Využije-li podnikatel svého práva neúčastnit se nemocenského pojištění, nelze jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v podobě ušlého zisku z podnikání krátit o hypotetickou výši nemocenských dávek, které mu mohly být vyplaceny, pokud by nemocensky pojištěn byl.

24Co 206/2013 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věnceslavy Hotařové a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce JD, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem U Javorky 976, 560 02 Česká Třebová, proti žalovanému RR, nar. xxx, bytem xxx, zastoupenému Mgr. Blankou Duškovou, advokátkou se sídlem Gen. Knopa 837, 564 01 Žamberk, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: UNIQA, pojišťovna, a.s. se sídlem Evropská 136, 160 12 Praha 6, IČ: 492 40 480, o zaplacení částky 203.878 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního osudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. února 2013, čj. 10 C 80/2011-98, takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 203.878 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady řízení ve výši 52.801,50 Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného nemá na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků právo (výrok III.). Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody na zdraví spočívající v ušlém zisku z podnikání po dobu pracovní neschopnosti ve výši 203.878 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že dne 6. 9. 2009 coby cyklista utrpěl škodu na zdraví následkem dopravní nehody způsobené žalovaným řidičem motorového vozidla. V důsledku způsobené škody na zdraví zůstal od 6. 9. 2009 do 30. 11. 2009 v pracovní neschopnosti. Za tuto dobu mu měl ujít zisk z podnikání ve výši 234.071 Kč, přičemž žalovanou stranou byl z uvedeného důvodu odškodněn toliko částkou 30.193 Kč. Ušlý zisk substancioval jako rozdíl mezi individuálními provizemi, jež mu byly za zprostředkování pojištění vyplaceny v roce 2008, a provizemi vyplacenými z téhož důvodu v roce 2009, jenž po odečtení nákladů měl činit 127.214 Kč, a rozdíl mezi provizemi za řízení skupiny pojišťovacích agentů, které v roce 2008 za období říjen až prosinec dosáhly výše 330.522 Kč, zatímco za stejné období roku 2009 toliko 223.665 Kč, jenž měl činit 106.857 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 6. 9. 2009 žalovaný jako řidič osobního vozidla vlivem vysoké rychlosti narazil do zadního kola žalujícího cyklisty, který při následném pádu utrpěl otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a zhmoždění pravého ramene. Za popsaný skutek byl žalovaný trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 12. 2009, čj. 3T 244/2009-93, uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. V důsledku poškození zdraví způsobeného dopravní nehodou byl žalobce nechopen práce od 6. 9. 2009 do 30. 1. 2009. Žalobce podniká v oboru zprostředkování pojištění poskytovaného ČSOB Pojišťovnou, a.s. Příjmy získává jednak z provizí vyplacených za pojistné smlouvy, jejichž uzavření osobně zprostředkoval, a jednak z 22 procentního podílu na provizích vyplacených za zprostředkování pojištění osobám, jež při zprostředkovatelské činnosti řídí. Po dobu pracovní neschopnosti osobně uzavírání pojistných smluv nezprostředkovával a dosahoval příjmů pouze z podílu na provizích vyplácených jím řízeným osobám. Žalobce nebyl dobrovolně přihlášen k nemocenskému pojištění. V případě úhrady minimálního pojistného by mu za dobu pracovní neschopnosti z titulu nemocenského pojištění náležela částka 5.091 Kč (dle vyjádření OSSZ Ústí nad Orlicí), resp. částka 6.355 Kč (dle závěrů v řízení vypracovaného znaleckého posudku). V daňovém přiznání za rok 2008 žalobce vykázal příjmy 1.344.689 Kč, zatímco v daňovém přiznání za rok 2009 byly jeho příjmy deklarovány již jen ve výši 1.156.990 Kč. K účelům zdanění žalobce ve zdaňovacím období roku 2008 používal paušální odpis výdajů ve výši 40 až 50 % dosahovaných příjmů a v roce 2009 odpis výdajů ve výši 60 % příjmů. Při odpočtu paušálních výdajů žalobce v roce 2008 dosahoval průměrného měsíčního zisku 67.234 Kč. Za období od září do listopadu 2009 mu byly vyplaceny provize ve výši 212.047,04 Kč a z titulu náhrady škody na zdraví mu vedlejším účastníkem bylo poskytnuto pojistné plnění ve výši 30.193 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu okresní soud dospěl k závěru, že poškozený má vůči škůdci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu své pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a příjmy dosahovanými v době pracovní neschopnosti s připočtením dávek nemocenského pojištění, jež by mu v případě účasti na nemocenském pojištění byly vypláceny (§ 445, § 446 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Z okolností, že žalobci za dobu pracovní neschopnosti byly vyplaceny provize 212.047,04 Kč, obdržel od vedlejšího účastníka odškodnění ve výši 30.193 Kč a mohly mu být poskytnuty nemocenské dávky 6.355 Kč (celkem mu tak za předmětné období mohlo být vyplaceno 248.595,04 Kč), zatímco ušlý zisk za dobu jeho pracovní neschopnosti dle vypracovaného znaleckého posudku činí 189.478 Kč a žalobce se domáhá zaplacení částky 203.878 Kč, přitom okresní soud dovozuje, že žaloba není důvodná. Uzavřel rovněž, že žalobcův zisk za dobu pracovní neschopnosti v roce 2009 byl vyšší než zisk dosažený za stejné období roku 2008. Z těchto důvodů žalobu zamítl. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Vytýkal, že skutkové závěry okresního soudu o tom, že v době své pracovní neschopnosti v roce 2009 dosáhl žalobce vyšších příjmů, než jakých dosahoval v roce 2008, nemají oporu v provedeném dokazování. Uváděl, že dle daňových přiznání činil v roce 2008 jeho příjem 1.344.689 Kč, zatímco v roce 2009 pouze 1.156.990 Kč. Za dobu od září do prosince pak rozdíl v příjmech dosažených v roce 2008 oproti roku 2009 činí dokonce 151.432 Kč. Rozdíl v příjmech vyplacených za činnost vykonanou v době pracovní neschopnosti pak oproti stejnému období roku 2008 má dosahovat částky 250.387 Kč. Odvolatel okresnímu soudu rovněž vytýkal, že při posuzování průměrného výdělku za rok 2008 nevycházel ze skutečných nákladů na dosažení podnikatelského zisku, nýbrž z paušálních výdajů uplatněných v daňovém přiznání. Odvolatel taktéž vysvětlil, že se zřetelem k systému výplaty provizí (jejich splatnost nastává v souvislosti s úhradou pojistného ze strany klientů), nelze při zjišťování ušlého zisku vycházet toliko z krátkých časových období, nýbrž je třeba zohlednit výši příjmů dosahovaných v roce předcházejícím škodné události i v roce následujícím. Odvolatel zpochybňoval i závěr okresního soudu o tom, že při stanovení ušlého podnikatelského zisku z titulu náhrady škody na zdraví je třeba přihlížet i k výši dávek nemocenského pojištění, které mohly být poškozenému vyplaceny pro případ jeho účasti na nemocenském pojištění. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl, eventuálně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na okolnost, že za období od ledna do září žalobce na provizích za řízení jiných zprostředkovatelů pojištění obdržel v roce 2009 částku toliko 585.505,36 Kč, zatímco za stejné období roku 2008 obdržel částku 717.233,19 Kč. Jinak se ztotožnil se závěry okresního soudu a navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.), je podáno oprávněnou osobou a včas (§§ 201, 204 o. s. ř.), přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.). Odvolání žalobce shledal opodstatněným. Podle ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014), posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“). Mezi účastníky řízení je nesporné, že žalovaný v důsledku porušení právních povinností při řízení motorového vozidla způsobil dne 6. 9. 2009 dopravní nehodu, při které žalobce utrpěl zdravotní poškození, v jejichž důsledku byl do 30. 11. 2009 práce neschopen. Z hlediska zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu (§ 420 odst. 1 obč. zák.) zůstává mezi účastníky předmětem sporu otázka, v jakém rozsahu v příčinné souvislosti s porušením právních povinností žalovaným vznikla žalobci škoda v podobě ušlého podnikatelské zisku za dobu pracovní neschopnosti. Podle ustanovení § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; vychází se přitom z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským (§ 446 obč. zák). Podle ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník (dále jen „nařízení“), se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. Ustanovení § 2 odst. 2 nařízení, které rámcově stanoví způsob určení průměrného výdělku, nelze-li jej určit podle pracovněprávních předpisů (zákoníku práce či zákona č. 1/1992 Sb.), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké „okolnosti jednotlivého případu“ jsou v konkrétní posuzované věci pro stanovení průměrného výdělku významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2933/2005). Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Vychází se tedy z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009). Způsob zjišťování výše ušlého zisku podnikatele závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod č. 169). Při posuzování výše ušlého zisku je třeba hodnotit skutečně dosažené příjmy a vynaložené výdaje za předchozí období, a to nejen údaje za předcházející kalendářní měsíc či čtvrtletí, ale též údaje za předcházející kalendářní rok, a přihlédnout k obchodním zakázkám nerealizovaným z důvodu pracovní neschopnosti poškozeného. Nelze přitom vycházet pouze z údajů obsažených v daňovém přiznání. Okresní soud se při posuzování ušlého zisku z podnikatelské činnosti žalobce shora uvedenými zásadami neřídil. Z odůvodnění rozsudku přitom není patrno, z jakých skutečností dovodil, že žalobcův zisk za dobu pracovní neschopnosti v roce 2009 byl vyšší než zisk dosažený za stejné období roku 2008, když jen z daňových přiznání vyplývá, že v roce 2008 příjmy žalobce činily 1.344.689 Kč, zatímco v roce 2009 pouze 1.156.990 Kč. Nelogicky též vyznívá odůvodnění zamítavého výroku porovnáním částek, které byly, resp. mohly být, žalobci za dobu pracovní neschopnosti vyplaceny, s ušlým ziskem dle vypracovaného znaleckého posudku, zvláště za situace, kdy stanovení ušlého zisku nebylo předmětem znaleckého zkoumání (úkolem znalce bylo určit průměrný výdělek žalobce před vznikem škody a odhadnout minimální výši nemocenských dávek, jež mohly být žalobci za dobu pracovní neschopnosti vyplaceny), a výší pohledávky uplatněné žalobou. Porovnání těchto částek totiž žádný důvod pro zamítnutí žaloby o náhradu ušlého zisku z podnikání nezakládá. Rozsudek okresního soudu tak trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Okresní soud rovněž pochybil, nezjišťoval-li, jaké náklady byly v období předcházejícím pracovní neschopnosti žalobcem na dosažení zisku skutečně vynakládány, a spokojil se pouze s výší výdajů paušálně odpisovaných pro účely daňové. Základem úvah o výši ušlého zisku jsou totiž skutečně vynakládané výdaje a nikoliv výdaje paušalizované dle daňových předpisů. Okresní soud se nezabýval ani tím, zda a v jakém rozsahu žalobce vynakládal výdaje za účelem dosažení zisku v době své pracovní neschopnosti. Neobstojí ani závěr okresního soudu, dle nějž je při posuzování ušlého zisku z podnikání nutno zohlednit minimální výši nemocenských dávek, které by náležely poškozenému, pokud by byl nemocensky pojištěn. Účast osoby samostatně výdělečně činné na nemocenském pojištění je dobrovolná (§ 2 písm. b/, § 5 písm. b/ zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon č. 187/2006 Sb.“). Využije-li tedy podnikatel svého práva se nemocenského pojištění neúčastnit, nelze jeho nárok na ušlý zisk z podnikání krátit o hypotetickou výši nemocenských dávek, které mu mohly být vyplaceny, pokud by nemocensky pojištěn byl. Byl by tak totiž neodůvodněně zvýhodňován škůdce, vůči kterému v případě, že poškozený nemocensky pojištěn je, mají orgány nemocenského pojištění regresní náhradu (§ 126 zákona č. 187/2006 Sb.). Krajský soud z výše uvedených důvodů rozsudek okresního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. b/, § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Okresní soud vycházeje ze způsobu, jímž je nárok skutkově vymezen v žalobě (rozdíl mezi individuálními provizemi, jež mu byly za zprostředkování pojištění vyplaceny v roce 2008, a provizemi vyplacenými z téhož důvodu v roce 2009, jenž po odečtení nákladů má činit 127.214 Kč, a rozdíl mezi provizemi za řízení skupiny pojišťovacích agentů, které v roce 2008 za období říjen až prosinec dosáhly výše 330.522 Kč, zatímco za stejné období roku 2009 toliko 223.665 Kč, jenž má činit 106.857 Kč), povede žalobce k tomu, aby tvrdil a prokázal (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), jakých příjmů v době předcházející pracovní neschopnosti dosahoval a jaké skutečné výdaje za účelem dosažení zisku vynakládal v době před vznikem škody i v době své pracovní neschopnosti. Přihlédne přitom i k tvrzením žalované strany (zejména námitka, že příjmy z provizí žalobcem řízené skupiny byly oproti příjmům v roce 2008 nižší i v období roku 2009 předcházejícím škodné události). Na základě skutkových závěrů o skutečné výši příjmů a výdajů žalobce, posoudí okresní soud, eventuálně za využití znaleckého posudku, jakou částku by za obvyklých okolností poškozený ze své podnikatelské činnosti v době své pracovní neschopnosti získal (nebýt poškození zdraví), s přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit, a od této částky odečte zisky, jichž za dobu pracovní neschopnosti dosáhl navzdory svému zdravotnímu omezení. Při svém rozhodování bude okresní soud vázán výše vyslovenými závaznými právními názory odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, neopomene rozhodnout i o nákladech vzniklých účastníkům v odvolacím řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. lze podat proti tomuto usnesení u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu. V Hradci Králové dne 27. ledna 2014 předsedkyně senátu