Žalovaný, občan jiného členského státu Evropské unie, který si jako spotřebitel sjednal službu zcela mimo stát svého obvyklého pobytu (smlouvu o zřízení osobního účtu) může být žalován podle článku 5 odst. 1 písm. b) odrážky 2 Nařízení Brusel I. na území České republiky, tedy ve státě, kde byla služba poskytnuta.

47Co 198/2013 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Kroftové, soudců Mgr. Tomáše Liskovského a JUDr. Romany Novákové ve věci žalobce JUSTRINON MANAGEMENT s.r.o. se sídlem Brno – střed, Trnitá, Mlýnská č. 326/13, IČ 292 16 842, zastoupeného JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova č. 34, proti žalovanému MK, nar. xxx, bytem xxx, Slovenská republika, o zaplacení částky 1.951,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. března 2013, č. j. 8C 106/2012-44, t a k t o : Usnesení okresního soudu s e m ě n í tak, že nepříslušnost okresního soudu k projednání a rozhodnutí věci se neprohlašuje a řízení se nezastavuje. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným usnesením pod výrokem I rozhodl o své nepříslušnosti k projednání věci, pod výrokem II řízení zastavil, pod výrokem III nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a pod výrokem IV rozhodl o nevrácení soudního poplatku žalobci. Výrok odůvodnil tím, že žalobce se domáhal po žalovaném úhrady finančních prostředků z nepovoleného debetního zůstatku na sporožirovém účtu, když tento účet byl založen Českou spořitelnou, a.s., dle smlouvy ze dne 27. 7. 2010. Žalovaný finanční prostředky z účtu čerpal i prostřednictvím platební karty (viz výpisy z účtu za září 2010, říjen 2010). Okresní soud zjistil, že žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, kde je hlášen k trvalému pobytu. Právě na tuto adresu se měl žalovaný, dle zjištění městské policie, odstěhovat k 3. 10. 2010 z adresy, kterou jako bydliště žalovaného uvedl žalobce v žalobě. Protože tak jde o věc s mezinárodním prvkem, okresní soud ji posuzoval podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“ nebo „Nařízení Brusel I.“). S ohledem na výše uvedené, okresní soud, se podle čl. 15 odst. 1 písm. c/ Nařízení, neshledal příslušným k projednání věci (žalovaný mohl čerpat úvěr prostřednictvím platební karty i na Slovensku). Řízení tak bylo pro neodstranitelnou překážku zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce proti usnesení podal do všech výrokům odvolání a navrhl zrušení usnesení s tím, že je dána pravomoc českého soudu. Podle žalobce okresní soud na věc nesprávně aplikoval ustanovení Nařízení a mj. odkázal na podobné rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2013, sp. zn. 32Cdo 1318/2011, s tím, že místem plnění je sídlo pobočky právního předchůdce žalobce, kde byla uzavřena smlouva o osobním účtu. Žalovaný ve smlouvě o účtu uvedl jako adresu trvalého pobytu xxx, Slovenská republika. Současně ale žalovaný sám výslovně požádal, aby mu všechny písemnosti týkající se účtu byly zasílány na adresu xxx HB. Jiné adresy žalovaného nebyly žalobci známy. Okresní soud nesprávně posoudil smlouvu mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce o osobním účtu jako smlouvu spotřebitelskou podle čl. 15 odst. 1 písm. c/ Nařízení. V konkrétní věci je nutno aplikovat na smlouvu o osobním účtu podle čl. 5 odst. 1 Nařízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a je přípustné (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud shledal odvolání jako důvodné. Okresní soud se správně v rámci zkoumání podmínek řízení zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Rovněž správně zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat Nařízení. Mezinárodní prvek je v konkrétní věci dán tím, že má každý z účastníků bydliště, resp. sídlo, v jiném členském státě EU. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že je splněna podmínka teritoriální působnosti nařízení, když má být Nařízení Brusel I. aplikováno v členských státech Evropské unie (Česká republika a Slovenská republika), ve kterých je lze aplikovat. A rovněž tak je splněna podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen (14. 9. 2012) poté, co nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech v platnost dnem 1. 5. 2004, kdy se Česká republika i Slovenská republika staly členem Evropské unie (srov. čl. 66 odst. 1). Neposledně je splněna i podmínka věcné působnosti nařízení, neboť jde o spor ze smlouvy o osobním účtu, která je typickým civilním kontraktem. V konkrétním případě odvolací soud, stejně jako okresní soud, zjistil, že v době zahájení soudního řízení měl žalovaný bydliště, tj. místo, kde se zdržoval s úmyslem zdržovat se zde trvale (viz např. rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 30Cdo 444/2004), na území Slovenské republiky – členského státu Evropské unie. Žalovaný se do 3. 10. 2010 přechodně zdržoval v České republice na adrese ubytovny v HB, xxx. Soudní písemnosti mu byly doručovány a vráceny byly okresnímu soudu s poznámkou pošty, že žalovaný se ze shora uvedené adresy odstěhoval. Odvolací soud je toho názoru, že adresu tzv. přechodného pobytu již vzhledem k jeho charakteru, i výše uvedenému rozhodnutí, je třeba důsledně odlišovat od pojmu bydliště popsaném výše. Pravidla pro určení příslušnosti soudu jsou v Nařízení hierarchicky uspořádána. Z pohledu interpretačního je základním pravidlem obecná příslušnost soudů státu, v němž má žalovaný bydliště podle čl. 2 Nařízení. Z pohledu aplikačního předurčuje způsob, jakým soudce národního soudu přezkoumává v řízení s mezinárodním prvkem svoji příslušnost (pravomoc). Z úřední povinnosti okresní soud zřejmě zkoumal, zda není dána jeho tzv. výlučná příslušnost podle čl. 22 Nařízení. Z obsahu spisu je zřejmé, že se nejedná o žádný z vyjmenovaných případů v tomto článku. Za situace, kdy nebyl žalovaný v zahájeném soudním řízení činný a nepodal tedy ani námitku nedostatku mezinárodní či místní příslušnosti a neúčastnil se řízení, nebyla tak založena příslušnost podle čl. 24 Nařízení, nezbylo okresnímu soudu než přistoupit k přezkumu svojí příslušnosti. V hierarchické struktuře pravidel obsažených v Nařízení následuje tzv. obligatorní příslušnost soudu ve věcech pojistných, spotřebitelských smluv a věcech individuálních pracovních smluv (čl. 8–21 Nařízení). Jde-li o tyto věci vyjmenované v oddílech 3, 4 a 5 kapitoly II Nařízení, jsou příslušné soudy k projednání a rozhodnutí věci tam uvedené. Výjimkou je příslušnost založená podle dříve popsaného čl. 24, druhou pak výslovná volba soudu v souladu s články 13, 17, 21, resp. čl. 23 Nařízení, kterou ale v konkrétním případě smluvní strany neprovedly. Dále je v řadě při určení příslušnosti soudu tzv. obecná příslušnost podle čl. 2 Nařízení jako základní pravidlo, tj. příslušnost soudu státu, v němž má žalovaná bydliště. Nakonec následuje tzv. příslušnost na výběr daná (zvláštní či alternativní) podle čl. 5–7 Nařízení. Tzv. zbytková příslušnost podle čl. 4 Nařízení se v konkrétním případě neuplatní, protože žalovaný má bydliště ve státě, který je členem Evropské unie. Jak bylo již shora uvedeno, okresní soud uzavřel, že žalovaný mohl čerpat finanční prostředky z účtu i na Slovensku a podle čl. 15 odst. 1 písm. c/ Nařízení není nepříslušný k projednání věci. Žalobce má naopak za to, že měl příslušnost na výběr danou podle čl. 5 odst. 1 Nařízení (místem splnění závazku žalovaným je při poskytování služeb žalobcem místo členského státu, kde byly služby poskytovány - ČR). Základní otázkou je tedy, zda je konkrétní smlouva tzv. spotřebitelskou a žalovaný jako spotřebitel, a tudíž jako slabší strana, by měl být chráněn pravidly pro určení příslušnosti soudu, která jsou pro ni příznivější než obecná pravidla. Této ochraně pak odpovídá pravidlo obsažené v čl. 2 Nařízení. Obecně pak platí, že z aplikace na konkrétní věc jsou pak vyloučena zejména pravidla na výběr daná podle čl. 5 a 6 Nařízení. Nerespektováním pravidel obligatorní příslušnosti u spotřebitelských smluv je pak důvodem pro neuznání rozhodnutí podle čl. 35 odst. 1 Nařízení. Odvolací soud ze smlouvy uzavřené dne 27. 7. 2010 zjistil, že právní předchůdce žalobce se zavázal poskytovat žalovanému služby o zřízení a vedení osobního účtu v českých korunách. Ze smlouvy je zřejmé, že banka poskytla žalovanému své služby jako fyzické osobě – nepodnikateli. Smlouva byla uzavřena v České republice, na pobočce České spořitelny, a.s., v Havlíčkově Brodě. Z právě popsaného je tedy zcela zřejmé, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu jako spotřebitel, neboť je osobou fyzickou a nabízené služby žalobce nepožadoval pro své profesní či podnikatelské účely. Neexistuje jednotný pojem mezinárodní spotřebitelské smlouvy. Jednotlivé státy a dokonce i smlouvy uzavřené mezi státy Společenství definují pojem spotřebitelské smlouvy odlišně. Proto je u každé normy nutné zkoumat, zda smlouva, kterou objektivně uzavřela osoba v postavení spotřebitele, splňuje požadavky kladené na spotřebitelskou smlouvu dle konkrétní normy. Znamená to, že i když je fyzická osoba objektivně spotřebitelem, nemusí spadat do aplikačního rozsahu mezinárodních smluv, směrnic či nařízení a splňovat podmínky pro zajištění ochrany, kterou tyto normy nabízejí. Práva spotřebitele nejsou řešena jen na úrovni kolizního práva, ale i přímo úpravou ve směrnicích. Spotřebitelským smlouvám je věnován čl. 15 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Podobně jako i u Římské úmluvy se ochranná ustanovení bruselského nařízení použijí jen tehdy, pokud spotřebitelská smlouva splňuje požadavky dle čl. 15 bruselského nařízení. Tyto podmínky se liší od podmínek požadovaných Římskou úmluvou. Určit mezinárodní pravomoc soudů dle Bruselského nařízení lze jen tehdy, má-li žalovaný domicil na území členského státu. V čl. 15 je tato podmínka připomenuta odkazem na čl. 4. Pojem spotřebitelské smlouvy je v rámci Bruselského nařízení definován autonomně, tedy odlišně od definice pojaté do Římské úmluvy. Pojmy použité v čl. 15 an. je potřeba vykládat autonomně ve smyslu evropského práva, bez ohledu na jejich národní definice. Obdobně jako u Římské úmluvy se i zde musí jednat o smlouvu uzavřenou za soukromým účelem (nikoli obchodní či profesní). Sleduje-li smlouva současně soukromé i obchodní účely, bude za spotřebitelskou považována jen tehdy, pokud soukromý účel převažuje. Privilegován by měl být jen konečný spotřebitel, který uzavřel jeden za tří vyjmenovaných typů smluv, a stane se posléze osobně stranou sporu. Článek 15 Nařízení odkazuje v úvodu na čl. 4 s tím, že tento článek není na své aplikaci jakkoli dotčen. Žalovaná osoba by tedy měla mít domicil na území členského státu, kde ji hodláme žalovat, jinak nelze použít ustanovení Bruselského nařízení a musela by se příslušnost soudů tohoto státu určit dle jeho národních norem. Předpokládá se zde tedy dostatečně úzký vztah k území dotčeného členského státu. Nepodstatné je místo uzavření smlouvy (přijetí nabídky či odeslání akceptace). Pro určení místa, kde bude možno vznést žalobu proti spotřebiteli, je rozhodující domicil spotřebitele v okamžiku vznesení žaloby – tedy nikoli v okamžiku uzavření smlouvy. Okamžik uzavření smlouvy je rozhodný pro určení hmotného práva – pro použití kolizních norem Římské úmluvy. S odkazem na vše shora popsané proto odvolací soud uzavřel, že v konkrétním případě si žalovaný jako spotřebitel sjednal službu zcela mimo stát svého obvyklého pobytu a konkrétní smlouva vykazuje mnohem užší spojení se státem sídla žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Žalovaný byl sám aktivně činný při sjednání závazkového vztahu, čímž se stal tzv. aktivním spotřebitelem, kterého právní úprava obsažená v čl. 15 odst. 1 písm. c/, čl. 16 odst. 2 Nařízení nechrání. Odvolací soud má stejně jako odvolatel za to, že na konkrétní věc nelze nahlížet stejným zorným úhlem jako na věc dříve projednávanou u zdejšího soudu pod sp. zn. 38Co 70/2008. V právě uvedené věci odvolací soud uzavřel, že žalovaný jako spotřebitel mohl využívat služeb banky podle uzavřené smlouvy i v místě svého bydliště, tedy ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska prostřednictvím počítače či mobilního telefonu. V tomto směru se tedy činnost banky při naplňování uzavřené smlouvy s žalovaným ve své podstatě zaměřovala i na území členského státu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V konkrétní věci má ale odvolací soud za to, že činnost právního předchůdce žalobce se ve své podstatě nezaměřovala i na území Slovenské republiky. Z ničeho právě popsaná skutečnost nevyplývá. V současné době je zcela běžné, že majitel osobního (běžného, kontokorentního apod.) účtu je současně majitelem platební karty k tomuto účtu. Majitel platební karty pak může využívat k výběrům finančních prostředků a zatěžování svého účtu i případným debetním zůstatkem jakékoliv bankovní terminály minimálně v celé Evropě, včetně např. terminálů umístěných v prodejnách apod. K povaze poskytnutí úvěru ve smyslu Nařízení se již dříve vyjádřil Nejvyšší soud ČR (sp. zn. 32 Cdo 1318/2011). Nejvyšší soud mj. uvedl, že z článku 15 odst. 1 Nařízení je zřejmé, že toto ustanovení dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky podle písm. a/, jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí podle písmena b/. Pod písmeno b/ tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2935 s.). Příslušnost soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi nemůže být založená ani podle písmene c/ článku 15, když žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má žalovaná bydliště. Nelze-li aplikovat pro spotřebitele příznivější zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, je na místě použít úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v článku 5 Nařízení, konkrétně v odstavci 1 písm. b/, pod druhou odrážkou, upravující poskytování služeb. Výkladem pojmu služba ve smyslu Nařízení se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C-533/07, v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou též poskytnutí úvěru (srov. rozhodnutí ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C-222/95), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. S odkazem na vše shora popsané proto právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti okresním soudem není správné. Z článku 5 odst. 1 (oddílu 2 o zvláštní příslušnosti) Nařízení vyplývá, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována a/ pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b/ pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, c/ nepoužije-li se písmeno b/, použije se písmeno a/. Žalovaný tedy v konkrétním případě může být žalován podle článku 5 odst. 1 písm. b/ odrážka 2 Nařízení na území České republiky (kde byla služba poskytnuta) a odvolací soud proto odvoláním napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. per analogiam). O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem nebylo rozhodováno, protože řízení se nekončí a rozhodne o nich soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Hradci Králové dne 12. července 2013 předsedkyně senátu