32Az 7/2012-41          ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY             Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce:  M. Y., zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Sladkovského 601, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,  170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.2. 2012,  č.j. OAM-268/LE-BE02-PA03-R2-2011, ve věci mezinárodní ochrany,  takto:     I. Žaloba se  zamítá.     II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:        Shora  označeným rozhodnutím žalovaného  nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana  dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).  V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod důvody pro udělení azylu taxativně vyjmenované v ustanovení § 12 zákona o azylu. Výslovně uvedl, že na Ukrajině žalobce neměl žádné potíže se státními orgány ani se soukromými osobami a svoji situaci, která se odvíjela od pobytu jeho otce v České republice (dále jen ČR), kterého v minulosti několikrát navštívil, se pokusil vyřešit odjezdem za ním. Po vypršení platnosti povolení k pobytu svůj nelegální pobyt  na území ČR nijak neřešil. Žalovaný odůvodnil, že žalobce se následně uložené správní vyhoštění za Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -2-   nelegální pobyt, umístění v záchytném zařízení a nebezpečí deportace do země původu rozhodl řešit vstupem do řízení o mezinárodní ochraně, když této možnosti nevyužil ihned po svém příjezdu do ČR ani dříve před svým zadržením. Žalovaný proto považuje žalobcova tvrzení za účelová, jejichž cílem je legalizace pobytu. Odkázal žalobce na využití institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, jejichž pomocí si může vyřešit platný pobyt na území  ČR, upozornil v tomto směru i na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS). K udělení azylu dle § 13 žalovaný neshledal zákonné podmínky, rovněž ani důvody hodné zvláštního zřetele  pro udělení humanitárního azylu, když za takový důvod nelze považovat ani žalobcovo tvrzení o údajné péči, resp. proklamované snaze o péči o nezl. D. K., který je dle jeho tvrzení jeho biologickým synem. Žalovaný v případě žalobce neshledal ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany, odůvodnil, že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zejména pak s Úmluvou o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatoval, že žalobcova péče o syna je ve stavu pouhého plánování, kdy i dle jeho vlastních slov se o syna v minulosti staral jen sporadicky. Žalobce pak své tvrzení o biologickém otcovství nemohl nijak prokázat, přičemž tvrzení o kontaktu se synem jsou v porovnání s jeho výpovědí o správním vyhoštění nevěrohodná. Dle žalovaného se jedná o účelové nadhodnocení vztahu žalobce k nezl. D. za účelem získání pro sebe výhod, které mu jinak nepřísluší. Odkázal na právní názor vyslovený v rozsudku NSS č.j. 5 Azs 46/2008 ze dne 28.11. 2008. Žalobce neuvedl žádnou překážku pro svůj návrat na Ukrajinu a jeho dosavadní pobyt na území ČR nedosáhl takového stupně integrace, který by neumožňoval jeho návrat do vlasti.         Toto rozhodnutí napadl  žalobce v plném rozsahu včas podanou žalobou, a to pro jeho nezákonnost, nepřezkoumatelnost, a nesprávnost, kterou spatřuje v jeho obsahových i formálních nedostatcích a zmatečnostech. Nejdříve popsal průběh předchozího správního řízení, kdy Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.12. 2011 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10. 2011 (jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu), a to  v souvislosti s posouzením humanitárního azylu.           I. K nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nedostatečném zjištění skutkových okolností uvedl, že pokud měl žalovaný v průběhu řízení pochybnosti o výpovědi žalobce (jeho tvrzení o biologickém otcovství k synu své bývalé přítelkyně E. K. D. K.), mohl vyslechnout matku syna žalobce.  Uvedl, že absolutně nebylo  v jeho moci, aby k podání výpovědi svoji bývalou přítelkyni přesvědčil, už vůbec ne v době, kdy pobýval v zajišťovacím zařízení pro cizince. Po žalobci pak nelze spravedlivě požadovat, aby to byl on, kdo má nést veškeré důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají jeho vztahu k synovi. Zjištěný skutkový stav tak vyžaduje zásadní doplnění, navrhl před soudem vyslechnout matku jeho syna E. K..          II. K nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí i pro jeho nesrozumitelnost konstatoval, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nedokázal řádně a srozumitelně vypořádat s variantou     Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -3-   ne/udělení humanitárního azylu žalobci, přičemž kvůli této skutečnosti bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10. 2011.  Upozornil na nesprávnou právní  interpretaci humanitárního azylu žalovaným a dále popsal  teoretické výklady k problematice humanitárního azylu s odkazem na judikaturu NSS, konkrétně na rozsudek, č.j. 2 Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, v něž NSS vymezil smysl a účel tohoto institutu. Namítal, že žalovaný v tomto směru také směšuje humanitární azyl s doplňkovou ochranou (strany 8-10 napadeného rozhodnutí). Odůvodnění neudělení humanitárního azylu/doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu je vnitřně rozporné a logicky z něho nevyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovodil správní orgán nemožnost udělení humanitárního azylu/doplňkové ochrany žalobci. Podstata, ze které žalobce dovozuje, že by jeho případ mohl být případem hodným zvláštního zřetele tkví v tom, že bude-li žalobci v souběžně probíhajícím řízení o správním vyhoštění pravomocně uloženo toto vyhoštění, aniž by příslušné orgány vzaly v potaz jeho rodinnou situaci, bude jeho vztah s vlastním synem nenapravitelně poškozen, ne-li zcela destruován. Nutno chápat v souvislosti s tím, že v současnosti matka dítěte otci kontakt s dítětem odpírá. Motivací žalobce není rekonstrukce vztahu s matkou dítěte, ale realizace jeho otcovských práv, která je mu odpírána jednak ze strany matky a jednak mu byla znemožněna i po dobu jeho internace v zajišťovacím zařízení pro cizince.        III. K nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávnosti posouzení nároku na udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (tj. vážná újma, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR) poukazuje ve svém případě na rozpor čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života)  a s čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1  Úmluvy o právech dítěte.            Žalobce ze všech výše uvedených důvodů navrhl, aby soud  napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil  žalovanému  k dalšímu řízení a aby žalovanému uložil uhradit žalobci náklady řízení za zastupování advokátem.        Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek s nimiž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany,  protokol o pohovoru, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí.  K žalobním námitkám uvedl, že v průběhu správního řízení zjistil z listinných materiálů všechny potřebné informace ohledně vztahu žalobce k osobě zmiňovaného nezletilého  dítěte z nichž vyplývá, že v evidencích Policie ČR se nenachází žádná osoba, u níž by byl žalobce uveden jako otec. Poukázal na to, že  bývalá přítelkyně žalobce paní E. K. uvádí jiné datum narození nezl. dítěte než žalobce a nezletilý D. se měl narodit ještě před seznámením žalobce s bývalou přítelkyní, přičemž jako otec nezl. D. je v evidencích uveden jiný muž. Žalovaný tak  shromáždil dostatek dostupných důkazů, které věrohodnost výpovědí žalobce zpochybňují, a proto navrhovaný výslech bývalé přítelkyně E. K. považuje za nadbytečný.  K žalobní námitce,  že po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby to byl on, kdo má nést veškeré důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají jeho vztahu k synovi, zejména v době, kdy pobýval v zařízení pro zajištění cizinců žalovaný konstatoval, že žalobce v tomto zařízení pobýval pouze ode dne 14. Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -4-   9. 2011 do 24. 2. 2012 a žalovanému není známo, že by žalobce  v období před zmiňovaným datem či po tomto datu učinil nějaký krok k ozřejmění svých tvrzení, že je otcem nezl. dítěte.       K otázce humanitárního azylu žalovaný konstatoval, že správní orgán při svých úvahách nikterak nepochybil, zabýval se skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a měly být zváženy jako důvody pro možné udělení humanitárního azylu. Jeho úvahy o neudělení této formy ochrany jsou v tomto kontextu srozumitelně a řádně odůvodněny. Navíc tento institut v azylové proceduře lze využívat pouze ve výjimečných případech (např. pokročilý věk, onemocnění ohrožující život s přihlédnutím k dalším aspektům), avšak neslouží k legalizaci pobytu na území ČR. Pokud se jedná o námitky k obsahu stránek 8-10 napadeného rozhodnutí, žalovaný konstatoval, že tato část odůvodnění se týká doplňkové ochrany, přičemž o humanitárním azylu se hovoří pouze v jedné větě, což nemá vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí a tato zmínka je zde  uvedena nadbytečně. Neudělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany neznamená porušení mezinárodních závazků ČR, konkrétně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či Úmluvy o právech dítěte. Dodržení uvedených mezinárodních smluv není vázáno na zákon o azylu, nýbrž má všeobecnou platnost a v daném případě jejich naplnění lze hledat v zákoně o pobytu cizinců. Žalobce správnímu orgánu nedoložil jediný hodnověrný důkaz, že by byl otcem nezl. D., nevyvrátil závažné pochybnosti správního orgánu v tomto směru, proto nemůže v daném případě dojít k oddělení dítěte od rodiče ve smyslu Úmluvy o právech dítěte a tímto k porušení v žalobě uvedených článků 8 odst. 1 a 9 odst. 1 Úmluvy. Žalobce není v příslušných  evidencích veden jako otec nezl. dítěte,  není  ani zapsán v jeho rodném listě, finančně nepřispívá na výživu a další potřeby nezletilého a nestýká se s ním. Žalobce s bývalou přítelkyní ani nežije ve společné domácnosti. Žalovaný konstatoval, že  v tomto řízení se nerozhoduje o vyhoštění žalobce z území, nýbrž pouze o udělení či neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný je přesvědčen, že rovněž  srozumitelně a podrobně odůvodnil neudělení doplňkové ochrany žalobci (stránky 7-11 rozhodnutí). Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.                 V replice na vyjádření žalovaného zástupce žalobce zopakoval žalobní argumentaci a dále uvedl, že souhlasí s tím, aby soud ve věci samé rozhodl bez jednání.           Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného  souhlasu žalobce i žalovaného v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s.      V přezkumném  řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.      Rozhodnutím Policie ČR Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových kontrol, pátrání a eskort ze dne 30.8.2011 byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění,  poté co bylo hlídkou výše označeného útvaru policie zjištěno, že se žalobce od července roku 2003 zdržuje na území ČR bez platného víza nebo povolení k pobytu  a od roku 2009 i bez platného Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -5-   cestovního dokladu.  Dne 31.8. 2011 učinil žalobce prohlášení o mezinárodní ochraně. Dalším rozhodnutím Policie ČR Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké police, oddělení pobytových kontrol, pátrání a eskort ze dne 25.10. 2011 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a zamezen vstup na území ČR po dobu tří let.       Ve vlastní žádosti  o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14.9. 2011 žalobce uvedl, že je ukrajinské národnosti i státní příslušnosti, není a nikdy  nebyl členem žádné politické strany ani organizace. K důvodům opuštění vlasti uvedl, že z Ukrajiny odjel v srpnu 2003 do ČR za otcem,  který zde již měl trvalý pobyt, na návštěvu (měl turistické vízum) a pak zde již zůstal. Již předtím v letech 2000-2003 jezdil za otcem do ČR. K důvodům podané žádosti uvedl, že na Ukrajině nikoho a nic nemá, v ČR žije jeho otec a také zde má syna a družku. S družkou se již nestýká, ale syna chce vídat. Uvedl, že ČR je jeho cílovým státem, chce zde žít a starat se o svého syna. Při pohovoru dne 26.9. 2011 žalobce uvedl, že po skončení platnosti víza v ČR si chtěl zajistit doklady k pobytu, ale nevyšlo mu to, proto zde dále zůstal načerno. V ČR by chtěl setrvat, protože se mu zde líbí, má zde kamarády a syna. O mezinárodní ochranu se rozhodl požádat až poté, co ho o této možnosti informovala policie při jeho zadržení. Potvrdil, že ve vlasti nikdy neměl žádné potíže se státními orgány, policií, soudy. K synovi uvedl, že se jmenuje D. K. a narodil se 22.11. 2008, s družkou se rozešel v roce 2009.  Syna vídá zřídka, družka nechce, aby za ním jezdil, občas mu přiveze nějaký dárek. Od azylové procedury si slibuje zajištění legálního pobytu. Do vlasti se vrátit nechce, nic tam nemá, chtěl by se v budoucnu starat o svého syna.     Rozhodnutím žalovaného ze dne 12.10. 2011 byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Krajský soud v Praze svým rozsudkem č.j. 45 Az 6/2011-19 ze dne 15.12. 2011  rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že při aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu je nutné podle aktuální judikatury přezkoumat žádost o mezinárodní ochranu i ve vztahu ke všem formám mezinárodní ochrany, a především ve vztahu k § 14 cit. zákona je nutné posoudit tvrzení žalobce o tom, že má v ČR syna.       Žalovaný poté pokračoval ve správním řízení a provedl se žalobcem dne 20.2. 2012  doplňující pohovor.       Na straně 2 až 3 napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve popsal skutečnosti, které zjistil z řízení o správním vyhoštění (z protokolu o vyjádření žalobce jako účastníka řízení o správním vyhoštění a z protokolu o podání vysvětlení, obojí ze dne 30.8. 2011), a to opakované cesty žalobce z Ukrajiny do ČR někdy od roku 2000 a snahu jeho otce zajistit žalobci v ČR povolení k dlouhodobému pobytu, leč neúspěšně. Žalobce také popsal, že někdy v roce 2008 se seznámil s paní E. K., přičemž společné bydlení bylo komplikované.  Dne 22.11. 2009 se jim narodil syn D. K., jehož je biologickým otcem, ale kvůli absenci oprávněného pobytu nemohl být do jeho rodného listu zapsán. V době narození syna již s přítelkyní nesdíleli společnou domácnost. Syna viděl asi měsíc po porodu, v šesti Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -6-   měsících a v jednom roce jeho věku na vánoce 2010. Od té doby ho již neviděl. Dále uvedl, že svůj cestovní doklad ztratil někdy koncem roku 2009, nikde to nehlásil.  V řízení o správním vyhoštění bylo dále zjištěno, že žalobce není nikde veden jako otec nezl. D. K. ani nikoho jiného, dále, že paní E. K. má syna D., jehož datum narození je odlišné od tvrzení žalobce, přičemž se narodil ještě před dobou, ve které se měl žalobce s ní seznámit, přičemž jako D. otec je v příslušných evidencích  uveden jiný muž.       V průběhu pohovoru dne 20.2. 2012  žalobce uvedl, že v dubnu 2003 odjel z Ukrajiny za otcem do ČR, chtěl si tady zařídit normální život a žít v pohodě a klidu. Cestovní doklad ztratil někdy v roce 2007, v listopadu téhož roku se mu narodil syn. O mezinárodní ochranu žádá proto, že zde má syna o kterého se chce starat. S bývalou družkou E. K. se seznámil v roce 2005, od roku 2006 bydleli u její babičky. V únoru 2007 se přestěhoval do Hradce Králové, družka za ním přijela a žila s ním v pronajatém bytě, ale měsíc před porodem se vrátila do Brna. Potom přijela do Hradce a žili se synem společně. Uvedl, že syn se narodil 22.11. 2007, po narození se jmenoval D. K. a nyní se jmenuje D. M..  S družkou se rozešli v roce 2009, našla si nového přítele a synovi dala jeho jméno. Rodný list syna nikdy neviděl. K vysvětlení rozporu narození syna D., kdy do protokolu cizinecké policie dne 30.8. 2011 uvedl datum narození syna 22.11. 2009 a do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26.9. 2011 uvedl datum narození syna 22.11. 2008  tvrdil, že cizinecké policii uváděl datum 22.11. 2007, neví jak je to možné, hádal se s nimi,  protokol s chybným datem narození syna podepsal proto, že nespal 24 hodin, chtěl mít klid. Od roku 2009 s přítelkyní nežijí. Synovi vozí dárky na narozeniny, na vánoce, větší kontakt mu nechtěla umožnit. Asi čtyřikrát dal družce 6.000,-Kč. Své biologické otcovství k D. K. chce prokázat prostřednictvím analýz, když matka nedá souhlas, neví jestli to bude moci prokázat. Chce si dát do pořádku doklady a udělat vše pro syna. Když za ním přijel v roce 2010 do Brna, bývalá družka mu vyhrožovala, že zavolá policii. Nechce se vrátit na Ukrajinu, chce žít zde se synem, starat se o něj a pomáhat mu. Potřebuje legální pobyt a za pomoci právníků chce požádat o soudní určení otcovství.      Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným  ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Jedná se zejména o   Zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2009 ze dne 11.3. 2010, Informace MZV ČR  č.j. 103338/2004-LP ze dne 27.1. 2004, č.j. 111193/2009-LPTP ze dne 29.7. 2009,   aktuální informace databanky ČTK-Ukrajina. Dále vycházel i z výpovědí žalobce učiněných v řízení o správním vyhoštění (viz výše). Žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Této možnosti nevyužil a nevznesl žádné návrhy na doplnění podkladů pro rozhodnutí.      Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba  n e n í   důvodná.       Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -7-      Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.       Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany  zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.       Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování vztahuje pouze na část území státu.      Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě všech výpovědí žalobce učiněných jak v řízení o mezinárodní ochraně, tak i v řízení o správním vyhoštění a na pozadí informací o zemi původu, když žalobce žádné důkazy ke svým tvrzením nenabídl. Soud je proto vzhledem k tvrzením žalobce, který nevyslovil žádnou obavu pro případ návratu do vlasti,  kromě své neochoty se tam vrátit, považuje za dostatečné a objektivní. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce nebyl ve své vlasti politicky organizován ani jakkoli aktivní, a proto nelze dospět k závěru o jeho pronásledování dle § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Z výpovědí žalobce je zcela zřejmé, že svou vlast opustil již v roce 2003 za účelem původně návštěvy svého otce v ČR a vize lepšího života. Žádost o mezinárodní ochranu podal až po osmi  letech nelegálního pobytu v ČR a až poté, co byl policií ČR z toho důvodu zajištěn a o této možnosti Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -8-   poučen. Za nelegální pobyt mu bylo uloženo správní vyhoštění.  Žalobce v průběhu správního řízení sám potvrdil,  že svojí žádostí o mezinárodní ochranu  si chce zajistit legalizaci svého dalšího pobytu zde. Popřel jakékoliv potíže se státními orgány, policií nebo soudy své země původu a žádné relevantní obavy pro případ svého  návratu na Ukrajinu neuvedl, toliko,  že  se tam vrátit nechce, protože se chce zde starat o svého syna a potřebuje legální pobyt.       Vzhledem k výše uvedenému soudu nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Z již ustálené judikatury NSS (citované i v napadeném rozhodnutí) je zřejmé, že azylové řízení nelze zneužívat k legalizaci pobytu, neboť pro takový účel obsahuje právní řád ČR jiné nástroje, konkrétně již citovaný zákon č. 326/1999 Sb. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se  soud plně ztotožňuje.      Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona.       Udělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu) je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.  K udělení azylu z humanitárních důvodů se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j.  Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, citované v žalobě, ale i na rozhodnutí č.j. 2 Azs 36/2005-48 ze dne 20.12. 2005, v němž NSS uvedl, že „Správní orgán uděluje humanitární azyl (§ 14 zákona č. 325/1999 Sb.) v mezích svého správního uvážení; na udělení této formy azylu nemá žadatel subjektivní právo. Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu není sice vyloučeno ze soudního přezkoumání, ale soud se rozhodnutím může zabývat jen v omezeném rozsahu, totiž z hlediska posouzení, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), tedy z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces“.        Soud zhodnotil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu žalobci je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů a informací i od samotného žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit. Žalobě lze přisvědčit v tom, že  odůvodnění neudělení humanitárního azylu je poněkud stručné, ač právě pro  případné zhodnocení důvodů hodných zvláštního Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -9-   zřetele ve smyslu ustanovení § 14 cit. zákona bylo původní rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10. 2011 zrušeno, nicméně překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití soud neshledal. Žalovaný se na několika místech odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval tvrzeními žalobce o tom, že je biologickým otcem nezl. D. K.. Konfrontoval jednotlivé výpovědi žalobce o tvrzeném partnerském vztahu s paní E. K., z něhož se měl narodit nezl. D.. Ač mezi jednotlivými výpověďmi žalobce ohledně vylíčení tohoto vztahu a zejména sdělení  data narození nezl. D. nebyl velký časový odstup (30.8. 2011, 26.9. 2011 a 20.2. 2012), žalobce uvedl tři různá data (sice stejné datum 22.11., ale tři různé roky) narození nezl. D.. Jeho výpovědi se postupně liší i pokud jde o údajné společné soužití a  péči žalobce o nezl. D.. Žalobce není zapsán v rodném listu nezl. D. jako jeho otec, jeho rodný list dokonce neviděl a do dnešního dne neučinil žádné právní kroky k tomu, aby své tvrzené otcovství zlegalizoval.  Soud nepřisvědčil žalobní argumentaci, že žalobci byla znemožněna realizace jeho otcovských práv „i po dobu jeho internace v zajišťovacím zařízení pro cizince“. V tomto zařízení byl žalobce umístěn dle sdělení žalovaného v době od 14.9. 2011 do 24.2. 2012 a jak sám uvedl, nezl. D. viděl naposledy o vánocích 2010. Tedy po dobu minimálně devíti měsíců  se ani nepokusil své otcovské právo realizovat. Důkazní břemeno k prokázání biologického otcovství a z toho odvozených dalších vztahů je na žalobci. Pokud za výše popsaného skutkového stavu věci dospěl žalovaný k závěru o nevěrohodnosti výpovědí žalobce stran jeho vztahu k nezl. synovi, soud učiněnému závěru přisvědčil. Žalobce v žalobě navrhl výslech své bývalé přítelkyně a matky nezl. D. paní E. K.. V replice k vyjádření žalovaného pak žalobce udělil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Soud s přihlédnutím k této skutečnosti a dále s odkazem na ust. § 52 odst. 1 s. ř. s. rozhodl navrhovaný důkaz výslechem paní E. K. neprovést pro nadbytečnost a o věci samé rozhodl dle projevené vůle účastníků bez jednání. Jakákoliv výpověď matky nezl. D. v tomto směru nemůže nic změnit na skutečnosti, že v rodném listu je zapsán jako otec nezl. D. jiný muž. Skutečnost, že žalobce doposud neučinil žádné kroky k prokázání svého otcovství svědčí o účelovosti jeho tvrzení, že má v úmyslu realizovat svá otcovská práva. Soud proto uzavírá, že  žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou.       Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a  zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.       Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za  vážnou újmu     Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -10-   podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti,  b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.       Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu  se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany  trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.     Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení. Žalobce nevyslovil žádné konkrétní obavy pro případ návratu. Na území Ukrajiny v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a případné vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Na tomto místě si soud dovoluje analogicky odkázat na závěry vyslovené Krajským soudem v Praze v jeho rozsudku č.j. 48 Az 70/2008-37, v němž se uvádí, že „vycestování cizince do země původu není v rozporu se zákonem o azylu či mezinárodními závazky, nebo porušením práva na rodinný život, může-li cizinec realizovat toto právo jiným způsobem (např. úpravou pobytu v ČR podle příslušných ustanovení zákona č. 326/1999 Sb.). Žalovaný na stranách 7-11 napadeného rozhodnutí podrobně popsal a odůvodnil, proč žalobci nelze udělit doplňkovou ochranu, opětovně se zabýval jeho tvrzenými rodinnými důvody a tvrzeným úmyslem realizovat svá otcovská práva. Dospěl přitom k závěru, že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zejména pak s Úmluvou o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.  Žalovaný konstatoval a citoval i relevantní rozhodnutí NSS k této problematice. Se závěry žalovaného a podrobným  odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130: „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč Pokračování                                                                                              32Az 7/2012 -11-   jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil“.       Krajský soud uzavírá, že neshledal  vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnut, dle jeho názoru bylo  rozhodnutí vydáno  v souladu  se zákonem, a proto  žalobu jako nedůvodnou  zamítl ( § 78 odst. 7 s. ř. s.).      O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.    Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Hradci Králové dne  30. ledna  2013                             JUDr.  Ivona Šubrtová, v. r.                                                                                                            samosoudkyně