Nespecifikované platby výživného poskytované osobou k výživě povinnou více osobám oprávněným k výživě mají být podle účelu výživného i principu spravedlnosti rozúčtovány mezi všechny takto oprávněné osoby, a to podle poměru jejich výživných, aniž by byla některá z těchto osob z jakéhokoliv důvodu upřednostněna nebo naopak vyloučena z vůle plátce nebo dalších zúčastněných osob. Výživné je opakující se měsíční dávkou a není-li jeho finanční plnění nijak specifikováno, je pokládáno za výživné na probíhající měsíc. Výjimku mohou tvořit přeplatky, které by byly zaúčtovány na případný nejstarší existující dluh na výživném.

17Co 52/2013 Usnesení Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezletilého VM, narozeného xxx, bytem v xxx, zastoupeného Městským úřadem v Jilemnici jako opatrovníkem pro toto řízení, proti povinnému TM, narozenému xxx, bytem ve xxx, pro dlužné výživné, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Semilech z 6. září 2012, č. j. 13 E 859/2011-22, takto: I. Usnesení okresního soudu se mění tak, že se výkon rozhodnutí zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí ani odvolacího řízení. Odůvodnění: Shora označeným usnesením okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (výrok I) a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Především shrnul, že výkon byl nařízen pro výživné v celkové výši 10.500 Kč, které otec podle matky oprávněného zůstal dlužen v období od března do září 2011, kdy z exekučním titulem stanoveného výživného 3.000 Kč měsíčně nezaplatil v březnu 2.500 Kč, v dubnu a květnu po 1.000 Kč, v červenci celých 3.000 Kč, v srpnu 1.000 Kč a v září 2.000 Kč. Konstatoval, že se ukázalo, že povinný má vyživovací povinnost ještě k dceři týchž rodičů D (ta je zletilá, ale bydlí u matky), které má platit výživné 4.000 Kč, že v uvedeném období k rukám matky obou dětí zaplatil, aniž by specifikoval, na výživné kterého z dětí je platba určena, popřípadě v jakém poměru má být mezi ně rozdělena, v březnu 4.500 Kč, v dubnu a květnu po 6.000 Kč, v červnu 7.000 Kč, v červenci nic, v srpnu 6.000 Kč a v září 5.000 Kč, a že vymáhaná částka je vlastně dluhem vzniklým tím, že matka na základě vlastního úsudku obdržené částky „zúčtovávala“ přednostně na výživné dcery. Uzavřel, že matka za dané situace byla oprávněna rozhodnout o rozdělení docházejících plateb mezi děti (ostatně dluh na celkovém výživném by povinnému vznikal tak jako tak a šlo jen o to, kterému z dětí zůstává povinný dlužen), že povinný neprokázal, že by na výživné zaplatil za rozhodné období více, než kolik matka uvedla, a že za takové situace je zastavovací návrh povinného, založený na argumentaci, že ve skutečnosti byl vymáhaný dluh splněn, nedůvodný. Okresní soud také podotkl, že by povinný měl výživné pro zletilou dceru, není-li jiné dohody, platit přímo jí, nikoli tedy k rukám matky, a že by zároveň měl účel plateb náležitě specifikovat. Proti tomuto usnesení se povinný odvolal. Trval na tom, že je dluh dávno zaplacen. Především nesouhlasil s tím, že matka zúčtovávala doručované výživné přednostně ve prospěch dcery. Ta totiž v rozhodné době byla už zletilá a zároveň ještě nestudovala na vysoké škole. Podle povinného tedy nebyl žádný důvod na úkor jejího nezletilého bratra ji upřednostňovat. A dále povinný argumentoval, že podle jeho názoru logicky má být každá došlá dávka výživného zúčtovávána na nejstarší dluh a že i s odkazem na tuto okolnost a platby, které k matčiným rukám od října 2011 v mezidobí již zaplatil, na výživném za výše uvedené období žádný dluh být nemůže. Pokládal za logické, že např. „nebude platit výživné na leden 2012, když přitom nemá zaplaceno výživné za duben 2011“. A konečně poukázal na to, že v květnu 2011 přispěl oprávněnému částkou 3.000 Kč na tábor (což by prý jinak šlo jen těžko, kdyby neměl zaplaceno výživné např. za březen 2011) a že 1. září 2011 opravdu zaplatil převodem na matčin účet dalších, v napadeném rozhodnutí nezohledněných 2.000 Kč (předložil o tom bankovní výpis, který neměl v době jednání okresního soudu k dispozici). Opatrovník navrhl, aby bylo rozhodnuto v souladu se zájmem nezletilého. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadené usnesení přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Učinil tak při jednání, pro jehož povinným požadované odročení neshledal dostatečně vážné důvody (§ 119 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k následujícím závěrům: Předně nelze jinak než uzavřít, že navzdory tomu, že sestra oprávněného je zletilá a její výživné by měl povinný platit přímo jí, ve skutečnosti zjevně chtěl platit, potažmo platil v rozhodném období k rukám matky i výživné (resp. jeho část, viz níže) pro ni. To je zřejmé především už z toho, že téměř ve všech měsících uvedeného období (vyjma července, kdy nezaplatil nic) zaplatil částku převyšující výživné pro samotného oprávněného. Že by byly platby docházející k rukám matky pouze výživným pro oprávněného, ostatně ani povinný netvrdil a ani matka sourozenců nedovozovala. Nutno doplnit, že pokud by měly být doručované částky pokládány výlučně za výživné oprávněného, byl by namístě úsudek, že zatímco oprávněný byl v rozhodném období na výživném téměř každoměsíčně vysoce „přeplácen“ (s tím, že se spotřebovaný přeplatek výživného nevrací), jeho sestra nedostávala od povinného z titulu výživného nic, se všemi právními důsledky, které by z toho vyplývaly. Vzhledem k tomu, že docházející platby zjevně byly podle vůle plátce určeny na výživné dvou oprávněných osob, je otázka, jak je mezi sourozence rozúčtovat vzhledem k tomu, že povinný zároveň s platbami v tomto ohledu žádnou vůli neprojevoval, skutečně namístě. Krajský soud nepokládá za správný názor soudu okresního a matky sourozenců, že bylo jen její věcí, jak výživné rozdělí, a že bylo legitimní její rozhodnutí zúčtovávat došlé platby přednostně na výživné dcery (v podstatě s odůvodněním, že jsou její potřeby v určitém smyslu přece jen naléhavější než potřeby oprávněného), ale ani názor povinného, že by bylo naopak správné zúčtovat platby přednostně na výživné pro oprávněného (protože je, na rozdíl od sestry, nezletilý). Podle mínění krajského soudu je nejlogičtějším (a podle jeho poznatků z jiných řízení také v soudní praxi zcela obvyklým) výklad, že došlé platby mají být rozúčtovávány mezi všechny (zde obě) k výživě oprávněné osoby, a to podle poměru jejich výživných. Logika tohoto přístupu tkví především v tom, že tím, kdo určuje účel platby, by přirozeně měl být vždy ten, kdo ji poskytuje (pokud ovšem samozřejmě v tomto ohledu nějakou vůli má a je zřejmá), a že je-li tedy výživné podle vůle plátce poskytováno více osobám (jak tomu zjevně bylo i v daném případě), neměla by žádná z nich být z rozúčtování vyloučena. Zletilost či nezletilost některé z nich, jejich přání či stanoviska nebo názory třetích osob, které jsou do věci jakkoli zapojeny (zde matka), ani jiné podobné okolnosti podle krajského soudu nemohou být dostatečným důvodem k přístupu jinému, jmenovitě k takovému, který by vůli plátce (zde uspokojovat poskytovanými finančními prostředky více oprávněných) ignoroval a v konečném důsledku negoval. A dělit došlou částku právě podle poměru výživných oprávněných osob podle všeho nejlépe odpovídá účelu výživného i obecně nazíranému principu spravedlnosti. Uvedené v poměrech dané věci znamená, že bylo-li výživné oprávněného a jeho sestry v poměru tři ku čtyřem (3.000 ku 4.000 Kč), pak z platby za březen ve výši 4.500 Kč mělo být správně zúčtováno na výživné oprávněného po zaokrouhlení 1.930 Kč (a na výživné jeho sestry 2.570 Kč), z plateb 6.000 Kč zaplacených v dubnu, květnu a srpnu vždy po 2.570 Kč (a na výživné jeho sestry vždy 3.430 Kč) a z nesporné platby za září ve výši 5.000 Kč částka 2.140 Kč (a na výživné jeho sestry 2.860 Kč). V takovém případě ovšem povinný zůstal oprávněnému dlužen v březnu 1.070 Kč (namísto matkou oprávněného uvažovaných 2.500 Kč), v dubnu, květnu a srpnu po 430 Kč (namísto 1.000 Kč) a v září 860 Kč (namísto 2.000 Kč); vedle toho zůstal dlužen ještě 3.000 Kč za červenec, protože v tomto měsíci nezaplatil na výživné nic. Nazíráno takto, v době podání návrhu na nařízení daného výkonu rozhodnutí tedy nedlužil 10.500 Kč, pro něž byl výkon navržen a nařízen, ale „jen“ 6.220 Kč. To je důvodem, proč je třeba nařízený výkon rozhodnutí kvůli splnění dluhu (splnění před podáním návrhu na nařízení výkonu) podle § 268 odst. 1 písm. g o.s.ř. zastavit do částky 4.280 Kč. Dále je krajský soud názoru, že není správné odvolatelovo mínění, že každá platba myšlená jako výživné – zřejmě za situace, kdy její poskytovatel nestanoví jinak – má být logicky pokládána za platbu na „nejstarší dluh“. To proto, že se výživné zpravidla platí v opakujících se měsíčních dávkách (viz § 97 odst. 1 zákona o rodině), takže se naopak jeví logické, že dojde-li osobě k výživě oprávněné od osoby výživou povinné nijak jinak nespecifikované finanční plnění, má být pokládáno za výživné právě na probíhající měsíc. Výjimku tu – a podle krajského soudu opět logicky – zpravidla budou představovat jen „přeplatky“, tj. ta část došlé platby, která bude stanovenou měsíční dávku výživného přesahovat. Právě a pouze ty tedy pokládá krajský soud za správné zúčtovat na případný nejstarší existující dluh na výživném. Výklad předkládaný povinným hodnotí krajský soud jako nepříhodný ba nepřípustný i proto, že byl-li by zastáván, znamenalo by to většinou neustálé „posouvání dluhu“ v čase, vedoucí k značnému ztížení, ba znemožnění dluh efektivně vymáhat cestou výkonu rozhodnutí či exekuce. Výklad vedoucí k takovému důsledku by působil proti smyslu a účelu zákonných pravidel, která jsou k vymáhání dluhů konstituována, a prosadit se tedy nemůže. Krajský soud se tedy pokusil zjistit, zda povinný v nějakém z měsíců počínaje říjnem 2011 zaplatil k rukám matky na výživné obou dětí (samozřejmě bez specifikace, že by mělo být zasílané výživné použito jinak) víc než 7.000 Kč. Povinný na opakované dotazy pouze písemně sdělil, že „si myslí, že v uvedeném období zaplatil víc než 7.000 Kč několikrát, a to z důvodu, že se doplácely některé předchozí měsíce, tak aby byly vyrovnány staré nedoplatky“. Zároveň uvedl, že „část dokladů o tom má v Praze a nemůže je nyní předložit“. Matka, vyslechnutá jako svědkyně, pak ovšem přesně vypověděla, že více než 7.000 Kč zaplatil povinný k jejím rukám v měsících květnu, červnu, září, říjnu, listopadu a prosinci 2012 a také v lednu, březnu a květnu 2013. Uvedla, že v každém z těchto měsíců povinný zaplatil 8.000 Kč. Zároveň sama vyjádřila názor, že povinný mínil uvedenými „platbami navíc“ vyrovnat právě dluh, který je vymáhán daným výkonem rozhodnutí (upozornila jen, že povinnému na druhou stranu vznikal dluh na výživném pro syna i pro dceru v jiných měsících období počínajícího říjnem 2011). Z výpovědi matky tedy podle krajského soudu vyplynulo, že povinný od října 2011 zaplatil v určitých, výše uvedených měsících nad rámec celkového výživného pro obě děti úhrnem 9.000 Kč. Tím ovšem byla i zbývající část jeho vymáhaného dluhu vůči oprávněnému ve výši 6.220 Kč zcela vyrovnána (byť v tomto případě šlo o splnění po podání návrhu na nařízení výkonu). Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že ke dni jeho rozhodování (srovnej § 154 odst. 1 se zřetelem k § 167 odst. 2 o.s.ř.) právo, jež bylo nařízeným výkonem rozhodnutí vymáháno, zaniklo splněním zcela, a že je tedy namístě výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g o.s.ř. zastavit v úplnosti. V tento smysl proto napadené usnesení ve výroku o věci samé změnil (§ 220 o.s.ř.). Po výše uvedených závěrech se stalo nadbytečným zjišťovat, resp. posuzovat, jestli povinný zaplatil krom shora uvedených plateb oprávněnému v rozhodném období ještě nějakou částku další, jmenovitě v září 2011 dalších 2.000 Kč, a také zda je správné pokládat za plnění exekučním titulem uložené vyživovací povinnosti příspěvek povinného oprávněnému na tábor v květnu 2011. Jakékoli závěry o těchto aspektech věci by nemohly nic změnit na tom, že probíhající výkon musí být zcela zastaven přinejmenším už z důvodů vyložených výše. Krajský soud proto nepokládá za nutné sdělovat, jaká zjištění k uvedeným otázkám učinil, potažmo jaké právní názory tu zaujímá. Naopak ale považuje za vhodné ještě zdůraznit, že v daném řízení nemohl řešit záležitosti jiných případných dluhů povinného na výživném, než výhradně dluhu na výživném pro oprávněného za březen až září 2011, a dále doplnit, že podle stávající právní úpravy lze pro výživné, jehož splatnost nastane teprve v budoucnu, vést výkon rozhodnutí (popřípadě exekuci podle exekučního řádu) jedině srážkami ze mzdy nebo jiného podobného opakujícího se příjmu povinného (srovnej § 276 a násl. o.s.ř.). Ostatní způsoby nuceného vymáhání peněžitého plnění jsou svou povahou určeny pouze k vydobytí dluhu, který existuje v době podání návrhu na nařízení výkonu (exekuce). Každopádně pokud povinný oprávněnému na výživném stanoveném vykonatelným soudním rozhodnutím aktuálně něco dluží za jiné období, než za které byl dluh vymáhán v daném případě, eventuálně jestli snad dluží jeho sestře, mohou se oprávnění domáhat i k vydobytí těchto dluhů nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě exekuce. Výrok o nákladech výkonu rozhodnutí i o nákladech odvolacího řízení byl předurčen už tím, že podle obsahu spisu oprávněnému (jeho opatrovníku) ani povinnému žádné výdaje vzniknout nemohly. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 20. června 2013 předseda senátu