52Ad 3/2013-42           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: M. B., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 1, 128 01  Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze ze dne 19. ledna 2011 , č.j. 2010/95788-212,   t a k t o :   I. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 2.11.2010, č.j. KrÚ 651/2010/DSU a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze ze dne 19.1.2011, č.j. 2010/95788-212, se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.     O d ů v o d n ě n í :   Žalobce se včasnou žalobou domáhal v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dle ust. § 89 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 2.11.2010, č.j. KrÚ 651/2010/DSU, jímž byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 2.12.2009 o obnovu správního řízení ve věci povinnosti vrácení přeplatku dávky „příspěvek na živobytí“, ukončeného rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 4.11.2009, č.j. KrÚ 51483/2009. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem:   Žalobce vyslovil nesouhlas s částí rozhodnutí žalovaného, podle kterého „žádný z těchto důvodů splněn nebyl, proto nemohlo být návrhu vyhověno. S námitkou navrhovatele, že krajský úřad se v napadeném rozhodnutí nevyrovnal s jedním z podkladů pro rozhodnutí (kopie daňového přiznání) lze souhlasit, nicméně se jedná o vadu se kterou je možno se vypořádat a sama o sobě nezakládá důvod k obnově řízení.“ K tomu uvedl, že daňové přiznání je oficiální úřední dokument a jednalo se o klíčový důkaz, přičemž se jedná o důkaz, který se ukázal nepravdivým, a kterému je povinen správní orgán vyhovět a řízení obnovit (§ 100 odst. 1 správního řádu). Dále nesouhlasil žalobce s názorem žalovaného, uvedeným v žalovaném rozhodnutí o tom, že rekapitulace průběhu řízení, popsaná v napadeném rozhodnutí, dokazuje znalost spisové dokumentace, přičemž podle názoru žalobce spis není řádně veden a neobsahuje soupisku obsažených dokumentů a důkazů. Rekapitulace nejmenuje jednotlivé použité dokumenty, resp. důkazy a nelze tedy vyloučit, že ve spisu chybí, již v minulosti se stalo, že městský úřad důkazy před odvolacím orgánem v jiném řízení žalobce zatajil, byla umožněna manipulace správních řízení a přinejmenším „s tichým souhlasem těchto orgánů“. Dále žalobce namítl, že se jedná o nezávislá rozhodnutí orgánů různého stupně pouze z formálního hlediska. Žalobce uvedl, že: „vím, že úřednice MěÚ věc od počátku konzultovaly a postupovaly přesně podle pokynů úředníků Krajského úřadu. PhDr. M. M. byl v oněch letech zodpovědný za sociální péči na Krajském úřadě, teprve od září 2010 vede stejný obor na MPSV. Jediná osoba vystupuje v rozhodování orgánů všech stupňů. Jinak řečeno, doktor M. rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím svých kolegů, a částečně i proti svým vlastním rozhodnutím, neboť externě s krajským úřadem spolupracuje stále. Za pozornost možná stojí, že pro podjatost se nevyloučil PhDr. M., ale po několika měsících hádek všechny úřednice Městského úřadu v Moravské Třebové. Což lze vyložit i tak, že zde byl vyvíjen nátlak za účelem řízení zmanipulovat, a tento byl neúnosný právě zde, a proto úředníci odmítli „špinavou práci“ za nadřízené dělat. Zde je nutné zmínit, že podivné praktiky správního orgánu i MPSV dlouhodobě kritizuji, což jsou skutečnosti stěžovatele zastrašit nebo aspoň „zaměstnat“.“ Žalobce konečně uvedl, že dosazením 497 Kč za příjem žalobce nemůže vyjít přeplatek na dávkách 7.922 Kč a neobnovením řízení a nepřepočítáním přeplatku vznikne žalobci škoda. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí včetně rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 2.11.2010 zrušil.   Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že důvodem odvolání bylo tvrzení žalobce, že přeplatek je stanoven nesprávně. K odvolání žalobce přiložil kopie daňových přiznání za roky 2008 a 2009. Obnova řízení nebyla povolena z důvodu, že nebyly splněny podmínky k jejímu povolení podle § 100 odst. 1 správního řádu, když žalobce neuvedl takové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být uplatněny v původním řízení a stejně tak žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a nebyly splněny další podmínky k povolení obnovy podle § 100 odst. 1 správního řádu.    Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona.  Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený  v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí  (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada  brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov.např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, č.j. 2Ads 33/2003-78 a zejména usnesení rozšířeného senátu NSS  ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87, v bezpečnostním řízení týkajícího se utajovaných informací-srov. rozsudek NSS ze dne 25.11.2011, č.j. 7 As 31/2011-101). Rozšířený senát NSS  v usnesení ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84, dále judikoval, že krajský soud je oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj.  ex officio,  v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude  předmětem žalobních námitek.  Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce  tuto námitku v žalobě  vůbec neuplatnil (podle rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008, č.j. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení).   V řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. s. ř. s. dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:   Ze správního spisu vyplývá, že Městský úřad Moravská Třebová dne 27.7.2009 vydal pod č.j. 11292/2009/MTR rozhodnutí, kterým rozhodl o povinnosti žalobce vrátit přeplatek dávky „příspěvek na živobytí“ ve výši 7.922 Kč, protože žalobce měl v období leden 2008 až květen 2009 příjmy z výdělečné činnosti, které v zákonné lhůtě nenahlásil. Městský úřad v odůvodnění uvedl výčet těchto příjmů a reakci žalobce jako odvolatele z ústního jednání, že se nejedná o příjem, ale o obrat z několika činností, které vykonává, jehož výsledkem je vyrovnaný rozpočet. Proti tomuto rozhodnutí městského úřadu podal žalobce odvolání, v němž mimo jiné argumentoval, že jeho příjmy nebyly započteny podle § 8 zákona o životním a existenčním minimu, tj. nebyly započteny jako příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti. Krajský úřad Pardubického kraje rozhodnutím ze dne 2.11.2009, č.j. KrÚ 51483/2009 zamítl a zmíněné rozhodnutí Městského úřadu Moravská Třebová potvrdil, když dospěl k závěru, že žalobce v průběhu pobírání žádosti o uvedený příspěvek nedoložil, že má příjmy z výdělečné činnosti, z podnikání, popř. příjmy z obdobné činnosti či jiné příjmy. Žalovaný dále konstatoval, že Městský úřad Moravská Třebová, jako správní orgán I. stupně zjistil z výpisu z účtu od GE Money Bank, že žalobce měl ještě další příjmy o nichž žalobce při ústním jednání dne 1.7.2009 prohlásil, že se jedná o příjmy za vytvoření křížovky. Tyto příjmy poté městský úřad započetl a vyčíslil přeplatek na dávce. Žalobce v průběhu odvolacího řízení uvedl, že část prostředků účtem procházela a stěžoval si na průběh jednání. Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu žalobce nepodal. Žalobce však dopisem ze dne 29.9.2010 požádal o obnovu řízení, ukončeného výše uvedeným rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje, ve kterém uvedl, mimo jiné, následující tvrzení:   „…Když se mi nepodařilo přimět k řádnému spočítání přeplatku městský ani krajský úřad, obrátil jsem se na profesionální účetní, paní H. H. Toto vyúčtování svých příjmů jsem jako daňové přiznání za rok 2008 a 2009 dodatečně předložil finančnímu úřadu, který k němu nemá námitky. Můj příjem za celý rok 2008 činil 497 Kč a za celý rok 2009 0 Kč. Za vytvoření těchto přiznání jsem zaplatil celkem 500 Kč. Je zjevné, že takový příjem nemohl způsobit přeplatek na dávkách ve výši 7.922 Kč, a tedy že přeplatek byl stanoven nesprávně; dle § 100a vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, …důkazy se ukázaly nepravdivými a …tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“   Z uvedeného tvrzení žalobce je tedy nepochybné, že jako základní důvod pro obnovu shora uvedeného řízení uvedl žalobce skutečnosti uvedené ve zmíněném daňovém přiznání, ze kterého podle jeho názoru vyplynulo, že vzhledem k nákladům zahrnutých v tomto daňovém přiznání nemohl mu být započítán v předchozím řízení přeplatek na dávkách ve výši 7.922 Kč, že tedy se jedná o novou skutečnost či důkaz jako důvod pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Jak zjistil soud z rozhodnutí správního orgánu I. stupně týkající se tohoto návrhu na obnovu řízení, tj. z rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 2.2.2010, č.j. KrÚ 651/2010/DSU, tak s touto skutečností, čili se skutečností vyplývajících z uvedeného daňového přiznání, resp. s tímto tvrzením o daňovém přiznání samotným, se tento správní orgán v podstatě vůbec nezabýval. Tento závěr v podstatě potvrzuje i žalovaný v rozhodnutí o odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí, když v něm přímo uvedl, že „s námitkou navrhovatele, že krajský úřad se v napadeném rozhodnutí nevyrovnal s jedním z podkladů pro rozhodnutí (kopie daňového přiznání) lze souhlasit, nicméně se jedná o vadu, se kterou je možno se vypořádat a sama o sobě nezakládá důvod k obnově řízení.“   Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení, a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu nemohl v původním řízení uplatnit, a nebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými.   V dané věci je nepochybné, že s výše uvedeným návrhem účastníka na obnovu řízení se měl již správní orgán I. stupně vypořádat tak, že měl zhodnotit z právního a skutkového hlediska jím výše zmíněný uvedený důvod obnovy, který žalobce spatřoval ve skutečnostech, uvedených ve zmíněných daňových přiznáních, která ostatně i přiložil ke zmíněnému návrhu na obnovu řízení. Pokud se tímto důvodem správní orgán I. stupně vůbec nezabýval, což ostatně potvrdil i odvolací správní orgán, tak soud ve správním soudnictví není další instancí ve správním řízení, který by tuto vadu mohl odstranit tak, že by se věcně s tímto důvodem obnovy ve svém rozsudku mohl vypořádat. Naopak, krajský soud musel konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.),  přičemž tuto vadu neodstranil ani odvolací správní orgán, když ten naopak existenci této vady tvrdil, když sám konstatoval, že „krajský úřad se v napadeném rozhodnutí nevyrovnal s jedním z podkladů pro rozhodnutí (kopie daňového přiznání) lze souhlasit, nicméně se jedná o vadu, se kterou je možnost se vypořádat a sama o sobě nezakládá důvod k obnově řízení.“ Odvolací správní orgán konstatoval, že se jedná o vadu, se kterou je možno se vypořádat, avšak sám se s ní nijak nevypořádal, jen obecně konstatoval, že nezakládá důvod k obnově řízení, avšak neuvedl, z jakých konkrétních právní či skutkových hledisek tato vada nezakládá důvod k obnově řízení (resp. žalobcem uvedený důvod pro obnovu řízení nezakládá důvod k obnově řízení). Z tohoto důvodu i rozhodnutí žalovaného trpí vadou zahrnující nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), když žalovaný žádným způsobem nenapravil zmíněné pochybení správního orgánu I. stupně, naopak je pouze potvrdil a jen obecně konstatoval, že tato vada nezakládá důvod k obnově řízení, aniž uvedl konkrétní argumentaci k tomuto svému závěru. Proto musel soud jak rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak i rozhodnutí žalovaného zrušit pro uvedenou vadu, tj. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a), § 78 odst. 3 s. ř. s.) a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).   Další námitky žalobce shledal soud za nedůvodné, když otázka, zda „spis městského úřadu není řádně veden a neobsahuje soupisku všech zde obsažených dokumentů a důkazů“ je obecnou námitkou, když žalobce netvrdí, jaké že to konkrétní dokumenty a důkazy měly být ve spisu uvedeny s tím, že jejich neuvedením on byl krácen na svých právech (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Rovněž další tvrzení o „manipulaci správních řízení“ je uvedeno v obecné rovině, bez konkrétních žalobních námitek s tvrzením o krácení práv žalobce (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Zároveň je nutné konstatovat, že tato námitka se týká zákonnosti rozhodnutí vydaného v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhal, tedy nikoliv řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno. Ostatně tento závěr se týká i jeho další námitky vztahující se k postupu úřednic Městského úřadu v České Třebové, k PhDr. M. z Krajského úřadu, když tato námitka rovněž míří proti předchozímu rozhodnutí, tj. nikoliv proti žalovanému rozhodnutí, ale proti rozhodnutí vydaném v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhal v řízení o obnově, které bylo ukončeno žalovaným rozhodnutím. K tomu musí soud poznamenat, že v tomto soudním řízení žalobce není oprávněn napadat zákonnost postupu předchozích rozhodnutí, když tuto možnost nevyužil, jelikož nenapadl rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 2.11.2009, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Moravská Třebová o povinnosti žalobce vrátit přeplatek dávky „příspěvek na živobytí“ ve výši 7.922 Kč. Pokud žalobce nevyužil této zákonné možnosti, tj. nepodal žalobu proti tomuto rozhodnutí týkajícího se vrácení zmíněného přeplatku, tak se nemůže duplicitně domáhat přezkumu tohoto rozhodnutí v tomto soudním řízení, které se týká soudního přezkumu zcela jiného rozhodnutí, a to rozhodnutí o obnově tohoto předchozího správního řízení týkajícího se tohoto přeplatku. Ostatní námitky žalobce tedy soud shledal nedůvodnými.   Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož úspěšný žalobce měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak žádné náklady v řízení mu podle obsahu spisu nevznikly a neúspěšný žalovaný toto právo neměl.   P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     V Pardubicích dne 6. března 2013   JUDr. Jan Dvořák v.r. samosoudce       Za správnost vyhotovení: V. P.