Existence úpravy odstupného v kolektivní smlouvě nevylučuje vznik nároku na odstupné ve vyšším rozsahu na základě pracovní smlouvy, avšak k rozvázání pracovního poměru musí dojít výpovědí danou zaměstnavatelem nebo dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až d) nebo okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 zákoníku práce.

19Co 26/2013-82 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svobodové a soudců Viktora Kuči a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce Bc. LŠ, MBA, nar. xxx, bytem v xxx, zast. JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, proti žalovanému BAK stavební společnost, a.s., se sídlem v Trutnově, Vodní 177, IČ 284 02 758, zast. JUDr. Janem Betkou, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Československé armády 549, o 1.182.710 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově, č. j. 130 C 215/2011-61 ze dne 24. října 2012, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu s e ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 110.238 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marka Jansty LL.M. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 16.166 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marka Jansty LL.M. Odůvodnění: Okresní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.182.710 Kč s 7,75% úrokem z prodlení z této částky od 16. 11. 2011 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalovanému dále uložil nahradit žalobci náklady řízení 135.682 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Okresní soud po provedeném dokazování zcela žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobci jím požadovaných 1.182.710 Kč s příslušenstvím, představujících odstupné ve výši devítinásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Vzal za prokázáno, že žalobce pracoval u žalovaného na základě platně sjednané pracovní smlouvy ze dne 22. 9. 2008 jako finanční poradce a v článku 9 odst. 4 pracovní smlouvy bylo dohodnuto v případě skončení pracovního poměru z jiného důvodu, než uvedeného v § 52 písm. d) zákoníku práce, vyplacení odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaný dal žalobci 22. 8. 2011 výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů, tj. pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákoníku práce a pracovní poměr žalobce skončil k 31. 10. 2011 uplynutím dvouměsíční výpovědní lhůty. Žalovaný však vyplatil žalobci ve výplatním termínu za měsíce říjen 2011 pouze odstupné ve výši trojnásobku měsíčního výdělku. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se nemůže dovolávat částečné neplatnosti pracovní smlouvy pro její rozpor s kolektivní smlouvou uzavřenou 28. 12. 2004 s odborovou organizací pro období let 2005 až 2009 a zákoníkem práce, protože ve smyslu § 20 zákoníku práce, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se však nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. I když ustanovení § 2 odst. 3 zákoníku práce uvádí, že odchylná úprava práv týkajících se mzdových, popř. platových práv, nemůže být nižší nebo vyšší, než je právo, které stanoví tento zákon, kolektivní smlouva, popř. vnitřní předpis, jako nejméně nebo nejvýše přípustné (kolektivní smlouva hovoří jen o trojnásobku odstupného), při výkladu uplatněném žalovaným by byla zcela vyloučena možnost sjednat individuální mzdové ohodnocení zaměstnance. Tím by byl zcela potlačen princip smluvní volnosti účastníků pracovně-právního vztahu, tedy „co není zakázáno, je dovoleno.“ Zákoník práce předpokládá, že účastníci si mohou upravit smluvní vztahy odchylně a tedy sjednat v pracovní smlouvě nárok na vyšší odstupné, delší dovolenou, širší okruh překážek v práci apod. Ustanovení § 2 odst. 3 zákoníku práce zaručuje zaměstnanci, že v případě, kdy mu zákon nebo vnitřní předpis stanoví právo v jeho prospěch, nemůže pracovní smlouva obsahovat ujednání, na základě kterého by se zaměstnanci mělo dostat méně. Ujednání pracovní smlouvy znevýhodňující zaměstnance jsou neplatná a pak nastupují výhodnější ustanovení zákona. Podle názoru okresního soudu odchylná úprava nemůže být vyloučena tam, kde si zaměstnanec a zaměstnavatel v zájmu individualizace pracovně-právního vztahu dohodnou na překročení nároku, který je byť v určité minimální podobě zakotven v kolektivní smlouvě. Dále okresní soud v odůvodnění rozsudku poukázal na ustanovení § 307 odst. 2 zákoníku práce a komentář k tomuto ustanovení v publikaci vydané C. H. BECK, Bělina, M. a kolektiv. Toto ustanovení má provádět podrobnější úpravu zásady smluvní volnosti pro oblast mzdových, platových a ostatních práv zaměstnance, přičemž do tzv. ostatních práv řadí všechna práva přiznaná zaměstnavatelem, tedy i právo na odstupné. Pokud vznikne zaměstnanci mzdové, platové nebo ostatní právo na totéž plnění ze smlouvy nebo vnitřního předpisu, náleží zaměstnanci právo na totéž plnění pouze jednou. Rozhodnutí náleží zaměstnanci a v případě absence jeho projevu je tímto právem právo na nejvyšší plnění stejného druhu. Obdobný závěr obsahuje Komentář k zákoníku práce autorů J. Doležal, N. Vysokajová a B. Kahle. Žádný z Komentářů nestanoví, že by existence úpravy odstupného v kolektivní smlouvě vylučovala vznik nároku na odstupné ve vyšším rozsahu na základě pracovní smlouvy. Obrana žalovaného, že nárok zaměstnance na odstupné nemůže přesáhnout nároky stanovené kolektivní smlouvou, popírá smysl ustanovení § 307 odst. 2 zákoníku práce. Soud proto žalobě vyhověl, včetně přiznání zákonného úroku z prodlení podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., od 16. 11. 2011 do zaplacení. Výši požadované částky odpovídající devítinásobku čistého průměrného výdělku žalobce učinili účastníci řízení nespornou ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. Zcela úspěšnému žalobci přiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., celkem ve výši 135.682 Kč. Tato částka se skládá z odměny advokáta zastupujícího žalobce 60.960 Kč vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ze tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč, z náhrady ztráty času za 8 půlhodin advokáta po 100 Kč, z náhrady jízdného osobním automobilem k okresnímu soudu a zpět 1.350 Kč, z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 20 % z uvedených částek a ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu 59.140 Kč. Žalovaný v odvolání uvedl, že nezpochybňuje skutkový stav zjištěný okresním soudem, ale jeho odlišné právní stanovisko uplatněné v rozsudku. Soudní rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to ohledně ujednání o odstupném zakotveném v článku 9 odst. 4 pracovní smlouvy, které považuje žalovaný za neplatné. Plnění, ke kterému se žalovaný zavázal, je v rozporu jednak s kolektivní smlouvou, která omezuje v obecné rovině výši odstupného vypláceného u zaměstnavatele žalobce na částku odpovídající trojnásobku měsíčního platu a dále je v rozporu s ustanoveními zákoníku práce, protože se jedná o finanční plnění poskytnuté nad rámec odstupného ve smyslu platného znění zákoníku práce. Sjednaná úprava jde nad rámec případů, které uvádí zákoník práce pro vyplacení odstupného. Ujednání pracovní smlouvy totiž stanoví povinnost zaplatit odstupné žalobci i v případě, kdy se rozhodne (zaměstnanec) ukončit pracovní poměr třeba i bez udání důvodu. Taková smluvní úprava je proti smyslu zákoníku práce a stává se paušálním nárokem. Jedná se o ujednání diskriminující ostatní zaměstnance a narušující princip jejich rovnosti. Smluvně koncipované odstupné je tak dalším a jiným zastřeným finančním plněním poskytnutým nad rámec právní úpravy. Odstupné má být plněním náležejícím zaměstnanci pouze v případě, kdy dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů. Smyslem odstupného je zajistit zaměstnanci finanční prostředky pro období, kdy se ocitne bez svého zavinění a v důsledku okolností na straně zaměstnavatele bez příjmu. Žalovanému proto nelze nic vytýkat, vyplatil-li již odstupné ve výši tří měsíčních platů. V rozhodované věci se jednalo o závazek sjednaný se zaměstnancem působícím v nejvyšším představenstvu žalobce, kde se jen stěží dá hovořit a dovolávat se omylu, když nelze hovořit o nerovnosti vztahů mezi účastníky. Žalobce se podílel na připravované fúzi žalovaného jako finanční poradce a byl obeznámen s podmínkami ve společnosti svého zaměstnavatele. Aplikace ustanovení § 20 zákoníku práce na rozhodovanou věc okresním soudem pouze v neprospěch žalovaného proto není namístě. Žalovaný navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu změnil (nepřesně zrušil) a žalobu zamítl. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek okresního soudu pokládá za správný. Podle jeho názoru se okresní soud správně vypořádal s provedenými důkazy, a to především porovnáním kolektivní smlouvy se smlouvou pracovní, a rovněž správně aplikovat na věc ustanovení § 2 odst. 3 zákoníku práce v tehdy platném znění. V případě dvojího výkladu právního předpisu v oblasti úpravy jednoho práva je na vůli zaměstnance (žalobce), které z možností výkladu právní normy dá přednost. Navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), rozhodl o něm bez nařízení jednání, protože bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se k výzvě krajského soudu práva účasti na projednání věci vzdali (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud v rozhodované věci provedl dokazování v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř., z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové závěry (§ 132 o. s. ř.) a zjištěný skutkový stav věci posoudil z právního hlediska odpovídajícím způsobem. Žalovaný ostatně v odvolání nenapadá skutková zjištění, z nichž okresní soud vycházel, ale pouze podrobil kritice právní posouzení věci soudem prvého stupně, tj. způsob, jakým přistoupil k namítané dílčí neplatnosti pracovní smlouvy a jejímu rozporu s kolektivní smlouvou. Krajský soud však shledává právní posouzení věci okresním soudem věcně správným a na precizní a výstižné odůvodnění jeho rozhodnutí tímto odkazuje. Na podporu správnosti právních závěrů okresního soudu dodává následující: Podle § 67 odst. 1 zákoníku práce přísluší zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, a zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 56, při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Odstupné představuje peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout situaci, v níž se ocitl proto, že bez svého zavinění ztratil dosavadní práci. Je určeno k tomu, aby formou jednorázového peněžitého příspěvku vyplaceného zaměstnavatelem zčásti kompenzovalo následky, které jsou pro zaměstnance spojeny s ukončením zaměstnání. Ustanovení o výši odstupného nemá povahu kogentního ustanovení. Může být tedy určeno ve větším rozsahu, než stanoví § 67 odst. 1 zákoníku práce, zatímco sjednání nižšího odstupného je vyloučeno. K odchylné úpravě odstupného může dojít kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem, ale i v pracovní smlouvě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Odchylná úprava je přípustná nejen plošně vůči všem zaměstnancům stejného zaměstnavatele, ale i vůči skupinám zaměstnanců nebo vůči jednotlivým zaměstnancům, a zvýšené odstupné lze vázat i na splnění určitých podmínek (k tomuto výkladu viz např. M. Bělina a kol.: Zákoník práce, komentář, C.H. Beck, 2008, str. 259). Zákoník práce tedy vychází i ohledně sjednávání výše odstupného ze smluvní volnosti v oblasti pracovně právních vztahů. To znamená, že minimální výši odstupného uvedenou v zákoně lze neomezeně navyšovat. I když kolektivní smlouva v době uzavření pracovního poměru se žalobcem, tj. 22. 9. 2008, zajišťovala u žalovaného (zaměstnavatele) pro případ výpovědi z organizačních důvodů podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce odstupné „jen“ ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, nebylo vyloučeno, aby odchylná úprava v pracovní smlouvě zaručovala vyšší odstupné, protože zákoník práce takový postup umožňuje. Žalobce v době uzavření pracovního poměru neměl možnost ovlivnit práva a povinnosti, která byla upravena v kolektivní smlouvě, a nebyl-li odborově organizován, neodpovídal by výklad žalovaného, že mu nemohl vzniknout nárok na odstupné ve vyšším rozsahu, než zaručovala kolektivní smlouva, ani principům soukromého práva. Krajský soud má tudíž na rozdíl od okresního soudu za to, že pro posouzení platnosti té části pracovní smlouvy, o kterou žalobce opírá nárok uplatněný v tomto řízení, je nerozhodné, zda žalobce v době uzavírání pracovní smlouvy věděl o obsahu kolektivní smlouvy ohledně rozsahu nároku na odstupné či nikoli, neboť i v případě jeho vědomosti o obsahu kolektivní smlouvy bylo možné, aby si se žalovaným jako jeho zaměstnavatelem sjednal odlišné individuální podmínky pro vznik a rozsah nároku na odstupné v pracovní smlouvě. Podle přesvědčení krajského soudu se však zásada smluvní volnosti, vyjádřená v § 2 odst. 3 ve spojení s § 307 odst. 2 zákoníku práce a stabilně vykládaná způsobem popsaným okresním soudem může ohledně odstupného projevit pouze v určení výše, případně bližších podmínek poskytnutí odstupného, nelze však rozšiřovat zákonné důvody, na jejichž splnění je vznik nároku na odstupné vázán. Tyto důvody jsou v § 67 odst. 1 zákoníku práce vymezeny tak, že k rozvázání pracovního poměru musí dojít výpovědí danou zaměstnavatelem nebo dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až d) nebo okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 zákoníku práce. O relativní neplatnosti ujednání o odstupném obsaženého v pracovní smlouvě ze dne 22.9. 2008 je tedy možno uvažovat pouze ve vztahu k ostatním důvodům ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného, které byly sjednány nad rámec stanovený taxativně v ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce. Jestliže však došlo k ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného z důvodů dle § 52 písm. c) zákoníku práce, nelze podle přesvědčení krajského soudu o neplatnosti ujednání účastníků zakládajícího žalobci v takovém případě nárok na odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku uvažovat. Krajský soud se zřetelem ke shora uvedenému rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. ve výroku pod bodem I potvrdil jako věcně správný. Krajský soud však nemohl rozsudek okresního soudu potvrdit ve výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem II, protože Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., podle které stanovil okresní soud odměnu advokáta zastupujícího žalobce jako neústavní. Nález byl uveřejněn pod č. 116/2013 Sb. a je účinný od 7. 5. 2013, kdy byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování, stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je pak namístě postupovat podle § 151 odst. 2 věty prvé, části věty za středníkem občanského soudního řádu. Krajský soud tedy postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a podle ní stanovil výši odměny advokáta úspěšného žalobce. Nepřehlédl, že podle článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb. o přechodných ustanoveních, za právní služby poskytnuté před dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky. Žalobcův advokát převzal zastoupení 18. 11. 2011 a sepsal žalobu 19. 12. 2011. Za tyto dva právní úkony náleží žalobci odměna po 13.060 Kč z tarifní hodnoty 1.182.710 Kč (§ 6 odst. 1, a § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu). K účelně vynaloženým nákladům rovněž patří paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 advokátního tarifu). Další odměna ve výši 13.060 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč náleží žalobci za účast jeho advokáta při jednání soudu dne 24. 10. 2012. Advokátu žalobce rovněž přísluší náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných na jednání před soudem, spočívající v 8 půlhodinách po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu). Žalobce dále požadoval náhradu jízdného advokáta osobním automobilem k jednání okresního soudu a zpět ve výši 1.350 Kč, přičemž se jedná rovněž o účelně vynaložený výdaj. Výše nákladů řízení žalobce tak činí 42.230 Kč, a protože jeho advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, je třeba tuto částku zvýšit o 21 %, tj. o 8.868 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., § 14a odst. 1 advokátního tarifu). Posledním účelně vynaloženým nákladem žalobce je zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení 59.140 Kč. Náklady za zastoupení žalobce advokátem před okresním soudem tak činí celkem 110.238 Kč. Krajský soud z těchto důvodů podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 110.238 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud nakonec rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a znovu je přiznal úspěšnému žalobci proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náklady sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za vyjádření k odvolání dne 7. 1. 2013 ve výši 13.060 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč a z náhrady daně z přidané hodnoty z částky 13.360 Kč ve výši 21 %, tj. 2.806 Kč, to vše podle ustanovení advokátního tarifu uvedených v předchozích odstavcích. Náklady za zastoupení advokátem v odvolacím řízení činí u úspěšného žalobce 16.166 Kč a žalovaný je musí zaplatit opět do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova advokáta. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v Trutnově a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky. V Hradci Králové dne 23. července 2013 předsedkyně senátu