52Af 45/2014-88                   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Petry Venclové a Aleše Korejtka ve věci žalobkyně M.K., nar. „X“, bytem „X“,  zastoupené  Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Štěpánská 643/39, 11000 Praha 1, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, Budějovická 7, 140 96 Praha, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 9. 2014 č. j. 35156-3/2014-900000-304.3, č. j. 35156-4/2014-900000-304.3, č. j. 35156-5/2014-900000-304.3, č. j. 35156-6/2014-900000-304.3, a č. j.  35156-7/2014-900000-304.3,   t a k t o :   I.                   Žaloba se zamítá. II.                Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:   I. Žaloba a vyjádření žalovaného    Žalovanými rozhodnutími ve spojení s rozhodnutími Celního úřadu pro Pardubický kraj byl žalobkyni předepsán úrok z prodlení z nedoplatků na spotřební dani (rozhodnutí, kterými byla žalobkyni doměřena spotřební daň, nabyla moci práva a žaloby proti nim byly soudy rozhodujícími ve správním soudnictví zamítnuty).   Žalobkyně proti rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku podala žalobu, v níž však netvrdila, že by daň uhradila včas, popř. že počet dnů prodlení byl odlišný, nežli jej správce daně v platebním výměru uvedl, anebo že konečná suma úroku numericky neodpovídá, tedy netvrdila nic relevantního z hlediska právní úpravy úroku z prodlení, nýbrž namítala, že „původní rozhodnutí správce daně“ (tedy platební výměry, kterými byla žalobkyni doměřena spotřební daň) „jsou nezákonná“ a „pokud jsou původní rozhodnutí, ze kterých vychází platební výměry z úroku z prodlení nezákonná, popřípadě nesprávná“, jsou i „rozhodnutí správce daně, která vznikla na jejich základě nezákonná“. To, že žalobkyně nemá konkrétní výhrady proti žalovaným rozhodnutím, nýbrž jejich nezákonnost dovozuje pouze z tvrzené nezákonnosti pravomocných a vykonatelných platebních výměrů, kterými byla žalobkyni doměřena spotřební daň, potvrdil i zástupce žalobkyně při jednání soudu dne 11. 2. 2015.   Nezákonnost platebních výměrů, kterými byla žalobkyni doměřena spotřební daň, žalobkyně dovozuje z toho, že S.K. (manžel žalobkyně) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, přičemž z rozsudků trestních soudů je dle žalobkyně patrno, že jí S.K. „fakticky ovládal“, a proto se žalobkyně domnívá, že celní úřady by měly „vymáhat“ daň a úroky na panu K., nikoli na ní.   V závěru žaloby žalobkyně obecně namítla, že se žalovaný nevypořádal se všemi návrhy důkazních prostředků (a však neupřesnila, s jakými konkrétními návrhy), jakož ani „s vysvětlením“ blíže neurčené „pověřené osoby“.   Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.   Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba především vypořádat námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) zdůraznil, že žalobní námitky jsou „zmatečné“, neboť směřují proti jiným než žalovaným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že dle žalovaného je jeho rozhodnutí věcně správné a zákonné, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.   II.   Posouzení věci krajským soudem   Nejprve krajský soud připomíná, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (dispoziční zásada), které je třeba výslovně formulovat v žalobě (§ 71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006-63, dostupný na www.nssoud.cz).   Dále platí, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz  atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (tento právní názor akceptoval i Nejvyšší správní soud – viz např. bod 15 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014 – 9). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17, popř. rozsudky ve věcech 1 Afs 81/2013, 1 Afs 82/2013, 1 As 72/2013, 9 Afs 22/2013, 9 Afs 39/2013, 9 Afs 45/2013, 3 As 80/2013 a řada dalších).  Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.   Nyní k samotnému přezkumu:   Předně je třeba zdůraznit, že žalobkyně zjevně přehlíží, že nalézací řízení ve věci spotřební daně (s jejíž úhradou je žalobkyně v prodlení) bylo pravomocně ukončeno a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlá dosud nebyla zrušena (žaloby proti nim podané byly zdejším soudem zamítnuty), a proto je třeba na tyto akty nahlížet jako na věcně správné a zákonné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci – res iudicata /res administrata/ pro veritate accipitur). K tomu však dosud nedošlo a samotná skutečnost, že trestní soud dospěl k závěru, že žalobkyni její manžel „fakticky ovládal“, není rozhodující. Daňovým subjektem byla žalobkyně, nikoli S.K. Je sice pravdou, že soudy ve správním soudnictví jsou na základě ustanovení § 52 odst. 2 s. ř. s. vázány rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (krajský soud ani žalovaný ovšem vinu S.K. nezpochybňuje), závěry obsažené v odůvodnění pravomocného rozhodnutí v trestní věci (tím spíše pak ve věci vedené vůči osobám odlišným od žalobkyně) však nelze jednoduše poměřovat se závěry celního úřadu či žalovaného. Jedná se totiž o dvě odlišná řízení (trestní vs. daňové), vzájemně rozdílná jak svým účelem (rozhodnutí o vině a trestu obžalovaných vs. vyměření daně ve výši, o které nejsou pochybnosti), tak způsoby zjišťování relevantního skutkového stavu (odlišné rozložení důkazního břemene). Taktéž předpoklady pro vznik určitého následku jsou zcela odlišné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Afs 128/2014 – 74). Žalovaný proto nepochybil, pokud při vydávání žalovaných rozhodnutí vycházel z pravomocných a vykonatelných dodatečných platebních výměrů (spotřební daň), jejichž právní moc žalobkyně ostatně ani nezpochybňovala.   Lze tedy uzavřít, že i kdyby byl určitý platební výměr, jímž byla žalobkyni doměřena spotřební daň, nezákonný, pokud nabyl moci práva, pak je právně závazný a svědčí mu presumpce správnosti správních aktů, dokud nebude zrušen. Lze se proti němu bránit (mimořádnými) opravnými prostředky či podněty k uplatnění prostředků dozorčích,[1] avšak pokud tyto prostředky (podněty) nebyly uplatněny řádně a včas (popř. byly uplatněny, avšak byly shledány nedůvodnými), zůstává (byť i nezákonné) rozhodnutí objektivně existujícím a již ho nelze odstranit.   Pro úplnost je třeba dodat, že k přezkumu rozhodnutí předcházejících dalším rozhodnutím správce daně se i Nejvyšší správní soud již v minulosti opakovaně vyjádřil, přičemž vymezil hranice takového přezkumu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 137/2004 - 62, č. 1182/2007 Sb. NSS, a ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 Afs 136/2006 - 60, dostupný na www.nssoud.cz). Závěry vyplývající z citované judikatury jsou  - mutatis mutandis - použitelné i v nyní posuzované věci. V řízení proti rozhodnutím, která jsou předmětem stávajícího soudního řízení, tak nelze zásadně přezkoumávat, v souladu s principy zákonnosti a legitimity, jiná než napadená rozhodnutí, pokud zákon nestanoví výslovně jinak (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, dostupný na č. j. 8 Afs 64/2008 – 51, dostupný www.nssoud.cz).   Nejvyšší správní soud dále judikoval (byť se toto rozhodnutí týkalo penále, závěry jsou – mutatis mutandis - použitelné i pro toto řízení), že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí ve věci penále se nemohou řešit otázky zákonnosti uložení daňové povinnosti, na níž je penále navázáno (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 Afs 30/2007 – 68, rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 47/2009 – 45, nebo rozsudek ze dne 18. 8. 2011, č. j. 2 Afs 55/2011 – 59, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 Afs 77/2011 – 91, rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 53/2013 – 33, všechny dostupné na www.nssoud.cz).  Ačkoliv vyměření daně a předepsání penále (zde úroku z prodlení) jsou dva spolu související úkony, dochází k vyměření daně a předepsání penále (zde úroku z prodlení)  dvěma samostatnými rozhodnutími správce daně. Proti těmto dvěma rozhodnutím lze brojit samostatnými odvoláními a žalobami, resp. kasačními stížnostmi. Tato samostatnost má za následek, že daňový subjekt nemůže do řízení o přezkumu rozhodnutí o sdělení penále (zde úroku z prodlení) přenášet námitky vztahující se k posouzení, zda vůbec a v jakém rozsahu měla být v jeho případě vyměřena daň, k níž se penále (zde úrok z prodlení) upíná. Tuto otázku lze závazně posoudit v rámci samotného přezkumu platebního výměru, jímž byla vyměřena daň. Rozsah přezkumu platebního výměru na penále (zde úroku z prodlení) odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu platebního výměru na daň limitován a je zaměřen zejména na posouzení, zda penále (zde úrok z prodlení)  mělo být vůbec předepsáno, zda bylo vyměřeno ve správné výši a za relevantní dobu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 6/2011 – 86, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 Afs 77/2011 – 91, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Žalobkyně však žádnou ze zmíněných námitek neuplatnila, tedy nenamítala, že počet dnů prodlení byl odlišný, nežli jej správce daně v platebním výměru uvedl, anebo že konečná suma úroku numericky neodpovídá, tedy netvrdila nic relevantního z hlediska § 252 a 253 daňového řádu. Tuto skutečnost potvrdil i zástupce žalobkyně při jednání soudu dne 11. 2. 2015. Žaloba proto nemohla být úspěšná.   Pokud jde o námitku žalobkyně, že se žalovaný nevypořádal se všemi návrhy důkazních prostředků, jakož ani „s vysvětlením“ blíže neurčené „pověřené osoby“, pak tato je natolik obecná, že ji nelze ani považovat za žalobní bod, neboť žalobkyně neuvedla, s jakými konkrétními návrhy se žalovaný opomněl vypořádat a ani blíže neoznačila zmiňovanou „pověřenou osobu“. Již vůbec pak neuvedla, jaké rozhodné skutečnosti pro vydání žalobou napadených rozhodnutí měly být provedením žalobkyní blíže neoznačených důkazů zjištěny. Navíc při jednání soudu na provedení důkazů netrvala.     III. Závěr a náklady řízení   Lze tedy uzavřít, že ani jedna ze základních žalobních námitek nebyla důvodná, a proto krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I). Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), jelikož se však žalovaný práva na náhradu nákladů řízení vzdal, krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).     P o u č e n í :   Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci.    Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.    Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     V Pardubicích dne 11. února 2015    Jan Dvořák v.r.  předseda senátu     Za správnost vyhotovení: Vladimíra Píchová   [1] Jak známo, existují  jednak  prostředky instanční (řádné) a mimořádné, jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí - ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.