto úkony: a) převzetí a příprava zastoupení; b) doplnění kasační stížnosti, c) dvakrát účast na jednání soudu. Krajský soud proto přiznal odměnu za čtyři úkony právní služby ve výši 8.400Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových výdajů ve výši 1.200 Kč (§ 13 odst. téže vyhlášky), celkem 9.600 Kč. Tuto částku navýšil o 20% z titulu platby DPH o 1.920 Kč na výsledných 11.520 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet zvolený advokátem.     Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej         pokračování                                                                                              28Az 56/2010 -7-     zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     V Hradci Králové dne 22. června 2012 JUDr. Marcela Sedmíková, v.r.              samosoudkyně