30A 86/2012-131 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY  Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a JUDr. Marcely Sedmíkové ve věci žalobkyně J. K., zast. JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou se sídlem AK v Praze 1, Vodičkova 28, PSČ 110 00, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za účasti 1. Ing. V. K., 2. Statutárního města Hradec Králové, Československé armády č.p. 408/51, Hradec Králové, PSČ 502 00, 3. JUDr. B. K., 4. JUDr. D. K., a 5. Mgr. D. H., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2012, sp. zn.: 6718/UP/2012/Kd, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 30A 86/2012 -2- O d ů v o d n ě n í :  Žalovaným rozhodnutím ze dne 20. 6. 2012, zn. 6718/UP/2012/Kd, žalovaný mimo jiné zamítl odvolání žalobkyně proti územnímu rozhodnutí č. 690, které vydal Magistrát města Hradec Králové (dále i jen „stavební úřad“ nebo „prvoinstanční správní orgán“) dne 1. března 2012 pod č.j. MMHK/194366/2011, a toto potvrdil. Tímto územním rozhodnutím byla umístěna stavba „rodinný dům, zpevněné plochy, přípojka elektro, kanalizační přípojka, vodovodní přípojka, plynovodní přípojka, dešťová kanalizace, akumulační jímka“ na pozemcích parc. č. 205/27, 205/181 a 205/182 v kat. území Roudnička (dále jen „stavba rodinného domu“). Žalovaný odůvodnil žalobou napadené rozhodnutí následujícím způsobem. I. Odůvodnění žalovaného rozhodnutí  Nejdříve se v něm vypořádal s odvoláním Ing. V. K., a to jako s odvoláním nepřípustným (dlužno poznamenat, že nadepsaný krajský soud se v rozsudku sp. zn. 30A 34/2012 ztotožnil se závěrem žalovaného, že Ing. V. K. postavení účastníka daného územního řízení nenáleželo). Poté shrnul postupy stavebního úřadu v územním řízení a na základě toho přistoupil k přezkoumání odvoláním žalobkyně napadeného územního rozhodnutí.  Konstatoval, že žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu podala dne 21. července 2010 Mgr. D. K., dnes provdaná H.. Jedná se o jednopodlažní novostavbu rodinného domu s obytným podkrovím, částečně podsklepenou a s garáží umístěnou v suterénu. Její půdorysný tvar je nepravidelný, zastřešený dvěma pultovými střechami v kombinaci se třemi menšími sedlovými stříškami. Funkce stavby stavby rodinného domu je čistě obytná. Podáním žádosti bylo zahájeno územní řízení, přičemž veřejné ústní jednání bylo nařízeno na den 25. října 2011. Z protokolu o jeho průběhu je zřejmé, že se k němu nikdo nedostavil. Závazná stanoviska dotčených orgánů nebyla podle § 89 odst. 1 stavebního zákona uplatněna.  Dne 30. září 2011 obdržel stavební úřad podání J. K. a Ing. V. K., která byla v záhlaví označena jako námitky proti umístění stavby rodinného domu. S námitkami Ing. V. K. nakládal stavební úřad jako s připomínkami podanými veřejností, když jej nepovažoval za účastníka územního řízení, nicméně obsah námitek žalobkyně a připomínek Ing. V. K. byl totožný, takže toto rozdělení nemělo pro rozhodnutí ve věci praktický význam. Stavební úřad posoudil záměr žadatelky podle § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, dále jen „stavební zákon“, a neshledal důvody, pro které by územní rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu nebylo možno vydat. V odůvodnění územního rozhodnutí pokračování 30A 86/2012 -3- stavební úřad popsal své správní úvahy, na základě kterých rozhodoval. Žalovaný je shledal správnými (viz str. čtvrtá až šestá odůvodnění žalovaného rozhodnutí).  Poté se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. K námitce, že pozemek parc. č. 205/181 v kat. území Roudnička je „ostatní plochou – komunikací“, kterou nelze oplotit a umístit na ni rodinný dům, neboť je jako komunikace využívána, uvedl, že tento pozemek je sice označen za pozemek určený k umístění stavby rodinného domu, nicméně že se nelze domnívat, že na všech ve výroku uvedených pozemcích bude umístěn přímo rodinný dům, neboť do výroku se uvádějí i pozemky, na nichž se umísťují k rodinnému domu doprovodné stavby, tedy mimo jiné i sítě technické infrastruktury. V daném případě, jak je z koordinační situace (archivní číslo 3-PR-4144) tvořící přílohu územního rozhodnutí zřejmé, rodinný dům byl umístěn pouze na pozemku parc. č. 205/182 v kat. území Roudnička. Na zbylých dvou pozemcích zmíněných ve výroku územního rozhodnutí, tedy na pozemcích parc. č. 205/27 a 205/181 v kat. území Roudnička, byly umístěny pouze sítě technického vybavení. Oplocení pozemku parc. č. 205/181 výrokem územního rozhodnutí umístěno nebylo.  K námitce, že pozemek parc. č. 205/181 je i dle údajů z katastru nemovitostí „ostatní plochou – komunikací“, žalovaný poznamenal, že podle § 20 katastrálního zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (k 1. 1. 2014 již zrušeného), byly z jeho údajů závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru pouze parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území. Z platného územního plánu města Hradec Králové poté zjistil, že pozemek parc. č. 205/181 v kat. území Roudnička náleží k plochám funkčně určeným pro motorovou dopravu, přičemž dle regulativů této plochy je umístění staveb pro technickou vybavenost v této ploše přípustné. Krom toho rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové ze dne 30. srpna 2010, č.j. MMHK/152882/2010, bylo povoleno zvláštní užívání komunikace, včetně pozemku parc. č. 205/181, a to za účelem umístění vodovodní, plynovodní a kanalizační přípojky v silničním pozemku.  K námitce týkající se odstupů stavby rodinného domu od komunikace žalovaný uvedl, že je v souladu s § 25 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění, když podle výkresu zpracovaného autorizovaným stavitelem pro pozemní stavby odstup žádného z průčelí stavby rodinného domu s okny z obytných místností nečiní méně než 3 m od okraje vozovky, nacházející se na pozemku parc. č. 205/27 v kat. území Roudnička. Shledal ji tudíž nedůvodnou. Stejně tak jako námitku, že by stavbou rodinného domu došlo k zastínění rodinného domu umístěného na pozemku žalobkyně parc. č. 205/117 v kat. území Roudnička. Pozemek parc. č. 205/118, na němž byla stavba rodinného domu umístěna, je totiž od rozestavěné stavby rodinného domu žalobkyně na pozemku parc. č. 205/117 vzdálen cca 27 m, přičemž se v tomto úseku nachází vzrostlá zeleň, která sama tvoří stínící prvek. Krom toho je výška střechy rodinného domu umístěného napadeným územním rozhodnutím v nejvyšším bodě 8,44 m od výšky podlahy v 1. nadzemního podlaží. Podle žalovaného tak stavba rodinného pokračování 30A 86/2012 -4- domu na pozemku parc. č. 205/182 svojí výškou nevybočuje z parametrů standardních rodinných domů s obytným podkrovím.  Žalobkyně dále nesouhlasila s umístěním stavby rodinného domu ve vzdálenosti kratší než 50 m od okraje lesa. V tomto směru napadla závazné stanovisko Magistrátu města Hradec Králové ze dne 12. července 2010, č.j. MMHK/122314/2010/ŽP/Hlav, kterým byl podle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), vysloven souhlas s vydáním územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu do 50 m od okraje lesa. Vzhledem k tomu žalovaný postupoval podle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb, správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“) a požádal Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, který je na úseku ochrany lesů nadřízeným správním orgánem Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí, o potvrzení nebo změnu jeho závazného stanoviska ze dne 12. července 2010, č.j. MMHK/122314/2010/ŽP/Hlav. Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, dne 21. května 2012 zmiňované závazné stanovisko, kterým byl vysloven souhlas s vydáním územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu ve vzdálenosti do 50 m od okraje lesa, potvrdil, neboť shledal, že bylo vydáno v souladu s lesním zákonem a správním řádem. Uvedl, že realizací stavby rodinného domu nedojde k negativnímu ovlivnění zájmů chráněných lesním zákonem. I tuto námitku tak shledal žalovaný nedůvodnou.  Námitku, že podle kupní smlouvy č. 910/2005 měla být zahájena stavba do dvou let od jejího uzavření a že ke splnění této podmínky nedošlo, nebral žalovaný v úvahu s tím, že mu v rámci správního řízení nepřísluší hodnotit plnění kupních smluv, byť by jejich předmětem byl pozemek určený pro umístění stavby. Jde o vztah soukromoprávní, k jehož řešení nejsou správní orgány povolány. Žadatelka o územní rozhodnutí prokázala vlastnické právo k pozemkům parc. č. 205/182 a parc. č. 205/181 v kat. území Roudnička, přičemž k nim nejsou evidována žádná omezení. Vlastníkem pozemku parc. č. 205/27 v kat. území Roudnička je Statutární město Hradec Králové, které s umístěním sítí technického vybavení na pozemku projevilo souhlas.  Poté již žalovaný uzavřel, že územní rozhodnutí bylo vydáno po řádně provedeném řízení, že je věcně správné a v souladu s příslušnými právními předpisy. Proto odvolání žalobkyně zamítl a územní rozhodnutí potvrdil. Zároveň neshledal, že by nepřípustné odvolání Ing. V. K. zakládalo předpoklady pro jeho přezkoumání v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. II. Žaloba na zrušení žalovaného rozhodnutí  Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2012, sp. zn.: 6718/UP/2012/Kd, včas podanou žalobou. Jeho tvrzenou nezákonnost shrnula do pěti žalobních bodů. V prvním z nich namítala, že stavba rodinného domu má být pokračování 30A 86/2012 -5-  postavena také na parcele č. 205/181 v kat. území Roudnička, přestože tento pozemek náleží podle platného územního plánu města Hradec Králové k plochám funkčně určeným pro motorovou dopravu a komunikační síť. Proto umístění rodinného domu na ni, a to ani jeho součástí typu inženýrských sítí apod., není přípustné. Krom toho je tato parcela chodníkem, který je jako komunikace chráněn zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a podle něho podléhá obecnému užívání. Přitom jiná komunikace typu chodník není v dané lokalitě k dispozici, takže tento chodník je jedinou komunikací, po které mohou chodci chodit, nechtějí-li riskovat vlastní bezpečnost chůzí po přilehlé asfaltové vozovce. Zachování předmětného chodníku na části parcely č. 205/181 v kat. území Roudnička je tudíž ve veřejném zájmu a i z tohoto důvodu na něm nelze připustit umístění stavby rodinného domu, a to včetně přípojek.  Neobstojí proto podle žalobkyně závěr stavebního úřadu na straně devatenácté územního rozhodnutí, kde je uvedeno, že „záměr je v souladu s cíli a úkoly územního plánování“, ani závěr na straně dvacátéprvé tohoto rozhodnutí, podle něhož „projednávaný záměr je v souladu s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu“. Vzhledem k tomu došlo vydáním územního rozhodnutí k porušení platného územního plánu.  Obdobně nezákonně postupoval při posuzování dané věci žalovaný, když na straně šesté dole žalovaného rozhodnutí konstatoval, že předmětný pozemek je ve výroku územního rozhodnutí označen jako pozemek určený k umístění stavby rodinného domu, což je v rozporu s určením tohoto pozemku podle platného územního plánu. Vzápětí tuto nezákonnost zlehčil konstatováním, že „se nelze domnívat, že na všech ve výroku uvedených pozemcích bude umístěn přímo rodinný dům, neboť do výroku se uvádějí i pozemky, na nichž se umístí k rodinnému domu doprovodné stavby, tedy mimo jiné sítě technické infrastruktury“. A dále upřesnil, že jde „pouze o sítě technického vybavení“. Žalovaný tak podle žalobkyně legalizoval nezákonné rozhodnutí stavebního úřadu, které spočívalo jednak v účelovém určení předmětného pozemku k umístění stavby rodinného domu v rozporu s platným územím plánem a dále se uchýlil k výkladu ve zřejmém rozporu se zákonem, když argumentoval, že na pozemku budou umístěny pouze sítě technického vybavení k rodinnému domu a „dle regulativů této plochy je umístění staveb pro technickou vybavenost v této ploše přípustné“. Pokud však je v tomto případě připuštěno umístění staveb pro technickou vybavenost, má se tím jednoznačně na mysli vybavenost sloužící k využití při stavbě a údržbě komunikací a nikoliv rodinných domů.  Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že v průběhu řízení vznášela v obou instancích námitky ohledně nedodržení odstupových vzdáleností stavby rodinného domu od okrajů místních komunikací. Stavební úřad stanovil odstupové vzdálenosti této stavby 3,32 m od okraje místní komunikace. S ohledem na rozlohu dotčených parcel, tvar a velikost zamýšlené stavby, však toto řešení není podle žalobkyně vůbec reálné, resp. tyto odstupové vzdálenosti není možno dodržet, když odstupová vzdálenost v nejužším místě činí pouze 1,4 m. Přitom nejde o odstupovou pokračování 30A 86/2012 -6- vzdálenost od vnitřní hrany chodníku, jako pozemní komunikace, nýbrž o odstupovou vzdálenost od hranice k němu přilehlé asfaltové vozovky (parc. č. 205/27). Žalovaný se s touto otázkou vypořádal na straně sedmé a osmé napadeného rozhodnutí. Poukázal na výkresovou dokumentaci založenou ve správním spisu a námitku shledal nedůvodnou. S tím se žalobkyně neztotožnila a v žalobě trvala na zjištění skutečného stavu přímo na místě samém.  Ve třetím žalobním bodu žalobkyně poukazovala na to, že přes pozemek, na němž má být stavba rodinného domu realizována, vedou již před mnoha lety povolené přípojky elektro a plynu pro její rodinný dům na parc. č. 205/117 v kat. území Roudnička. Žalovaný tyto námitky, a to v podstatě s odkazem na neplatnost stavebního povolení, však neshledal důvodnými. Žalobkyně se však neztotožňovala se závěrem, že by její stavba rodinného domu, včetně přípojek, nebyla zahájena v souladu se schválenou stavební dokumentací a že by vydané stavební povolení na ní mělo pozbýt platnosti. V této souvislosti namítala, že proti rozhodnutím, z nichž toto podle žalovaného plyne, podala žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, která je u něho vedena pod sp. zn. 30A 27/2012. V době vydání územního rozhodnutí tak podle ní nebylo postaveno na jisto, zda názor správních orgánů obou stupňů je souladný se zákonem či nikoliv, resp. žalovaný spekulativně předjímal výsledek soudního řízení v dané věci.  Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítala, že stavba rodinného domu nesplňuje zákonem požadované odstupové vzdálenosti od hranice lesa. Stavební úřad se však podle ní v rozhodnutí zaštítil v tomto směru souhlasem odboru životního prostředí Magistrátu města Hradec Králové, obsaženým v závazném stanovisku vydaném podle § 14 lesního zákona. Jeho obsah žalobkyně napadla v rámci odvolání ve věci samé, neboť podle ní nepřichází v úvahu tolerovat vzdálenost pouhých 28 m od lesních parcel č. 209/1 a č. 203/4 v kat. území Roudnička. Pokud totiž zákonodárce stanovil obecně jako minimální odstupovou vzdálenost 50 m, zcela jistě věděl, proč tak činí. Žalobkyně má za to, že uvedený souhlas byl vydán výhradně v zájmu stavebníka stavby rodinného domu, a to bez ohledu na ochranu právem chráněných zájmů třetích osob a bez ohledu na smysl a účel příslušného zákonného ustanovení na ochranu lesa.  Z výše uvedených žalobních tvrzení poté žalobkyně vyvodila v pátém žalobním bodu porušení základních zásad správního řízení, konkrétně zásady legality (účelový výklad zákona, který se projevil ve vydání územního rozhodnutí v rozporu s platným územním plánem, předjímání výsledků soudního sporu, rozhodnutí vydáno bez ohledu na smysl lesního zákona), namítala zneužití správního uvážení, ochrany dobré víry a oprávněných zájmů a porušení zásady legitimního očekávání (bylo prý rozhodováno v rozporu s veřejným zájmem, když nebyla respektována objektivita, nestrannost a principy rovnosti a zákazu diskriminace), došlo podle ní k porušení zásady materiální pravdy (nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, zejména pokud jde o elektrickou přípojku k rodinnému domu žalobkyně a odstupové vzdálenosti, když reálné umístění rodinného domu Mgr. D. H. je jiné, než je uvedeno v projektové dokumentaci, neboť dům zasahuje přímo do pokračování 30A 86/2012 -7-  chodníku a v nejužším místě je vzdálen 1,4 m od vozovky), jakož i zásady procesní rovnosti a nestrannosti postupu správních orgánů (což shledávala v upřednostňování zájmů stavebníka stavby rodinného domu a v rozhodování v jeho zájmu v rozporu splatným územním plánem a lesním zákonem).  Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhovala zrušit jak žalované rozhodnutí, tak prvoinstanční správní rozhodnutí, jež mu předcházelo, a věc žalovanému vrátit k dalšímu k dalšímu řízení. Zároveň navrhovala, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek. III. Vyjádření žalovaného k žalobě  Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 18. 9. 2012. V podstatě v něm uvedl, že stavební úřad posoudil záměr žadatelky v souladu se stavebním zákonem, své postupy a závěry v územním řízení v odůvodnění rozhodnutí řádně odůvodnil, a proto je plně akceptoval. Vyjádřil se přitom k jednotlivým žalobním námitkám, a to v kontextu odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Navrhoval žalobu zamítnout. IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení k žalobě  Osoby zúčastněné na řízení, označené čísly 3 a 4 se vyjádřily k žalobě podáním ze dne 19. 9. 2012. Uvedly v něm, že všechny žalobní námitky jsou vznášeny opakovaně a že jsou nepravdivé. Orgány veřejné správy zúčastněné na řízení se s nimi velmi podrobně zabývaly a vyvrátily je. Za nepravdivé označily tvrzení, že pozemek parc. č. 205/181 je chodníkem, který jediný umožňuje přístup na ostatní pozemky a že na něm má být postaven rodinný dům. Pozemek byl vždy pouze pruhem k místní komunikaci, zarostlý náletem a křovinami. Komunikace jako slepá končí asi ve 2/3 délky pozemku parc. č. 205/181 a následuje les. Provoz zde není téměř žádný, vyjma otáčení vozidel. Stavba rodinného domu na něm umístěna není, pouze je přes něj vedeno napojení vody, kanalizace a elektropřípojka. Skutečnosti odpovídá pouze to, že tento pozemek je stále veden v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace, což souvisí s tím, že vznikl oddělením od původní parcely, na níž komunikace je. Žalobkyní zmiňovaná elektrická přípojka byla jen přívodním kabelem v zemi ke stavebnímu rozvaděči, plynová přípojka nebyla nikdy realizována. Žalobkyně má přitom vybudovanou novou přípojku elektro a určeno přípojné místo z veřejné komunikace. Za liché označily námitky pod bodem čtvrtým, když celá druhá polovina ulice K Rybníku je situována tak, že všechny stavby jsou v obdobných vzdálenostech od okraje lesa jako předmětný rodinný dům. Výčet závad v pátém žalobním bodě je podle nich neurčitý, nekonkrétní a účelový. Vzhledem k tomu navrhovaly žalobu zamítnout. V.  Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení replikou ze dne 29. 10. 2012. K vyjádření žalovaného uvedla, že přestože omezila žalobní námitky oproti námitkám odvolacím, tak že se k nim žalovaný vyjadřuje v duchu závěrů odvolacího řízení. Trvala na tom, že na pozemku účelově určeném pokračování 30A 86/2012 -8-  územním plánem pro motorovou dopravu a komunikační síť není přípustné nejen umístění rodinných domů, ale ani jejich součástí typu inženýrských sítí apod., neboť jde o stavby určené pro bydlení, což je jiná funkce, než stanoví platný územní plán. Na tom podle ní nemůže nic změnit ani žalovaným uváděné rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 30. 8. 2010, č.j. MMHK/152882/2010, které, jak žalovaný uvádí, povolilo zvláštní užívání komunikace pro umístění vodovodní, plynovodní a kanalizační přípojky.  Vyjádření ohledně oplocení pozemku par. č. 205/181 považovala za nadbytečné, když se o něm v žalobě nezmiňovala. Trvala na tom, že odstupové vzdálenosti stavby rodinného domku od okraje místní komunikace – vozovky dodrženy nejsou. Pokud byly údajně dodrženy ve výkresové dokumentaci, tak reálné situaci to neodpovídá, což je vidět na místě již v současnosti. Vzhledem k tomu trvala na tom, aby soud nařídil jednání na místě samém za účasti sporných stran a nezávislého soudního znalce z oboru stavebnictví, který by na místě plánované stavby provedl zaměření stavby včetně inženýrských sítí podle schválené projektové dokumentace a výsledný stav a zjištění odstupových vzdáleností od okrajů místních komunikací by byl zaznamenán do protokolu z tohoto jednání a použit jako důkaz v přezkumném soudním řízení.  Po pozemku Mgr. D. H., na němž má stát stavba jejího rodinného domu, vedou již před mnoha lety schválené přípojky elektro a plynu pro rodinný dům žalobkyně na par.č. 205/117 v k.ú. Roudnička. Žalovaný zcela pominul skutečnost, že ke znehodnocení původní el. přípojky, vybudované podle schválené projektové dokumentace v době bezprostředně následující po právní moci stavebního povolení pro rodinný dům na parc. č. 205/117, došlo při stavbě rodinného domu K. na vedlejším pozemku a dopustila se ho společnost Silnice Hradec Králové, a.s.. Tato společnost potom provedla svévolně jiné umístění této el. přípojky, a to bez vědomí a souhlasu žalobkyně. V důsledku následného protiprávního odstranění části el. přípojky manželi K. (dvojí přeseknutí el. přípojky) byla žalobkyně jako stavebník přinucena zajistit si na vlastní náklady přeložku el. kabelového vedení. Z původně provedené přípojky v době zahájení stavby zůstala k datu sepsání této repliky v zemi část realizovaná podle schválené projektové dokumentace, která je i jedním z důkazů o tom, že stavba rodinného domu na parc. č. 205/117 v k. ú. Roudnička byla zahájena podle schválené projektové dokumentace. Část el. přípojky je stále v původním stavu, ale ani stavební úřad ani žalovaný se tomuto aspektu ve svém rozhodování nevěnovali. V této souvislosti žalobkyně navrhovala, aby v rámci soudního přezkumného řízení byl proveden důkaz ke zjištění existence zbytku předmětné el. přípojky výkopem, popř. provedením sond, a to v místech, kde by se tato přípojka měla podle schválené projektové dokumentace nacházet. Pokud bude zbytek el. přípojky tímto způsobem nalezen, bude tím prokázáno nejen její vedení pozemkem parc. č. 205/181 ve vlastnictví Mgr. D. K., na němž má stát podle napadeného územního rozhodnutí stavba jejího rodinného domu, ale i započetí stavby rodinného domu žalobkyně v souladu se schválenou projektovou dokumentací, což správní orgány obou stupňů neustále zpochybňují (k tomu krajský pokračování 30A 86/2012 -9- soud poznamenává, že jde o argumenty týkající se převážně otázky platnosti stavebního povolení na stavbu rodinného domu žalobkyně).  Žalobkyně nadále setrvala na tom, že v dané věci nebyly respektovány minimální odstupové vzdálenosti 50 m od okraje lesa, přičemž se neztotožňovala s tím, že by ochrana lesa náležela jen správním orgánům k tomu povoleným a nikoliv účastníkům řízení.  K vyjádření osob zúčastněných na řízení žalobkyně uvedla, že přiznávají charakter pozemku parc. č. 205/181 tak, jak je uvedeno v žalobě, tedy jako komunikaci. Není podle ní podstatné, zda z této komunikace – chodníku, sem tam roste tráva či nikoliv. Nešlo by ostatně o jediný chodník v Hradci Králové, který je částečně zatravněný náletovými travinami. Podstatné na celé věci je, že jde o chodník, o komunikaci, která je v daném místě jedinou komunikací pro pěší, po níž lze projít. V ostatním setrvala na žalobních důvodech s tím, že námitky obou zúčastněných osob považuje za bezpředmětné. VI. Jednání krajského soudu  Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 16. ledna 2014. Žalovaný svoji neúčast na něm předem omluvil, stejně tak učinily i osoby zúčastněné na řízení označené v záhlaví rozsudku čísly 3, 4 a 5. Žalobkyně při jednání setrvala na svých dosavadních stanoviscích. Zdůraznila, že rodinný dům je podle platného územního plánu umístěn na místní komunikaci parc. č. 205/181 a že ta jako taková také byla Městem Hradec Králové prodána. Stejné stanovisko zastal i Ing. V. K. jako osoba zúčastněná na řízení. Proto je také podle něho v novém územním plánu navrhováno jeho přeřazení z funkční plochy určené pro komunikaci do funkční plochy k bytové výstavbě. Navrhoval žalobě vyhovět. Zástupkyně Statutárního města Hradec Králové měla žalované rozhodnutí za správné a navrhovala žalobu zamítnout.  Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům. VII. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu  V prvním žalobním bodu žalobkyně víceméně vypočítávala z úhlu svého pohledu na věc právní vady žalovaného rozhodnutí, jichž se měl stavební úřad a následně žalovaný při vydávání územního rozhodnutí dopustit. Nezbylo proto, než konstatovat, že je tak víceméně pouhým popisem celého procesu územního řízení, které žalobkyně nepovažuje za souladné se zákonem. pokračování 30A 86/2012 -10-  Dle § 2 odst. 1 s.ř.s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo zvláštním zákonem. Je přitom plně na žalobci, aby v žalobě dotčení svých veřejných subjektivních práv výslovně specifikoval. Z uvedeného žalobního bodu ale dotčení veřejných subjektivních práv žalobkyně neplyne. Brojí totiž v podstatě jen proti tomu, že stavba rodinného domu byla umístěna v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací atd., tedy že při vydání územního rozhodnutí nebyl dodržen zákon, zejména stavební. V celém tomto žalobním bodu není téměř zmínky o tom, jak by se ale tvrzená porušení zákona měla dotknout veřejných subjektivních práv žalobkyně. První žalobní bod je tak koncipován na principu tzv. veřejné žaloby, tedy bez specifikace dotčení jejích veřejných subjektivních práv. V tomto směru lze mít za relevantní, a to ještě skutečně při širším pohledu na věc, snad jedině námitku, týkající se omezení přístupu veřejnosti, tedy včetně žalobkyně, na chodník parc. č. 205/181. Ani tu však nepokládá krajský soud za oprávněnou.  O využití pozemku parc. č. 205/181 v kat. území Roudnička jako komunikace, či chodníku, se evidentně po realizaci místní komunikace přestalo uvažovat (o tom ještě dále), přičemž tato pozemková parcela není v daném místě limitou provozu na pozemních komunikacích, včetně pěší chůze. Ten je totiž zajištěn dostatečně širokou místní komunikací se živičným povrchem. Krom toho nelze nevidět, že parcela č. 205/181 není veřejným statkem, který by si mohl kdokoliv a kdykoliv dle svého užívat, neboť její vlastnicí je sama žadatelka o územní rozhodnutí. Žalovanému přitom nepříslušelo přezkoumávat majetkové postupy, jimiž se tak stalo.  Pokud se žalobkyně dovolávala existence chodníku, tak ten v provedení, jak by měl běžně vypadat, na předmětném pozemku podle správního spisu nikdy nebyl a není (viz fotodokumentace). A žalobkyně ani nemohla očekávat (nárokovat si), že bude v daném místě chodník zřizován, nehledě na to, že chodníky jako bezpečnostní prvky provozu na pozemních komunikacích nejsou na mnohem exponovanějších místech Hradce Králové, než je slepá cesta u lesa (např. není chodník mezi zastavěnou částí Hradce Králové a jeho částí Slatina, kde dokonce vede silnice II. třídy). Ze žádného právního předpisu takové právo žalobkyni neplyne, přičemž znovu třeba zdůraznit, že v daném místě je k dispozici po celé délce parcely č. 205/181 živičná komunikace. Ostatně realizovat chodník po uvedené parcele by ani nebylo možné, neboť se v části podél parc. č. 205/118 zužuje natolik, že by se na ni pro svoji šíři chodník ani „nevešel“. Argumentuje-li pak žalobkyně obavou o bezpečnost při chůzi v daném místě, nezbývá než poznamenat, že účastníci provozu na pozemních komunikacích, včetně chodců, musí dodržovat příslušná pravidla chování stanovená zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, zabezpečující jim bezpečnost. Obava žalobkyně v tomto směru proto není na místě, zvláště když jde o území, jak již bylo uvedeno, na konci zástavby a slepé cesty.  Nosnou myšlenkou žalobního tvrzení je, že stavba rodinného domu byla umístěna v rozporu s platným územním plánem. Žalovaný se s ní jako s odvolací námitkou vypořádal velmi podrobným způsobem v odůvodnění žalovaného pokračování 30A 86/2012 -11-  rozhodnutí (viz strana šestá dole a dále) a jeho obsah převzal i do vyjádření k žalobě, jež je uvedeno výše. Netřeba proto opakovat důvody, pro které žalovaný tuto námitku neuznal oprávněnou. Znovu ovšem třeba zopakovat, že žalobkyně tento rozpor pouze tvrdila, uváděla jeho důvody, nicméně to, jak se dotkl jejích veřejných subjektivních práv, to již nespecifikovala. Přitom jde o zásadní otázku, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí není konstituován s tím, aby obecně kontroloval či nahrazoval výkon státní správy, nýbrž aby chránil veřejná subjektivní práva účastníků řízení na základě jejich konkrétních žalobních námitek v tomto směru.  Právo obecného užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, nýbrž jde o veřejnoprávní oprávnění (viz § 19 zákona o pozemních komunikacích), a proto s ním žalobkyně nemůže spojovat ani své účastenství v řízeních podle stavebního zákona. Je to ostatně zcela logické, neboť v opačném případě by se možný okruh účastníků řízení v řízeních vedených podle stavebního zákona mohl rozšířit na všechny obyvatele, když právo obecného užívání pozemních komunikací svědčí všem. Jeho základním předpokladem je však vůbec existence příslušného komunikačního spojení, které na parcele č. 205/181 není, a proto nemůže být ani řeči o jejím dotčení zmíněným právem obecného užívání.  K tvrzenému rozporu umístění stavby rodinného domu s územním plánem přesto třeba uvést následující. Pozemková parcela č. 205/181 vznikla oddělením z parcely č. 205/27, která zcela jednoznačně patří do funkční plochy „pro motorovou dopravu – komunikační síť“. O tom není žádných pochyb, stejně jako o tom, že pouhé dělení pozemků spojené se změnou vlastnických práv k nim nemůže na jejich účelovém určení stanoveným územním plánem cokoliv změnit. Proto také měl krajský soud za nadbytečné provádět důkaz územním plánem města Hradec Králové, když se již na základě správních spisů v tomto směru ztotožnil s tvrzením žalobkyně. Potud tedy vypadalo její tvrzení přesvědčivě, ale pouze zdánlivě.  Při řešení otázky, do jaké funkční plochy patří pozemek nepatrné výměry na styku dvou rozdílných funkčních ploch (v dané věci pro bydlení x pro dopravu) v územním plánu přijatém podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění, třeba vzít v úvahu i proces vzniku parcely č. 205/181. Jak již bylo řečeno výše, vznikla oddělením z parcely č. 205/27, která patří do funkční plochy „pro motorovou dopravu – komunikační síť“.  Daný územní plán však stanovil jen základní regulaci území, která je sice určující pro další navazující úkony (regulační plány, územní rozhodování, řízení o odstranění atd.), nikoliv však bezpodmínečně. Teprve v dalších řízeních totiž dochází na vymezování a využívání pozemků ke konkrétnímu využití území. Jinými slovy, územní plán stanoví obecně využití určité plochy k určitému účelu, ale ne každá její část k ní využita nakonec bude. Jde-li např o plochu určenou pro motorovou dopravu, bylo by absurdní si myslet, že na každém jejím kousíčku musí být jen pozemní komunikace a vše, co k ní patří. Teprve po realizaci takové komunikační cesty v rozsahu zamýšleném jejím investorem se totiž ukáže skutečná potřeba dotčených pozemků rezervovaných územním plánem pro její uskutečnění. A současně s tím pokračování 30A 86/2012 -12-  také zákonitě vyvstává otázka, co dělat s již „nepotřebnými zbytky pozemků“? K obdobným situacím běžně dochází i z celé řady jiných důvodů, jež brání úplnému zkonzumování plochy stanovené územním plánem pro určitý účel, např. ochranná pásma, různé dílčí anomálie pozemků neslučitelné s hlavní funkcí atd.  O rozsahu zastavění k tomu stanovené plochy v územním plánu proto nakonec rozhodne rozsah stavebního pozemku, který se vždy vymezuje tak, aby svými vlastnostmi, zejména velikostí, polohou, plošným a prostorovým uspořádáním umožňoval racionální využití pozemku pro daný účel. Ten se proto nemusí krýt s celou funkční plochou pro něj „rezervovanou“, tak jako tomu bylo i v daném případě, kdy po vybudování místní živičné komunikace již byly ony zbytky pozemku parc. č. 205/27 v podobě parc. č. 205/181 pro motorovou dopravu – komunikační síť nepotřebné. Byť si tedy tyto „zbytky“ formálně ještě zachovávaly jakoby status plochy pro motorovou dopravu – komunikační síť, materiálně již toto určení u nich pozbylo svého významu, když tento účel byl naplněn. Nelze se proto co podivovat nad tím, že pozemku parc. č. 205/181 začala být přisuzována funkce čistě obytné plochy nízkopodlažní zástavby a s tímto určením je také počítáno v novém územním plánu. Pokud by tomu mělo být jinak, jistě by Magistrát města Hradec Králové pozemek parc. č. 205/181 neprodal a jeho silniční správní úřad s povolením stavby oplocení nesouhlasil.  Žalobkyně se mýlí rovněž v tom, že na pozemku parc. č. 205/181 nebylo možno právě z důvodů jeho účelového určení územním plánem pro motorovou dopravu – komunikační síť umístit technické vybavení nového rodinného domu (přípojky) s odůvodněním, že jsou jeho součástmi, a proto také určeny k bydlení. Tedy že došlo k umísťování staveb patřících do ploch pro bydlení do plochy určené pro dopravu. I kdyby tomu tak s účelovým určením pozemku parc. č. 205/181 bylo, jako že není (viz vpředu), třeba mít na paměti, že přípojky rodinného domu, ale ani jiných staveb, nemění nic na účelovém určení pozemků, po nichž jsou vedeny. Takovéto pozemky proto ani nejsou zahrnovány do stavebního pozemku nově umísťované stavby, v dané věci rodinného domu, jak plyne i z § 23 odst. 5 vyhl. č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění. V něm se totiž stanoví, že: „Mimo stavební pozemek lze umístit jen stavby zařízení staveniště a připojení staveb na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace.“ V této souvislosti nelze nezmínit, že napojení staveb na sítě technické infrastruktury přípojkami vedenými po cizích pozemcích a s různým účelovým určením je zcela běžnou záležitostí a pokud by tomu tak nemělo být, tak by ani žalobkyně nemohla mít rodinný dům na parcele č. 205/117 v kat. území Roudnička napojen na el. energii přípojkou přes parcelu č. 205/27, když je podle územního plánu určen jako plocha pro „pro motorovou dopravu – komunikační síť“.  Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala „nedodržení odstupových vzdáleností RD ….. od okrajů místních komunikací“, a to opět bez toho, aniž by jakkoliv rozvedla, jakým způsobem by se měla tato údajná nezákonnost dotknout jejích veřejných subjektivních práv. A krajský soud k tomu dodává, že nijak. Nejen, že se jí totiž netýká vzdálenost mezi navrženým umístěním rodinného domu a oplocením pokračování 30A 86/2012 -13-  jeho stavebního pozemku, respektive okraje vozovky, ale je si třeba uvědomit, že územní rozhodnutí je pouze zformalizovanou vizí stavebníka směřující k realizaci stavby rodinného domu, která se ale nemusí nakonec ani uskutečnit. Žalobou napadeným územním rozhodnutím tak byl sice schválen záměr s výstavbou rodinného domu v daném místě, nicméně ten byl zároveň korigován jeho podmínkami. Je-li proto ve výrokové části územního rozhodnutí č. 690, které vydal Magistrát města Hradec Králové dne 1. března 2012 pod č.j. MMHK/194366/2011, uvedeno, že „Vzdálenost východního průčelí rodinného domu od okraje místní komunikace na pozemku parc. č. 205/27 bude 3,0 m, vzdálenost jižního průčelí rodinného domu od okraje místní komunikace bude 3,00 m“, pak nejen že tyto podmínky o odstupových vzdálenostech nejsou v rozporu s § 25 odst. 7 vyhl. č. 501/2006 Sb. (v něm se stanoví, že: „ Vzdálenost průčelí budov, v nichž jsou okna obytných místností, musí být nejméně 3 m od okraje vozovky silnice nebo místní komunikace; tento požadavek se neuplatní u budov umisťovaných ve stavebních prolukách řadové zástavby a u budov, jejichž umístění stanoví vydaná územně plánovací dokumentace.“), ale bude především na stavebníkovi (Mgr. D. H.), aby projektová dokumentace předložená k vlastnímu povolovacímu řízení těmto podmínkám plně odpovídala. Z uvedených důvodů by proto bylo naprosto zbytečné provádět žalobkyní navržené důkazy jako jednání na místě za účasti soudního znalce z oboru stavebnictví, který by prováděl zaměřování stavby, když ta ještě v tento moment neměla projektovou dokumentaci, neboť je napadeno územní rozhodnutí, nikoliv stavební povolení.  Nad rámec toho lze též poznamenat, že z ustanovení § 25 odst. 7 vyhl. č. 501/2006 Sb. lze povolit výjimku za podmínek stanovených v § 169 stavebního zákona, tedy že v něm stanovené odstupy nejsou absolutní. Tento stav je zcela pochopitelný, neboť ne ve všech případech musí být obecně požadovaný odstup 3 m od okraje vozovky silnice či místní komunikace smysluplný. Např. jinak budou jistě dotčeny požadavky na pohodu bydlení spojené zejména s hlukem z provozu vozidel na pozemních komunikacích při nějaké páteřní komunikaci nebo naopak právě v daném místě.  Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala, že přes pozemek, na němž byla stavba rodinného domu umístěna, vedou „před mnoha lety schválené přípojky elektro a plynu“ pro její rodinný dům na parc. č. 205/117 v kat. území Roudnička. Z uvedeného však odpovídá skutečnosti pouze to, že žalobkyni byla povolena stavba rodinného domu stavebním povolením ze dne 31. května 1996 pod č. j. OV/39/96/Pk, a podle něho se toliko uvažovalo s jeho připojením na technickou infrastrukturu (elektro a plyn) přes pozemek dnes parc. č. 205/182 (tehdy parc. č. 205/118 ve vlastnictví Statutárního města Hradec Králové). Podle jeho podmínky č. 5 přitom měla být stavba dokončena do 31. 12. 1997. Žalobkyně však v rozporu s uvedenou podmínkou nedokončila svoji stavbu rodinného domu nejen v uvedené lhůtě, ale ani dosud a právě tato liknavost byla zřejmě příčinou jejích „potíží“ s elektropřípojkou.  Je si totiž třeba uvědomit, že stavební povolení je pouze veřejnoprávním souhlasem s tou kterou stavbou, takže samo o sobě k faktické realizaci stavby nestačí, není-li stavebník zároveň vlastníkem pozemku, na němž má být stavba pokračování 30A 86/2012 -14-  provedena nebo k němu nemá jiné věcné právo k ní jej opravňující. Totéž platí i pro daný případ, který je tudíž možno zkrátit v tom smyslu, že v době, kdy bylo požádáno o vydání rozhodnutí o umístění rodinného domu na parcele č. 205/182, tak že žalobkyně nejen neměla žádné hmotné právo k této parcele, ale ve skutečnosti po ní nevedla ani žádná její funkční elektropřípojka. Dlužno přitom poznamenat, že žalobkyně má zajištěno zásobování svého rozestavěného rodinného domu elektrickou energií, byť jiným, než původně zamýšleným způsobem.  Pokud se pak žalobkyně podivovala nad tím, že k prodeji parcely č. 205/182 došlo bez věcných břemen ve prospěch stavebním povolením jí povolených přípojek, dlužno odkázat též na výzvu stavebního úřadu ze dne 1. 3. 1996, č.j. OV/39/96/Pk, v níž byli V. K. a A. K. (žadatelé o vydání stavebního povolení pro rodinný dům na parcele č. 205/117) vyzýváni k tomu, aby ohledně nich zřídili věcné břemeno.  Ani v tomto směru proto krajský soud neshledal žalobu důvodnou, byť poněkud z jiných příčin, než žalovaný v odvolacím řízení, když žalobkyně opět netvrdila dotčenost svých veřejných subjektivních práv a ani po věcné stránce nebylo zjištěno ve výsledku územního řízení žádné pochybení. Žalobkyně nemůže počítat s realizací přípojek podle stavebního povolení ze dne 31. května 1996, č. j. OV/39/96/Pk, ani v případě, že bude shledáno na základě rozsudku nadepsaného krajského soudu ze dne 31. 1. 2014, č.j. 30A 27/2012-127, v dalším řízení nadále platným.  Námitky žalobkyně ve čtvrtém žalobním bodu byly uplatněny ve stejném duchu jako její námitky ohledně vedení přípojek pro stavbu rodinného domu na pozemkové parcele č. 205/182. I zde totiž brojí proti něčemu, čeho je jinak sama přímo účastna, tak jako vedení své elektropřípojky místní komunikací. V tomto bodu naopak brojí proti tomu, že orgán státní správy lesů Magistrát města Hradec Králové vydal dne 12. 7. 2010 závazné stanovisko, ve kterém souhlasí s vydáním rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu na pozemkové parcele č. 205/182 ve vzdálenosti do 50 m od kraje lesních pozemků (viz § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů /lesní zákon/, podle něhož je souhlas orgánu státní správy lesů třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa). Je pro ni nepřijatelné, aby stavba rodinného domu byla umístěna pouhých 28 m od lesních pozemků, jichž není ani vlastnicí. Přitom k její stavbě rodinného domu na parcele č. 205/117 v sousedství byl vydán souhlas s jeho umístěním ve vzdálenosti „25 m od kraje lesního pozemku č. 210 a ve vzdálenosti 17 m od kraje lesního pozemku č. 209/1“, a to podle § 19 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství. Věcná správnost uvedeného závazného stanoviska Magistrátu města Hradec Králové ze dne 12. 7. 2010 byla potvrzena v rámci odvolacího řízení odborem životního prostředí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 21. 5. 2012 s tím, že bylo vydáno v souladu s lesním zákonem a správním řádem.  Krajský soud k tomu konstatoval, že při vydání tohoto závazného stanoviska a přezkumu jeho správnosti bylo postupováno v souladu se správním řádem, že z něho není patrno, že by umístěním a realizací stavby rodinného domu byly dotčeny zájmy pokračování 30A 86/2012 -15-  chráněné lesním zákonem. Nic takového žalobkyně koneckonců ani netvrdila, když v podstatě namítala jen nedodržení oné padesátimetrové vzdálenosti. K tomu však třeba v opak k tvrzení žalobkyně dodat, že zákonodárce při jejím stanovení stejně tak dobře věděl, že ji nelze míti za neměnnou a definitivní, nýbrž že ji je třeba regulovat v závislosti na konkrétní situaci. K tomu lesní zákon pověřil orgány státní správy lesů a ty se také dané věci zhostily zákonným způsobem. Rovněž v tomto žalobním bodu žalobkyně znovu neuvedla, jakým způsobem se jí tvrzená nezákonnost dotkla jejích veřejných subjektivních práv.  Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud neshledal žalobní námitky odůvodněnými a z této skutečnosti proto logicky plyne, že nemohl přisvědčit ani námitkám uvedeným v pátém žalobním bodu, v němž žalobkyně tvrzená pochybení podřadila pod jednotlivá ustanovení správního řádu, jež měla být porušena. Z uvedeného důvodu proto k němu nemá krajský soud dále co dodat.  Bylo tak možno shrnout, že žalobkyně jednak v žalobě nedostála své povinnosti tvrzení, z něhož by bylo zjevné, čím by se vlastně rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu mělo negativně projevit v její právní sféře. Žaloba totiž byla koncipována tak, jakoby k její úspěšnosti bylo dostatečné již jen pouhé tvrzení nezákonnosti správního rozhodnutí, tak tomu ovšem není, jak již bylo vysvětleno výše. V soudním přezkumném řízení správních rozhodnutí totiž nejde o to, do jaké míry byly postupy správních orgánů zákonné, ale o to, zda byly či nebyly jejich vadnými postupy dotčena veřejná subjektivní práva žalobců, v dané věci pak žalobkyně. V tomto směru ale zůstala žaloba kusá. Krom toho nebyly námitky žalobkyně shledány důvodnými ani po věcné stránce.  Vzhledem k tomu krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl krajský soud usnesením ze dne 5. 10. 2012, č.j. 30A 86/2012-89.  Obiter dictum krajský soud ještě uvádí, že souběžně s touto věcí rozhodl v dalších třech případech vedených pod sp. 30A 27/2012, 30A 34/2012 a 30A 79/2013, které sice s touto věcí přímo nesouvisí, přesto však dotváří její širší rámec. VIII. Náklady řízení  Výrok o náhradě nákladů účastníků řízení řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně ve věci úspěch neměla a pokud jde o žalovaného, krajský soud nezjistil, že by mu nějaké náklady řízení vznikly (viz II. výrok tohoto rozsudku).  Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud uložil. Žádné takové náklady osobám zúčastněným na řízení nevznikly (viz výrok III. tohoto rozsudku). pokračování 30A 86/2012 -16- P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.  Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.  Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.  V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.  Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Hradci Králové dne 21. ledna 2014 JUDr. Jan Rutsch, v.r. předseda senátu