52A 70/2012-22                                                                   ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem  v právní věci žalobce: L. X., t.č. umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Policie České republiky, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 20.11.2012, č.j. CPR-13587/ČJ-2012-9CPR-V237,    t a k t o:   I. Žaloba    s e    z a m í t á.   II. Žalobce  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.     O d ů v o d n ě n í:    Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Policie České republiky (dále jen „PČR“), Ředitelství služby cizinecké police ze dne 20.11.2012, č. j. CPR-13587/ČJ-2012-9CPR-V237, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí PČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 10.10.2012, č. j. KRPE-66539-56/ČJ-2012- pokračování     -2-     52A 70/2012     170022-SV, kterým bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), uloženo správní vyhoštění a byla jím stanovena doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, v délce 5 (pěti) let, neboť žalobce jako cizinec opakovaně porušuje právní předpis a maří výkon správního rozhodnutí.    Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce v celém rozsahu žalobou ze dne 01.12.2012, která byla krajskému soudu doručena dne 13.12.2012. V ní uvedl žalobce celkem tři následující žalobní body:    Bod 1: žalobce namítl porušení ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „.s. ř.“), podle kterého je povinností správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve spojení s § 119a odst. 2 ZPC. Konkrétně žalovaný nesprávně posoudil otázku možnosti vycestování účastníka do země původu, neboť svůj závěr opřel pouze o stanovisko Ministerstva vnitra ČR a jiné poklady nevyužil. Povinností správního orgánu však je vyhledat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce, to však žalovaný neudělal. V tomto směru je tak rozhodnutí nepřezkoumatelné,  Zároveň se žalovaný nevypořádal s námitkou žalobce vznesenou v odvolání o tom, že nebyl o výsledku původního řízení informován. Vyjádřil nesouhlas s tím, jak se s touto námitkou vyrovnal žalovaný (že je věcí žalobce jako účastníka řízení, jaký způsob vystupování ve správním řízení si zvolí), když žalobce neznající český jazyk je v řízení oslabenou stranou, a tedy by měla žalovaného stíhat povinnost náležitého postupu a vyvinutí maximálního úsilí o zajištění řádného průběhu řízení.    Bod 2: žalobce namítl porušení ust. § 2 odst. 3 s. ř., podle kterého správní orgán šetří práv nabytých v dobré víře a může zasahovat do těchto práv je za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu, ve spojení s § 119 odst. 1 písm. b) a c) ZPC. Konkrétně má žalobce uložení správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) a c) ZPC za zcela nepřiměřené, když žalovaný nezohlednil skutečnosti týkající se rodinného života žalobce na území. Žalovaný potvrdil správní vyhoštění se zákazem vstupu na území v nejvyšší množné hranici (pěti let). To je však možné, pouze porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis. Žalobce však právní předpis porušil pouze jednou, když se mu nepodařilo ve lhůtě vycestovat z území ČR. Jiného porušení právních předpisů se nedopustil, proto nebyly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 ZPC.    Bod 3: žalobce porušil ust. § 179 odst. 1 ZPC, podle kterého vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalobce trpí cukrovkou a v zemi, do které by byl vyhoštěn, mu nemůže být poskytnuta náležitá péče. V důsledku neléčené cukrovky přitom mohou u účastníka nastat vážné zdravotní komplikace, případně může být ohrožen i na životě. V případě jeho vycestování by tak došlo k porušení práva na živost ve smyslu čl. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.       pokračování     -3-     52A 70/2012      K žalobě se vyjádřil žalovaný přípisem ze dne 08.01.2013. V něm nejprve zrekapituloval obsah žaloby a poté se vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům, a to tak, že veskrze odkázal na žalované rozhodnutí. K žalobnímu bodu 1 uvedl, že žalobce sice obecně vyjádřil nesouhlas s vydaným závazným stanoviskem Ministerstva vnitra, nešlo však o odvolání ve smyslu § 149 odst. 4 s. ř. , nebyla namítána konkrétní nesprávnost závěrů zde uvedených, a proto žalovaný posoudil argumentaci žalobce v odvolacím řízení jako samostatné odvolací námitky, přičemž dospělo k závěru, že nejde o námitky důvodné.    Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený  v § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí  (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, čj. 2Ads 33/2003-78). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87 ). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84 dále judikoval, že krajský soud je oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s. ř. s., tj.  ex officio,  v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude  předmětem žalobních námitek.  Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny   pokračování     -4-     52A 70/2012     základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce  tuto námitku v žalobě  vůbec neuplatnil (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č.j. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).    Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75  odst. 2).    Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce v žalobě uplatnil zcela totožné žalobní body, které uplatnil jako námitky v odvolání. V této souvislosti proto soud uvádí následující:  Pro zhodnocení zákonnosti žalovaného rozhodnutí je podstatné, jakým způsobem se s těmito námitkami vypořádal žalovaný správní orgán. Soud ve správním soudnictví by se totiž v takovém případě nemohl vyjadřovat k námitce, kterou uplatnil žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně takovým způsobem, že by nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud není další třetí instancí ve správním řízení. V případně drobných odchylek, tj. jestliže krajský soud se zcela neztotožní s tím, jak se odvolací orgán vypořádal s odvolacími námitkami, může pouze korigovat právní názor, o který se opírá žalované rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8Afs 51/2007-87). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným způsobem námitku v odvolání, tak i v žalobě, v takovém případě nemůže soud ve správním soudnictví zcela změnit právní názor odvolacího správního orgánu, tedy uvést k uvedené odvolací námitce jiný právní názor, než žalovaný v napadeném rozhodnutí, protože by se jednalo o změnu právního názoru odvolacího orgánu. Podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.10.1999, sp.zn. IV. ÚS 279/99). Proto krajský soud se musel v dané věci zaměřit v případě výše zmíněných totožných odvolacích námitek s námitkami uvedenými v žalobních bodech pouze na to, zda se s nimi žalovaný vypořádal tak, že jeho rozhodnutí je přezkoumatelné, tj. je srozumitelné a obsahuje dostatek důvodů rozhodnutí, čili netrpí vadou uvedenou v ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V případě takové vady by totiž musel soud, jak již výše bylo uvedeno, zrušit bez žalobní námitky, tedy ex officio, žalované rozhodnutí.    Ad 1: dle žalobce žalovaný ve správním řízení při posuzování otázky možnosti vycestování účastníka do země původu vycházel pouze ze stanoviska Ministerstva vnitra, což je však nedostatečné, neboť je povinen ve správním  řízení zjistit všechny rozhodné skutečnosti, tedy svědčící jak ve prospěch tak v neprospěch žalobce. Takto žalovaný nepostupoval, čímž porušil ust. § 3 s. ř. ve spojení s § 119a odst. 2 ZPC. pokračování     -5-     52A 70/2012      Dle § 120a odst. 1 ZPC policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu a cizinec výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.    Dle § 149 odst. 1 s. ř. závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení (ve smyslu § 67 odst. 1 s. ř. , pozn. soudu) a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.    Proti obsahu závazného stanoviska žalobce v žalobě žádné žalobní body nevznesl, soud proto nebyl povinen dle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumávat jeho zákonnost. Stejně tak ani v odvolání žalobce neuvedl konkrétní námitky proti závaznému stanovisku. Uvedl pouze, že při rozhodování, zda jsou dány překážky vycestování, se opřel pouze o stanovisko Ministerstva vnitra. Při převzetí závazného stanoviska žalobce do něj písemně uvedl pouze obecné tvrzení, že s tímto usnesením nesouhlasí (viz správní spis).  Jelikož tedy žalobce nevznesl žádné námitky proti závaznému stanovisku, zabýval se soud pouze tím, zda žalovaný postupoval správně, pokud vycházel pouze z tohoto stanoviska. Svůj postup zdůvodnil žalovaný ve svém rozhodnutí. Uvedl, že zákonem č. 165/2006 Sb. byla čl. V provedena změna ustanovení § 120a ZPC, kterou byla působnost policie při rozhodování o tom, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (nově „zda je vycestování cizince možné“), přesunuta na Ministerstvo vnitra ČR. Důvodem byla nezbytnost aplikace Úmluvy proti mučení a jinému nelidskému zacházení nebo trestání (vyhlášena pod č. 143/1988 Sb.), v jejímž důsledku (kvůli potřebě eliminace policejního násilí v jakékoli formě) byl určen nezávislý subjekt disponující nejen dostatkem informací k nestrannému posouzení, zda je vycestování cizince možné, ale liberačním nástrojem ke znemožnění realizace správního vyhoštění. Bylo proto rozhodnuto, že stran posouzení, zda je vycestování cizince možné, bude Ministerstvo vnitra rozhodovat formou závazného stanoviska ve smyslu ust. § 149 s. ř.  Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, může být závazné stanovisko jedním z mnoha jiných podkladů pro vydání rozhodnutí, avšak jde o podklad, který je pro správní orgán závazný – jak říká s. ř., jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Jestliže tedy byla pravomoc k vydání závazného stanoviska zákonem dána Ministerstvu vnitra, nemůže si správní orgán sám učinit odlišný názor, a to i kdyby měl k dispozici další jiné podklady ve správním spise, nýbrž je závazným stanoviskem povinen se řídit – nevztahuje se na něj zásada volného hodnocení podkladů obsažená v § 50 odst. 4 s. ř. Nehledě na to, že samotné závazné stanovisko je vydáváno na základě podkladů uložených ve správních spise. Ani pro závazné stanovisko však neplatí zásada absolutní neměnnosti - ust. § 149 s. ř. stanoví postup pro případ, že by účastník řízení se závazným stanoviskem nesouhlasil a bylo by podáno odvolání směřující proti závaznému stanovisku. V takovém případě pak lze závazné stanovisko přezkoumat, předpokladem je však aktivita žalobce, který však v konkrétním případě námitky proti uvedenému stanovisku nevznesl, pouze obecně vyjádřil nesouhlas.  Jelikož co do posouzení otázky možnosti vycestování účastníka do země původu je zákonem určen postup správního orgánu, spočívající v povinnosti vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra, jehož obsah je dle § 149 s. ř. závazný pro výrokovou část     pokračování     -6-     52A 70/2012     rozhodnutí, postupoval správní orgán I. stupně a stejně tak i žalovaný v souladu s právními předpisy a námitku žalobce tak soud musel zamítnout jako nedůvodnou.    Zároveň zde žalobce vznesl námitku, že nebyl informován o výsledku předchozích řízení, a uvedl nesouhlas nad způsobem, jakým se žalovaný s touto námitkou vypořádal v odvolání. Na str. 4 žalovaného rozhodnutí žalovaný jednak shledal námitku (byla shodně vznesena v odvolání) neurčitou, neboť žalobce neuvedl, která předchozí řízení, o jejichž výsledku se neměl dozvědět, měl na mysli, přesto však poměrně podrobně popsal, že pokud měl na mysli řízení vedené pod č. j. CPR-11808/ČJ-2011-004025-SV, zde mu bylo rozhodnutí ve věci samé oznámeno dne 12.12.2011 za přítomnosti řádně ustanoveného tlumočníka, a v návazném odvolacím řízení vedeném pod č. j. MV-11253-7/OAM-2012 byl žalobce neznámého pobytu, a proto mu byl ustanoven opatrovník – organizace IOM, jejímž prostřednictvím bylo žalovanému rozhodnutí oznámeno. Žalovaný uvedl názor, že je na cizinci, aby se sám zajímal o stav vedeného řízení. S tím však žalovaný nesouhlasí, dle jeho názoru by mělo být zohledněno, že je cizincem, nezná český jazyk, a proto by měl žalovaný postupovat náležitě pečlivě.    K tomuto soud uvádí, že tato se námitka se týká zcela jiného řízení, než které je předmětem přezkumu v tomto soudním řízení. Je tedy zcela nedůvodná. Nad rámec soudního rozhodnutí se o ní tedy soud může pouze vyjádřit tak, že žalobce zřejmě špatně pochopil odůvodnění dané námitky v žalovaném rozhodnutí. Žalovaný neuvedl, že je zcela věcí žalobce, jaký postup si zvolí v situaci, kdy mu byl ustanoven zástupce, neovládá český jazyk a neorientuje se v českém prostředí. Naopak smyslem jeho odůvodnění bylo, že žalobce ve svém vlastním zájmu, pokud ví, že probíhá řízení o jeho vyhoštění, o kterém ví (neboť prvostupňové rozhodnutí mu bylo oznámeni za přítomnosti tlumočníka), má se zajímat aktivně o stav probíhajícího řízení. Namísto toho byl žalobce neznámého pobytu, a proto mu byl ustanoven v řízení opatrovník. Tuto námitku tedy neshledal soud důvodnou.    Ad 2: žalobce jednak obecně uvedl, že žalovaný nezohlednil skutečnosti týkající se jeho rodinného života, a jednak nebyly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění se zákazem vstupu na území v nejvyšší možné hranici, tj. po dobu pěti let, neboť žalovaný porušil právní předpis pouze jednou, a to když se mu nepodařilo ve stanovené lhůtě vycestovat z území ČR. Nejedná se tedy o opakované porušení právních předpisů, jak tvrdí žalovaný.    Námitky týkající se zohlednění skutečností z rodinného života žalobce nebyly v odvolání uvedeny. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že na rodinný život byl žalobce v průběhu řízení řádně dotazován, cizinec však popřel, že by měl v ČR či jinde v EU své rodinné příslušníky, popřel i případné soužití s kýmkoli ve společné domácnosti.  Ze správního spisu, konkrétně z vyjádření žalobce uvedeném v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14.08.2012, č.j. KRPE-66539-17/ČJ-2012-170022-SV, vyplynulo, že žalobce k otázkám správního orgánu uvedl, že nemá na území ČR ani v jiném státě Evropské unie dlouhodobě nebo trvale žijící rodinné příslušníky ani příbuzné, není příbuzný občana Evropské unie, nemá rodinné vazby a zázemí na území ČR a nežije s nikým na území ČR ve společné domácnosti.     pokračování     -7-     52A 70/2012      Tuto námitku soud neshledal způsobilou být odpovídajícím žalobním bodem, jak má na mysli ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobní body musí obsahovat individualizovaná skutková tvrzení doprovázená konkrétní právní argumentací, přičemž líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věci určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností, jednoznačně odlišitelným popisem. V rámci uvedené dispoziční zásady totiž je žalobce povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž  je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti, přičemž právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud by žalobce odkazoval pouze na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž se musí jednat o odkazu na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005, čj. 2Azs 92/2005-58). Zde však žalobce uvedl pouze obecné tvrzení o tom, že žalovaný nezohlednil skutečnosti týkající se jeho rodinného života. S tím se žalovaný dostatečně vypořádal v žalovaném rozhodnutí a jeho odůvodnění je v souladu s obsahem správního spisu. Proto soud tuto námitku zamítl jako nedůvodnou.    Dále žalobce namítl, že nebyly splněny předpoklady pro uložení nejvyšší možné hranice zákazu vstupu žalobce na území po realizaci správního vyhoštění. Žalobce nesouhlasil s tím, že by opakovaně porušil právní předpisy. Je si vědom pouze jednoho porušení, a to když se mu nepodařilo ve stanovené lhůtě vycestovat z území ČR.  S tím se však žalovaný vypořádal na str. 3-4 žalovaného rozhodnutí. V aktuálním případě žalobce porušil právní předpisy tím, že v období od 09.07.2012 do 14.08.2012 pobýval neoprávněně na území ČR, neboť nedisponoval platným vízem ani oprávněním k pobytu. Toto jednání u něj bylo prokázáno také v období od 19.07.2001 do 10.12.2002, za které mu bylo rozhodnutím č. j. SCPP-1-2946/PH-OPK3-2002 ze dne 10.12.2002 uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti 3 roky, a v období od 08.09.2008 do 14.11.2011, za které mu bylo rozhodnutím č. j. CPR-11808/ČJ-2011-004025-SV ze dne 12.12.2011 uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 3 roky. Zároveň žalobce svým pobytem na území ČR v období od 09.07.2012 do 14.08.2012 mařil výkon výše zmíněného správního rozhodnutí ze dne 12.12.2011, když z titulu toho rozhodnutí byl povinen vycestovat z území ČR do 08.07.2012. Vyhoštění nařízené rozhodnutím vydaným ve správním řízení, které je přezkoumáváno v tomto soudním řízení, je tak již celkově třetím rozhodnutím o správním vyhoštění z důvodu porušování právních předpisů.  Rozhodnutí, na která žalovaný odkázal v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, jsou uložena ve správním spise (vzhledem k tomu, že žalovaný, ač o to byl soudem žádán, předložil pečlivě vedený správní spis, avšak bez očíslovaných listů, nemůže soud odkázat na konkrétní čísla listů správního spisu, dle sběrného archu spisu jde o pořadové číslo 13.). Konkrétně je zde uloženo rozhodnutí PČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací   pokračování     -8-     52A 70/2012     středisko cizinců Zastávka, ze dne 12.12.2011, č. j. CPR-11808/ČJ-2011-004025-SV, a také rozhrnutí Ministerstva vnitra o odvolání proti tomuto rozhodnutí ze dne 09.03.2012, č.j. MV-11253-7/OAM-2012, kterým bylo odvolání zamítnuto jako nepřípustné. Na obou rozhodnutích je otisk razítka, že byl proveden důkaz listinou dle § 53 odst. 6 z. č. 500/2004 Sb., správního řádu, a kulaté razítko PČR. Rozhodnutí ze dne 10.12.2002 se ve správním spise nenachází.    Dle § 119 odst. 1 písm. b) bod. 9 ZPC, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí.    Skutečnosti o opakovaném porušení právních předpisů žalobce, tvrzené žalovaným v žalovaném rozhodnutí, tedy byly potvrzeny správním spisem (žalobci bylo opakovaně uloženo správní vyhoštění), stejně jako tvrzení, že neoprávněným pobytem v období od 09.07.2012 do 14.08.2012 žalobce mařil správní rozhodnutí PČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 12.12.2011 a rozhodnutí o odvolání vydané Ministerstvem vnitra dne 09.03.2012. Správním spisem tedy bylo splnění podmínek pro aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. ZPC prokázáno a postup žalovaného byl shledán jako správný. Proto i tento žalobní bod soud zamítl jako nedůvodný.    Ad 3: posledním žalobním bodem bylo tvrzení žalobce o tom, že trpí cukrovkou a že v zemi, do níž by měl být vyhoštěn, mu nemůže být poskytnuta náležitá péče. Vyhoštěním tak může být ohrožen na zdraví a životě.    Dle § 179 odst. 1 ZPC vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.    Podmínkami možnosti vycestování se zabývalo Ministerstvo vnitra ve svém závazném stanovisku ze dne 16.08.2012, když neshledalo žádné důvody, pro které by vycestování cizince nebylo možné. V již zmiňovaném protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14.08.2012 (ve správním spise pořadové číslo 17) žalobce uvedl jako hlavní důvod nevycestování z území ČR jeho náboženské přesvědčení Falun Gong, které na území Čínské lidové republiky není povoleno. U žalobce sice byly nalezeny při osobní prohlídce léky vypovídající o možném diabetickém a kožním onemocnění, žalobce však ve správním řízení nikdy nezmínil, že by mu v Číně nemohla být poskytnuta odpovídající zdravotní péče. Tvrzení žalobce byla ministerstvem v závazném stanovisku označena za účelová, ministerstvo poukázalo na skutečnost, že znalosti žalobce o hnutí Falun Gong jsou povrchní, na území ČR zcela účelově měnil svoji identitu, je tedy osobou nevěrohodnou. Stejně i žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce neuvedl žádné konkrétní onemocnění, popř. stupeň   pokračování     -9-     52A 70/2012     závažnosti onemocnění – v odvolání žalobce uvedl, že má zdravotní problémy a v zemi původu mu nebude zabezpečena léčba na dostatečné úrovni. V žalobě již žalobce specifikoval své onemocnění jako cukrovku. Tvrzení žalobce se tedy ve správním řízení a v řízení před správním soudem měnilo od náboženských důvodů přes obecné tvrzení o závažném onemocnění po cukrovku, což v celkovém kontextu vzbuzuje dojem účelového tvrzení. Žalobce vskutku neuvedl, jak se jeho onemocnění projevuje, v jaké fázi se nachází, jakým způsobem se léčí a na základě čeho tvrdí, že mu v zemi, do které má být vyhoštěn, nebude poskytována odpovídající léčba. Soud se proto přiklání k názoru žalovaného o obecnosti a účelovosti tvrzení žalobce, a proto i  tento žalobní bod zamítl jako nedůvodný.    S ohledem na výše uvedené tedy soud došel k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji v souladu s § 78 odst. 8 s.ř.s. zamítl. V řízení soud rozhodl ve lhůtě 60 dnů (§ 172 odst. 7 ZPC) bez nařízení jednání, neboť žalobce výslovně projevil souhlas, aby bylo rozhodnuto bez jednání (č. l. 17 soudního spisu) a žalobce se nevyjádřil, proto se má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).    Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.     P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.  Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.  Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.  V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.  Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     V Pardubicích dne  23. ledna 2013 JUDr. Jan Dvořák v. r.       samosoudce Za správnost vyhotovení: Vladimíra Píchová