Ke změně délky trvání pracovního poměru vedoucího příspěvkové organizace je oprávněn pouze zřizovatel této příspěvkové organizace. Právní úkon vedoucího příspěvkové organizace, kterým délku trvání svého pracovního poměru změnil, je neplatný pro rozpor se zákonem.

Číslo jednací: 19Co 81/2014-98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svobodové a soudců JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Jindřicha Rajmana ve věci žalobkyně Mgr. LF, nar. xxx, bytem xxx, zast. Českomoravskou konfederací odborových svazů se sídlem nám. Winstona Churchilla 2, Praha 3, adresa pro doručování Gočárova třída 1620/30, Hradec Králové, proti žalovanému Mateřská škola, se sídlem xxx, zast. Mgr. Ilonou Červenkovou, bytem Dobřenice 213, jako obecným zmocněncem, o určení neplatnosti výpovědi, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013 č. j. 10C 38/2013-75, takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud výrokem I shora označeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2012, kterou dal žalovaný žalobkyni. Výrokem II nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobkyně byla rozhodnutím zřizovatele žalovaného Statutární město Hradec Králové ze dne 25. 5. 2010 jmenována do funkce ředitelky žalovaného na dobu určitou od 1. 8. 2010 do 31. 7. 2012. Z této funkce byla odvolána zřizovatelem dne 22. 5. 2012. Má k dispozici pracovní smlouvu datovanou dnem 12. 4. 2012, kterou podepsala sama žalobkyně jak za účastníka na straně zaměstnavatele, tak za účastníka na straně zaměstnance, a to v situaci, kdy mezi ním a žalovaným, resp. zřizovatelem existovaly značné problémy, které vyústily v její odvolání z funkce ředitelky dne 22. 5. 2012. Podle této pracovní smlouvy by měla pracovat u žalovaného od 1. 8. 2012 na dobu neurčitou se sjednaným druhem práce „učitelka mateřské školy.“ Zřizovatel školy nesouhlasil s uzavřením nového pracovního poměru se žalobkyní od 1. 8. 2012. Dne 27. 8. 2012 dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, kterou jí doručil dne 3. 9. 2012. Uvedl v ní, že rozhodl dne 1. 8. 2012 o organizační změně snížením stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, spočívající ve zrušení pracovní pozice pedagoga mateřské školy ke dni 1. 8. 2012 a tedy ve snížení stavu zaměstnanců o jednoho zaměstnance ke stejnému datu. Žalobkyně převzala výpověď dne 3. 9. 2012. Následně žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnání, neboť mezi organizační změnou ze dne 1. 8. 2012 a její tvrzenou nadbytečností není příčinná souvislost, a dne 30. 1. 2013 podala žalobu o určení neplatnosti této výpovědi. Okresní soud poté dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 12. 4. 2012 je absolutně neplatným právním úkonem dle § 19 písm. d) a e) zákoníku práce, neboť je v rozporu se zákonem a odporuje dobrým mravům. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3Ads 6/2007-59 vyslovil názor, že ředitel školy jako zaměstnanec jmenovaný zřizovatelem školy do funkce ředitele nemůže platně uzavřít dohodu o svém pracovním poměru sám se sebou jako učitelem, jehož pracovní poměr by byl založen pracovní smlouvou, a na základě takové neplatné dohody proto nedochází ke vzniku pracovního poměru na dobu neurčitou. Současně vyslovil názor, že i kdyby nebylo této absolutní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 12. 4. 2012, žaloba by nemohla být úspěšná, neboť žalobkyně se skutečně stala nadbytečnou dle § 52 odst. 1 písm. c) zákoníku práce na základě rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 1. 8. 2012 o snížení počtu zaměstnanců. Rozhodnutí o tom, který se zaměstnanců se stane nadbytečným, je na vůli statutárního zástupce zaměstnavatele a pro posouzení této skutečnosti je rozhodný stav v době doručení výpovědi. S ohledem na shora uvedené právní posouzení věci již soud neprováděl žádné další účastníky navrhované důkazy. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve sporu, když žalovanému žádné náklady nevznikly. Žalobkyně podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, v němž mu vytýkala nesprávnost jeho skutkových zjištění, nesprávné právní posouzení věci a vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně nesouhlasila se závěrem soudu o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 12. 4. 2012. Pokud měl být tento závěr správný, musela by být výpověď neplatná, neboť by nemohla mít žádné právní následky. V takovém případě by muselo být žalobě na určení její neplatnosti vyhověno. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 698/2010. Pokud tedy soud dospěl k opačnému závěru a žalobu zamítl, jedná se o nesprávné posouzení věci. Žalobkyně současně nesouhlasila s právním závěrem soudu o neplatnosti její pracovní smlouvy ze dne 12. 4. 2012 odůvodněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3Ads 6/2007-59. Vyslovila přesvědčení, že toto rozhodnutí na situaci žalobkyně vůbec nedopadá, neboť se týkalo sporu o nárok ředitele školy na starobní důchod, tj. existenci pracovního poměru pracujícího důchodce na dobu určitou. Tento ředitel sám se sebou uzavřel dohodu o změně trvání pracovního poměru v ředitelské funkci na dobu určitou, aby splnil podmínku pro nárok na starobní důchod dle tehdejší právní úpravy, ačkoliv o jeho pracovním poměru ředitele rozhodoval zřizovatel. Z tohoto důvodu byla jím uzavřená dohoda o změně pracovního poměru na dobu určitou neplatná. Žalobkyně nečinila sporným, že pracovní smlouvu ze dne 12. 4. 2012 podepsala jak za zaměstnavatele, tak i za zaměstnance. V daném období uzavřela takovýchto pracovních smluv s jinými zaměstnanci za obdobných podmínek více, neboť chtěla personálně zabezpečit další chod mateřské školy a měla zájem zde zůstat. Uzavřením tohoto pracovního poměru tak pouze plnila své zákonné povinnosti ředitelky mateřské školy. Neplatnost pracovní smlouvy ostatně netvrdí ani žalovaný, který se celou dobu chová tak, že pracovní poměr žalobkyně byl sjednán platně. Závěr o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 12. 4. 2012 je proto pro žalobkyni překvapivý. Má-li soud za to, že se žalobkyně měla ohledně uzavření své pracovní smlouvy obrátit na zřizovatele, ten nemá žádnou oficiální pravomoc vůči zaměstnancům žalované. K jednání za žalovanou byla v dubnu 2012 oprávněna pouze žalobkyně, přičemž neexistuje žádná zákonná překážka sjednání pracovní smlouvy pro druh práce učitelka na dobu po skončení výkonu ředitelské funkce. Takový postup dokonce připouští samo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jako garant relevantní školské legislativy v materiálu č. j. MSMT-12129/2012-20. Ani žalovaná ve své první replice z 22. 2. 2013 neměla takovýto postup za rozporný s právní úpravou. Závěr soudu o neplatnosti pracovní smlouvy žalobkyně uzavřené dne 12. 4. 2012 je tedy nesprávný. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 1951/2009 ze dne 14. 7. 2010, v němž byl vysloven právní závěr, že rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, může se zaměstnanec žalobou pro ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat určení, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně měla nepochybně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takového právního úkonu, neboť se tím staví najisto, zda je či není zaměstnancem žalovaného. O tom, že je třeba tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, měla být žalobkyně soudem poučena, což se však nestalo. Takový postup soudu podle ní zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Další takovouto vadu řízení spatřovala žalobkyně v okolnosti, že soud nepřipustil její návrh na rozšíření žaloby o určení, že její pracovní poměr u žalovaného trvá, ačkoliv stav řízení tomu nijak nebránil. Pokud by soud rozšíření žaloby připustil a posléze dospěl k závěru, že nebyl tvrzen a prokázán naléhavý právní zájem, mohl vznesený nárok meritorně zamítnout. Žalobkyně dále brojila proti závěru soudu, že i kdyby nebylo absolutní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 12. 4. 2012, žaloba by nemohla být úspěšná, protože žalobkyně se skutečně stala nadbytečnou. K této otázce však soud nevedl prakticky žádné dokazování, zejména nevyslechl navržené svědky a nezabýval se relevantními tvrzeními žalobkyně týkajícími se účelového vytvoření nadbytečnosti a následného přijímání dalších zaměstnanců. V tomto směru proto považuje žalobkyně rozhodnutí soudu za nepřezkoumatelné. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně doplnil dokazování a poté rozsudek změnil tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil. Při jednání před odvolacím soudem navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného s odkazem na jeho odůvodnění. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou a obsahuje způsobilé odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud v odvolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (č. II bod 2 z. č. 293/2013 Sb.). Při nařízeném jednání přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení, zopakoval část důkazů provedených v řízení před okresním soudem a dokazování doplnil v rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu věci, aniž by přitom překročil meze přípustného dokazování dané zásadou neúplné apelace (§ 120 odst. 3, § 205a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné. Z listiny ze dne 25. 5. 2010 vystavené Statutárním městem Hradec Králové odvolací soud zjistil, že jí byla žalobkyně jmenována tímto zřizovatelem žalovaného do funkce ředitelky žalovaného na dobu určitou od 1. 8. 2010 do 31. 7. 2012. K tomu žalobkyně potvrdila, že v té době nebyla zaměstnankyní žalovaného, která se přihlásila do konkurzního řízení, ale byla zaměstnána jinde. Z dopisu tehdejšího právního zástupce žalobkyně žalobci ze dne 5. 6. 2012, týkajícího se jejího odvolání z funkce ředitelky, odvolací soud dále zjistil, že žalobkyně v něm vyslovila nesouhlas se žalovaným předloženým návrhem nové pracovní smlouvy na pozici učitelky v Mateřské škole xxx na dobu určitou do 31. 7. 2012. Jako smírné řešení by byla ochotna akceptovat pouze pracovní smlouvu na dobu neurčitou od 1. 8. 2012, když do 31. 7. 2012 by i nadále vykonávala funkci ředitelky. Na tento dopis reagovalo Statutární město Hradec Králové dopisem z 8. 6. 2011, v němž jí mimo jiné sdělilo, že mu není zřejmé, jakým způsobem by mělo souviset odvolání žalobkyně z funkce ředitelky s uzavřením zcela nového pracovního poměru od 1. 8. 2012, resp. proč by případné záležitosti související s ukončením výkonu funkce ředitelky měly být řešeny založením zcela nového pracovního poměru. Žalobkyně byla požádána, aby respektovala nově jmenovaného ředitele žalovaného a neznemožňovala mu výkon jeho funkce. Dopisem ze dne 17. 7. 2012 poté žalobkyně sdělila žalovanému následující: „Tímto Vám oznamuji, že se dne 1. 8. 2012 dostavím na MŠ xxx s tím, že mi dle mé platné pracovní smlouvy, od tohoto data, přidělíte práci v uvedené škole.“ Žalovaný reagoval dopisem z 27. 7. 2012. V něm žalobkyni sdělil, že mu není zřejmé, na jakou pracovní smlouvu se v dopise ze 17. 7. 2012 odvolává, když v dopise ze dne 5. 6. 2012 žádá o uzavření nové pracovní smlouvy, přičemž poté s ní žádná smlouva uzavřena nebyla. Žalobkyně byla vyzvána, aby stejnopis smlouvy doručila žalovanému s tím, že ten po seznámení se s podklady provede analýzu stávající situace a navrhne žalobkyni další postup. Žalovaný dále žalobkyni sdělil, že pro ni nemá práci a nechť se tedy na pracoviště nedostavuje s tím, že v případě existence pracovního poměru jí přísluší z důvodu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele náhrada platu ve výši průměrného výdělku. Žalobkyně poté žalovanému dopisem z 1. 8. 2012 sdělila, že je připravena konat práci dle platné pracovní smlouvy ze dne 12. 4. 2012, jejíž originál je uložen v osobním spise tak, jak bylo zaevidováno do protokolu o předání mateřské školy ze dne 1. 6. 2012. Žalovaný poté reagoval výpovědí, jejíž platnost je přezkoumávána v tomto řízení. Žalobkyně při jednání před odvolacím soudem potvrdila, že po obdržení dopisu žalovaného z 27. 7. 2012 se již do zaměstnání nedostavila. Z protokolu o předání Mateřské školy Hradec Králové, xxx, ze dne 1. 6. 2012 bylo dále zjištěno, že je sepsán strojovým písmem a je v něm mimo jiné uvedeno, že v rámci předání mateřské školy byly kontrolovány osobní spisy zaměstnanců a kontrolou bylo zjištěno: „Pracovní smlouvy končící ke dni 30. 6. 2012 byly dne 12. 4. 2012 změněny na dobu neurčitou u těchto zaměstnanců: Mgr. F, N, S, K-Š, L“. Za Mateřskou školu xxx měli být přítomni žalobkyně jako předávající ředitelka a Bc. ZŠ jako přebírající ředitel, přičemž protokol je opatřen pouze podpisem Bc. Š. Odvolací soud se po takto doplněném a zopakovaném dokazování zabýval nejprve námitkou žalobkyně, že řízení před okresním soudem trpí vadami řízení spočívajícími v tom, že žalobkyně nebyla soudem poučena o nezbytnosti tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi a že nebyla připuštěna změna žaloby spočívající v jejím rozšíření o petit žádající určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá. Dospěl k závěru, že žalobkyní vytýkaný postup okresního soudu nebyl procesně vadný a stejně tak nebyla zjištěna ani žádná další vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Žalobkyně okresnímu soudu předně vytýká, že pokud dospěl k závěru o neexistenci pracovního poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 4. 2012, měla být poučena o nezbytnosti tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi. Okresní soud však byl povinen vycházet ze skutkových tvrzení, na základě nichž žalobkyně dovozovala neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2012. Žalobkyně přitom netvrdila, že s ní rozvázal pracovní poměr někdo, kdo nebyl jejím zaměstnavatelem, ale naopak uplatňovala skutková tvrzení, z nichž měl soud dovodit vznik platného pracovního poměru a následně neplatnost právního úkonu výpovědi z něho. Za této situace nebylo povinností okresního soudu vyzývat žalobkyni k tvrzením a průkazu naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi, neboť se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru domáhala z jiných důvodů, než na jaké jsou aplikovatelné závěry vyslovené v jí odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 1951/2009 ze dne 14. 7. 2010. Jinak řečeno, netvrdila-li žalobkyně, že nebyla zaměstnancem žalované, nemohla se domáhat určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 80 písm. c) o. s. ř., ale pouze určení neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 72 zák. práce, při němž není třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na žádaném určení. Stejně tak nezatížil okresní soud řízení vadou, nepřipustil-li při jednání konaném dne 17. 12. 2013 změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá. O připuštění či nepřipuštění změny žaloby rozhoduje prvoinstanční soud usnesením, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Již z této okolnosti je třeba dovodit, že rozhodnutí soudu, jímž není změna žaloby spočívající v jejím rozšíření připuštěna, nemůže bez dalšího způsobit vadu řízení před ním. Účastník má totiž v takovém případě možnost podat samostatný návrh na zahájení řízení, takže ke krácení jeho práv nedochází. Takové rozhodnutí soudu může být pouze v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, který však sám o sobě nelze považovat za vadu řízení. V přezkoumávané věci však nebyl postup okresního soudu ani v rozporu s touto zásadou za situace, kdy žalobkyně byla okresním soudem poučena o nezbytnosti tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na nově žádaném určení právního vztahu, na což reagovala žádostí o poskytnutí lhůty 30 dnů, zatímco okresní soud o nároku uplatněném žalobou rozhodl již při tomto jednání. Žalobkyně pak v odvolání sama koneckonců uznává, že způsob, jakým o její žalobě okresní soud rozhodl, jí umožnil brojit proti jeho závěru o neexistenci pracovního poměru podaným odvoláním, neboť tato otázka byla okresním soudem řešena jako otázka předběžná ve vztahu k rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku. Pokud se jedná o právní posouzení věci, odvolací soud sdílí stěžejní závěr prvoinstančního soudu o tom, že pracovní smlouva ze dne 12. 4. 2012 je absolutně neplatným právním úkonem dle § 19 písm. d) a e) zákoníku práce ve znění účinném k tomuto datu. Na rozdíl od žalobkyně považuje za přiléhavý i odkaz na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007 č. j. 3Ads 6/2007-59. Ačkoliv toto rozhodnutí se vztahovalo ke skutkově odlišné věci, jeho stěžejní závěr, že ředitel základní školy jako zaměstnanec jmenovaný zřizovatelem školy do funkce ředitele na dobu neurčitou nemůže platně uzavřít dohodu o změně trvání pracovního poměru na dobu určitou, se však plně uplatní i v tomto řízení. Je totiž třeba mít na zřeteli, že pracovní smlouvou ze dne 12. 4. 2012 neměl vzniknout žalobkyni počínaje dnem 1. 8. 2012 nový pracovní poměr, jak nesprávně dovozují žalobkyně i okresní soud, ale touto pracovní smlouvou mělo dojít pouze ke změně pracovního poměru založeného jmenováním na dobu určitou co do doby jeho trvání na dobu neurčitou. Ke změně pracovního zařazení žalobkyně pak mělo dojít až počínaje dnem 1. 8. 2012, tedy teprve na dobu po prodloužení doby trvání pracovního poměru na dobu po 31. 7. 2012. Z hlediska právního posouzení věci tak není stěžejní otázka, zda žalobkyně mohla „sama se sebou“ uzavřít pracovní smlouvu na pracovní pozici učitelky mateřské školy, ale zda mohla sobě změnit pracovní poměr založený jejím jmenováním na dobu určitou tak, že nadále bude na dobu neurčitou. Takovéto oprávnění jí není možno přiznat, neboť v důsledcích by se jednalo o změnu jedné z náležitostí pracovního poměru, které byly v době jeho založení pro účastníky podstatné (viz § 34 odst. 1 ve spojení s § 39 odst. 1 zák. práce). Pracovní poměr žalobkyně byl založen jmenováním zřizovatele dle § 33 odst. 3 písm. e) a odst. 4 písm. e) zákoníku práce, z čehož je třeba dovodit, že změnu jakýchkoli obsahových prvků tohoto pracovního poměru mohl provést pouze zřizovatel příspěvkové organizace, tedy v přezkoumávané věci Statutární město Hradec Králové. Teprve pokud by jeho jednostranným úkonem byla doba trvání pracovního poměru žalobkyně založeného jmenováním ze dne 25. 5. 2010 změněna z doby určité do 31. 7. 2012 na dobu neurčitou, aniž by současně došlo k prodloužení funkčního zařazení žalobkyně na místě ředitelky školy, přicházel by v úvahu takový postup, kdy žalobkyně by ještě ve funkci ředitelky mateřské školy uzavřela „sama se sebou“ na dobu po ukončení výkonu funkce ředitelky školy pracovní smlouvu na pracovní zařazení učitelky. Na takovou situaci koneckonců míří i žalobkyní předložený „manuál“ vydaný ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy dne 16. 4. 2012, neboť v něm zodpovídané otázky kladou ředitelé škol, jejichž pracovní poměr byl založen na dobu neurčitou, přičemž ke dni 31. 7. 2012 jim končí pouze výkon práce na daném pracovním místě, tedy nikoliv pracovní poměr. Situace žalobkyně však byla odlišná, neboť jmenováním do funkce ředitelky žalovaného jí vznikl pracovní poměr na dobu určitou, jehož režim podléhal § 73a odst. 3 zák. práce, podle něhož byl-li pracovní poměr vedoucího zaměstnance jmenováním založen nebo změněn na dobu určitou, neskončí-li jeho pracovní poměr dříve, skončí uplynutím doby. Jestliže tedy žalobkyně v době, kdy jí trval pracovní poměr založený jmenováním na dobu určitou, změnila „sama sobě“ délku jeho trvání na dobu neurčitou, tento její právní úkon nemohl vyvolat zákonem zamýšlené důsledky, neboť k němu byl oprávněn pouze zřizovatel. S ohledem na okolnosti, za nichž si dobu trvání pracovního poměru změnila, je pak evidentní, že se z její strany nejednalo o překročení jednatelského oprávnění ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák., ale o právní úkon učiněný v rozporu se zákonem. Je evidentní, že zároveň nebyly naplněny základní zásady pracovně právních vztahů, mezi něž je třeba počítat nikoliv pouze základní zásady jmenovitě uvedené v § 1a zák. práce, ale též základní zásady soukromého práva, jehož je pracovní právo nedílnou součástí. Mezi zásady soukromého práva pak patří zákaz zneužití práva, který brání výkonu subjektivního práva ke škodě jiného, a rovněž zásada zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, která zahrnuje či omezuje chování účastníků soukromoprávních vztahů, jež je v rozporu se základními mravními postuláty působícími ve společnosti. Proto lze současně dovodit i neplatnost tohoto úkonu žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, tedy podle § 19 e) zák. práce, neboť evidentně zneužila svého postavení ke škodě žalovaného. Ostatně je otázkou, kdy vlastně sama se sebou pracovní smlouvu datovanou dne 12. 4. 2012 uzavřela, tzn., zda tak učinila ještě v době, kdy byla statutárním orgánem žalovaného. O této skutečnosti lze totiž mít na základě obsahu korespondence, kterou si účastníci vyměnili v červnu 2012, přinejmenším důvodnou pochybnost. Údaj o tom, že předmětná pracovní smlouva žalobkyně je založena v jejím osobním spisu, uvedený v protokole o předání funkce z 1. 6. 2012, totiž jako takový důkaz bez dalšího neobstojí, není-li podpisem žalobkyně na protokolu o předání funkce stvrzeno, že obsah protokolu o předání byl beze zbytku naplněn. Vážné pochybnosti o existenci předmětné pracovní smlouvy k tomuto datu zakládá i obsah dopisu žalobkyně zřizovateli žalovaného z 5. 6. 2012, v němž žalobkyně existenci pracovní smlouvy nezmiňuje, ale naopak požaduje její uzavření. Na shora popsaný právní závěr o neplatnosti právního úkonu žalobkyně, jímž změnila délku trvání svého pracovního poměru u žalovaného z doby určité na dobu neurčitou, logicky navazuje právní závěr, že její pracovní poměr u žalovaného skončil uplynutím doby, na kterou byl jmenovacím úkonem zřizovatele založen, tj. ke dni 31. 7. 2012 (§ 48 odst. 2 ve spojení s § 73a odst. 3 zák. práce). Existenci pracovního poměru žalobkyně k žalovanému po datu 31. 7. 2012 nelze dovodit ani z postupu žalovaného, který se rozhodl mezi účastníky vzniklou situaci řešit výpovědí z 27. 8. 2012. Již v červnu 2012 totiž zřetelně projevil nesouhlas s prodloužením doby trvání pracovního poměru žalobkyně a poté jí ještě před datem 1. 8. 2012 písemně oznámil, že jí nehodlá přidělovat práci. Nenastala tedy situace předpokládaná v § 65 odst. 2 zák. práce, která by přivodila transformaci pracovního poměru žalobkyně z doby určité na dobu neurčitou, neboť nedošlo k tomu, že by po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele pokračovala v konání prací. Výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2012 tak nemohla vyvolat žádné právní následky, jak správně dovodil i okresní soud. Je proto nadbytečné zabývat se tím, zda byly splněny hmotně právní podmínky k takovémuto postupu žalovaného, tj. zda skutečně u něho došlo k organizačním změnám, pro které byl se žalobkyní rozvázán pracovní poměr pro nadbytečnost. Okresní soud přitom žalobu o určení neplatnosti této výpovědi správně zamítl, neboť by mohla být úspěšná jen tehdy, směřovala-li by proti zaměstnavateli, který rozvázal pracovní poměr mezi účastníky. Neplatnost rozvázání pracovního poměru, které učinil někdo jiný než účastník pracovně právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, totiž nemůže být předmětem sporu ve smyslu ust. § 72 zák. práce, což je důvodem pro zamítnutí žaloby podané podle tohoto ustanovení. Jak již bylo uvedeno výše, žalobkyně by se mohla za stávajícího skutkového stavu věci ohledně otázky trvání jejího pracovního poměru k datu 27. 8. 2012 domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pouze za situace, že by měla na takovém určení naléhavý právní zájem. Ten v případě žalobkyně nemůže být dán, neboť žalobkyně od počátku tvrdí, že pracovní poměr s ní výpovědí ze dne 27. 8. 2012 rozvázal její zaměstnavatel a nikoliv někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu (viz závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 1951/2009 ze dne 14. 7. 2010). Se zřetelem k výše uvedenému byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.). Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, měla by proto žalovanému nahradit v něm vzniklé náklady (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný se však práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal, a proto nebylo právo na jejich náhradu přiznáno žádnému z účastníků (výrok II). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové. V Hradci Králové dne 15. května 2014 předsedkyně senátu