Posuzovaného, kterému jeho zdravotní stav vůbec neumožňuje samostatně právně jednat, soud omezí ve svéprávnosti, protože mírnější opatření nemohou být využitelná. Omezení jeho svéprávnosti však vysloví jen ohledně takových typů právních jednání, která by vzhledem k osobním poměrům posuzovaného mohla, obecně vzato, přicházet v úvahu a zároveň by mu mohla hrozit závažnou újmou. Ve výroku také vyjádří, že posuzovaný ani v dotčených typech právních jednání není ve svéprávnosti omezován v rozsahu, v jakém se tak podle § 64 o. z. stát nemůže.

Číslo jednací: 17 Co 269/2014-53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci posuzovaného JP, narozeného xxx, bytem v xxx, zastoupeného opatrovníkem pro toto řízení JP, narozeným xxx, bytem tamtéž, za účasti státního zastupitelství, o posouzení svéprávnosti a případné ustanovení zástupce, k odvolání státního zastupitelství proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. června 2014, č. j. 0 Nc 1230/2013-35, takto: I. Rozsudek okresního soudu s e m ě n í takto: Soud omezuje JP, narozeného xxx, ve svéprávnosti tak, že JP není způsobilý nakládat s majetkem a zavazovat se k plnění nad rámec běžných záležitostí každodenního života a udělovat souhlas k nikoli běžným zdravotním úkonům. Omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku. Opatrovníkem JP, narozeného xxx, soud jmenuje JP, narozeného xxx. Opatrovník je oprávněn a povinen jednat za opatrovance v rozsahu omezení svéprávnosti. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. III. U p o u š t í s e od doručení tohoto rozsudku posuzovanému. Odůvodnění: Řízení o omezení svéprávnosti JP bylo zahájeno (na základě podnětu vzešlého z jiného soudního řízení) rozhodnutím okresního soudu ze 17. ledna 2014, řízení o opatrovnictví rozhodnutím z 10. března 2014. Po provedeném dokazování okresní soud shora označeným rozsudkem omezil JP ve svéprávnosti tak, že není schopen nakládat s majetkem a právně jednat ve věcech týkajících se majetkových hodnot byť i jen nepatrné ceny, uzavírat jakékoli smlouvy a rozhodovat o svém zdravotním stavu (výrok I), a to na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), jmenoval posuzovanému opatrovníkem jeho syna JP (výrok III) a nikomu z účastníků ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV a V). V odůvodnění shrnul svá skutková zjištění, citoval § 57, § 59 a § 60 občanského zákoníku a především uzavřel, že omezení svéprávnosti JP je potřebné, protože jmenovaný pro svou duševní poruchu není vůbec schopen právně jednat, ba není schopen samostatného života (nezvládá ani běžné úkony denní potřeby a je zcela závislý na pomoci jiných), a nerozumí hodnotě věcí. Rozsah omezení, k němuž soud prvního stupně přikročil, podle jeho mínění odpovídá úplné neschopnosti posuzovaného obstarat si jakékoli své záležitosti a chápat smysl jakéhokoli právního jednání. Protože jeho zdravotní stav je setrvalý a nelze očekávat zlepšení, stanovil okresní soud omezení na dobu zákonem maximálně povolenou. Opatrovníka posuzovanému jmenoval podle § 465 odstavec 1 občanského zákoníku. Vybral syna posuzovaného, protože právě on (společně se svou sestrou) již nyní fakticky zajišťuje stálou péči o otce, je schopen a ochoten vyřizovat veškeré jeho záležitosti a i jinak dává záruku řádného výkonu funkce. Proti tomuto rozhodnutí se odvolalo státní zastupitelství. Především namítlo, že je výrok okresního soudu neurčitý a nesprávný. Vyšlo-li najevo, argumentoval odvolatel, že posuzovaný prakticky nevychází ze svého pokoje a je upoután na lůžko, není vůbec nutné ho ve svéprávnosti omezovat; zákonnou podmínkou omezení přece je, že jinak hrozí posuzovanému závažná újma a mírnější opatření nestačí (§ 55 odst. 2 občanského zákoníku). JP ovšem vzhledem k okolnostem spíše stačí pouze ustanovit opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku (bez současného mezení svéprávnosti) s odůvodněním, že mu jeho zdravotní stav působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv. Popřípadě vzhledem k tomu, že žije v chráněném prostředí rodiny a nehrozí mu žádná újma z vnějšího světa, lze dle odvolatele uvažovat i o pouhém zastoupení členem domácnosti podle § 49 občanského zákoníku. Výrok okresního soudu by přitom za předchozí právní úpravy prakticky znamenal zbavení způsobilosti k právním úkonům, nedovoluje posuzovanému jednat ani v běžných záležitostech každodenního života, a to je v rozporu s § 64 občanského zákoníku. To podle odvolatele vynikne při úvaze, jak by se mělo podle napadeného rozsudku postupovat, pokud posuzovaný projeví zájem koupit si něco k jídlu, jízdenku nebo podobnou drobnost. Nelze mu zakázat uzavírat jakékoli smlouvy, nýbrž jen ty, při jejichž uzavření, změně nebo výpovědi hrozí JP závažná újma, a je nezbytné zakázané smlouvy konkrétně vyjmenovat. Podle odvolatele také není správné, že se jmenovanému zcela zakazuje rozhodovat o svém zdravotním stavu, nehledě na neurčitost takového výroku; běžná vyšetření spadají pod § 64 občanského zákoníku. Dále soud prvního stupně podle odvolatele chyboval tím, že nevymezil rozsah opatrovníkových práv a povinností (§ 463) a neodůvodnil existenci obou podmínek pro omezení svéprávnosti podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolatel navrhl napadený rozsudek podle přednesených odvolacích námitek změnit. Opatrovník posuzovaného ponechal rozhodnutí na úvaze soudu. Uvedl pouze, že se v mezidobí zdravotní stav JP oproti situaci v době rozhodování soudu prvního stupně ještě poněkud zhoršil. Protože bylo odvolání podáno včas a k tomu oprávněnou osobou, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Jak uvedl už okresní soud, podle § 57 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb. (v tomto rozsudku jen „občanský zákoník“) platí, že soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat; v takovém případě vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje. Podle § 59 občanského zákoníku může soud svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. V projednávané věci okresní soud z provedených důkazů, zejména z posudku ustanoveného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Františka Diblíka, zjistil, že JP trpí hlubokou demencí smíšeného typu, tedy závažnou duševní poruchou. Jde o onemocnění chronické, nevyléčitelné, u něhož lze předpokládat postupné zhoršování zdravotního stavu a naopak zlepšení možné není. Podle znalce posuzovaný není schopen sám jednat s úřady, disponovat s finančními prostředky ani realizovat běžné nákupy denní potřeby. Dcera posuzovaného jako svědkyně vypověděla, že je JP naprosto nesamostatný, vůbec není schopen se sám o sebe postarat, vyřídit si i jen běžné záležitosti. Vyžaduje stálou pomoc druhé osoby, a to i při úkonech běžné denní potřeby včetně osobní hygieny. Péči o něj zajišťují ona a její bratr (procesní opatrovník posuzovaného). Dále soud prvního stupně zjistil, že jedinými příjmy posuzovaného jsou důchod a sociální dávky v celkové výši asi 15 800 Kč měsíčně. Při osobním zhlédnutí posuzovaného se soudce přesvědčil, že posuzovaný není schopen souvislé komunikace, nelze s ním hovořit a na položené otázky v podstatě nijak srozumitelně nereaguje; při jednání okresního soudu podle něj zcela evidentně nebyl orientován místem ani časem. A podobný vjem získal i krajský soud v rámci odvolacího jednání, k němuž byl posuzovaný synem a dcerou dopraven a byl mu po celou dobu přítomen. Za této situace je krajský soud se soudem prvního stupně ve shodě, že výše vymezené zákonné předpoklady pro omezení svéprávnosti posuzovaného jsou naplněny a že musí jít o omezení zásadní. Ačkoli v principu přitakává i některým bodům kritiky odvolatele proti formulaci výroku okresního soudu (a její oprávněnost reflektuje svým výrokem), jeho další argumentaci a klíčové závěry z ní vyvozené uznat nemůže. Odvolatel má nesporně pravdu, že posuzovaný každopádně bude moci, jak vyplývá z § 64 občanského zákoníku, právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. V tomto rozsahu jej jakékoli soudní rozhodnutí v jeho svéprávnosti omezit nemůže. Jinými slovy, do možnosti posuzovaného právně jednat v běžných záležitostech každodenního života nemůže soud zasáhnout, ať už je zdravotní stav posuzovaného, resp. jeho faktická schopnost (v jakémkoli smyslu) takové právní jednání realizovat, na jakékoli úrovni. Krajský soud pokládá za správný i odvolatelův názor, že ve výroku rozsudku o omezení svéprávnosti posuzovaného je nezbytné mj. vyjádřit, že omezovaný k určitému samostatnému právnímu jednání oprávněný je (odpovídá to § 57 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud je ovšem jeho stav takový, že jeho svéprávnost není na místě omezit – ovšemže pouze v důsledku § 64 občanského zákoníku – jen v běžných záležitostech každodenního života, pak je podle mínění krajského soudu správné formulovat výrok omezovacího rozsudku právě jen pomocí zákonného vymezení uvedeného v § 64. Specifikace hodnoty dovoleného právního jednání posuzovaného konkrétní částkou by v tomto případě vlastně nebyla ničím jiným než pokusem o vymezení hodnoty běžných záležitostí každodenního života posuzovaného. To ale úkolem soudu v tomto řízení není, nehledě na praktickou nemožnost nalézt takovou individuální hranici v případech těch posuzovaných, jimž právní jednání jejich stav prakticky neumožňuje vůbec. U těchto osob by vymezení běžných záležitostí každodenního života finanční hodnotou právního jednání nemohlo mít žádný skutkový podklad, bylo by zcela umělé a vůbec nemístné. Vzhledem ke zdravotnímu stavu JP krajský soud i v jeho případě vymezil právní jednání, v němž omezován není, zákonnou formulací § 64 občanského zákoníku. I u něj totiž platí, že ohraničení samostatného právního jednání finanční částkou rozumně v úvahu nepřichází. Odvolatel také, obecně vzato, správně připomíná, že omezení svéprávnosti je možné jedině nepostačí-li k ochraně zájmů posuzovaného mírnější, méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 občanského zákoníku; viz i § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních). Krajský soud je ale přesvědčen, že méně omezující opatření v případě JP místo mít nemůže. Řešit jeho situaci zastoupením členem domácnosti ve smyslu § 49 a následujících občanského zákoníku je vyloučeno už tím, že posuzovaný vzhledem ke své chorobě zjevně nemůže vzít takové zastoupení relevantně na vědomí, pochopit jeho povahu a následky a případně pojmout a projevit vůli (přání) je odmítnout ani prezentovat svůj názor před soudem (srovnej § 49 odst. 2, § 50 věta druhá občanského zákoníku). Bez toho zákon zastoupení členem domácnosti nepřipouští a soud je tudíž schválit nemůže (§ 50 věta první občanského zákoníku). Nadto by tu v případě pouhého zastoupení JP členem domácnosti nebyla žádná osoba, která by namísto něj (když on sám k tomu v současnosti schopnosti zjevně mít nemůže) mohla případně udělit souhlas k potřebným zásahům do jeho duševní nebo tělesné integrity s trvalými následky, nakládat jeho příjmy nad rámec potřebný pro obstarání jeho obvyklých záležitostí, odpovídajících jeho životním poměrům, a s prostředky na jeho účtu nad hranici měsíční výše životního minima (§ 52 občanského zákoníku). Zároveň nelze nevidět, že by současný stav posuzovanému nedovoloval ani relevantně pojmout a projevit přání k eventuálnímu ukončení zastoupení (§ 54 odst. 1 věta první občanského zákoníku). Shrnuto, především proto, že zastoupení osoby, jíž duševní porucha brání samostatně právně jednat, členem domácnosti ve smyslu § 49 a následujících občanského zákoníku přichází v úvahu tam, kde zastoupený je schopen alespoň ve vztahu k zastoupení zaujmout a projevit vlastní, duševní poruchou zásadně neovlivněné stanovisko, k ochraně zájmů JP využitelné není. A podobně je tomu i s ustanovením opatrovníka bez souběžného omezení svéprávnosti. Takové opatření, jak odvolatel v obecné rovině příhodně upozornil, umožňuje § 465 odst. 1 občanského zákoníku. Je ovšem na místě jen tam, kde to osoba, o jejíž zájmy jde, sama navrhne (§ 469 odst. 1 občanského zákoníku), a, slovy zákona, její zdravotní stav jí (pouze) působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv. Tak tomu v případě JP zjevně není, protože jemu jeho zdravotní stav, fatálně limitovaný duševní chorobou, spravovat jmění a hájit práva přímo brání (nikoli tedy že by mu jen působil při takovém konání obtíže) a vůbec mu znemožňuje obstarávat své záležitosti vlastním právním jednáním. Ustanovení opatrovníka také nenavrhl a vzhledem ke svému stavu toho ani není schopen. V § 465 odst. 1 in fine má zákon podle krajského soudu na mysli situace, kdy zastupovaný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který neimplikuje omezení svéprávnosti (kupř., avšak jistě nikoli výlučně, typicky kvůli fyzickému postižení), může vykonávat správu svého jmění nebo hájit svá práva jen s obtížemi a právě ustanovení opatrovníka se jeví jako nejvhodnější řešení. V takových případech se zároveň samozřejmě předpokládá aktivní spolupráce zastupovaného s opatrovníkem (jak to předvídá § 467 odst. 1 a zejména § 469 odst. 2 občanského zákoníku), která v souzené věci vzhledem ke stavu JP prakticky není možná. Stěží by bylo možno zjišťovat jeho vůli ohledně jednotlivých opatrovníkových úkonů, a bylo by proto nutné, aby soustavně (na návrh opatrovníka) rozhodoval soud (§ 469 odst. 2 občanského zákoníku). To by nemohlo být v zájmu posuzovaného. Odvolatel má dále principiálně jistě pravdu, že rozsah a stupeň neschopnosti JP postarat se o vlastní záležitosti zřetelně vytvářejí předpoklady pro omezení svéprávnosti v mnoha oblastech právního jednání (§ 55 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Nicméně právě i z tohoto hlediska je podle krajského soudu zapotřebí projevit ohledy k osobnosti posuzovaného (§ 55 odst. 1 věta první občanského zákoníku), zásah soudu vykonat s tomu odpovídající zdrženlivostí a omezit jej jen na ty oblasti právního jednání, které by vzhledem k osobní situaci žalovaného (dané jeho věkem, projevy jeho choroby a prostředím, v němž žije) mohly přicházet v úvahu a zároveň by mu v nich mohla, obecně vzato, hrozit závažná újma (§ 55 odst. 2 občanského zákoníku). Z obecně v úvahu přicházejících právních jednání tak krajský soud nakonec zvolil omezení jen v nakládání s majetkem a rozhodování o zdravotních úkonech. Že ohledně těchto typů právního jednání posuzovaný zástupce potřebuje, protože by mu jeho nezpůsobilost právně jednat a vůbec obstarávat si své záležitosti mohla právě v těchto oblastech přivodit újmy, pokládá krajský soud za zřejmé. Naopak neshledal potřebným ani vhodným chránit posuzovaného soudním omezením jeho svéprávnosti např. stran jednání v pracovněprávních vztazích, ohledně sňatku, rodičovské zodpovědnosti, osvojení, poskytování specifických zdravotních služeb podle zákona č. 373/2011 Sb., vydávání občanského průkazu či cestovního dokladu, ohlašování místa trvalého pobytu, výkonu volebního práva apod. V uvedeném smyslu tedy rozhodnutí okresního soudu o věci samé změnil (§ 220 o.s.ř.). Ve shodě s okresním soudem dále stanovil účinnost omezení na zákonem nejvýše povolenou dobu tří let (§ 59 občanského zákoníku), protože ke kratší časové působnosti svého rozhodnutí neshledal důvody. O tom, že ze všech hledisek (§ 61, § 62, § 63 občanského zákoníku; viz i § 471 odst. 2 větu druhou téhož předpisu) bude syn posuzovaného, jeho procesní opatrovník, vhodným opatrovníkem, není sporu. Nezpochybňoval to ani odvolatel, a krajskému soudu tedy postačí odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně. Na rozdíl od něj ovšem krajský soud výslovně stanovil i rozsah opatrovníkových hlavních práv a povinností. Připomíná však zároveň, že opatrovník je podle zákona dále povinen udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (§ 466 odst. 1 občanského zákoníku). Při plnění svých povinností musí také naplňovat opatrovancova právní prohlášení a dbát jeho názorů, i když je opatrovanec projevil dříve, včetně přesvědčení nebo vyznání, soustavně k nim přihlížet a zařizovat opatrovancovy záležitosti v souladu s nimi; není-li to možné, musí opatrovník postupovat podle opatrovancových zájmů (§ 467 odst. 2 občanského zákoníku). Musí rovněž dbát, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním opatrovancovým představám a přáním (§ 467 odst. 2 občanského zákoníku). Je jistě také na místě zrekapitulovat, že v právním jednání ve věcech běžných záležitostí každodenního života soudní omezení svéprávnosti posuzovanému nebrání, že běžná správa jeho jmění a jiných obvyklých záležitostí náleží zcela a bez dalšího jeho jmenovanému opatrovníku a že při správě jmění, jde-li o záležitosti nikoli běžné, potřebuje opatrovník k jednotlivým úkonům, jmenovitě k nakládání se jměním, schválení soudu (§ 461 odst. 1 občanského zákoníku). Výrok o nákladech účastníků byl předurčen už tím, že jim podle obsahu spisu žádné výlohy nevznikly. Vzhledem k povaze a stupni choroby posuzovaného krajský soud ve shodě s doporučením znalce rozhodl, že se upouští od formálního doručení tohoto rozhodnutí posuzovanému. Nemohl by je pochopit a doručení by tak nemohlo mít zákonem předvídaný smysl. Okresní soud se postará, aby se JP mohl s obsahem rozhodnutí seznámit jinou, jeho zdravotnímu stavu lépe odpovídající formou a měl je k dispozici (§ 41 z.ř.s.). Pro úplnost krajský soud podotýká, že podle § 59 občanského zákoníku uplynutím doby, na niž bylo omezení svéprávnosti výrokem soudu stanoveno, právní účinky omezení zanikají; zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok. A podle § 60 občanského zákoníku změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí o omezení svéprávnosti bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu. Poučení: Odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Dovolání je přípustné pouze, pokud rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Lze je podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. V Hradci Králové dne 13. listopadu 2014 předseda senátu 17 Co 269/2014-58 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců JUDr. Zity Jasanské a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci posuzovaného JP, narozeného xxx, bytem v xxx, zastoupeného opatrovníkem pro toto řízení JP, narozeným xxx, bytem temtéž, za účasti státního zastupitelství, o posouzení svéprávnosti a případné ustanovení zástupce, v řízení o odvolání státního zastupitelství proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. června 2014, č.j. 0 Nc 1230/2013-35, takto: Rozsudek zdejšího krajského soudu z 13. listopadu 2014, č.j. 17 Co 269/2014-53, se doplňuje o výrok, který zní: IV. Česká republika – Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Shora označeným rozsudkem zdejší krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č.j. 0 Nc 1230/2013-35 ve výroku o věci samé (výrok I), rozhodl o nákladech, které v řízení vznikly účastníkům (výrok II), a vyslovil, že se upouští od doručení tohoto rozsudku posuzovanému (výrok IV). Protože opomněl rozhodnout o náhradě nákladů, které v prvostupňovém řízení vznikly státu (v souvislosti s ustanovením znalce), napravuje tento nedostatek tímto unesením (§ 166 ve spojení s § 211 o.s.ř.). Stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože pro uložení náhradové povinnosti posuzovanému nelze nalézt spravedlivé důvody (§ 43 odst. 2 z.ř.s.). Řízení se nevedlo a náklady nevznikaly jeho zaviněním ani na jeho návrh. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 3. prosince 2014 předseda senátu