Pokud si žalovaný s domicilem v členském státě EU sjednal jako spotřebitel službu mimo stát svého obvyklého pobytu, konkrétní smlouva vykazuje mnohem užší spojení se státem sídla žalobce a žalovaný byl sám aktivně činný při sjednávání závazkového vztahu (byl tzv. aktivním spotřebitelem), nepožívá ochrany pravidly pro určení místní příslušnosti soudu dle čl. 15 odst. 1 písm. c), čl. 16 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001.

47Co 20/2012-75 U S N E S E N Í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Kroftové, soudců Mgr. Tomáše Liskovského a JUDr. Romany Novákové ve věci žalobce: CP Inkaso s.r.o., IČ: 29027241, se sídlem Hvězdova 2b/1716, 140 78 Praha 4, zast. Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem Hráského 2231/25, 148 00 Praha 4, proti žalované: MUDr. VT, nar. xxx, bytem Slovenská republika, xxx, o zaplacení 62.961,40 Kč s přísl., k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Náchodě č.j. 60EC 191/2011-61, ze dne 19.10.2011, t a k t o : Usnesení okresního soudu se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným usnesením pod výrokem I rozhodl o své nepříslušnosti k projednání věci, pod výrokem II řízení zastavil, pod výrokem III nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a pod výrokem IV rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci. Výrok odůvodnil tím, že žalovaná částka představuje nepovolený debet a související poplatky vzniklé ve vazbě na Smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. ---, uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce (Komerční bankou a. s.) a žalovanou. Okresní soud zjistil, že žalovaná je státní občankou Slovenské republiky s bydlištěm uvedeným v záhlaví usnesení, přičemž v době uzavření smlouvy měla žalovaná dle obsahu smlouvy rovněž bydliště ve Slovenské republice (xxx). V České republice se žalovaná, podle údajů z centrální evidence obyvatel, zdržovala pouze přechodně. Okresní soud učinil závěr, že příslušnost zdejšího soudu nevyplývá z žádného z ustanovení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“ nebo „Nařízení Brusel I.“) a pro nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu řízení zastavil. Žalobce proti usnesení podal proti výrokům I – III odvolání a navrhl zrušení usnesení s tím, že je dána pravomoc českého soudu. Podle žalobce okresní soud na věc nesprávně aplikoval ustanovení Nařízení a ztotožnil se s podobným rozhodnutím, které vycházelo z jiných skutkových okolností (č.j. 38Co 70/2008-56). Okresní soud nesprávně posoudil smlouvu mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce o zřízení a vedení běžného účtu jako smlouvu spotřebitelskou (čl. 15 odst. 1 písm. c) Nařízení). V odkazovaném řízení byla řešena pohledávka vzniklá ze smlouvy o poskytování bankovních produktů a služeb. Předmětem této smlouvy bylo nejen zřízení běžného účtu, ale i poskytování dalších bankovních produktů a služeb prostřednictvím telefonu, internetu atp. Podstatou byl přístup žalovaného k těmto službám bez nutnosti kontaktu se zaměstnanci banky. V konkrétním sporném řízení je ale uplatněna pohledávka, která vznikla v souvislosti se zřízením a vedením běžného účtu. Předmětem smlouvy bylo toliko vedení běžného účtu v českých korunách s právem žalované čerpat finanční prostředky do povoleného debetu. Charakter smlouvy napovídá, že byla uzavřena za účelem uspokojování potřeb žalované na území České republiky, nikoli na území Slovenska nebo jiného státu ES. Smlouvu uzavřela žalovaná v České republice, s právním předchůdcem žalobce s českou bankovní licencí, který v této době neposkytoval své služby na území Slovenska. V dříve posuzované věci byl poskytující bankou subjekt, který umožňoval přístup k bankovním produktům a službám elektronicky. V konkrétním případě ale právní předchůdce žalobce (Komerční banka a.s.) vyřizuje své služby primárně na svých kamenných pobočkách a nespecializuje se na poskytování služeb tzv. "na dálku" či ze zahraničí. Jeho služby tak byly zaměřeny pouze na Českou republiku. Nicméně dnes již banky pro využívání svých služeb a produktů běžně umožňují jejich sjednání a ovládání ze zahraničí pomocí internetu, zřízením tzv. roamingu apod. Tyto úkony ale provádí klient výhradně sám, jde o jeho aktivní jednání a banka k tomu žádnou činnost nevyvíjí. To, že banka poskytuje svoje služby formou dálkového přístupu či komunikace, nelze usuzovat na to, že její činnost je zaměřena na stát místa, ze kterého její klient tato služby užívá. Nařízení, stejně jako Bruselská úmluva jemu předcházející, byly koncipovány v době, kdy komunikace v bankovnictví tzv. "na dálku" nebyla jevem obvyklým, jak je tomu dnes. I z tohoto pohledu je třeba chápat pojem "zaměřenost" použitý v čl. 15 Nařízení. Pokud by měla být naplněna podmínka zaměřenosti pouze z toho, že určitou službu je možné využít pomocí dálkového přístupu, jednalo by se o zjevně nepřípustný extenzivní výklad tohoto ustanovení. Není tedy akceptovatelné užití speciálního pravidla pro určení pravomoci jako výjimky z pravidla obecného. Pravidlo obsažené v čl. 15 odst. 1 písm. c) Nařízení podle žalobce chrání pouze tzv. pasivního spotřebitele, tedy osobu, která neopouští území svého domovského státu. Na žalovanou, která měla bydliště na území Slovenka a za účelem uzavření předmětné smlouvy s právním předchůdcem žalobce vycestovala do České republiky, čímž se stala tzv. aktivním spotřebitelem se proto čl. 15 Nařízení nemůže vztahovat. K aplikaci tohoto článku nelze dospět ani výkladem, protože určení pravomoci u spotřebitelských smluv je výjimkou z pravidla obecného a je nutno ho vykládat pouze restriktivně. V konkrétní věci nejde o smlouvu spotřebitelskou podle Nařízení a pravomoc je nutno určit podle čl. 5 odst. 1 Nařízení. U konkrétní smlouvy byl sjednán závazek banky poskytnout určitou službu, místem splnění závazku žalované pak bylo území České republiky, konkrétně pobočka banky, v níž byla smlouva uzavřena. Ze smlouvy samotné a z Všeobecných obchodních podmínek banky je zřetelná vazba místa plnění na „obchodní místo klienta“. Stejný závěr zastává i Evropský soudní dvůr ve svých rozhodnutích k čl. 23 Nařízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.) bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Okresní soud se správně v rámci zkoumání podmínek řízení zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Rovněž správně zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat Nařízení. Mezinárodní prvek je v konkrétní věci dán tím, že má každý z účastníků bydliště, resp. sídlo, v jiném členském státě EU. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že je splněna podmínka teritoriální působnosti nařízení, když má být nařízení Brusel I. aplikováno v členských státech Evropské unie (Česká republika a Slovenská republika), ve kterých je lze aplikovat. A rovněž tak je splněna podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen (22.10.2010) poté, co nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech v platnost dnem 1. 5. 2004, kdy se Česká republika i Slovenská republika staly členem Evropské unie (srov. čl. 66 odst. 1). Neposledně je splněna i podmínka věcné působnosti nařízení, neboť jde o spor ze smlouvy o běžném účtu, která je typickým civilním kontraktem. V konkrétním případě odvolací soud, stejně jako okresní soud, zjistil, že v době zahájení soudního řízení měla žalovaná bydliště, tj. místo, kde se zdržovala s úmyslem zdržovat se zde trvale (viz např. rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 30Cdo 444/2004), na území Slovenské republiky – členského státu Evropské unie. Podle výpisu z centrální evidence obyvatelstva se žalovaná od 18.4.2006 přechodně zdržovala v České republice na adrese xxx. Soudní písemnosti jí byly na tuto adresu většinou doručovány náhradním způsobem, a to až do 4.4.2011, kdy se zásilka obsahující soudní písemnost adresovaná žalované vrátila s poznámkou pošty, že žalovaná se ze shora uvedené adresy odstěhovala. Odvolací soud je toho názoru, že adresu tzv. přechodného pobytu již vzhledem k jeho charakteru, i výše uvedenému rozhodnutí, je třeba důsledně odlišovat od pojmu bydliště popsaném výše. Jak vyplývá i z odůvodnění napadeného usnesení, pravidla pro určení příslušnosti soudu jsou v Nařízení hierarchicky uspořádána. Z pohledu interpretačního je základním pravidlem obecná příslušnost soudů státu, v němž má žalovaná bydliště podle čl. 2 Nařízení. Z pohledu aplikačního předurčuje způsob, jakým soudce národního soudu přezkoumává v řízení s mezinárodním prvkem svoji příslušnost (pravomoc). Jak správně okresní soud uvedl, z úřední povinnosti zkoumal, zda není dána jeho tzv. výlučná příslušnost podle čl. 22 Nařízení a uzavřel, že se nejedná o žádný z vyjmenovaných případů v tomto článku. Za situace, kdy ani na výzvu okresního soudu nebyla žalovaná v zahájeném soudním řízení činná, nepodala tedy ani námitku nedostatku mezinárodní či místní příslušnosti a neúčastnila se řízení, a nebyla tak založena příslušnost podle čl. 24 Nařízení, nezbylo okresnímu soudu než přistoupit k přezkumu svojí příslušnosti. V hierarchické struktuře pravidel obsažených v Nařízení následuje tzv. obligatorní příslušnost soudu ve věcech pojistných, spotřebitelských smluv a věcech individuálních pracovních smluv (čl. 8-21 Nařízení). Jde-li o tyto věci vyjmenované v oddílech 3,4 a 5 kapitoly II Nařízení, jsou příslušné soudy k projednání a rozhodnutí věci tam uvedené. Výjimkou je příslušnost založená podle dříve popsaného čl. 24, druhou pak výslovná volba soudu v souladu s články 13, 17, 21, resp. čl. 23 Nařízení, kterou ale v konkrétním případě smluvní strany neprovedly. Dále je v řadě při určení příslušnosti soudu tzv. obecná příslušnost podle čl. 2 Nařízení jako základní pravidlo, tj. příslušnost soudu státu, v němž má žalovaná bydliště. Nakonec následuje tzv. příslušnost na výběr daná (zvláštní či alternativní) podle čl. 5-7 Nařízení. Tzv. zbytková příslušnost podle čl. 4 Nařízení se v konkrétním případě neuplatní, protože žalovaná má bydliště ve státě, který je členem Evropské unie. Jak bylo již shora uvedeno, okresní soud uzavřel, že jeho příslušnost nevyplývá z žádného článku Nařízení a podle čl. 26 odst. 1 Nařízení je nepříslušný. Žalobce má naopak za to, že měl příslušnost na výběr danou podle čl. 5 odst. 1 Nařízení (nejde o spotřebitelskou smlouvu a místem splnění závazku žalovanou je při poskytování služeb žalobcem místo členského státu, kde byly služby poskytovány - ČR). Základní otázkou je tedy, zda je konkrétní smlouva tzv. spotřebitelskou a žalovaná jako spotřebitel, a tudíž jako slabší strana, by měla být chráněna pravidly pro určení příslušnosti soudu, která jsou pro ni příznivější než obecná pravidla. Této ochraně pak odpovídá pravidlo obsažené v čl. 2 Nařízení. Obecně pak platí, že z aplikace na konkrétní věc jsou pak vyloučena zejména pravidla na výběr daná podle čl. 5 a 6 Nařízení. Nerespektováním pravidel obligatorní příslušnosti u spotřebitelských smluv je pak důvodem pro neuznání rozhodnutí podle čl. 35 odst. 1 Nařízení. Odvolací soud ze smlouvy uzavřené dne 11.10.2006 zjistil, že právní předchůdce žalobce se zavázal poskytovat žalované služby tzv. přímého bankovnictví, označené jako „mojebanka“, s limitem pro žalovanou ve výši 10.000 Kč. Podle dodatku k této smlouvě ze dne 25.7.2007 bylo žalované povoleno čerpání nezajištěného debetního zůstatku do výše 60.000 Kč. Ze smlouvy je zřejmé (zejména z odst. 6 smlouvy), že banka poskytla žalované své služby jako fyzické osobě – nepodnikatelce a sjednala si za ně odměnu. Smlouva byla uzavřena v České republice, na pobočce Komerční banky a.s. v Hradci Králové. Z právě popsaného je zcela zřejmé, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce smlouvu jako spotřebitelka, neboť je osobou fyzickou a nabízené služby žalobce nepožadovala pro své profesní či podnikatelské účely. Neexistuje jednotný pojem mezinárodní spotřebitelské smlouvy. Jednotlivé státy a dokonce i smlouvy uzavřené mezi státy Společenství definují pojem spotřebitelské smlouvy odlišně. Proto je u každé normy nutné zkoumat, zda smlouva, kterou objektivně uzavřela osoba v postavení spotřebitele, splňuje požadavky kladené na spotřebitelskou smlouvu dle konkrétní normy. Znamená to, že i když je fyzická osoba objektivně spotřebitelem, nemusí spadat do aplikačního rozsahu mezinárodních smluv, směrnic či nařízení a splňovat podmínky pro zajištění ochrany, kterou tyto normy nabízejí. Práva spotřebitele nejsou řešena jen na úrovni kolizního práva, ale i přímo úpravou ve směrnicích. Spotřebitelským smlouvám je věnován čl. 15 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Podobně jako i u Římské úmluvy se ochranná ustanovení bruselského nařízení použijí jen tehdy, pokud spotřebitelská smlouva splňuje požadavky dle čl. 15 bruselského nařízení. Tyto podmínky se liší od podmínek požadovaných Římskou úmluvou. Určit mezinárodní pravomoc soudů dle Bruselského nařízení můžeme jen tehdy, má-li žalovaný domicil na území členského státu. V čl. 15 je tato podmínka připomenuta odkazem na čl.4. Pojem spotřebitelské smlouvy je v rámci Bruselského nařízení definován autonomně, tedy odlišně od definice pojaté do Římské úmluvy. Pojmy použité v čl. 15 an. je potřeba vykládat autonomně ve smyslu evropského práva, bez ohledu na jejich národní definice. Obdobně jako u Římské úmluvě se i zde musí jednat o smlouvu uzavřenou za soukromým účelem (nikoli obchodní či profesní). Sleduje-li smlouva současně soukromé i obchodní účely, bude za spotřebitelskou považována jen tehdy, pokud soukromý účel převažuje. Privilegován by měl být jen konečný spotřebitel, který uzavřel jeden za tří vyjmenovaných typů smluv, a stane se posléze osobně stranou sporu. Článek 15 Nařízení odkazuje v úvodu na čl. 4 s tím, že tento článek není na své aplikaci jakkoli dotčen. Žalovaná osoba by tedy měla mít domicil na území členského státu, kde ji hodláme žalovat, jinak nelze použít ustanovení Bruselského nařízení a musela by se příslušnost soudů tohoto státu určit dle jeho národních norem. Předpokládá se zde tedy dostatečně úzký vztah k území dotčeného členského státu. Nepodstatné je místo uzavření smlouvy (přijetí nabídky či odeslání akceptace). Pro určení místa, kde bude možno vznést žalobu proti spotřebiteli, je rozhodující domicil spotřebitele v okamžiku vznesení žaloby – tedy nikoli v okamžiku uzavření smlouvy. Okamžik uzavření smlouvy je rozhodný pro určení hmotného práva – pro použití kolizních norem Římské úmluvy. S odkazem na vše shora popsané proto odvolací soud uzavřel, že v konkrétním případě si žalovaná jako spotřebitelka sjednala službu zcela mimo stát svého obvyklého pobytu a konkrétní smlouva vykazuje mnohem užší spojení se státem sídle žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Žalovaná byla sama aktivně činná při sjednání závazkového vztahu, čímž se stala tzv. aktivním spotřebitelem, kterého právní úprava obsažená v čl. 15 odst. 1 písm. c), čl. 16 odst. 2 Nařízení nechrání. Odvolací soud má stejně jako odvolatel za to, že na konkrétní věc nelze nahlížet stejným zorným úhlem jako na věc dříve projednávanou (sp. zn. 38Co 70/2008). Rozhodnutí soudů obou stupňů v právě uvedené věci totiž vycházelo ze zcela jiných skutkových okolností. Žalobce měl tedy možnost zahájit řízení proti žalované jak podle tzv. obecné příslušnosti soudu (čl. 2 Nařízení), tak podle úpravy obsažené v čl. 5 odst. 1 písm. b/ druhá odrážka Nařízení o tzv. příslušnosti na výběr dané. Žalobce zvolil možnost druhou, zvolený okresní soud je tedy příslušný k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Odvolání žalobce je tedy důvodné, odvolací soud proto odvoláním napadené usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/, §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 5. března 2012 předsedkyně senátu