Lhůta 30 dnů uvedená v § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. nemá prekluzivní povahu. Po uplynutí této lhůty může žalobcem oslovená osoba podat důkaz o neoprávněnosti nároku žalobce i v řízení před soudem.

17Co 240/2013-103 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobce Česká kancelář pojistitelů, sídlem v Praze, Na Pankráci 1724/129, IČ 70099618, zastoupeného Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Novodvorská 994, proti žalovanému MK, narozenému ---, bytem ---, zastoupenému Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o zaplacení 13.090 Kč a 5.314 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 6. února 2013, č. j. 110 EC 44/2012-56, takto: I. V části, v níže směřuje proti té části výroku I rozsudku okresního soudu, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 5.314 Kč a úrok z prodlení o roční sazbě 7,75 % z částky 4.670 Kč za dobu od 2. 9. 2011 do zaplacení a z částky 644 za dobu od 26. 1. 2012, s e odvolání o d m í t á . II. Ve zbývající části výroku I, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 13.090 Kč s úrokem z prodlení o roční sazbě 7,75 % z částky 11.870 Kč za dobu od 2. 9. 2011 do zaplacení a z částky 1.220 Kč za dobu od 26. 1. 2012 do zaplacení, a ve výroku II s e rozsudek okresního soudu z r u š u j e a v tomto rozsahu s e věc okresnímu soudu v r a c í k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se dvěma zvlášť podanými žalobami domáhal zaplacení jednak 13.090 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 11.870 Kč za dobu od 2. 9. 2011 do zaplacení a z částky 1.220 Kč za dobu od 26. 1. 2012 do zaplacení a jednak 5.314 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 4.670 Kč za dobu od 2. 9. 2011 do zaplacení a z částky 644 Kč za dobu od 26. 1. 2012 do zaplacení. Vylíčil, že v souladu s § 15 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v nyní platném znění, zjistil, že žalovaný byl vlastníkem motorových vozidel Renault Megane Scenic RZ 1E98270 a Ford Focus RZ 3E04479 a že u obou nebylo v období od 1. 3. do 29. 5. 2009 (tedy po 90 dní) sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Za takové situace, argumentoval, je vlastník povinen uhradit příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem; výše příspěvku se přitom určuje součtem hodnoty vypočtené vynásobením příslušné denní sazby pro daný druh vozidla počtem dní, kdy bylo provozováno v rozporu se zákonem, a nákladů na jeho uplatnění. U prvního z obou vozů denní sazba příspěvku činí 130 Kč, základ příspěvku tedy 11.700 Kč, náklady na jeho uplatnění 170 Kč a náklady na vymáhání 1.220 Kč; u druhého vozu denní sazba příspěvku činí 50 Kč, základ příspěvku tedy 4.500 Kč, náklady na jeho uplatnění 170 Kč a náklady na vymáhání 644 Kč. Dále žalobce uvedl, že vyzval žalovaného k úhradám zákonných příspěvků dopisy doručenými shodně 1. 8. 2011, avšak žalovaný v zákonné třicetidenní lhůtě nezaplatil ani neprokázal, že by vozidla nebyla provozována v rozporu se zákonem. Okresní soud obě věci spojil ke společnému projednání. Žalovaný s žalobami nesouhlasil. Namítl, že předmětné automobily jeho vlastnictvím ve skutečnosti nebyly. Shora označeným rozsudkem okresní soud oběma žalobám vyhověl a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení 16.601,58 Kč. Ohledně automobilu Renault zjistil, že podle technického průkazu byl jeho držitelem k 12. 10. 2006 VV a k 27. 9. 2010 KR, a že podle zprávy odboru dopravy Městského úřadu v České Třebové byl jeho provozovatelem od 12. 10. 2006 do 27. 9. 2010 VV a k 27. 9. 2010 je vozidlo v polopřevodu na KR. Na druhou stranu podle zprávy Kooperativy pojišťovny a.s. měl být od 30. 12. 2008 do 28. 2. 2009 pojistníkem a zároveň i vlastníkem obou automobilů žalovaný. Dopisy z 19. 7. 2011 byl vyzván k zaplacení dlužných částek ohledně obou aut s upozorněním, že je oprávněn ve lhůtě 30 dnů prokázat neexistenci své povinnosti k úhradě; obě výzvy mu skutečně byly, jak žalobce tvrdil, doručeny 1. 8. 2011. O zaplacení 13.318,60 Kč ve vztahu k Renaultu byl pak upomínán dopisem z 6. 12. 2011. Na tomto základě okresní soud především přitakal žalobci, že podle § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. platí, že je-li provozováno tuzemské vodidlo bez pojištění odpovědnosti v rozporu s tímto zákonem, je vlastník vozidla povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo takto provozováno; a za úhradu tohoto příspěvku odpovídá společně a nerozdílně s vlastníkem vozidla i jeho provozovatel, není-li současně vlastníkem. Ohledně Renaultu pak pokládal za určující, že žalobce podle § 24c zák. č. 168/1999 Sb. žalovaného k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných za výše vymezené období vyzval, výzva byla doručena, žalovaný svou povinnost v zákonné lhůtě ani do obdržení projednávané žaloby nesplnil a navzdory poučení obsaženému ve výzvě dokonce ani nevyjádřil svůj nesouhlas (a nedoložil, že mu povinnost platit příspěvek nevznikla). Lhůtu stanovenou citovaným ustanovením pokládal okresní soud za prekluzivní, a tudíž dovodil, že po jejím uplynutí již neexistenci uplatněného nároku prokazovat nelze (ledaže by prý žalovaný prokázal, že nemohl lhůtu dodržet bez svého zavinění, což ale není případ žalovaného). Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolal a navrhl změnit ho v zamítavý. Trval na tom, že v rozhodném období vlastníkem aut nebyl; opak podle něj nebyl prokázán a navíc mu v tomto ohledu vlastně soud prvního stupně dal stran Renaultu za pravdu. Podle žalovaného ale není správný jeho názor, že když ve lhůtě podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb. nevyjádřil nesouhlas s žalobcovou výzvou k zaplacení, je povinen zaplatit tak jako tak. Navíc, kdyby mu prý byla výzva opravdu doručena, určitě by se vyjádřil. Žalobce navrhl rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Opakoval, že výzvy k úhradě příspěvků byly žalovanému skutečně 1. 8. 2011 doručeny. Za správný pokládal názor, že pokud žalovaný nereagoval v prekluzivní lhůtě 30 dnů, to, že v rozhodném období vozidlo neprovozoval, už prokazovat nemůže (ani v soudním řízení); týž názor podle žalobce zastává odborná literatura i soudní praxe. Že byl žalovaný vlastníkem a že vozidla nebyla pojištěna, bylo zjištěno postupem stanoveným zákonem. Při zjišťování informací týkajících se vlastnictví vycházel žalobce z porovnání údajů podle § 15 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., tak jak mu ukládá § 24c odst. 3 téhož zákona (viz i § 15 odst. 1, 2 zákona); porovnáním údajů od pojistitele s údaji v Centrálním registru vozidel ministerstvo dopravy zjistilo, že k vozidlu ve vlastnictví žalovaného nebylo v rozhodném období sjednáno povinné pojištění odpovědnosti. Takto sdělené informace ohledně vlastnictví vozidel a době nepojištění jsou pro žalobce ve smyslu § 24c odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. závazné (viz i § 15 odst. 3, 8 zákona). Zákonná úprava tu je, dovozoval žalobce, specifická v tom, že mu výslovně ukládá, z čeho má při zjišťování pasivní legitimace žalovaného vycházet. Zdůraznil, že nedisponuje žádnými listinami, protože komunikace se děje elektronicky. Pokud by soud nepovažoval vlastnictví vozidla a jeho nepojištění z výše uvedeného za dostatečně prokázané, navrhl, aby byl vyžádán výpis z registru vozidel a od pojistitele výpis z databáze pojistných smluv. Dodal ovšem, že žalovaný 30. 12. 2008, tedy bezprostředně před nárokovaným obdobím, uzavřel pojistnou smlouvu k Renaultu a v ní se sám označil za vlastníka a svým podpisem stvrdil pravdivost údajů v ní obsažených. Žalobce poukázal na rozsudek Okresního soudu v Chebu z 27. 6. 2011, č.j. 9 C 453/2011-35, kde byl vysloven právní názor, že pokud žalovaný v pojistné smlouvě výslovně prohlásí, že se jako provozovatel neliší od vlastníka, pak mu svědčí vlastnictví k předmětnému vozidlu i za situace, že je v registru silničních vozidel uvedena jiná osoba. Doplnil, že zákon č. 168/1999 Sb. v § 24c odst. 1 předvídá, že k zaplacení příspěvku je povinen vlastník nebo provozovatel, který byl nebo měl být zapsán v registru silničních vozidel, a vyjádřil přesvědčení, že vlastnické právo žalovaného prokázal zcela v souladu se zákonem předepsaným postupem a že je na žalovaném, aby nade vší pochybnost dokázal, že vlastníkem v relevantním období nebyl. Žádná změna vlastnictví ovšem zatím nebyla ničím doložena. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, se krajský soud zabýval napadeným rozsudkem i řízením, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Podle § 202 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (to neplatí jen u rozsudků pro uznání a pro zmeškání, ale v daném případě o takový rozsudek nejde). V projednávané věci nelze ztratit ze zřetele, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o dvou žalobách (že bylo jejich projednání procesně spojeno do jediného řízení, na tom nic nemění), o dvou různých nárocích. Samozřejmě platí, že přípustnost odvolání je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť. Tento výklad je v soudní praxi již ustálen. Opakovaně jej zaujal a odůvodnil (ovšemže při posuzování přípustnosti dovolání, pro něž ale v daném ohledu platí obdobné pravidlo, viz nyní § 238 odst. 1 písm. d o.s.ř.) zejména Nejvyšší soud České republiky, a to např. v rozhodnutích ve věcech sp. zn. 2 Cdon 376/96 (bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000), 25 Cdo 2136/99, (publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000), 25 Cdo 1701/2006 či 25 Cdo 2648/2007. Odvolání, které žalovaný podal, tedy není přípustné v rozsahu, v jakém směřuje proti té části výroku napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku (vztahujícím se k vozidlu Ford) na 5.314 Kč a úrok z prodlení o roční sazbě 7,75 % z částky 4.670 Kč za dobu od 2. 9. 2011 do zaplacení a z částky 644 za dobu od 26. 1. 2012. V tomto ohledu byla žalobcem požadována jistina ve výši nedosahující 10.000 Kč. Krajský soud proto musel odvolání žalovaného v odpovídající části bez dalšího odmítnout (§ 218 písm. c o.s.ř.). Že okresní soud neposkytl ve svém rozhodnutí o možnosti odvolání poučení zcela správné (že z jeho poučení vyplývalo, že je odvolání přípustné proti rozsudku jako celku), na tom nemohlo nic změnit. Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok týkající se vozidla Renault, krajský soud předně konstatuje, že názor, že lhůta uvedená v § 24c odst. 4 č. 168/1999 Sb. je vymezením doby, po jejímž uplynutí může osoba, o níž žalobce na základě zákonným postupem získaných informací dovodí, že je vlastníkem či provozovatelem vozidla, které bylo v rozporu se zákonem provozováno bez pojištění odpovědnosti, ztratit (pokud v jejím průběhu není prokázáno, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu se zákonem) možnost bránit se žalobcovu požadavku, nepokládá za správný. Nic takového předně není v označeném ustanovení uvedeno. Jeho konstrukce, že v případě prokázání, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu se zákonem, povinnost uhradit příspěvek nevzniká, není podle krajského soudu ničím jiným (ničím více), než pokusem zákonodárce vymezit hmotněprávní důsledek situace, kdy je žalobci příslušný důkaz v uvedené lhůtě dotyčnou osobou podán. Nestanoví (tedy ani) žádná pravidla pro případ, kdy důkaz podán není. Čili ani pravidlo, že po uplynutí lhůty už důkaz podán být nemůže. A kdyby měl být právní názor, prezentovaný okresním soudem v napadeném rozsudku (ale, pravda, i v některých jiných soudních rozhodnutích a části literatury), že po uplynutí lhůty už žalobcem oslovená osoba důkaz o neoprávněnosti žalobcova požadavku podat nemůže, správný, vedlo by to k důsledkům, které jsou podle krajského soudu v právním státě zcela neudržitelné. Znamenalo by to např., že by byla – bez akceptovatelného důvodu – žalobcem oslovená osoba co do lhůty k uplatnění své argumentace a prokázání relevantních okolností omezena ještě podstatně přísnějšími pravidly, než je tomu v občanském soudním řízení, že by mohla být v rozporu s logikou vystavena (navíc lhůtované) leckdy v podstatě nesplnitelné povinnosti prokazovat, že se určité okolnosti nestaly, a patrně také (pokud by snad soud neměl mít ani možnost „přezkoumat“, zda se ve lhůtě „důkaz zdařil“), že by posouzení, zda určitá skutečnost byla prokázána (slovy procesního předpisu, hodnocení důkazů), bylo namísto soudům přenecháno jedné ze stran právního vztahu, a to dokonce aniž by byla jakkoli vymezena pravidla, jimiž se takové posuzování má řídit, že za situace, kdy tu bude i spor o právu (nikoli tedy jen o skutkovém stavu), bylo by žalobci jako jedné ze stran právního vztahu přenecháno i právní hodnocení pře, apod. Konečně nelze nepoznamenat, že prekluzivními jsou obvykle označovány lhůty, v nichž musí osoba, jejíž chování lhůta reguluje, učinit určitý úkon, jinak zaniká její nárok. Takovou povahu ale lhůta uvedená v § 24c odst. 4 č. 168/1999 Sb. zjevně nemá, protože jejím marným uplynutím by, v případě správnosti okresním soudem zastávaného výkladu, žádný nárok jako subjektivní právo na určité plnění nezanikal. Zanikla by možnost navrhovat důkazy, popřípadě uplatňovat právní námitky proti požadavku vznesenému jinou osobou. Už z těchto souvislostí je podle krajského soudu nesprávnost právního názoru, na němž vlastně okresní soud vybudoval své rozhodnutí především, zjevná. Okresní soud se tedy neměl ve své finální úvaze o oprávněnosti žaloby omezit na konstatování, že žalovaný ve výše uvedené lhůtě kýžený důkaz žalobci nepodal, nýbrž měl vyhodnotit, jestli se mu důkaz zdařil v soudním řízení, které proběhlo. A předtím samozřejmě měl postupovat podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. A navíc žalovaný na žalobcův dopis v zákonem vytčené lhůtě reagoval. To je zřejmé už z obsahu dopisu, který žalovanému po uplynutí lhůty žalobce odeslal a již v průběhu prvostupňového řízení založil do spisu (nese datum 22. září 2011). Při odvolacím jednání žalobce prostřednictvím své zástupkyně v konfrontaci s tímto dopisem výslovně potvrdil, že žalovaný na dopis doručený 1. 8. 2011 odpověděl, a nedokázal náležitě přesně popsat, jakým způsobem (konkrétně zda žalovaný vedle vyplněného dotazníku opravdu zaslal i v dotazníku bez bližšího upřesnění avizovanou přílohu a co bylo jejím obsahem). Žalovaný se odvolacího jednání neúčastnil, a proto mu ani nemohla být položena otázka, čím je způsobeno, že se on sám před okresním soudem ani v odvolání tím, že na první z žalobcových dopisů ve skutečnosti odpověděl, nebránil a naopak v odvolání, jak je výše uvedeno, přednesl, že kdyby byl býval dopis obdržel, určitě by na něj reagoval. V souvislosti s posledně uvedeným nemohl ani být dotázán na stanovisko k tomu, že žalobce předložil o doručení prvního dopisu důkaz v podobě doručenky, která, zdá se, je opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného. Konečně nebylo možno jej vyzvat ani k jasnějšímu či úplnějšímu vylíčení, co jako osoba, která sama sebe v předchozím období označila za vlastníka a provozovatele, vlastně přesně ví a tvrdí o vlastnických poměrech k předmětnému automobilu v rozhodném období. Jeho vysvětlení, proč uzavřel pojistnou smlouvu, přednesené při jednání okresního soudu 25. 9. 2012, relevantní odpověď nedává. Žalobce pak při odvolacím jednání nedokázal poskytnout ani vysvětlení, jak se staví k tzv. zelené kartě č. CZ/034/3102160891, kterou žalovaný na důkaz, že ve skutečnosti automobil Renault v rozhodném období pojištěn byl, předložil už soudu prvního stupně. Její obsah vypovídá o tom, že vozidlo bylo v období od 1. 3. do 31. 12. 2009 pojištěno u České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, pojistníkem JM, Autobazar M. Z výše uvedeného je především patrno, že se okresní soud v důsledku svého nesprávného právního názoru na povahu a význam lhůty vymezené v § 24c odst. 4 č. 168/1999 Sb. vůbec nezabýval okolnostmi, které jsou pro správné rozhodnutí o žalobě podstatné. V dané fázi řízení je tak předně nezbytné (i přes zřetel k tvrzením a důkazním návrhům, které účastníci stran okolností, jež mají být zjišťovány, přednesli doposud) poučit účastníky, že mají přednést všechny skutečnosti, které pokládají z uvedených hledisek za určující, a navrhnout o nich důkazy, obojí s tím, že pokud svou procesní povinnost tvrzení a důkazní náležitě nesplní, vystavují se nebezpečí, že ve sporu podlehnou (§ 118a odst. 1, 2, 3 o.s.ř.). Přednesená tvrzení a důkazní návrhy pak bude třeba zhodnotit, relevantní důkazy provést, podrobit je zákonným pravidlům odpovídajícímu zhodnocení (§ 132 o.s.ř.) a popřípadě, nebudou-li k prokázání tvrzených skutečností dostatečné, dotyčného účastníka vyzvat k navržení důkazů dalších a poskytnout mu poučení o následcích nesplnění výzvy. Z výše uvedeného ovšem zároveň vyplývá, že se v odvolacím řízení prosadil zcela odlišný právní názor, než na kterém byl založen napadený rozsudek. Právě kvůli tomuto odlišnému názoru, a to je podstatné, vznikla potřeba, aby účastníci přednesli nová tvrzení a navrhli další důkazy. Podle § 213b odst. 2 o.s.ř. platí, že pokud nutnost uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., k němuž došlo tím, že před soudem prvního stupně nebyly některé rozhodné skutečnosti postupem podle tohoto ustanovení zjišťovány, vadou řízení. Jde přitom nepochybně o vadu, která jednak mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a jednak ji v odvolacím řízení nelze napravit. Taková vada musí vést ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 219a odst. 1 písm. a, § 221 odst. 1 písm. a o.s.ř.). Právě tak tedy krajský soud o té části napadeného rozsudku, kterou mohl věcně přezkoumat, rozhodl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 9. října 2013 předseda senátu