Podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 není možné považovat nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu na osobnosti za zvláštní nárok z ochrany osobnosti, ale jedná se o obecný nárok na náhradu újmy způsobené deliktním jednáním.

19Co 280/2016 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobců a) JUDr. BR, bytem xxx, b) JUDr. MR, bytem xxx, c) JUDr. MR, bytem xxx, všichni zastoupeni advokátem Mgr. Pavlem Bučinou, se sídlem T. G. Masaryka 108, 272 01 Kladno, proti žalovanému JF, narozenému xxx, bytem xxx, zastoupenému advokátem JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, o ochranu osobnosti, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. července 2016, č. j. 10C 148/2015-189, takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud výrokem I shora označeného rozsudku uložil žalovanému povinnost odstranit do tří dnů od právní moci rozsudku z reportáže “Dobře organizovaná skupina připravuje seniory o nemovitosti“, která byla dne 17. 3. 2015 uveřejněna na internetovém serveru tisen.tv, snímek první strany smlouvy o zápůjčce, jejíž horní okraj je opatřen přelepem JUDr. BR, notářky v K, jakož i zvukový doprovod „Š měla při všem asistovat rodina kladenských advokátů“. Výrokem II rozsudku uložil žalovanému povinnost uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku na internetovém serveru tisen.tv omluvu tohoto znění: „…Dne 17. 3. 2015 byla na internetovém serveru tisen.tv uveřejněna reportáž s názvem “Dobře organizovaná skupina připravuje seniory o nemovitosti”, v níž v souvislosti s údajnou protiprávní činností JŠ zaznělo tvrzení „Š měla při všem asistovat rodina kladenských advokátů R“. Dne 12. 6. 2015 byl na internetovém serveru tisen.tv uveřejněn v diskuzi k této reportáži příspěvek JF obsahující tvrzení: „A kde očerňuji právnickou rodinu R? Já jen tvrdím, že úkony, které dělá tato rodina a jim podřízení, nejsou zcela v souladu se zákonem“. Oba tyto výroky jsou nepravdivé a za jejich uveřejnění se JUDr. BR, JUDr. MR a JUDr. MR omlouvám…“ Výroky III–V rozsudku soud dále uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 42.299 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce. Okresní soud tímto rozsudkem zcela vyhověl žalobě žalobců o ochranu osobnosti, zásah, do níž spatřovali v obsahu reportáže uveřejněné na serveru tíseň.tv, podle které měli žalobci asistovat při činnosti organizované skupiny připravující seniory o nemovitosti. Jednalo se o reportáž uveřejněnou na internetu, k níž probíhala i diskuse, ve které měl žalovaný vystoupit taktéž tak, že byla poškozena dobrá pověst žalobců při výkonu povolání advokáta a notáře. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovanému bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2016 povoleno oddlužení poté, co byl zjištěn jeho úpadek, soud předtím vyloučil řízení o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a) 250.000 Kč, žalobci b) 500.000 Kč a žalobci c) 250.000 Kč k samostatnému řízení, které je ze zákona přerušeno. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázáno, že žalovaný je autorem zmíněné reportáže i komentářů k této reportáži a je také moderátorem tíseň.tv. V rámci reportáže s názvem „Dobře organizovaná skupina připravuje seniory o nemovitosti“ zazněl v čase 9:29 minut výrok: „Š měla při všem asistovat rodina kladenských advokátu R“, přičemž byl tento komentář připojen k záběru na první stranu smlouvy o zápůjčce, jejíž horní okraj je opatřen přelepem první žalobkyně, notářky v K, se sídlem v xxx. V rámci internetové diskuse k této reportáži dne 12. 6. 2015 žalovaný uvedl: „A kde očerňuji právnickou rodinu R? Já jen tvrdím, že úkony, které dělá tato rodina a jim podřízení, nejsou zcela v souladu se zákonem. Jestli za to může R, či R nebo jejich syn, to se třeba dozvíte v další připravované reportáži“. Z výslechu svědka Mgr. JT soud zjistil, že se zná asi 15 let se třetím žalovaným (správně žalobcem c/), u kterého pracoval jako koncipient. Svědek uvedl, že se žalobci nijak nepodíleli na uzavírání smlouvy mezi ním a svědkyněmi Š a Ř, respektive ohledně uzavření smlouvy byl sepsán notářský zápis v kanceláři prvé žalobkyně a smlouva byla podepisována v kanceláři notářského kandidáta prvé žalobkyně. Při sepisu smlouvy byl přítomen i Š, důvod jeho přítomnosti svědek neznal. Výslechem svědkyně Š soud zjistil, že měla finanční problémy a v té době jí navštívil JŠ a paní K, kteří na ni činili psychický nátlak s tím, že ji chtějí pomoci a že za ní zaplatí dluhy. Svědkyně tedy podepsala smlouvu a k podpisu přemluvila i svoji matku. Svědkyně podepisovala přijetí větší částky peněz, což jí vysvětlil Mgr. T tak, že se jedná o provizi lidem, kteří jí pomáhají, že za ní zaplatí její dluhy a že bude povinna vrátit větší částku. U podpisu smlouvy nikdo ze žalobců nebyl. V den podpisu smlouvy se účastníci smlouvy sešli v kanceláři JUDr. R, kde byl připraven notářský zápis. Svědkyně má za to, že žalobci byli zástupci Mgr. T. Svědkyně uvedla, že neměla možnost prostudovat si notářský zápis řádně, na podpis bylo málo času, stáli nad nimi lidé, kteří je nutili, aby rychle podepsali a oni mohli jet zaplatit její dluhy. Š byl přítomen při sepisu smlouvy v advokátní kanceláři. Když svědkyně podepisovala notářský zápis, Š seděl na chodbě a svědkyně se svojí matkou u sekretářky. V notářské kanceláři se pohybovalo více lidí, kopie notářského zápisu svědkyně nedostala. Při podpisu smlouvy dělal Š na chodbě hluk, nikdo mu v tom nebránil. Z protokolu o výslechu svědkyně Ř je zřejmé, že svědkyně si na okolnosti uzavření smlouvy nevzpomínala a nebyla schopna popsat, kdy, kde a za jakých okolností smlouva byla uzavřena. Z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. října 2015, sp. zn. 8C 22/2013-208, měl soud za prokázané, že jím byla určena neplatnost smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 3. 2013 mezi EŠ a IŘ na straně jedné a Mgr. JT na straně druhé. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2016, č. j. 22 Co 458/2015-246 pak byl tento rozsudek změněn tak, že žaloba se zamítá. Z odůvodnění těchto rozsudků nevyplývá, že by snad žalobci aktivně vystupovali při uzavírání zmíněných smluv. Z výslechu svědkyně JB soud zjistil, že uzavřela smlouvu o úvěru či nějakou podobnou smlouvu v kanceláři advokáta R. Při podpisu smlouvy mluvil JUDr. R se Š, ostatní mlčeli. Svědkyně popsala JUDr. R jako člověka v brýlích, v obleku, stáří kolem 50 let a bez vousů. Z obsahu rozhovoru mezi žalovaným a Š, zaznamenaným na zvukovém nosiči na č. l. 120 spisu soud zjistil, že Š sáhodlouze popisuje způsoby své činnosti, k činnosti žalobců se v podstatě nevyjadřuje, nepopisuje jejich účast na jednotlivých transakcích. Z tohoto záznamu soud neučinil závěr, že by žalobci byli aktivními účastníky obchodů, které organizoval Š, Č a další. Z protokolu o jednání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 18 C 22/2015 soud zjistil, že ve věci byla slyšena žalovaná AP, která ve svém výslechu uvedla, že u podpisu smlouvy mezi ní a Č na straně jedné a svědkyní B na straně druhé byl přítomen Mgr. R jako notář. Po takto provedeném dokazování soud učinil skutkový závěr, že nezjistil, že by kdokoliv ze žalobců byl členem jakékoliv skupiny, či by takové skupině asistoval, která by organizovala podloudné obchody směřující k tomu, aby byli starší lidé či lidé, kteří se ocitli ve hmotné nouzi, připravováni o své nemovitosti. Z dokazování je zřejmé, že starší občané či občané v hmotné nouzi byli manipulováni k podpisu smluv, na základě kterých posléze přišli o své nemovitosti. Avšak z dokazování nevyplynulo, že by to byli právě žalobci, kteří by se na takové činnosti vědomě a aktivně podíleli. Soud připouští, že některý ze žalobců (zejména první žalobkyně) poskytl v průběhu doby právní pomoc při přepisu některých smluv, avšak ani tyto samotné smlouvy soudu nebyly předloženy a soud tedy ani neví, zdali došlo k sepisu smlouvy některým ze žalobců, či případně pouze ověření podpisů na smlouvě první žalobkyní. K tvrzením, která jsou obsažena v reportáži či případně internetové diskusi, by žalovaný musel doložit skutečně konkrétní činnost žalobců, a to každého z nich zvlášť, ze které by bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobci na činnosti této skupiny podíleli aktivně a vědomě. To se však žalovanému nepodařilo. Shora popsaný skutkový stav věci zhodnotil soud tak, že není možné, aby reportáž vyvolávala mylný dojem, že žalobci byli či jsou členy organizované skupiny, která se dopouští v podstatě kriminální činnosti či této skupině aktivně pomáhají. Vyjádření, že této skupině měla při všem asistovat rodina kladenských advokátů R, může vzbuzovat dojem, že žalobci byli skutečně členy takové skupiny či aktivně vystupovali ve prospěch této skupiny. Pouhé poskytnutí právní pomoci nelze hodnotit jako asistenci, když pod pojmem asistence si soud v kontextu celé reportáže spojuje aktivní účast žalobců směřující k uzavírání smluv nevýhodných pro ty, kteří jsou v tísni. Pokud žalobci neměli povědomost o tom, že se uzavírá obchod, který je v rozporu s dobrými mravy či snad dokonce protiprávní, nelze je obviňovat z toho, že byli aktivními účastníky takového procesu a vědomě takové činnosti asistovali. Povolání advokáta či notáře je povolání, kde je vážnost člověka jedním ze základních atributů úspěšného provozování advokátní či notářské praxe. Pokud advokát či notář ztratí dobrou pověst, má to zásadní dopad na jeho profesní činnost. Nepravdivé tvrzení, že advokát či notář je součástí organizované skupiny, která úmyslně poškozuje účastníky smluvního vztahu, případně že advokát či notář postupuje ne zcela v souladu se zákonem, tedy protiprávně, musí mít ve svém důsledku zásadní dopad na důvěru mezi ním a klienty. Žalovaný tak překročil míru možné kritiky v reportáži, neboť z ní vyplývá, že žalobci napomáhají nemorálnímu či snad dokonce nezákonnému jednání, aniž by pro takové své tvrzení měl jakýkoliv podklad. Reportáž samotná vzbuzuje dojem, že žalobci při výkonu svého zaměstnání úmyslně napomáhají k páchání činnosti, která je v rozporu s dobrými mravy či přímo se zákonem. Ty samé závěry lze použít i na otázku následné internetové diskuse, v níž žalovaný výslovně uvádí, že úkony, které žalobci činí, nejsou zcela v souladu zákonem, a vzbuzuje tak dojem, že jednání žalobců je nezákonné. Údaje uvedené v reportáži nejsou hodnotícím úsudkem, nýbrž skutkovým tvrzením. Žalovaný se v průběhu jednání snažil prokázat, že jeho tvrzení jsou pravdivá, z dokazování však vyplynulo pouze to, že v kanceláři první žalobkyně došlo k ověření podpisů a jména žalobců se objevují pouze okrajově, a to v situaci, kdy poskytovali právní pomoc. Některé z těchto důkazů ani přesně nespecifikují, kdo ze žalobců se měl na právní pomoci podílet. Podle názoru soudu nelze v tomto případě uplatňovat princip „kolektivní viny“ žalobců tak, že jako by bylo v podstatě jedno, kdo ze žalobců jakýkoliv úkon učinil. Proto soud žalobě vyhověl v plném rozsahu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku. Předně namítal vadu řízení spočívající v tom, že soud usnesením z 26. 4. 2016 č. j. 10C 148/2015-150 vyloučil část žalobou uplatněného nároku k samostatnému projednání s odůvodněním, že na žalovaného byl prohlášen úpadek a bylo mu povoleno oddlužení. Zveřejněním povolení oddlužení však nastalo dle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona přerušení soudního řízení, neboť se jednalo o žalobu, v níž byl uplatněn nárok na zadostiučinění v penězích a také na náhradu nákladů řízení, což jsou práva týkající se majetkové podstaty žalovaného jakožto insolvenčního dlužníka. Jestliže je řízení přerušeno, nemůže činit soud žádné úkony, a tudíž ani nemůže vydat usnesení, kterým vylučuje část žaloby k samostatnému projednání, a i kdyby tento úkon soud mohl učinit, nemůže nabýt právních účinků. Rozhodnutí o pokračující části sporu o úpravě reportáže a omluvě v sobě navíc již zahrnuje i rozhodnutí o tom, že bylo zasaženo do osobnostních práv žalobců a v jakém rozsahu, což bude mít zásadní význam při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění v penězích v usnesením přerušené části sporu. Pokračující část soudního řízení se tudíž již sama o sobě týká práva majetkové podstaty žalovaného jako insolvenčního dlužníka, neboť výrazným způsobem předurčuje právo žalobců na výši přiměřeného zadostiučinění. I kdyby tedy bylo usnesení soudu o vyloučení části věci k samostatnému projednání v právní moci, nelze pokračovat ani v „okleštěné“ části žaloby, neboť se i nadále týká práv k majetkové podstatě. Z tohoto důvodu považuje žalovaný za správné, aby byl rozsudek okresního soudu podle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušen, případně stranám oznámeno přerušení řízení i v této části soudního sporu. Ve věci samé žalovaný namítl, že se soud nevypořádal se všemi důkazy jím navrženými a argumentací na nich postavenou. Soud se zejména nevypořádal s preventivní funkcí reportáže, jejímž cílem bylo ukázat osobám v tísni a seniorům, které byly někým osloveny s nabídkou „pomoci“ s dluhy, jejímž cílem je vylákat nemovitost, že i jejich případ může skončit obdobně jako v reportáži. Tyto osoby nejsou schopny se orientovat ve smlouvách, ale bezpochyby budou ostražitější, pokud zjistí, že se jedná v jejich případě o podobný scénář co do míst i osob. Je tedy třeba vážit preventivní funkci reportáže pro veřejnost na straně jedné proti možnému zásahu do osobnostních práv žalobců, kdy manželé R anebo jejich zaměstnanci byli minimálně přítomni uzavírání smluv s absentující svobodnou vůlí, a přesto nijak nezasáhli. Pokud se jedná o posouzení výroků v reportáži, nelze je posuzovat striktně z hlediska porušení konkrétních ustanovení právních předpisů v rámci pozitivního pojetí práva, ale zejména z hlediska vnímání obyčejných lidí, kteří reportáž zhlédli, tedy z hlediska přirozeného práva. Ve vnímání „obyčejných lidí – neprávníků“ je advokát a notář zárukou solidnosti a správnosti provedených právních jednání. Advokát a notář se nijak nepodílí na jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, není u takového jednání nečinně přítomen a nedopustí ho v prostorách své advokátní či notářské kanceláře. Obdobně to definují i stavovské předpisy advokátní a notářské komory. Konkrétní formulace výroků „asistence“ a „ne zcela v souladu se zákonem“ pak nijak nevypovídá o tom, že by došlo ze strany rodiny R k porušení zákona, a poukazuje pouze na to, že takové jednání je na hraně toho, co by advokát, notář, resp. jejich zaměstnanci měli ve vnímání „obyčejných lidí – neprávníků“ činit. Napadené výroky žalovaného pak soud nesprávně považoval za skutková tvrzení, ačkoli se jedná o hodnotící úsudek žalovaného, který vycházel z jím předložených podkladů. Žalovaný soudu dále vytkl, že rozhodoval o jiných výrocích, než které byly žalovány, neboť posuzoval, jestli se žalobci aktivně účastnili na práci organizované skupiny anebo aktivně v ní asistovali. Asistovat se však dá i pasivitou, např. nedodržením všech pravidel výkonu advokacie či notářské činnosti. Tímto lze činnost organizované skupiny umožnit i bez toho, aby o ní některý z manželů R věděl či byl do ní zapleten. Stejně tak není třeba při jednání „ne zcela v souladu se zákonem“ prokazovat zavinění ve vztahu k činnosti organizované skupiny, když žalovaný o případném zavinění v reportáži nic netvrdí. Kdyby se žalobkyně a) a žalobce c) důsledněji řídili pravidly pro výkon jejich povolání a byly dodržovány kontrolní mechanismy zjišťující svobodnou vůli subjektů a omezující přítomnost a pohyb třetích osob tuto vůli ovlivňující, nemohlo by dojít ze strany organizované skupiny k jednání uvedenému v reportáži. V tomto rozsahu však soud výroky žalovaného nijak neposuzoval. Ohledně skutkového stavu věci poukázal žalovaný na okolnost, že nahrávka pana Š je plně v souladu s výpověďmi svědkyň Š, Ř, B a P. Všechny tyto důkazy tvoří jeden celek, který z různých úhlů vypovídá o způsobu uzavírání půjček u lidí, kteří se ocitli v tísni a pro svůj věk nejsou plně schopni chápat to, že podpisem nevýhodných smluv přicházejí o svou nemovitost. Mezi investory těchto půjček označil pan Š kromě jiného JUDr. R staršího, který je zmiňován v nahrávce i jako dlouholetý známý pana Š a jeho právní zástupce. Tyto půjčky se pak podepisují v notářské kanceláři JUDr. R, přičemž v nahrávce je zmiňován zaměstnanec notářské kanceláře Mgr. B. Lze důvodně předpokládat, že pokud JUDr. R umožnila uzavírání těchto smluv ve své notářské kanceláři, musela o tomto „podnikání“ také vědět. Z odůvodnění rozsudku ve věci Š a Ř plyne, že půjčka, kterou zajistil pan Š pro Mgr. T (bývalého zaměstnance JUDr. R staršího), je půjčkou lichevní. Panu Š a dalším osobám bezdůvodně přítomným bylo umožněno chovat se v notářské kanceláři hlučně, činit nátlak na svědkyně a neumožnit jim přečíst si řádně a v klidu smlouvy, čemuž nikdo ze zaměstnanců notářské kanceláře nezabránil. Z výpovědi svědkyně Ř je pak zřejmé, že nebyla schopna posoudit to, co podepisuje, přičemž její stav musel být na první pohled zřejmý i zaměstnancům notářské kanceláře JUDr. R, a přesto byly ověřeny její podpisy na smlouvách a sepsán notářský zápis. Z výpovědí svědkyň shora pak plyne, že při uzavírání smlouvy v notářské kanceláři JUDr. R byl přítomen JUDr. R starší, který nebyl zástupcem žádné ze stran a nevysvětlil, proč tam je. JUDr. R starší pak nijak nezabránil uzavření nevýhodné smlouvy pod nátlakem ze strany svědkyně B. S přihlédnutím k nahrávce pana Š lze předpokládat, že JUDr. R mohl být u tohoto jednání z pozice investora, aby si ohlídal svou investici. Soud se touto argumentací žalovaného nezabýval a dokonce se nijak konkrétně nevyjádřil k výroku pana Š na nahrávce ohledně zapojení JUDr. R staršího jako investora. Z provedených výslechů svědkyň Š a B pak nesprávně dovodil, že třetí osoby nebyly přímo v notářské kanceláři, kde na ně byl činěn nátlak, a naopak v rozporu s jejich výpověďmi tvrdí, že tyto třetí osoby byly pouze před kanceláří. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud prvoinstanční rozsudek zrušil, případně ho sám po opakovaném provedení důkazů změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne. Žalobci se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřili. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilé odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c/, d/, e/ a g/ o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jím napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Učinil tak bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je třeba zrušit podle § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.). Odvolací soud nejprve přezkoumal opodstatněnost námitky žalovaného, že prvoinstanční řízení je zatíženo vadou spočívající v nedostatku podmínek řízení, neboť řízení o celé žalobě je ze zákona přerušeno v důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení žalovaného. Tuto námitku však neshledal opodstatněnou. Předně je třeba uvést, že pokud jsou žalobou uplatněny vedle sebe práva týkající se majetkové podstaty žalovaného v úpadku a práva jiná, je přípustné majetkový nárok, ohledně něhož bylo řízení ze zákona přerušeno dle § 140a odst. 1 z. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, vyloučit k samostatnému projednání a pokračovat dále v řízení o nároku nemajetkové povahy. Tento procesní postup je zcela v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, přičemž na procesní rozhodnutí, jímž je takový nárok vyloučen k samostatnému projednávání a rozhodnutí, nelze hledět jako na rozhodnutí, jehož vydání po přerušení řízení je zakázáno, neboť pouze zajišťuje možnost soudu pokračovat ve zbývající části řízení, která není ze zákona přerušena. Zcela shodného procesního výsledku by bylo možno dosáhnout vyloučením nároku, o němž bylo rozhodnuto přezkoumávaným rozsudkem, z čehož je zřejmé, že se jedná o otázku formálního postupu soudu, nikoli o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní otázkou však je, zda žalobou uplatněné nároky na upuštění od neoprávněného zásahu žalovaného do osobnosti žalobců a odstranění jeho následků na straně jedné a nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích na straně druhé jsou nároky samostatnými či nikoli, tzn. zda vůbec přichází v úvahu majetkovou část žalobou uplatněného nároku vyloučit k samostatnému řízení. Není sporu o tom, že právní úprava ochrany osobnosti zakotvená v z. č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013, považovala tyto nároky za neoddělitelné, což je možno dovodit nejen jazykovým a logickým výkladem ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák., ale taktéž z judikatury obecných soudů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 2707/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2014). V přezkoumávané věci však mělo dojít ze strany žalovaného k zásahu do osobnosti žalobců jednáními, jichž se měl dopustit dne 17. 3. 2015 a dne 12. 6. 2015, a proto je třeba žalobou uplatněné nároky posuzovat již dle z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Konstrukce ochrany osobnosti zakotvená v § 82 o. z. pak odůvodňuje závěr, že podle současné právní úpravy není možné považovat nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu na osobnosti za zvláštní nárok z ochrany osobnosti, a to vzhledem k taxativnímu výčtu těchto nároků v “novém” občanském zákoníku. Dochází tak oproti předchozí právní úpravě k podstatné koncepční změně, která souvisí se sjednocením obecného deliktního (škodního) práva v o. z. a nárok satisfakčního charakteru za způsobenou osobnostní újmu je nyní v našem právu považován za obecný nárok vyplývající ze způsobené nemajetkové újmy. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva podle občanského zákoníku je tedy v současnosti možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle § 2894 a násl. o. z. Zvláštní nároky z ochrany osobnosti a nárok na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění jsou tudíž vzájemně nepodmíněné a možný je i jejich souběh (viz Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), C.H. BECK, 1. vydání, 2014. 475-476s.). S ohledem na shora popsané proto odvolací soud dospěl k závěru, že postup prvoinstančního soudu, jímž byl nárok žalobců na odčiněné nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích vyloučen k samostatnému projednání, nezatížil toto řízení vadou spočívající v nedostatku podmínek řízení, ani jinou procesní vadou ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Při přezkumu skutkových a právních závěrů prvoinstančního soudu však odvolacímu soudu nezbylo než uzavřít, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Prvoinstanční soud se totiž nejen že nevyrovnal s pro věc podstatnými částmi jím provedených důkazů, ale část důkazů navržených žalovaným ani neprovedl, aniž by tento svůj procesní postup v odůvodnění rozsudku jakkoli vysvětlil. Z obsahu spisu je současně zřejmé, že žalovaný nebyl poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti navrhnout další důkazy k prokázání svého tvrzení, a přesto soud uzavřel, že žalovanému se nepodařilo unést důkazní břemeno. Z pominutých částí důkazů je možno upozornit např. na část výslechu svědka Mgr. JT, že ohledně uzavření smlouvy byl sepsán notářský zápis v kanceláři notářského kandidáta žalobkyně a) a při sepisu smlouvy byl přítomen i pan Š, přičemž svědek důvod jeho přítomnosti neznal. Soud se nijak nevypořádal s otázkou věrohodnosti tohoto tvrzení, když Mgr. JT byl jednou smluvní stranou a svědkyně Š jako druhá smluvní strana vypověděla, že nad nimi stáli lidé, kteří je nutili smlouvy rychle podepsat. Tato svědkyně i podle zjištění prvoinstančního soudu obsaženého v odůvodnění rozsudku vypověděla, že nejdříve za přítomnosti p. Š podepsala smlouvu v kanceláři Mgr. T a poté se sešli v téže budově v kanceláři koncipienta JUDr. R, kde byl připraven notářský zápis. Prvoinstanční soud se však nepozastavil nad krátkou časovou návazností vyhotovení obou listin, která svědčí o tom, že musely být připravovány v součinnosti Mgr. T a zaměstnanců notářské kanceláře žalobkyně a). Žádné skutkové ani právní závěry soud nevyvodil ani ohledně podmínek, které byly svědkyni Š vytvořeny při seznamování s notářským zápisem a při jeho podpisu, a stejně tak se nikterak nevypořádal se skutečností, že svědkyně neobdržela kopii notářského zápisu, která jí náležela. Pokud se jedná o výslech svědkyně Ř, prvoinstanční soud se omezil na pouhé konstatování, že svědkyně si na okolnosti uzavření smlouvy nevzpomínala a nebyla schopna popsat, kdy, kde a za jakých okolností byla smlouva uzavřena. Tento důkaz však při hodnocení svých skutkových zjištění zcela pominul, ačkoli bylo jeho povinností se s ním vypořádat zejména v tom směru, zda byla svědkyně Ř způsobilá k právnímu jednání, jemuž byl přítomen notářský kandidát žalobkyně a), a zejména zda její případná nezpůsobilost k právnímu jednání musela být na první pohled zřejmá. Pokud se jedná o spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 8C 22/2013, soud se v rámci svých skutkových zjištění omezil pouze na výroky rozsudků soudů prvního a druhého stupně s tím, že z jejich odůvodnění nevyplývá, že by snad žalobci aktivně vystupovali při uzavírání zmíněných smluv. V rámci skutkového hodnocení věci pak soud připouští, že některý ze žalobců poskytl v průběhu doby právní pomoc při přepisu (?) některých smluv, avšak „ani tyto samotné smlouvy soudu nebyly předloženy a soud tedy ani neví, zdali došlo k sepisu smlouvy některým ze žalobců, či případně pouze ověření podpisů na smlouvě první žalobkyní“. Žalovaný však v rámci důkazních návrhů (č. l. 54) navrhl důkaz zjištěním obsahu celého spisu sp. zn. 8C 22/2013 Okresního soudu v Kladně, přičemž z odůvodnění rozsudků provedených prvoinstančním soudem k důkazu je zřejmé, že součástí předmětného spisu musela být jak smlouva o půjčce mezi svědkyněmi Š a Ř na straně jedné a Mgr. T na straně druhé, tak notářský zápis sepsaný následně v kanceláři notářského kandidáta žalobkyně a). Z výslechů svědkyně JB pak prvoinstanční soud podle odůvodnění svého rozsudku zjistil, že uzavřela smlouvu o úvěru či podobnou smlouvu v kanceláři žalobce a), při jejímž podpisu žalobce a) mluvil s p. Š, ostatní mlčeli a svědkyně nevěděla, o jaký typ smlouvy se jedná, ačkoli by tento důkaz hodnotil ve spojení s obsahem protokolu o výslechu druhé smluvní strany smlouvy uzavírané v advokátní kanceláři žalobce c) AP (č. l. 163 až 164 p.v.). Stejně tak soud nevysvětlil, proč neučinil žádná skutková zjištění z vyjádření Policie ČR ze dne 30. 9. 2015, které bylo čteno při jednání konaném dne 18. 5. 2016 (č. l. 155). Tento důkaz se navíc i přes jeho provedení při jednání nestal součástí spisu a odvolací soud jej učinil součásti spisu až poté, kdy ho objevil nezačíslovaný mezi stejnopisy podání v zadní části spisu. Ačkoliv vzhledem ke způsobu rozhodnutí o odvolání žalovaného není odvolací soud oprávněn hodnotit obsah tohoto důkazu, již samotná okolnost, že byl vydán Policií ČR a vztahuje se k projednávané věci, svědčí o jeho důležitosti. Pokud pak žalovaný za jeden ze stěžejních důkazů k prokázání pravdivosti jeho tvrzení označil zvukový nosič na č. l. 120 obsahující jeho rozhovor s JŠ, přičemž v podání, jímž doplnil důkazní návrhy (č. l. 54), avizoval, že v něm JŠ přímo uvádí, jakým způsobem se provádí „půjčovací byznys“, a na dotaz žalovaného přímo uvádí, že investorem tohoto byznysu jsou i R, soud se v rámci skutkových zjištění učiněných z tohoto důkazu omezil na pětiřádkové konstatování, které nemá charakter skutkového zjištění, ale již skutkového hodnocení, v jehož rámci uvedl pouze tolik, že se JŠ „k činnosti žalobců v podstatě nevyjadřuje“, přičemž následuje již skutkový závěr, že z tohoto záznamu se nepodává, že by byli žalobci aktivními účastníky obchodů, které organizoval Š, Č a další. Skutková zjištění soudu učiněná z tohoto důkazu se tedy vůbec nevěnují tomu, zda tvrzení žalovaného, že investorem tohoto byznysu jsou i R, je pravdivé či nikoli, ačkoli toto tvrzení má ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku zajisté velkou důležitost. Z důkazních návrhů uvedených v podání žalovaného z 27. 8. 2015 (č. l. 54) pak zůstaly neprovedeny důkazy smlouvami podepsanými JB, přičemž ohledně smlouvy uzavřené mezi ní a AP bylo svědeckými výslechy prokázáno, že byly uzavírány v advokátní kanceláři žalobce c), a dále zůstal neproveden důkaz zjištěním obsahu žalovaným označených spisů Policie ČR, ohledně nichž žalovaný e-mailovou komunikací mezi jeho právním zástupcem a Policií ČR doložil, že policie tyto spisy poskytne pouze pro konkrétní řízení k výzvě soudu. Soud pouze při jednání konaném dne 13. 1. 2016 (č. l. 95) sdělil zástupci žalovaného, že spisy Policie ČR a spisy GIBS je třeba označit tak, aby bylo možné zjistit, který z těchto spisů je veden kterým policejním ředitelstvím, aniž by ho současně upozornil, že pokud žádané označení neprovede, tyto důkazy nebudou vyžádány. Povinností soudu však bylo tyto důkazy opatřit a provést i bez jím žádaného upřesnění, neboť příslušné krajské policejní ředitelství bylo možno určit již podle té které spisové značky, což je prvoinstančnímu soudu z úřední činnosti taktéž zajisté známo. Navíc ze žalobcem předloženého e-mailu plukovníka Mgr. Davida Záhorského, Policejní prezidium ČR, ze dne 20. 8. 2015 je zřejmé, že upřesnění, od kterého orgánu je třeba spisy vyžádat, by se prvoinstančnímu soudu dostalo i na základě případného telefonického či e-mailového dotazu na pisatele. Neproveden zůstal bez jakékoliv zmínky soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí i další důkazní návrh považovaný žalovaným za stěžejní, a to důkaz videozáznamem rozhovoru žalovaného s JŠ, který byl soudu předložen k důkazu při jednání konaném dne 12. 8. 2015 (č. l. 45) a nachází se v přílohové obálce na č. l. 42. Na základě shora popsaných pochybení prvoinstančního soudu je opodstatněn závěr, že jeho rozsudek nelze věcně přezkoumat, a to jak pro nedostatek důvodů, tak pro závažnou vadu, kterou řízení před ním zatížil. K tomu odkazuje odvolací soud zejména na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 729/2000, sp. zn. III. ÚS 359/05, sp. zn. I. ÚS 593/04, sp. zn. I. ÚS 301/02, sp. zn. I. ÚS 116/05 a řada dalších), podle níž „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.“ Jelikož prvoinstanční soud shora popsaný postup evidentně nedodržel, odvolacímu soudu nezbylo, než podle § 219a odst. 1 písm. a/ a b/ ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Prvoinstanční soud nejprve doplní dokazování o žalovaným označené a dosud neprovedené důkazy. Bude-li mít poté za to, že žalovaný dosud provedenými důkazy neprokázal, a to ve vztahu ke každému ze žalobců samostatně, asistenci při činnosti skupiny, kterou se zabývá v reportáži ze dne 17. 3. 2015, vyzve žalovaného podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení dalších důkazů k prokázání tohoto jeho tvrzení. Současně bude mít prvoinstanční soud na zřeteli, že pojem „asistence“ nemusí znamenat aktivní podíl na činnosti skupiny zmiňované v reportáži žalovaného, ale k naplnění pojmu „asistence“ jak u advokáta, tak u notáře zajisté postačuje pouhá vědomost o tom, že se s využitím jeho odborných znalostí uzavírá obchod, který je v rozporu s dobrými mravy či snad dokonce protiprávní. Prvoinstanční soud sice uzavřel, že žalobci neměli povědomost o tom, že se takový obchod uzavírá, s ohledem na neúplnost jeho skutkových zjištění a neúplnost hodnocení jím provedených důkazů se však jedná evidentně o závěr neúplný, a tedy předčasný. Dospěje-li soud po doplnění dokazování na základě jím provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění naopak k závěru, že žalobci či některý z nich skutečně „asistovali“ organizované skupině prezentované v tomto řízení zejména JŠ při uzavírání jejich obchodů, tzn. vykonávali příslušné služby advokáta či notáře přes znalost obsahu smluv uzavíraných v rozporu s dobrými mravy, případně protiprávně (takováto zjištění zajisté umožní prvoinstančnímu soudu obsah příslušných smluv a zejména pak obsah důkazních materiálů shromážděných Policií ČR), bude třeba ověřit správnost skutkového tvrzení žalovaného, podle něhož „úkony, které dělala tato rodina a jim podřízení, nejsou zcela v souladu se zákonem“. K tomu odvolací soud dodává, že nesouhlasí s obranou žalovaného, že se z jeho strany jednalo nikoli o skutkové tvrzení, ale o hodnocení, neboť jeho vyjádření neměla charakter hodnotícího úsudku. V novém rozhodnutí ve věci prvoinstanční soud rozhodne znovu o nákladech řízení včetně tohoto odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě. V Hradci Králové dne 21. listopadu 2016 předsedkyně senátu