Povinnost bývalého zaměstnavatele zaplatit odstupné bývalému zaměstnanci do výše poskytnuté kompenzace státem (§ 44b zákona č. 435/2004 Sb.) zaniká.

26Co 300/2014-53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobkyně Ing. Mgr. VK, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, proti žalované obchodní společnosti CZECH SALES ACADEMY – vyšší odborná škola a střední odborná škola s.r.o., se sídlem v Trutnově, Polská 367, IČ 252 62 190, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Roubíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Skořepka 8/1058, o zaplacení 80.002 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. dubna 2014, č. j. 9C 274/2013-33, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II a III potvrzuje. II. Žalované se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: Okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 41.565 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 21. 9. 2013 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu o zaplacení dalších 38.437 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud vyšel z nesporovaného závěru, že žalobkyně pracovala u žalované jako učitelka na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2009. Dne 26. 6. 2013 ukončila žalovaná s žalobkyní pracovní poměr výpovědí dle § 52 písm. b) zákoníku práce k 31. 8. 2013. Okresní soud uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, s termínem splatnosti k 20. 9. 2013. Odstupné však nebylo žalobkyni uhrazeno. Dne 9. 10. 2013 byla žalobkyni vyplacena na základě ustanovení § 44b odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb. úřadem práce tzv. kompenzace ve výši 38.437 Kč. Žalobkyně se domáhala zaplacení odstupného 80.002 Kč. Jádrem sporu se stala otázka, zda žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni také 38.437 Kč, tj. částku rovnající se výši vyplacené kompenzace, která byla žalobkyni poskytnuta úřadem práce 9. 10. 2013. K tomu okresní soud uvedl, že žalobkyni vzniklo právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, tj. právo založené soukromoprávní normou. Na základě veřejného práva vzniklo žalobkyni vůči státu právo na poskytnutí tzv. kompenzace, neboť odstupné jí nebylo řádně a včas vyplaceno. Žádná z uvedených norem, tj. ani zákoník práce ani zákon č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti, neřeší otázku, zda a jak ovlivňuje poskytnutí kompenzace ze strany státu zastupovaného úřadem práce povinnost zaměstnavatele zaplatit zaměstnanci odstupné. Nepochybně se jedná o nedůsledné legislativní vymezení vzájemného vztahu normy soukromého práva a normy veřejného práva a při výkladu je nutno vyjít zejména z úmyslu zákonodárce, který chtěl předejít tomu, aby se zaměstnanci, kterým nebylo vyplaceno odstupné, ocitli v tíživé situaci, neboť jim není možno začít ihned poskytovat podporu v nezaměstnanosti. Okresní soud uvedl, že smyslem ustanovení zákoníku práce upravující odstupné je zajistit zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl rozvázán z důvodu organizačních změn na straně zaměstnavatele pro dobu bezprostředně následující po ukončení pracovního poměru materiální zabezpečení odpovídající výši dosahovaného průměrného výdělku. Podle § 44a zákona o zaměstnanosti se poskytuje podpora v nezaměstnanosti až po uplynutí doby, po kterou by měl být materiálně zaměstnanec zabezpečen z odstupného. Počátek výplaty podpory v nezaměstnanosti je tedy „odložen“ o dobu, po kterou mý být bývalý zaměstnanec zabezpečen z odstupného. Protože v praxi nebyly neobvyklé případy, kdy odstupné nebylo vyplaceno, přistoupil zákonodárce k změně zákona o zaměstnanosti a v ustanovení § 44b uzákonit institut tzv. kompenzace. Tento institut má zabezpečit hmotné potřeby zaměstnance, jemuž sice vzniklo právo na odstupné, ale odstupné nebylo v zákonem stanoveném termínu vyplaceno. Již z toho, že je v zákoně použit termín kompenzace lze dovodit, že částka vyplacená podle ustanovení § 44b zákona o zaměstnanosti má nahradit nevyplacené odstupné. Význam slova kompenzace se vykládá mj. jako poskytnutí náhrady. Po vyplacení kompenzace vzniká zaměstnavateli na základě veřejnoprávní normy povinnost zaplatit odpovídající částku státu zastoupenému úřadem práce. Podle soudu 1. stupně je účel této úpravy zřejmý. Postup podle ustanovení § 44a a § 44b zákona o zaměstnanosti umožňuje, aby byly v reálném čase zajištěny potřeby zaměstnance, kterému vzniklo právo na odstupné, avšak odstupné nebylo vyplaceno. Právo vymáhat částku zaplacenou z titulu kompenzace po zaměstnavateli přechází na stát. Soud tedy dovodil, že i když ustanovení § 44b zákona o zaměstnanosti explicitně neuvádí, že kompenzace v rozsahu, v němž byla zaměstnanci poskytnuta, nahrazuje odstupné, je takový výklad nutný. Dle okresního soudu nemůže obstát právní názor žalobkyně, že poskytnutí kompenzace nemá na povinnost zaměstnavatele zaplatit odstupné žádný vliv. Při tomto závěru by žalobkyně obdržela plnění dvakrát a to jednak kompenzaci od státu a jednak odstupné od bývalého zaměstnavatele. Přitom odstupné i kompenzace mají stejný účel, a sice zajistit bývalému zaměstnanci hmotné zabezpečení v době bezprostředně následující po rozvázání pracovního poměru. Bývalí zaměstnanci, kterým byla kompenzace vyplacena z důvodu nevyplacení odstupného, by se tak ocitli v příznivějším postavení než zaměstnanci, kterým bylo odstupné zaměstnavatelem řádně a včas zaplaceno, protože by obdrželi kompenzaci a současně by jim zůstalo zachováno právo na odstupné. Lze tak důvodně pochybovat, že úmysl zákonodárce směřoval k dosažení takového stavu, který by vedl k porušení zásady rovnosti v právech (viz čl. 1 Listin základních práv a svobod). Tento závěr zaujal okresní soud, přestože mu byl znám obsah ustanovení § 44b odst. 5 zákona o zaměstnanosti, dle kterého je zaměstnavatel povinen částku odpovídající výši poskytnuté kompenzace uhradit úřadu práce i v případě, že dlužné odstupné již vyplatil. Toto ustanovení dle okresního soud má zajistit, aby státu nevznikla újma, když lze předpokládat dvě různé situace. V případě, že bude zaplacena kompenzace a zaměstnavatel takovou informaci obdrží, nebude již v rozsahu poskytnuté kompenzace plnit odstupné a naopak bude plnit v tomto rozsahu úřadu práce. V případě, že zaměstnavatel zaplatí zaměstnanci odstupné po uplynutí nejbližšího výplatního termínu určeného u zaměstnavatele pro výplatu mzdy, avšak ještě před tím než stát zastoupený úřadem práce poskytl zaměstnanci kompenzaci, bude sice povinen zaplatit částku odpovídající výši poskytnuté kompenzace úřadu práce, ale bude oprávněn požadovat vrácení části odstupného po zaměstnanci, neboť poté, kdy zaměstnance obdržel kompenzaci, odpadl právní důvod pro zaplacení odstupného (§ 4 a § 451 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013). I v případě, že by zaměstnavatel zaplatil zaměstnanci odstupné poté, kdy byla vyplacena kompenzace, lze uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na straně zaměstnance, který v rozsahu odpovídajícím výši poskytnuté kompenzace odstupné přijal bez právního důvodu. Nemůže obstát ani argumentace žalobkyně, která uváděla, že souběžné zaplacení odstupného a kompenzace zaměstnavatelem, je určitou formou sankce pro zaměstnavatele. Dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Z ustanovení § 44b odst. 5 zákona o zaměstnanosti nevyplývá, že by povinnost hradit úřadu práce vyplacenou kompenzaci měla povahu sankce, navíc taková „sankce“ by postihovala ty zaměstnavatele, kteří zaměstnanci odstupné byť opožděně zaplatili a vůbec by nepostihovala zaměstnavatele, kteří zaměstnanci odstupné nezaplatili vůbec. Ze všech uvedených důvodů se okresní soud přiklonil k právnímu názoru žalované, že poskytnutím kompenzace ze strany státu bývalému zaměstnanci zaniká do výše poskytnuté kompenzace povinnost zaměstnavatele zaplatit zaměstnanci odstupné, protože v tomto rozsahu je namísto toho zaměstnavatel povinen plnit státu dle § 44b odst. 5 zákona o zaměstnanosti. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Proti rozsudku, avšak do výroku pouze II a III, podala žalobkyně včas odvolání. Vytýkala okresnímu soudu, že zcela ignoroval výklad, který byl zaujat v článku JUDr. Jaroslava Stádníka a Mgr. Petra Kielera v časopisu Práce a mzda dne 19. 12. 2011. Rovněž tak soud nevzal v úvahu výkladové stanovisko přijaté k novele zákoníku práce účinné od 1. 1. 2012 na zasedání Kolegia expertu AKV ve dnech 4. až 5. 11. 2011 s tím, že výkladové stanovisko uvádí, že vzhledem k tomu, že zákon o zaměstnanosti nestanoví, že v rozsahu odpovídajícím poskytnuté kompenzaci přechází právo bývalého zaměstnance na odstupné na Úřad práce České republiky, nelze hovořit o tom, že na straně bývalého zaměstnance vznikne bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit, pokud by dostal vyplacenou kompenzaci i odstupné. Je tedy zřejmé, že názor soudu prvního stupně je chybný. Zopakovala své přesvědčení, že zaměstnanec má právo na úhradu celé výše odstupného, třebaže mu již byla poskytnuta kompenzace úřadem práce, neboť kdyby zákonodárce chtěl, aby úřad práce jen vyplatil zaměstnanci část odstupného za zaměstnavatele a tuto částku pak na zaměstnavateli vymáhal, jistě by to v zákoně implicitně vyjádřil. Argumentem a contrario lze dovodit, že vyplacení kompenzace není úhradou odstupného jiným subjektem a že v rozsahu vyplacené kompenzace povinnost bývalého zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci odstupné nezaniká. Kompenzace na rozdíl od odstupného není zdanitelným příjmem, jde o plnění z uplatňování nástrojů státní politiky zaměstnanosti. Závěr okresního soudu je v příkrém rozporu s metodou gramatického výkladu, protože pokud by zákonodárce měl takový úmysl, jistě by ho vyjádřil. Systematickým výkladem za použití daňových norem lze dovodit, že kompenzace rozhodně není náhradou odstupného. Soud prvého stupně použil výklad tendenční, nevzal v úvahu, že nezaplacením odstupného se bývalý zaměstnanec, který nesežene ihned práci, dostává do svízelného postavení, když kompenzace jako druh sociální dávky řeší jeho situaci pouze částečně. Při použití stejné logiky by na odstupné neměli mít nárok ani zaměstnanci, kteří ihned získají práci u jiného zaměstnavatele. Nesouhlasila se závěrem prvého stupně, že náhrada kompenzace nemůže být určitou formou sankce. Tato sankce je uložena zákonem a zaměstnavatel ji může odvrátit včasnou úhradu odstupného. Žalobkyně byla na úřadu práce ještě před poskytnutím kompenzace ubezpečena, že kompenzace není úhradou odstupného a že může odstupné po zaměstnavateli požadovat v celé výši, tj. vycházela z drtivě převažujícího doktrinálního výkladu, který teprve judikaturou soudů bude potvrzen či vyvrácen. Pokud by odvolací soud dospěl k opačnému závěru než žalobkyně, žádala žalobkyně, aby dle § 150 o. s. ř. nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.), je podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal rozhodnutí okresního soudu, a to v mezích, ve kterých se odvolatelka domáhala jeho přezkoumání i s přihlédnutí k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212 a § 212a o. s. ř.). Odvolání žalobkyně neshledal důvodným. Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodl odvolací soud bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně pracovala u žalované a byl s ní rozvázán pracovní poměr z důvodu, který zakládá nárok na odstupné. Spor nebyl ani ve výši žádaného odstupného 80.002 Kč ani v tom, že v řádném termínu nebylo odstupné žalovanou zaplaceno. Jádrem sporu účastníků se stala otázka, zda poskytnutí „kompenzace“ úřadem práce dle § 44b zákona o zaměstnanosti ovlivnilo povinnost žalovaného zaměstnavatele hradit odstupné. Ani odvolací soud k této sporné otázce nedohledal žádné rozhodnutí soudu vyššího stupně. S výkladem zaujatým soudem 1. stupně se odvolací soud ztotožňuje a jeho odůvodnění a výklad příslušných norem soukromého a veřejného práva považuje za úplné, přesvědčivé a plně na něj odkazuje, neboť má za to, že tímto výkladem bylo dosaženo spravedlivého uspořádání a právě pro dosažení spravedlnosti a nikoliv formální správnosti má být zákon vykládán a dotvářen. Odvolací soud považuje za nutné dále uvést, že s okresním soudem lze souhlasit v tom, že spor je důsledkem nedostatečného legislativního vymezení vzájemného vztahu normy soukromého a veřejného práva. Základní výkladové metody (gramatická neboli jazyková a systematická) v dané věci jednoznačně spor nevyřeší. Příslušný text zákoníku práce ani zákona o zaměstnanosti výslovně spornou otázku neřeší. Za použití jazykového výkladu lze vyjít pouze z toho, že slovo kompenzace je slovo, které má původ v latinském com-pensó a jde o slovo, které můžeme nahradit slovy vyrovnání, vyvážení, náhrada nebo odškodnění. V právním slova smyslu znamená kompenzace zrušení pohledávek vzájemným započtením. Pojmy odstupné a kompenzace jsou upraveny v odlišných normách, které mají soukromoprávní a veřejnoprávní charakter a jejich provázanost nelze v textu dohledat. Dle odvolacího soudu nemůže tato skutečnost vést k argumentum a contrario, neboť jde o argumentaci „důkazu z opaku“, tj. platnost určité domněnky je vyloučena, platí-li domněnka opačná; při výkladu nedostatečného legislativního vymezení vzájemného vztahu dvou pojmů nelze uzavřít, že není-li vztah textem zákona výslovně upraven, a contrario není dán. Při výkladu obou zákonných pojmů proto okresní soud správně vyšel zejména ze smyslu a účelu provedené novely dané novým ustanovením § 44b zákona č. 364/2011 Sb., zákona o zaměstnanosti a z definice samotných pojmů odstupného a kompenzace (tj. použil správně teleologický a historický výklad). Odstupné představuje „jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez svého zavinění ztratil dosavadní práci. Odstupné je určeno k tomu, aby formou jednorázového peněžitého příspěvku vyplaceného zaměstnavatelem alespoň z části kompenzovalo (zmírnilo) následky, které jsou pro zaměstnance spojeny s ukončením dosavadního zaměstnání s nutností vyhledat nové pracovní uplatnění nebo započít jinou výdělečnou činnost “ (viz Bělina M. a kol. Zákoník práce. Komentář 2. Vydání, Praha C.H.Beck, 2010 s.273 a 274). Zřejmě v důsledku toho, že novela § 44b zákona o zaměstnanosti vyšla z pozměňovacího návrhu za sněmovního tisku č. 315, který obsahoval návrh zákona, který s účinností od 1. 1. 2012 změnil zákon o zaměstnanosti, důvodová zpráva k tomuto pozměňovacímu návrhu a tedy k bližšímu objasnění pojmu kompenzace nic neuvádí. Odvolací soud však považuje za nesporné, že smyslem a účelem nového ustanovení § 44b zákona o zaměstnanosti bylo poskytnout uchazeči o zaměstnání prostředky pro dobu od skončení pracovního poměru do doby, kdy je možno začít vyplácet bývalému zaměstnanci podporu v nezaměstnanosti, tj. smysl a účel kompenzace je totožný s odstupným, jak správně uvedl okresní soud. Nové ustanovení § 44bzákona o zaměstnanosti totiž reagovalo na to, že před 1. 1. 2012 bylo vždy poskytnutí podpory v nezaměstnanosti „posunuto“ až za dobu, pro kterou mělo být poskytnuto odstupné, a to bez ohledu na to, zda bylo či nebylo odstupné skutečně vyplaceno. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem uzavírá, že z ničeho nelze dovodit, že smyslem novely zákona o zaměstnanosti zakomponováním ustanovením § 44b bylo to, aby se zaměstnancům, kterým není odstupné hrazeno řádně, dostalo od státu plnění „navíc“ oproti zaměstnancům, kterým bylo odstupné řádně vyplaceno. Rozdíl v postavení těchto dvou skupin zaměstnanců je dán pouze tím, že jedna skupina má odstupné ihned k dispozici a druhá má sice na odstupné také nárok, ale nemá tyto finanční prostředky ihned k dispozici a odvolací soud je přesvědčen, že pouze tento „rozdíl“ měl zákonodárce v úmyslu zavedením „kompenzace“ odstranit. Stejně tak z žádného ustanovení nelze dovodit, že smyslem úpravy dané v ust. § 44b zákona o zaměstnanosti bylo uložení „sankce“ pro zaměstnavatele. Při výkladu zaujatém žalobkyní by musel žalovaný zaměstnavatel hradit plné odstupné a vedle toho by musel vrátit poskytnutou kompenzaci (v souzené věci by měla žalovaná zaplatit 2krát 38.437 Kč). Sankce jako veřejnoprávní institut je spojena s porušením veřejného nikoliv soukromého práva a vzniká až právní mocí rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaného ve správním či trestním řízení. V souzené věci by došlo k sankcionování porušení povinnosti dané soukromým právem a „sankce“ by nebyla uložena pravomocným rozhodnutím správního orgánu či orgánu činného v trestním řízení; výše sankce by nebyla jasně určena a neodvisela by od rozhodnutí svrchovaného orgánu, naopak by byla odvozena od výše mzdy zaměstnance (tj. při porušení stejné povinnosti by nastoupila sankce v různé předem nedefinované výši); všechny tyto skutečnosti by byly v rozporu s Listinou základních práv a svobod a také proto nelze výklad zaujatý žalobkyní přijmout. K odvolací námitce žalobkyně, že soud ignoroval výklad v odborné literatuře, je třeba především uvést, že tzv. doktrinální výklad (výklad podávaný právními vědci) není pro soud závazný. Účelem doktrinálního výkladu je přesvědčit třetí osoby o legitimnosti sdělovaného právního názoru. V dané věci lze říci, že doktrinální výklad, na který žalobkyně poukazuje, okresní soud ani odvolací soud nepřesvědčil a byl výkladem zaujatým soudem překonán. V souzené věci došlo k nezamýšlené mezeře v zákoně. Je na místě tzv. soudní výklad práva, tj. soudcovské dotváření práva. Povinností soudce v takovém případě je posoudit případ podle principu spravedlnosti i zákonných zásad a s přihlédnutí k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi. Odvolací soud nedohledal, že by obdobný případ byl soudním rozhodnutím řešen a dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl spor účastníků podle principu spravedlnosti. Poukazuje-li konečně žalobkyně na skutečnost, že podle daňových norem je kompenzace na rozdíl od odstupného osvobozena od daně z příjmů, jde o projev vůle zákonodárce na poli veřejného práva, který nemůže zaujatý soudní výklad soukromoprávního sporu ovlivnit. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům odvolací soud věcně správné rozhodnutí okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Žalobkyně nebyla úspěšná a vznikla jí povinnost hradit náklady úspěšného žalovaného, ty dle obsahu spisu nevznikly (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 237 a § 241a o. s. ř.). V Hradci Králové dne 5. srpna 2014 předsedkyně senátu