Číslo jednací: 29A 5/2014 - 61         ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY                                                                                                              Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce V. R., t.č. PoS Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, zast. JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou AK Praha 1, Politických vězňů 911/8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, čj. MV-126603-10/OAM-2013, t a k t o  :     I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, čj. MV-126603-10/OAM-2013 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í  :        Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním, a to v částce 7.260,- Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného. Ve výroku rozhodnutí je pak uveden odkaz na ust. § 123 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. V žalobě žalobce namítal porušení § 3 a § 148 správního řádu, dále pak ust. § 123 a 179 zákona o pobytu cizinců. Žádal rovněž, aby žalobě soud přiznal odkladný účinek. O této žádosti soud rozhodl dne 16. 1. 2015, žádosti vyhověl. Posléze žalobce v doplnění žaloby namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, uvedl, že v ČR požádal o mezinárodní ochranu a poukázal na ust. § 124a zákona o pobytu cizinců, dle kterého je policie oprávněna za účelem správního vyhoštění zajistit cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně nebo podal žádost o mezinárodní ochranu, jestliže již bylo o jeho vyhoštění pravomocně rozhodnuto nebo je řízení o správním vyhoštění zahájeno z důvodu § 119 odst. 1 písm. a) nebo b), bod 6 nebo 7. Policie ČR tak není oprávněna zajistit cizince, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, s výjimku případů, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění je vydáno dle taxativně vyjmenovaných ustanovení § 124a) cit. zákona. Žalobci bylo přitom vydáno konečné rozhodnutí o správním vyhoštění dle jiných, než v         § 124a) vyjmenovaných ustanoveních, o jeho vyhoštění zároveň v předmětné době nebylo pravomocně rozhodnuto. Jak plyne z § 126 zákona o pobytu cizinců, je policie povinna po celou dobu zajištění zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Policie však ke skutečnosti, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany a nelze jej tedy zajistit z výše uvedených důvodů, nepřihlédla, žalobce proto považuje své zajištění za nezákonné. Pokud tedy došlo k zajištění žalobce v rozporu se zákonem, nelze mu jeho náklady uložit k úhradě, a to bez ohledu na to, že se může vynaložení těchto nákladů jevit jako odůvodněné proto, že žalobce v zařízení k zajištění cizinců využíval stravovací a ubytovací služby. Rozhodnutí o správním vyhoštění pak není, s ohledem na probíhající azylové řízení, vykonatelné a tato skutečnost má jistě vliv na charakter zajištění, které tak již není svázáno se správním vyhoštěním a nesměřuje k jeho realizaci, neboť v daný moment není správní vyhoštění realizovatelné. Stát nemůže konat žádné kroky k jeho výkonu, neboť mu v tom brání zákonná překážka. Spojitost mezi pobytem v ZZC a výkonem správního vyhoštění není dána a žalobce tak není povinen hradit náklady, spojené s jeho pobytem v zařízení pro zajištění cizinců.        Z písemného vyjádření žalovaného ze dne 23. února 2015 plyne, že správní orgán je přesvědčen, že práva žalobce nebyla porušena, žalovaný postupoval v souladu se zákonem. Uvedl, že dne 8. 10. 2013 bylo vydáno Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje, odborem cizinecké policie, rozhodnutí o zajištění, které nabylo téhož dne právní moci. Bylo proto pravomocné a vykonatelné počínaje převzetím, tedy uvedeným datem. Rozhodnutí nebylo zrušeno soudem, zároveň téhož dne bylo žalobci vydáno Oznámení o zahájení správního řízení, které si též uvedeného dne žalobce převzal. Dne 26. 5. 2014 pak tentýž odbor Policie ČR vydal rozhodnutí o správním vyhoštění, toto nabylo právní moci dnem 17. 6. 2014. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce neodvolal, nebylo zrušeno soudem. Žalovaný poté odkazuje na ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které stanoví, že Policie ČR je oprávněna zajistit cizince, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, což se stalo v případě žalobce. Následně mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, proti němuž se neodvolal. V případě, že měl žalobce pocit, že byl zajištěn v rozporu se zákonem, měl možnost se bránit soudní cestou skrze podání žaloby, což však, dle názoru žalovaného, neučinil. Pravdou je, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce není dosud vykonatelné, a to z důvodu jeho podání o udělení mezinárodní ochrany. Tato žádost byla Ministerstvem vnitra zamítnuta a žalobce podal žalobu k soudu, o ní nebylo dosud rozhodnuto. Zajištění v době svého uložení bezprostředně směřovalo k vyhoštění žalobce, neboť je zřejmé, že žalobce byl do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová umístěn dne 8. 10. 2013 a řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno dne 16. 10. 2013. Z toho je evidentní, že o udělení mezinárodní ochrany požádal cizinec až v citovaném zařízení, na jednání žalobce se tak vztahuje ust. § 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které stanoví, že prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu v průběhu zajištění není důvodem pro jeho ukončení. Je proto evidentní, že zajištění žalobce bezprostředně směřovalo k jeho správnímu vyhoštění. Žalovaný na základě uvedených skutečností navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné.        Žalobce zaslal soudu dne 10. 3. 2015 repliku, v níž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, čj. 7 As 29/2012, z něhož plyne mj. nutnost zkoumání realizovatelnosti vyhoštění nejen z hlediska existence právních překážek, ale rovněž překážek faktických. Pokud tak žalovaný namítá, že zajištění žalobce směřovalo k jeho správnímu vyhoštění, jednalo se pouze o dobu osmi dní, než žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany, kdy s ohledem na charakter tohoto řízení, kdy je rozhodováno o žádosti v průběhu několika měsíců a odkladný účinek má i podání žaloby, si musel být správní orgán vědom toho, že úkony, směřující k vyhoštění, nebude moci činit ještě v řádu týdnů, resp. měsíců. Zajištění cizince tak v žádném případě nemohlo bezprostředně směřovat k jeho správnímu vyhoštění. S ohledem na ust. § 126 zákona o azylu měl být žalobce ze Zařízení pro zajištění cizinců propuštěn a přemístěn do pobytového střediska pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany (k čemuž též následně došlo), neboť jeho další zajištění zjevně postrádalo smysl. Porušením uvedené povinnosti správního orgánu došlo k zbytečným nákladům, které jsou předmětem tohoto sporu.        Soud ve věci rozhodl, se souhlasem účastníků řízení, bez nařízení jednání, v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.  Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..), vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu je nezákonné.         Ze správního spisu plyne, že dne 8. 10. 2013 vydal Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Policie ČR, Oznámení o zahájení správního řízení – a to ve věci správního vyhoštění žalobce podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. c), bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody pak bylo vydáno téhož dne. Dne 17. 10. 2013 vydal žalovaný správní orgán Oznámení o zahájení řízení dle ust. § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a to ve věci úhrady nákladů spojených s rozhodnutím o správním vyhoštění žalobce. Z téhož dne pak je ve spise obsaženo usnesení o stanovení lhůty k podávání návrhů a výzva k seznámení se s podklady. Datum 8. 11. 2013 nese dokument Správy uprchlických zařízení MV ZZC Bělá o průběžném vyúčtování nákladů spojených se správním vyhoštěním, kde byla zjištěna výše finančních prostředků žalobce při zajištění v částce 477,-.  Za 30 dní strávených ve středisku činí náklady za ubytování žalobce 3.900,- Kč a náklady za stravování 3.360,- Kč. Ze seznamu dočasně odebraných dokladů, věcí a finančních prostředků cizince při zajištění ze dne 9. 10. 2013 (různé drobnosti, batoh a dále bankovky a mince v celkové částce 477,- Kč. Dne 12. 2. 2014 provedl tento orgán vyúčtování, z něhož vyplynulo, že celkové náklady spojené se správním vyhoštěním žalobce činily částku 30.492,- Kč, z toho bylo uhrazeno 477,- Kč a zůstatek pro vrácení hotovosti žalobci činí 0. Výkaz nedoplatku zajištěného cizince činí 30.015,- Kč. Dne 26. května 2014 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena na 3 roky. Dne 3. 7. 2014 pak bylo vydáno napadené rozhodnutí, ukládající žalobci povinnost uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním, a to v částce 7.260,- Kč.        Žalobce uváděl, jak jeho námitky shora, mj., že nemá žádnou finanční hotovost a pokud by měl uhradit žalovanou částku nákladů zajištění za účelem správního vyhoštění, musel by se zadlužit. V tomto směru ovšem již stávající judikatura zcela jasně vymezuje povinnost zajištěného cizince, a to rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v Brně, sp. zn. 1 As 36/2009-88 ze dne 21. 5. 2009, 3 As 7/2009-49 ze dne 22. 7. 2009. V prvém z rozhodnutí se mj. uvádí, …. že „peněžními prostředky je s přihlédnutím ke znění § 123 zákona o pobytu cizinců potřebné rozumět faktické prostředky, jimiž cizinec disponoval a které jsou u něho zjištěny a zajištěny, nikoliv jakékoliv eventuálně v budoucnu získané prostředky cizince. Pro cizince plyne povinnost hradit náklady na vyhoštění ze zálohy nebo zajištěných finančních prostředků, ne jiným způsobem. Žalovaný je oprávněn rozhodnout pouze o povinnostech subjektů, uvedených v odst. 3 a 4 citovaného ustanovení, nikoliv o povinnosti cizince. Nedostatek pravomoci žalovaného rozhodnout o povinnosti cizince odpovídá neexistenci zákonné povinnosti cizince hradit náklady na vyhoštění jinak než ze zálohy nebo zajištěných finančních prostředků. Žalovaný tedy rozhodl v rozporu s čl. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod“  a současně NSS dospěl k závěru, že v daném případě žalobkyni uložená povinnost nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců, na který se žalovaný odvolává. Soud je, s ohledem na obdobnou skutkovou podstatu souzené věci přesvědčen, že stejně je tomu v souzeném případě žalobce. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ještě pojednával o složené jistotě, s níž již současné znění cit. ustanovení nepočítá, hovoří na prvním místě o uhrazení nákladů z peněžních prostředků cizince. Pojem „peněžní prostředky cizince“ je však potřebné vykládat tak, v jakých souvislostech zákon tento pojem v souvislosti s realizací správního vyhoštění užívá. NSS zde odkazuje např. na ust. § 137 cit. zákona, které upravuje provedení osobní prohlídky a prohlídky osobních věcí cizince za účelem zjištění, zda u sebe nemá cizinec mj. peněžní prostředky. Pokud je takové zjištění kladné, policie tyto zadrží, předá k úschově provozovateli zařízení. Ust. § 145 pak upravuje obdobně naložení s peněžními prostředky, získanými cizincem po dobu zajištění. Konečně § 146 stanoví oprávnění ministerstva použít za určitých podmínek uschované peněžní prostředky zajištěného cizince k úhradě, byť i částečné, výdajů, spojených s jeho pobytem v zařízení a se správním vyhoštěním. V dalším pak NSS výslovně uvádí, že z úpravy § 123 zákona o pobytu cizinců lze učinit bez dalšího výklad v tom smyslu, že „peněžními prostředky“ jsou zde myšleny faktické prostředky, jimiž cizinec disponoval, a které jsou u něho zjištěny a zajištěny a nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně v budoucnu získané prostředky cizince. Pokud však takto nejsou k dispozici peněžní prostředky cizince, nastupuje možnost uložit uvedenou povinnost dalším osobám, které zákon vysloveně označuje, cizinec je již z plnění povinnosti vyloučen (pro nemožnost plnit) a zákon poté pamatuje na další okruh osob, které mohou být povolány k plnění této povinnosti, vždy však až v pořadí, které sám zákon určuje a po vyloučení předchozí možnosti – dle odst. 4. Po vyloučení možnosti uspět s úhradou nákladů u těchto osob pak nastupuje další krok – realizace, předpokládaná zněním odst. 6.        V daném případě žalobce v době přijetí do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová měl k dispozici peněžní prostředky ve výši zjištěných a zajištěných 477,- Kč, které byly v souladu se zákonem (§ 146 zákona o pobytu cizinců) použity při jeho propuštění k úhradě výdajů, spojených s jeho správním vyhoštěním. K předpisu úhrady dalších nákladů však již žalovaný nebyl, s ohledem na výše uvedený výklad, oprávněn, neboť žalobce žádné další peněžní prostředky neměl a jak uvedl argumentačně v žalobě, musel by se pro jejich zaplacení zadlužit, což zcela odporuje výkladu pojmu „peněžních prostředků cizince“ v souvislosti s ust. § 123 zákona o pobytu cizinců, jak uveden z judikatury shora. Vzhledem k takto zjištěným skutečnostem pak již soud po pečlivém rozboru stavu této věci dále nehodnotil, zda zajištění cizince bezprostředně směřovalo k jeho správnímu vyhoštění či nikoliv, neboť je přesvědčen, že tato argumentace je po výše provedeném výkladu nadbytečná. Soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že napadeným rozhodnutím žalovaného uložená povinnost žalobci uhradit žalovanému náklady spojené se správním vyhoštěním je v rozporu se zákonem, soudu tak nezbylo, než v souladu s ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V něm žalovaný vezme v úvahu skutečnosti, soudem výše vyložené (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).        Ve věci úspěšný žalobce náklady řízení neúčtoval, proto soud rozhodl o nákladech řízení dle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když náklady právního zastoupení žalobce byly řešeny samostatným usnesením.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     V Hradci Králové dne 24. března 2015     JUDr. Jana Kábrtová, v.r. samosoudkyně