Souhlas jednoho z manželů k použití majetku náležejícího do SJM k podnikání druhého z manželů (§ 146 ObčZ) nezahrnuje souhlas k prodeji tohoto majetku, není-li prodej takového majetku předmětem podnikání.

26Co 101/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobkyně HR, nar. xxx, trvale bytem xxx, t. č. xxx, zast. Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti žalovaným 1) IR, nar. xxx, bytem xxx, zast. JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, a 2) Rico Art s. r. o., IČ 26002809, se sídlem U Habrovky 247/11, Praha 4, zast. JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 11. 2012, č. j. 11C 86/2011-115, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje. II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení 21.004 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně. III. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 9.327 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že nemovitosti ve výroku I uvedené jsou ve vlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) v rámci jejich dosud nevypořádaného zaniklého společného jmění manželů (výrok I). Žalovaným byla uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení 32.280 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný 1) získali do společného jmění manželů pozemkovou parcelu č. 618/1 v obci a katastrálním území xxx, která byla následně rozdělena na dvě samostatné parcely, a to p. č. 618/1- trvalý travní porost a p. č. 618/6 – stavební parcelu, na které byla za trvání manželství účastníků a za jejich společné prostředky postavena budova skladu čp. 1403. Dále okresní soud dovodil, že žalobkyně dala za trvání manželství žalovanému 1) souhlas s tím, aby výše uvedené nemovitosti použil k podnikání ve smyslu § 146 občanského zákoníku. Pokud ovšem žalovaný 1) za trvání manželství bez vědomí a bez souhlasu žalobkyně prodal sporné nemovitosti třetí osobě (žalovanému 2), nejednalo se o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů a tento úkon je třeba považovat za neplatný. Žalobkyně se neplatnosti tohoto právního úkonu dovolala. Okresní soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem dle § 80 písm. c) o. s. ř., když za trvání manželství žalobkyně zjistila, že společný majetek žalobkyně a žalovaného 1) byl tímto žalovaným prodán třetí osobě, vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy již byl v té době proveden. Teprve později žalobkyně podala žalobu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Žalobkyně se důvodně obávala, že by společný majetek mohl být převeden na další subjekt a tímto postupem by se mohlo podstatným způsobem ztížit právní postavení žalobkyně a mohla by jí být způsobena obtížně odčinitelná majetková újma. Ke dni rozhodnutí okresního soudu o žalobě o určení sice již byla podána žaloba o vypořádání SJM, neproběhlo však žádné dokazování, ani nebylo rozhodnuto. Určovací žaloba tak nepochybně směřovala k rychlejší ochraně majetkového práva žalobkyně, než které by se jí dostalo v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Navíc druhý žalovaný není účastníkem řízení o vypořádání SJM. Podle závěru okresního soudu souhlas manžela s použitím majetku ve společném jmění manželů k podnikání nedává podnikajícímu manželovi právo, aby jej užíval výlučně on sám nebo aby výlučně rozhodoval o jeho užívání, nebo aby tento majetek dokonce bez souhlasu druhého manžela prodal. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku se oba žalovaní v zákonné lhůtě odvolali. Znovu opakovali, že ve věci neshledávají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, když tuto otázku lze řešit jako předběžnou v rámci řízení o vypořádání SJM. S právním názorem okresního soudu o tom, že prodej sporných nemovitostí třetí osobě není obvyklou správou společného majetku a k tomuto úkonu je třeba souhlasu druhého manžela, nesouhlasili. Připomněli, že soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1731/2003) dovodila, že souhlas podle § 146 občanského zákoníku má jen ten důsledek, že právní úkony podnikajícího manžela při dispozici se společným majetkem nejsou relativně neplatné ve smyslu § 145 odst. 2 v souvislosti s § 40a občanského zákoníku, ovšem souhlas sám o sobě nemůže vyloučit oprávnění druhého z manželů společný majetek užívat. Odvolatelé uvedli, že převod společných nemovitostí je úkonem, který učinil prvý žalovaný v rámci svého podnikání (jde o převod z podnikatelského majetku prvého žalovaného na druhého žalovaného, kde prvý žalovaný vystupuje jako společník a jednatel), je užitím společného majetku v rámci podnikání a k tomu žalobkyně dala souhlas. Podle přesvědčení žalovaných smyslem souhlasu nepodnikajícího manžela je právě to, aby s takovým majetkem mohl podnikající manžel sám disponovat bez dalších souhlasů a povolení, neboť je to primárně on, kdo nese odpovědnost za výsledky svého podnikání a kdo si definuje své podnikatelské záměry. Žalovaní tedy mají za to, že k převodu předmětných nemovitostí dne 4. 1. 2011 byl generální a nijak nelimitovaný a neodvolaný souhlas žalobkyně k použití tohoto majetku k podnikání zcela dostačující a dalšího souhlasu již nebylo třeba. Žalovaní proto navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítne. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204) přezkoumal napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z odvolateli uplatněných odvolacích důvodů, stejně jako z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 146 občanského zákoníku majetek ve společném jmění manželů nebo jeho část může jeden z manželů použít k podnikání se souhlasem druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku ve společném jmění manželů nebo jeho části. K dalším právním úkonům souvisejících s podnikáním již souhlas druhého manžela není třeba. Je nepochybné, že k použití shora uvedených nemovitostí žalovaným 1) k podnikání byl dán souhlas žalobkyně. Podstatou sporu byl výklad výše zmíněného zákonného ustanovení, konkrétně slov “použití majetku ve společném jmění manželů k podnikání jednoho z manželů“, resp. zda slovem „použití“ se rozumí i zcizení (prodej) takového majetku. Podle přesvědčení odvolacího soudu je při logickém výkladu použitého pojmu třeba zastávat názor, že jde o použití společného majetku, které ve svých důsledcích vede (§ 2 obchodního zákoníku) k soustavné činnosti prováděné samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Souhlas jednoho z manželů s použitím majetku ve společném jmění k podnikání druhého manžela neopravňuje podnikajícího manžela k tomu, aby nadále tento majetek užíval výlučně (tedy ani k tomu, aby jej např. prodal) nebo aby výlučně rozhodoval o způsobu jeho užívání. Podle názoru odvolacího soudu za příklad použití společného majetku k podnikání, k němuž musí dát druhý z manželů souhlas, lze považovat např. situaci, kdy manžel zahájil podnikání na základě živnostenského oprávnění a hodlá ke zřízení podnikatelské dílny využít nemovitost, která byla nabyta do SJM za trvání manželství, nebo situaci, kdy si manželé zakoupili do SJM garáž a v garáži je umístěn automobil, který používá manžel k pracovním cestám v rámci svého podnikání nebo např. to, když fyzická osoba má pro účely svého podnikání umístěnu provozovnu v suterénu rodinného domku, který je ve společném jmění manželů. Podle přesvědčení odvolacího soudu, které je shodné se závěrem soudu prvého stupně, je prodej majetku, který tvoří součást v SJM, podnikajícím manželem, jemuž byl dán souhlas k použití takového majetku, činností vymykající se pojmu „použití k podnikání“ tak, jak má na mysli ustanovení § 146 občanského zákoníku, neboť takovým postupem jsou – v daném případě – nemovitosti natrvalo vyvedeny ze společného jmění manželů. Podle přesvědčení odvolacího soudu oprávnění jednoho z manželů majetek tvořící SJM prodat ani z gramatického a systematického výkladu ustanovení § 146 občanského zákoníku (v souvislosti s § 2 obchodního zákoníku) neplyne. Z toho důvodu se žalobkyně důvodně dovolala relativní neplatnosti ve smyslu § 145 odst. 2 v souv. s § 40 a obč. zák. S ohledem na to, že odvolací soud souhlasí i s tím, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., když ohledně důvodů odkazuje na rozhodnutí okresního soudu, které je v tomto ohledu vyčerpávající, byl rozsudek okresního soudu jako správný ve výroku I potvrzen (§ 219 o. s. ř.). Jelikož ke dni 7. 5. 2013 byla zákonem č. 116/2013 Sb. zrušena vyhl. č. 484/2000 Sb. a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 k onomu nálezu, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb. odvolací soud dospívá k závěru, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je na místě postup podle § 151 odst. 2 věty prvé části věty za středníkem o. s. ř. a tedy použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění. Odměna za právní služby poskytované v řízení před okresním soudem činila dle ustanovení § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. celkem 10.164 Kč (3 úkony po 3.388 Kč, 3.000 Kč soudní poplatek, 3 x 300 Kč režijní paušál dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění, ztráta času 18 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění a cestovné 4.540 Kč, (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vyhl. č. 472/2012 Sb., celkem 21.004 Kč). Z toho důvodu byl rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II změněn tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla i v odvolacím řízení úspěšná, a proto jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které tvoří: mimosmluvní odměna právního zástupce za 2 úkony právní služby dle § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání ze dne 11. února 2013 a účast na ústním jednání dne 11. 6. 2013 (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění), celkem 6.776 Kč, dále 2 x 300 Kč režijní paušál a náhrada za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 13 odst. 3 a 4 téže vyhlášky) a cestovné ve výši 1.350,80 Kč, celkem činí náklady odvolacího řízení 9.326,80 Kč, po zaokrouhlení 9.327 Kč. Poučení:Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni (Okresní soud Ústí nad Orlicí) s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.). V Hradci Králové dne 18. června 2013 předsedkyně senátu