Pro určení mezinárodní příslušnosti českého soudu je rozhodné, zda má žalovaný, jako cizí státní příslušník, ke dni zahájení řízení bydliště na území České republiky ve smyslu § 85 odst. 1 OSŘ.

19Co 438/2012-43 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svobodové a soudců JUDr. Ludmily Sladkovské a Viktora Kuči ve věci žalobce CP Inkaso, s.r.o., IČ: 29027241, se sídlem v Praze, Hvězdova 2b/1716, zast. Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hráského 2231/25, proti žalovanému DM, nar. xxx, bytem evidenčně xxx, Slovenská republika, fakticky bytem xxx, o zaplacení částky 2.016 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, čj. 117 EC 198/2011-22 ze dne 24.4.2012, takto: Usnesení okresního soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud výrokem I shora označeného usnesení vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost a výrokem II řízení zastavil. Výrokem III nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV rozhodl, že žalobci se nevrací soudní poplatek. Rozhodnutí o své mezinárodní nepříslušnosti odůvodnil tím, že je třeba ji posoudit podle Nařízení rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též „nařízení“). Na tuto věc se podle názoru soudu vztahuje čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení, podle kterého osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle čl. 24 ve spojení s čl. 26 odst. 1 nařízení platí, že pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, k tomuto soudu nedostaví (též pokud se nevyjádří k žalobě), prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. Žalovanému byla doručena žaloba, avšak žalovaný se k ní nikterak nevyjádřil a příslušnost soudu České republiky tak nezaložil. Proto soud vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost a současně s tím pro neodstranitelný nedostatek řízení toto řízení zastavil. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a o nevrácení soudního poplatku bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 3 z.č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích v platném znění. Proti usnesení okresního soudu podal žalobce včas odvolání. Měl za to, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil. Dále namítal, že soud prvního stupně si v odůvodnění rozhodnutí protiřečí, když nejprve dovodil, že na problematiku mezinárodní příslušnosti bylo třeba aplikovat článek 5 nařízení, následně však od této linie úplně uhýbá a nadbytečně aplikuje čl. 24 společně s čl. 26 nařízení, na základě něhož dovozuje svoji mezinárodní nepříslušnost. Existence tohoto rozporu činí napadené rozhodnutí podle žalobce nepřezkoumatelným. Právní praxí je navíc všeobecně uznáváno, že ustanovení čl. 5 zakládá pravomoc soudu členských států, ve kterých nemá žalovaná osoba domicil. O tom ostatně svědčí i nadpis čl. 5, jež je jeho nedílnou součástí a který zní „zvláštní příslušnost“. Označuje tak pasáž popisující alternativní určení mezinárodní příslušnosti soudu v konkrétních případech, když jiná interpretace by popírala systematiku celého nařízení. S ohledem na chybné posouzení mezinárodní příslušností jsou nesprávné i ostatní výroky napadeného usnesení, přičemž výrok IV je chybný i z důvodu aplikace normy s nesprávnou časovou účinností, když v řízení zahájených před účinností novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 218/2011 Sb. by měly být poplatky z návrhů vraceny v plné výši. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil jím napadené usnesení a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení včetně jemu předcházejícího řízení, a to bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), přičemž postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2012 (čl. II bod 4 z.č. 404/2012 Sb.). Odvolání žalobce shledal opodstatněným, avšak z jiných, než jím uplatněných důvodů. Z obsahu spisu se podává, že žalobce zahájil vůči žalovanému původně dvě řízení, každé o zaplacení 1.008 Kč s příslušenstvím, přičemž okresní soud usnesením čj. 117EC 198/2011-15 spojil obě věci ke společnému řízení pod sp.zn. 117EC 198/2011. V obou návrzích na vydání elektronického platebního rozkazu označil žalobce jako místo bydliště žalovaného xxx, tedy bydliště v České republice v obvodu Okresního soudu v Hradci Králové. Okresní soud po zjištění, že v centrální evidenci obyvatel neodpovídá údajům o žalovaném žádná osoba, zjistil, že se jedná o občana slovenské národnosti. Z údajů registru obyvatelů Slovenské republiky poskytnutého mu Ministerstvem spravedlnosti Slovenské republiky poté zjistil, že žalovaný má hlášeno trvalé bydliště na adrese xxx, Slovenská republika. Na tuto adresu zaslal žalovanému žalobu spolu s výzvou k vyjádření. Zásilka byla vrácena soudu s poznámkou pošty B, že nebyla vyžádána. Okresní soud poté vydal nyní přezkoumávané usnesení. Okolnost, zda žalovaný na shora uvedené adrese ve Slovenské republice bydlí nebo se tam zdržuje, tedy nebyla okresním soudem vůbec zjišťována. Podle čl. 2 Nařízení rady (ES) č. 44/2001 nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudu tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Podle čl. 59 odst. 1 nařízení pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo. Ze shora citovaných ustanovení nařízení je zřejmé, že čl. 2 zakotvuje základní pravidlo soudní příslušnosti, podle kterého by měla být osoba s bydlištěm v některém členském státě bez ohledu na svoji státní příslušnost žalována před soudy tohoto členského státu. Bydliště fyzické osoby se pak posoudí v souladu s čl. 59 nařízení podle práva státu, ve kterém se má toto bydliště nacházet. V českém právu se pod pojmem bydliště rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Rozhodným okamžikem pro určení, zda má fyzická osoba bydliště v členském státě EU, je přitom okamžik zahájení řízení. Okresnímu soudu postačovalo k závěru o jeho mezinárodní nepříslušnosti zjištění, že žalovaný má hlášen trvalý pobyt na adrese xxx, tedy ve Slovenské republice. Podle obsahu spisu se však vůbec nezabýval tím, na území kterého státu je bydliště žalovaného tak, jak ho chápe § 85 odst. 1 občanského soudního řádu. Krajský soud proto provedl doplňující šetření, v jehož rámci ze zprávy Policie ČR, obvodní oddělení 1, Hradec Králové ze dne 12.2.2013 zjistil, že žalovaný bydlí na adrese xxx, a to i s rodinou. Na adrese xxx byla dříve ubytovna, která byla již zbourána. Ze zprávy Krajského ředitelství Policie Královehradeckého kraje, odbor cizinecké policie ze dne 12.2.2013 bylo dále zjištěno, že DM nemá v České republice povolený žádný druh pobytu, ale jeho matka HM, nar. xxx má v České republice od roku 2010 povolený přechodný pobyt občana EU na adrese xxx. V evidencích byl dále zjištěn údaj o přestupkovém řízení, které bylo s DM vedeno v roce 2012, přičemž u případu je jako adresa pobytu uveden xxx. Ze shora popsaných zjištění krajského soudu je zřejmé, že závěr Okresního soudu v Hradci Králové o jeho mezinárodní nepříslušnosti není správný. Žalovaný je sice cizím státním příslušníkem, pro mezinárodní příslušnost českých soudů je však rozhodné, zda má bydliště na území České republiky. Toto bydliště má v obvodu Okresního soudu v Hradci Králové a evidentně měl v jeho obvodu bydliště ve smyslu § 85 odst. 1 o.s.ř. i v okamžiku zahájení obou řízení, tj. k datu 27.5.2011, když se jedná o nezletilce žijícího v České republice se svou rodinou, mj. s matkou, která má povolen trvalý pobyt na adrese v xxx již od roku 2010. Se zřetelem k výše uvedenému bylo usnesení okresního soudu podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušeno a věc mu podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. byla vrácena k dalšímu řízení. S ohledem na pochybení okresního soudu již při určení místa bydliště žalovaného považoval odvolací soud za nadbytečné vyjadřovat se k jeho závěrům, neboť ty se vztahovaly k místní příslušnosti v případě, že bydliště žalovaného se nachází na území jiného státu EU. Stejně tak by bylo nadbytečné vyjadřovat se k věcné správnosti rozhodnutí o nevrácení soudního poplatku, neboť k zastavení řízení nebyly dány důvody. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Hradci Králové dne 20. února 2013 předsedkyně senátu