Dopouští-li se žalovaní rušení držby i po uplynutí lhůty k podání posesorní žaloby podle § 1008 o. z., nezakládá takové chování možnost podat žalobu kdykoliv v průběhu tohoto rušení. Nelze mít za to, že pokud rušení držby pokračuje, šestitýdenní lhůta stanovená v tomto ustanovení neběží.

20Co 168/2015-162 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Kondra a soudců Mgr. Ley Pavlovové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobkyně KV, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem Praha, Platnéřská 88, proti žalovaným 1) MS, nar. xxx, bytem xxx, 2) JK, nar. xxx, bytem xxx, oběma zastoupeným JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem se sídlem Praha 9, Za Můstkem 175/6, a 3) MS, nar. xxx, bytem xxx, o ochranu rušené držby, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. března 2015, č. j. 8C 31/2015-102, takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady řízení před odvolacím soudem, a to každému ze žalovaných 1) a 2) ve výši 4.609 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce a žalovanému 3) ve výši 696 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění: Napadeným usnesením okresní soud zamítl žalobu o ochranu rušené držby, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se veškerých jednání, kterými by omezovali žalobkyni v držbě nemovitých věcí na adrese xxx (výrok I), zdržet se vnikání na blíže vymezené pozemky (výrok II) a strpět opětovné připojení budovy čp. 116 na pozemku č. parc. st. 165 v katastrálním území xxx k elektrické přípojce (výrok III). Okresní soud zároveň nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Okresní soud zamítl žalobu z důvodu její opožděnosti. Žaloba byla podána dne 20.2.2015. Žalobkyně přitom byla žádána o vyklizení nemovitostí, ochrany jejichž držby se v tomto řízení domáhá, dopisem prvních dvou žalovaných ze dne 12.11.2014. V dopise byla zároveň upozorněna, že pokud nemovitosti nevyklidí dobrovolně sama, vyklidí je žalovaní na její náklady. Již od obdržení tohoto dopisu tedy byla rušena v držbě, přičemž znala i osoby rušící její pokojnou držbu. Dne 20.12.2014 se navíc pokusil nemovitosti převzít žalovaný 3) jednající v zastoupení prvních dvou žalovaných. Tehdy bylo po žalobkyni žádáno okamžité vyklizení nemovitostí a žalobkyně se písemně zavázala nemovitosti předat žalovanému 3) do 12.1.2015. Žalobkyni tak nejméně od 20.12.2014 začala běžet subjektivní promlčecí lhůta šesti týdnů, během níž mohla podat žalobu na ochranu rušené držby. Lhůta skončila 31.1.2015. Žalobkyně však podala žalobu až 20.2.2015, tedy opožděně. Proti usnesení okresního soudu podala odvolání žalobkyně. Měla za to, že okresní soud neposoudil věc správně. Rušením držby nemohlo být zaslání dopisu z 12.11.2014, ani podepsání prohlášení z 20.12.2014, v němž se žalobkyně zavázala vyklidit nemovitosti k 12.1.2015. Ke skutečnému rušení držby došlo až 12.1.2015, kdy žalovaní dorazili na místo samé a domáhali se násilím vstupu do nemovitosti. Od této doby teprve začala běžet šestitýdenní lhůta. Žaloba byla podána 20.2.2015 v jejím běhu, tedy včas. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným. Odvolací soud má za to, že okresní soud posoudil věc správně a své rozhodnutí též přiléhavě a srozumitelně zdůvodnil. Odvolací soud na důvody uvedené okresním soudem odkazuje, přičemž sám nemá, co by k nim dále dodal. Nezbývá mu proto než zopakovat, že již z dopisu, který žalobkyni zaslali žalovaní 1) a 2) dne 12.11.2014, vyplývá, že žalovaní neuznávají držbu žalobkyně a domáhají se toho, aby se jí vzdala. To lze dovodit i z pohrůžky, že nemovitosti případně vyklidí svépomocí. Také další incident, k němuž došlo 20.12.2014, je zřejmým rušením držby. Nejenže byl tehdy na žalobkyni činěn nátlak na okamžité vyklizení nemovitosti a žalobkyně byla přinucena podepsat prohlášení o tom, že nemovitosti ve stanovené lhůtě vyklidí, ale dokonce došlo k tomu, jak vyplývá ze záznamu Policie ČR předloženého samotnou žalobkyní, že žalovaný 3) spolu s dalšími osobami bránil vstupu hostů a jakýchkoliv dalších osob do objektu provozovny. Takové jednání je ve vztahu k žalobkyni, která provozovala objekt mimo jiné též jako restauraci pro turisty, zcela jednoznačně rušením držby. I kdyby začala běžet lhůta k podání žaloby až od tohoto data (20.12.2014), skončila by dříve (31.1.2015), než byla podána žaloba (20.2.2015). Žaloba tedy byla podána opožděně. Na tomto závěru nemohla nic změnit okolnost, že se žalovaní i po tomto datu dopouštěli dalšího rušení držby vůči žalobkyni. Není přitom možné vykládat ustanovení § 1008 obč. zák. tak, že pokud rušení držby pokračuje, šestitýdenní lhůta stanovená v tomto ustanovení neběží, a že držitel je oprávněn domáhat se ochrany své držby kdykoliv v průběhu tohoto rušení. Lze předpokládat, že rušitel se obvykle neomezí na jednotlivé rušení držby, nýbrž že bude držbu narušovat soustavně. Pokud by po dobu tohoto jeho soustavného jednání neměla lhůta k podání žaloby z rušené držby běžet, činilo by to ustanovení § 1008 obč. zák. zbytečným, neboť držitel by se mohl obracet na soud kdykoliv v průběhu rušení držby. Takový výklad by neodpovídal smyslu zákona, který spočívá v rychlé, byť jen provizorní ochraně bdělého držitele. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení okresního soudu jako správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní byli úspěšní i v odvolacím řízení, a proto jim náleží právo na náhradu jejich nákladů. Odvolací náklady žalovaných 1) a 2) spočívaly v odměně za zastupování za dva úkony právní služby po 1.500 Kč při zastupování dvou osob v celkové výši 4.800 Kč (§ 7 bod 4., § 9 odst. 1, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. – převzetí věci, zastoupení při jednání), dvou paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném za cestu advokáta žalovaných vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase Praha – Hradec Králové a zpět v délce 238 km v celkové výši 1.618 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), náhradě za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 1.600 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem činily odvolací náklady žalovaných 1) a 2) 9.218 Kč. Polovina z této částky připadající na každého z žalovaných činí 4.609 Kč. Náklady žalovaného 3) spočívaly v jízdném za cestu k odvolacímu soudu vykonanou automobilem na trase Praha – Hradec Králové a zpět ve výši 696 Kč. Pouze pro úplnost a lepší srozumitelnost odvolací soud doplňuje, že rozdíl mezi náhradou jízdních výdajů přiznaných zástupci žalovaných 1) a 2) na straně jedné a žalovanému 3) na straně druhé je dán tím, že žalovaný 3) na rozdíl od zástupce prvých dvou žalovaných nepožadoval vedle náhrady nákladů za pohonné hmoty též základní náhradu za 1 km jízdy ve výši 3,70 Kč ve smyslu § 157 odst. 3 a 4 zák. č. 262/2006 Sb. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Hradci Králové dne 12. května 2015 předseda senátu