Pohledávka soudního exekutora na úhradu nákladů exekuce, jež byla pravomocně nařízena před zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného, je pohledávkou, kterou je třeba přihlásit do insolvenčního řízení. Proto se na ni vztahují důsledky usnesení vydaného insolvenčním soudem podle § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (IZ), tj. dlužník – povinný je osvobozen od placení této pohledávky v rozsahu, v němž dosud nebyla uspokojena. Při následném zastavení exekuce proto nelze povinnému uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce.

22Co 634/2014 U S N E S E N Í Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a Mgr. Jaroslavy Sádovské v exekuční věci oprávněného GE Money Bank a.s., IČ 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zast. JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti povinnému DS, nar. xxx, bytem xxxx, pro 31.687,60 Kč s příslušenstvím, o odvolání povinného proti usnesení pověřeného soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 13.11.2014, č.j. 103Ex 17885/09-23, t a k t o : I. Usnesení soudního exekutora se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že soudní exekutor nemá právo na úhradu nákladů exekuce. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána (dále jen soudní exekutor), jenž byl pověřen provedením exekuce usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30.6.2009 č.j. 39Nc 19218/2009-5, rozhodl o zastavení exekuce (výrok I.), uložil povinnému uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odůvodnění soudní exekutor uvedl, exekuci zastavil podle § 55 odst. 3 a 4 ex. řádu, neboť zastavení exekuce navrhl oprávněný poté, kdy u povinného proběhlo insolvenční řízení a soud vzal na vědomí splnění oddlužení. Dále měl soudní exekutor za to, že na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění ve vztahu k zastavení exekuce, protože ten v době nařízení exekuce disponoval pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, a nelze mu přičítat k tíži, že povinný využil možnosti dané mu insolvenčním zákonem. Proto podle § 89 ex. řádu je povinný povinen uhradit soudní exekutorovi minimální odměnu ve výši 3.000,- Kč podle § 6 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., paušální částku na hotové výdaje ve výši 3.500,- Kč podle 13 odst. 1 cit. vyhl., a DPH v sazbě 21% z těchto částek. Povinného pak nelze zavázat k úhradě nákladů oprávněného, neboť náklady oprávněného spojené s vymáháním pohledávky jsou příslušenstvím této pohledávky, a jako takové sdílely její osud, tj. zanikly v rámci oddlužení. Proti tomuto usnesení, a to výslovně pouze proti jeho výroku II., podal povinný včasné odvolání. Namítal, že soud v insolvenčním řízení vzal usnesením ze dne 8.12.2011, resp. 21.3.2012 na vědomí splnění oddlužení povinného. Výslovně pak insolvenční soud v usnesení uvedl, že osvobozuje dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v jakém nebyly doposud uspokojeny. Osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Pohledávka, která je nyní povinnému ukládána k uhrazení, nebyla přihlášena do insolvenčního řízení, a proto ji nelze uspokojit. Oprávněný se k odvolání nevyjádřil. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a to bez jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř., přičemž postupoval podle občanského soudního řádu (o.s.ř.) ve znění platném a účinném do 31.12.2012 (viz čl. II bod 1 zák. č. 396/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Krajský soud předně souhlasí se závěrem soudní exekutora, že na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění ve vztahu k zastavení exekuce, neboť exekuční řízení bylo zahájeno dříve, než povinný podal insolvenční návrh. Proto nelze oprávněnému uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 1903/07). Podle § 414 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění do 31.12.2013, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. Podle odst. 2 osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Pohledávka soudního exekutora na náklady exekuce vznikala (podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31.12.2012, viz čl. IV zák. č. 396/2012 Sb.) již právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Následný příkaz k úhradě nákladů exekuce pak již jen konkretizoval výši této pohledávky a byl podkladem pro její vymožení; totéž ostatně platí i ohledně nákladů oprávněného. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23.10.2014 sp. zn. 21Cdo 3182/2014, říká-li insolvenční zákon ve svém § 5, že „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“ (zásada poměrného uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení), nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí vztahovat na všechny věřitele úpadce. Tímto věřitelem je nutně i soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 ex. řádu. Jestliže má soudní exekutor z exekučního řízení pohledávku vůči povinnému – úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce, „v řadě s ostatními věřiteli“. V opačném případě by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Je-li pohledávka soudního soudní exekutora na úhradu nákladů exekuce pohledávkou, kterou je nutno přihlásit do insolvenčního řízení (když zjevně nejde ani o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou ve smyslu §§ 168 a 169 ins. zákona), resp. nestanoví-li zákon, že jde o pohledávku, která se v insolvenčním řízení uspokojuje, aniž by musela být přihlášena (srov. § 165 odst. 2 ins. zákona), pak se na ni nutně musí vztahovat i důsledek uvedený v § 414 odst. 1 a 2 ins. zákona. Bylo-li tedy podle tohoto ustanovení vydáno usnesení o osvobození dlužníka (povinného) od placení pohledávek, nelze ani povinnému v souvislosti se zastavením exekuce z důvodu zániku vymáhané pohledávky v insolvenčním řízení uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce. Proto krajský soud podle § 220 o.s.ř. změnil odvoláním napadený výrok usnesení soudního exekutora tak, jak je uvedeno shora. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Povinný měl v odvolacím řízení plný úspěch, avšak podle obsahu spisu mu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Pardubicích dne 21. ledna 2015 předseda senátu