Zhlédnutí posuzovaného provede soudce, který v řízení o jeho svéprávnosti rozhoduje.

Číslo jednací: 26Co 197/2014-100 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci řízení o omezení svéprávnosti RM, narozeného xxx, bytem xxx, t. č. Dětský domov xxx, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, jako opatrovníkem pro řízení, za účasti navrhovatele Dětského domova, základní školy a školní jídelny, xxx, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, k odvolání opatrovníka a státního zastupitelství proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. února 2014, č. j. 11Nc 3209/2013-68, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění takto: RM, nar. xxx, se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý k nakládání s majetkem, jehož cena přesahuje částku 400 Kč, samostatně uzavírat smlouvy, ve kterých hodnota poskytovaného plnění přesahuje částku 400 Kč, dávat do zástavy svůj majetek, ručit svým majetkem za jiného, jednat v pracovněprávních věcech. II. Ve výrocích II až V se rozsudek okresního soudu potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že se RM, narozený xxx, omezuje ve svéprávnosti tak, že není schopen právních jednání v žádných záležitostech, s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, a to na dobu tří let od právní moci rozsudku (výrok I). Zároveň okresní soud upustil od doručení rozsudku RM (výrok II), České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Opatrovníkem RM, narozeného xxx, jmenoval JM, narozeného xxx, bytem xxx. Opatrovník je oprávněn zastupovat opatrovaného při právních jednáních v rozsahu omezení (výrok V). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že RM je svobodný, bezdětný, 18letý muž trpící od narození mentálním postižením. Od prosince 2011 žije na základě nařízené ústavní výchovy v Dětském domově v xxx, kde spolu s ním žije také jeho mladší bratr J. Plní povinnou školní docházku podle individuálního vzdělávacího plánu, používá jen několik jednoduchých slov, věty netvoří, na dotazy odpovídá jen „jo – ne“. Neumí číst, psát ani počítat (rozezná několik písmen, zvládne napsat své křestní jméno, počítat umí do tří). Rozumí jednoduchým pokynům, umí se sám najíst, umýt se a obléci se do připraveného prádla, je schopen jednoduché naučené manuální práce pod dohledem (např. rovnání dříví). Nechápe hodnotu peněz, neumí sám nakupovat a cestovat dopravními prostředky. Podle znaleckého posudku znalkyně MUDr. Aleny Rajlové trpí RM trvalou duševní poruchou – středně těžkou až těžkou mentální retardací, v jejímž důsledku není schopen zajišťovat své záležitosti. Není schopen pochopit svou situaci a mít na věc nějaký (jakýkoli) názor. Okresní soud tedy RM omezil ve svéprávnosti ve všech oblastech života s výjimkou běžných záležitostí každodenního života (§ 64 o. z.). Shledal, že omezení jeho svéprávnosti nelze nahradit mírnějším opatřením, např. zastoupením členem domácnosti (§ 49 o. z.), neboť ta předpokládají aktivní a vstřícný přístup. Protože není schopen pochopit význam tohoto rozhodnutí, okresní soud v souladu s ustanovením § 189 o. s. ř. od jeho doručení upustil. Ve smyslu § 62 o. z. jmenoval do funkce opatrovníka RM jeho otce JM, který se svým jmenováním do funkce opatrovníka souhlasil. Proti rozsudku okresního soudu podalo odvolání státní zastupitelství. Namítalo, že výrok o omezení svéprávnosti je neurčitý a nevykonatelný. Okresní soud jím nevymezil, v jakém rozsahu RM omezuje ve svéprávnosti, neboť jen opsal ustanovení § 64 o. z. a rezignoval přitom na svoji povinnost reagovat na skutková zjištění v dané věci a rozsah nezbytných nutných omezení svéprávnosti RM těmto okolnostem individuálně přizpůsobit. Navrhlo, aby bylo rozhodnutí okresního soudu ve výroku I změněno tak, že RM není schopen nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 400 Kč. V doplnění odvolání státní zastupitelství uvedlo, že s ohledem na poměry RM by zcela postačovalo, aby mu byl jen ustanoven opatrovník dle § 465 o. z., aniž by byl omezen ve svéprávnosti. RM žije od roku 2011 v Dětském domově v xxx, kde má zajištěnou potřebnou péči, přičemž zde bude žít i nadále. Nelze dovodit, že by mu zde hrozila nějaká závažná újma. Pokud bude ve svéprávnosti omezen, je třeba, aby se tak stalo ve sféře nakládání s majetkem (posuzovanému bude přiznán invalidní důchod, otec mu založil stavební spoření). Navrhlo, aby byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení jen k ustanovení opatrovníka. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání i opatrovník JUDr. Lukáš Havel. Namítal, že rozhodnutí okresního soudu je neurčité a nevykonatelné. S ohledem na provedené dokazování je třeba RM omezit ve svéprávnosti tak, že není oprávněn nakládat s finančními prostředky, nesmí uzavírat, měnit či rušit smlouvy s peněžitým plněním, omezuje se v rozhodování o svém zdravotním stavu a omezuje se v jednání před správními úřady. Navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu v tomto smyslu změněn. Protože řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014, odvolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., který s účinností od 1. 1. 2014 občanský soudní řád novelizoval). Odvolání shledal důvodným. Dle § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Dle odst. 2 citovaného ustanovení omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Omezení svéprávnosti člověka je zásahem do svobody, konkrétně svobody rozhodovat o vlastním právním postavení a nedotknutelnosti člověka, u něhož se předpokládá, že je nadán rozumem a svědomím (čl. 7 a čl. 8 Listiny práv a svobod dále jen Listiny). V případě, že je zasaženo do přirozených práv člověka na osobní svobodu a na nedotknutelnost, musí být respektována jeho lidská důstojnost i zásada, že zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti (čl. 10 Listiny). Vzhledem k závažnosti rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka do jeho osobního statutu je nutné, aby právní řád přesně specifikoval podmínky, za kterých k tomuto zásahu může dojít. Nový občanský zákoník v prvním odstavci § 55 ukládá soudu zhlédnout posuzovaného před rozhodnutím. Splnění této povinnosti odvolací soud posuzoval také v kontextu se zněním ustanovení § 38 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (byť v souzené věci postupoval ještě podle o. s. ř.). Podle tohoto ustanovení soud vyslechne posuzovaného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře posuzovaného, jeho opatrovníka a provede popř. další vhodné důkazy. Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. V řízení před okresním soudem posuzovaného RM, narozeného xxx, zhlédla dne 23. 1. 2014 vyšší soudní úřednice Eva Jandová za účasti sociální pracovnice Žanety Slezákové. Odvolací soud je však toho názoru, že pokud je v § 55 odst. 1 o. z. uvedeno, že posuzovaného zhlédne „soud“, tak to má být soudce nebo senát. Obsazení soudu obecně může být zajištěno buď jediným soudcem, nebo sborem soudců (senátem) tak, jak je uvedeno v ust. § 36 o. s. ř. To, že by mohl posuzovaného „zhlédnout“ někdo jiný než soudce nebo senát (např. vyšší soudní úředník), nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. (§ 38a o. s. ř.), ani z vyhl. č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (§ 6 odst. 2 cit. vyhl.), ani ze zákona č. 121/2008Sb. o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (§ 11 tohoto zákona). Odvolací soud uzavírá, že zákon (o. z. i zákon o zvláštním řízení soudním) stanovil od 1. 1. 2014 přísnější podmínky, za kterých může soud rozhodnout o omezení svéprávnosti posuzovaného. Hlavní změna procesní úpravy je přitom podmíněna novou hmotněprávní úpravou, která nahrazuje institut „zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům“ institutem „omezení svéprávnosti“. Pravidlem je výslech posuzovaného, od kterého může soud upustit jen tehdy, nelze-li jej provést (např. proto, že posuzovaný nekomunikuje), nebo ho lze provést, nikoli však bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného. V případě, že výslech nebude proveden, je nutné, aby soud posuzovaného minimálně zhlédnul. Výklad odvolacího soudu, že soudem je míněn soudce či senát, je v souladu s tím, že zákonodárce s účinností od 1. 1. 2014 dává najevo, že je naprosto stěžejní nerozhodovat o tak závažném zásahu do svobody člověka, jakým je omezení svéprávnosti, „od stolu“, ale slyšet názor posuzovaného, popřípadě ho alespoň vidět. Jinak se totiž o osudu člověka rozhoduje na základě osobního kontaktu s ním a jinak jen na základě informací obsažených ve spise. Před vlastním rozhodnutím musí soudce vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje. Je přitom třeba, aby použil takový způsob dorozumívání, který si vybere člověk, o jehož omezení svéprávnosti se jedná. Vzhledem k výše uvedenému závěru odvolací soud napravil pochybení okresního soudu a zhlédnul při odvolacím jednání posuzovaného RM. Posuzovaný R na oslovení reagoval, ale na dotazy většinou neodpovídal. Když byl dotázán, zda chce mluvit, kroutil záporně hlavou. Kýváním hlavy potvrdil, že umí počítat do tří, svoje příjmení nesdělil. Na dotaz, zda je v dětském domově spokojený, se usmíval a řekl, že ano. Kýváním hlavy potvrdil, že chodí někdy s tetou nakupovat, není schopen říci, co si kupuje. Z jeho projevu bylo patrno, že má svého otce rád a důvěřuje mu. Dle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně omezil. Dle odst. 2 citovaného ustanovení má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti. Při rozhodování o omezení svéprávnosti je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Soud musí zvážit všechny mírnější alternativy, kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle. Nápomoc při rozhodování je přitom prostředkem nejmírnějším. Uplatní se tehdy, kdy člověku působí duševní porucha obtíže, ale tento je schopen jednat sám, pouze s asistencí a nápomocí podpůrce, který mu záležitosti je schopen vysvětlit. Zastoupení členem domácnosti stojí mezi nápomocí při rozhodování a omezením svéprávnosti. Předpokladem fungování tohoto institutu je hlavně existence člena domácnosti, který je schopen a ochoten tuto funkci přijmout. Dle § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přání opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi. Dle § 64 o. z. rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že je namístě omezit RM ve svéprávnosti. Toto omezení je nepochybně v jeho zájmu, neboť trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a v jejím důsledku není schopen právního jednání. Pokud by nebyl omezen ve svéprávnosti, hrozila by mu závažná újma. Posuzovaný má finanční prostředky, resp. bude mu přiznán invalidní důchod a má uzavřeno stavební spoření, kde má částku ve výši asi 170.000 Kč. Mohl by se tedy dostat do obtížné situace, kdyby byla jeho choroba zneužita k podpisu nevýhodných smluv. Lze dovodit, že mu může hrozit závažná újma, a tedy omezení svéprávnosti přichází v úvahu. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem okresního soudu, že vzhledem k zájmu posuzovaného nebude stačit mírnější opatření, jakým je nápomoc při rozhodování (§ 45 o. z.) nebo zastoupení členem domácnosti (§ 49 o. z.). Nápomoc při rozhodování je nejmírnějším prostředkem, který se uplatní tehdy, kdy člověku působí duševní porucha obtíže, ale tento je schopen jednat sám, pouze s asistencí a nápomocí podpůrce, který mu záležitosti je schopen vysvětlit. Zastoupení členem domácnosti je mezi nápomocí při rozhodování a omezením svéprávnosti. Odvolací soud zjistil, že nepostačí nápomoc při rozhodování ani zastoupení RM členem domácnosti (otcem), neboť jeho mentální schopnosti se pohybují na úrovni dítěte předškolního věku a není schopen jednat sám. Je tedy třeba přistoupit k omezení svéprávnosti posuzovaného. Pokud jde o rozsah omezení svéprávnosti, musí být v rozsudku přesně vzhledem ke konkrétním okolnostem uvedeno, v jakém rozsahu je svéprávnost omezena a posuzovaného nelze omezit ve svéprávnosti ve větším rozsahu, než odpovídá jeho duševnímu stavu a skutečným možnostem. Hrozbu závažné újmy je též třeba zkoumat podle okolností konkrétního případu. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že posuzovaný nežije sám, ale žije v Dětském domově xxx a dle vyjádření jeho otce JM i Dětského domova xxx bude RM v Dětském domově xxx na základě dohody žít i nadále, a to až do 26 let. Nelze však přehlédnout, že posuzovaný má finanční prostředky a je tedy třeba omezit ho v oblasti nakládání s majetkem, tak, aby v této oblasti nebyl zneužitelný. Poměrům posuzovaného RM a okolnostem projednávané věci odpovídá omezení ve svéprávnosti tak, že není způsobilý k nakládání s majetkem, jehož cena přesahuje částku 400 Kč (u odvolacího jednání přítomná zástupkyně dětského domova uvedla, že od září 2014 bude kapesné pro R zvýšeno asi na 400 Kč měsíčně), samostatně uzavírat smlouvy, ve kterých hodnota poskytovaného plnění přesahuje částku 400 Kč, dávat do zástavy svůj majetek, ručit svým majetkem za jiného, jednat v pracovněprávních věcech. Rozsudek okresního soudu tedy byl ve smyslu § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změněn. Ve výrocích II až V byl rozsudek okresního soudu ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrzen. Ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v Trutnově a rozhoduje o něm Nejvyšší soud se sídlem v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.). V Hradci Králové dne 11. září 2014 předsedkyně senátu