To, že zůstavitel za svého života přenechával jednomu ze zákonných dědiců část svého majetku k užívání bez adekvátního protiplnění, není důvodem k započtení na dědický podíl tohoto dědice podle § 484 věty druhé části před středníkem občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013.

17Co 664/2012 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci projednání dědictví po EŠ, nar. xxx, naposledy bytem v xxx, zemřelé xxx, za účasti 1) IŠ, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, a 2) EG, nar. xxx, bytem v xxx, zastoupené JUDr. Karlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Žamberku, 28. října 160, k odvolání EG proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 29. 10. 2012, č.j. 20 D 1035/2009-94, takto: I. Usnesení okresního soudu se v napadených výrocích II, III a IV potvrzuje. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Shora označeným usnesením okresní soud vyčíslil obvyklou cenu dědictví na 2.863 219 Kč, pasiva dědictví na 16.887 Kč a čistou hodnotu dědictví na 2.846 332 Kč (výrok I), potvrdil, že dědictví nabyly obě účastnice rovným dílem a týmž způsobem odpovídají za pasiva dědictví (výrok II), rozhodl o nárocích notářky (výrok III) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Do aktiv dědictví pojal rodinný dům čp. 7 na stavební parcele 285, stavební parcelu 285 a pozemkové parcely 286/2 a 1772, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 100 pro obec a katastrální území xxx, dále spoluvlastnický podíl v rozsahu 2/14 celku k pozemku zapsanému v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 702 pro obec a katastrální území xxx jako pozemková parcela 1770, spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/8 celku pozemku zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 389 pro obec Praha, katastrální území xxx, jako pozemková parcela 278/41, spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ celku pozemků 272/16, 272/17, 277/99, 277/100 a 277/101, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 45 pro obec Praha, katastrální území xxx, spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/8 celku pozemků 277/90, 277/91 a 277/103, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 91 pro obec Praha, katastrální území xxx, spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/24 celku pozemku 291/1, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 93 pro obec Praha, katastrální území xxx, pohledávku vůči Městu Žamberk z titulu přeplatku místního poplatku za odstraňování komunálních odpadů ve výši 105 Kč a peněžní hotovost 23.423 Kč. Za pasiva dědictví označil dluh vůči Albertinu – odbornému léčebnému ústavu v Žamberku, za zůstavitelčin pobyt ve výši 720 Kč a náklady pohřbu 16.167 Kč, které platila IŠ. Notářce přiznal odměnu 24.744 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 1.322 Kč a z celkové částky 26.066 Kč uložil účastnicím zaplatit po jedné polovině. Vyšel ze zjištění, že zůstavitelka nezanechala závěť a jejími dědičkami ze zákona (§ 473 odst. 1 občanského zákoníku) jsou pozůstalé dcery IŠ a EG, které dědictví neodmítly a jsou způsobilé dědit. Konstatoval, že soupis aktiv a pasiv dědictví sestavil na základě výpovědí dědiček a údajů úředně zjištěných ve smyslu § 175m o. s. ř. a majetek ocenil obvyklou cenou podle § 175o odst. 1 o. s. ř. Vyložil, že vzhledem k tomu, že se dědičky o vypořádání dědictví nedohodly, potvrdil jim nabytí dědictví podle jejich dědických podílů podle § 484 občanského zákoníku a podle § 175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř. K návrhu EG, aby na dědický podíl IŠ byl podle § 484 občanského zákoníku započten zůstavitelčin „dar“ spočívající v tom, že zůstavitelka umožnila IŠ užívat k podnikání bezplatně určité nebytové prostory ve svém domě čp. 7 v xxx, a ohodnocený (po upřesnění) na 3.167.000 Kč, odpovídajících nájemnému za období od 3. 7. 1992 do 31. 7. 2009, uvedl, že by taková majetková výhoda obecně povahu darování sice mít mohla, ale že IŠ toto darování popřela tvrzením, že prostory ve skutečnosti užívala za úplatu, žádný písemný důkaz o darování předložen nebyl a ze svědeckých výpovědí J a L V a HP naopak vyplynulo, že IŠ za užívání skutečně určitou finanční kompenzaci zůstavitelce poskytovala. Podle jejich dohody totiž přenechávala zůstavitelce prostředky, získané z pronájmu svého bytu manželům V. Zároveň platí, doplnil, že je vždy věcí smluvních stran, v jaké výši bude nájemné stanoveno. Za této situace podle něj nemohlo jít ze strany zůstavitelky o darování, protože nebyl naplněn základní pojmový znak, jímž je bezplatnost přenechání majetkové hodnoty. Za výkon funkce soudní komisařky podle okresního soudu náleží pověřené notářce odměna určená podle § 12 a 13 vyhlášky č. 196/2001 Sb. ve výši 20.620 Kč, zvýšená o náhradu notářkou placené daně 4.124 Kč, a dále podle § 19 téže vyhlášky i náhrada hotových výdajů, představovaných poplatkem za lustraci v centrální evidenci závětí a v centrální evidenci listin o správě dědictví ve výši 120 Kč a poštovným 1.202 Kč (obojí včetně náhrady daně). Podle § 140 odst. 3 o. s. ř. hradí všechny tyto náklady řízení dědičky dle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů. Výrok o nákladech účastnic založil na § 146 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí se odvolala EG. Navrhla je zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení okresnímu soudu k doplnění dokazování, anebo přímo změnit podle jejích odvolacích námitek. Trvala na tom, že na dědický podíl IŠ je třeba výše uvedené majetkové zvýhodnění započítat. Připustila, že je možné, že se manželé V se zůstavitelkou dohodli, že budou platby za užívání bytu IŠ předávat jí a ona že je použije na potřebné opravy domu, ale za podstatné pokládala, že i před nimi se zůstavitelka vyjádřila, že za užívání svého domu od IŠ nic nechce. Odvolatelka tak prý pochybuje, že by si zůstavitelka přijímaná plnění ponechávala, a podle jejího názoru je také třeba vyhodnotit, jestli opravdu šlo o protiplnění za užívání prostor a v kladném případě i zda bylo adekvátní. Jinak je podle ní z podstaty věci jisté, že se zůstavitelka s IŠ na užívání prostor dohodla (potvrdila to i výpověď svědkyně P). Důležité je prý i to, že za dobu do listopadu 1997 o žádném protiplnění nesporně nemůže být řeči. IŠ navrhla napadené usnesení potvrdit. Přednesla, že podle jejího názoru jsou odvolací tvrzení účelová, nepravdivá a v rozporu s provedenými důkazy. Výpovědi svědků dle ní prokázaly, že byla se zůstavitelkou dohodnuta, že jí jako kompenzaci za užívání prostor v jejím domě poskytne nájemné z bytu užívaného manžely V ve svém domě a že tato dohoda byla naplňována. Odvolatelkou tvrzený „dar“ tedy od zůstavitelky neobdržela a je tedy správné, že okresní soud potvrdil nabytí dědictví podle podílů bez dalšího. Hodnotit adekvátnost poskytovaného protiplnění podle IŠ v daném řízení nelze. A také prý není možno pokládat užívání za bezplatné ani za dobu do listopadu 1997, protože tehdy na základě dohody účastnic a zůstavitelky užívala zase jiný prostor odvolatelka. Po zjištění, že bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud napadené usnesení vyjma odvoláním nedotčeného výroku I přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Jak uvedl okresní soud, podle části před středníkem 2. věty ustanovení § 484 občanského zákoníku v nyní platném znění platí, že se při dědění ze zákona v případě potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování. Smyslem uvedeného ustanovení podle krajského soudu je na prvním místě předejít určitým zřejmým následkům materiálního zvýhodnění jednoho ze zákonných dědiců z dřívějšího zůstavitelova majetku, který by se jinak podle všeho – za normálního běhu věcí – stal součástí projednávaného dědictví, a na nějž by tedy vznikl dědický nárok všem dědicům. V daném případě ovšem odvolatelka netvrdí skutečnosti, při jejichž existenci by taková situace nastala. I kdyby skutečně zůstavitelka dlouhodobě přenechávala IŠ nebytové prostory ve svém domě bez jakékoli majetkové protihodnoty či za protihodnotu neadekvátně nízkou, rozsah majetku, který nyní účastnice dědí, by to samo o sobě nezmenšilo. Zůstavitelčin majetek se totiž takovým přenecháváním k užívání nezmenšoval. Poskytovala, soudě podle přednesů účastnic, IŠ ,,jen” užitnou hodnotu části svého domu, a ta jako taková (sama o sobě) předmětem dědění není. Případné úvahy o prostředcích ,,ušlých z dědictví” v důsledku toho, že by zůstavitelka v takovém případě nemohla prostory užívané IŠ pronajmout, resp. pronajmout za vyšší nájemné, než jakou protihodnotu jí IŠ podle dohody poskytovala (mimochodem, při posuzování výše a přiměřenosti této protihodnoty by muselo být hodnoceno i tvrzení IŠ, že od roku 1998 pravidelně také platila spotřebovanou elektřinu za zůstavitelčin byt v patře domu, kde nebytové prostory užívala – viz její přednes při jednání konaném před notářkou 12. 8. 2011), by vycházely z pouhé spekulace, jak by zůstavitelka s prostory jinak naložila a s jakým finančním výsledkem, a v probíraných souvislostech proto nemohou mít relevanci. Závěr okresního soudu, že by odvolatelkou uváděné skutkové okolnosti mohly být majetkovým zvýhodněním, na něž 2. věta ustanovení § 484 občanského zákoníku míří, tak podle krajského soudu není správný. Za situace, kdy okresní soud zápočet nakonec neprovedl, ale tato nesprávnost nevedla k chybnému výroku. V zájmu úplnosti nelze ponechat stranou, že kdyby jinak odvolatelkou namítaný zápočet daru v úvahu přicházel, bylo by nezbytné zabývat se podrobně také otázkou, zda bezplatné či za neadekvátně nízkou protihodnotu (posuzováno vzhledem k aktuální obvyklé ceně užívání prostor daného typu k příslušnému účelu) poskytované přenechávání části nemovitosti k užívání je třeba pokládat v konkrétních poměrech rodiny zůstavitelky a účastnic za majetkové zvýhodnění skutečně neobvyklé. Potřeba řešení této otázky by – vzhledem k výše uvedenému znění zákona – byla zdůrazněna jednak tvrzeními IŠ, že prostory v matčině domě užívala na základě širší dohody zůstavitelky a účastnic, podle níž naopak odvolatelka užívala nebytové prostory v domě jejím, resp. snad vlastnímu podílu neúměrně velké prostory v domě v podílovém spoluvlastnictví účastnic (srovnej písemné podání IŠ, datované 2. 2. 2011, či dopis její bývalé zástupkyně zástupci odvolatelky, datovaný 19. 4. 2010), a že odvolatelka od zůstavitelky přijímala peněžité dary (podání IŠ datované 13. 12. 2010), a jednak také shodným přednesem obou účastnic, že když dříve předmětné prostory v matčině domě postupně užívaly se svými rodinami k bydlení, zůstavitelka od nich jakoukoli protihodnotu za toto užívání také odmítala (viz protokol z jednání před notářkou konaného 23. 9. 2011). Jinak je třeba rovněž uvést, že bylo bezpochyby správné, že pověřená notářka spor dědiček o skutečnostech rozhodných pro závěr o započtení daru ve smyslu výše citovaného ustanovení řešila a vyřešila v rámci řízení o dědictví. Dlouhodobě ustálená soudní praxe (srovnej např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 20/2004) totiž zastává stanovisko, že takový spor není pří o dědické právo ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř., takže tu nepřichází v úvahu postup předvídaný tímto ustanovením (stručně vyjádřeno, odkaz na nalézací sporné řízení). Z výše uvedených důvodů krajský soud napadené usnesení ve výroku II jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). A výroky III a IV o nárocích notářky a o nákladech účastníků, které byly odvolacímu přezkumu také otevřeny (srovnej § 212 větu druhou písm. b/ o. s. ř.), i když proti nim odvolatelka žádné námitky nepřednesla, potvrdil rovněž. I je totiž pokládá za správné a zároveň i přiléhavě odůvodněné. Vzhledem k absenci odvolacích výhrad podle jeho názoru postačí odkázat na odůvodnění, kterým je doprovodil okresní soud. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl, stejně jako nákladový výrok okresního soudu, předurčen především tím, že dědické řízení patří mezi ta řízení, která lze zahájit i bez návrhu. Pro taková řízení obecně platí, že v nich účastníci právo na náhradu svých nákladů zásadně nemají, ledaže by tu byly výjimečné okolnosti, které by mimořádně odůvodňovaly rozhodnutí jiné (srovnej § 146 odst. 1 písm. a/, v odvolacím řízení použitelný podle § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žádné zvláštní okolnosti uvedeného typu krajský soud neshledal (a ani účastníce neuplatňovaly, že by tu byly). Poučení: Odvolání proti tomuto usnesení není přípustné. Dovolání je přípustné, pouze pokud usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Lze je podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh. V Hradci Králové dne 18. dubna 2013 předseda senátu