Jestliže žalobce zahájí řízení o neúčinnost právního úkonu podle § 42a odst. 1 obč. zák. ve tříleté lhůtě dle § 42a odst. 2 obč. zák., a poté nastane právní skutečnost, v důsledku níž není nadále dobře možné odporovat tomuto právnímu úkonu podle § 42a odst. 1 obč. zák., je žalobce oprávněn změnit petit žaloby na náhradu dle § 42a odst. 4 obč. zák. i po uplynutí tří let od odporovaného právního úkonu, ačkoli tak mohl učinit i do té doby.

19Co 388/2015 USNESENÍ Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svobodové a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce: Priton Management S.A., se sídlem Corner of Eyre & Hutson Street 306, Belize City, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, 602 00, Brno, proti žalované MF, nar. xxx, bytem xxx, právně zastoupené Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 147, 537 01 Chrudim, o určení neúčinnosti právního úkonu, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 7. 2015, č.j. 4C 192/2014-165, takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku ve výši 90.590,11 Kč s úroky 15,9 % ročně z částky 40.256,60 Kč od 18. 4. 2009 do zaplacení, s úroky z prodlení 9,25 % ročně z částky 50.532,28 Kč od 18. 4. 2009 do 30. 6. 2009, s úroky z prodlení 8,5 % ročně z částky 50.532,28 Kč od 1. 7. 2009 do 30. 12. 2009, s úroky z prodlení 8 % ročně z částky 50.532,28 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a s úroky z prodlení z částky 50.532,28 Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů, platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí trvání prodlení (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 78.198,40 Kč k rukám právní zástupkyně žalované Mgr. Radky Vodičkové do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku se podává následující: Žalobou podanou dne 13. 6. 2014 se žalobce jako věřitel vykonatelné pohledávky za PČ, nar. xxx, přiznané mu dle rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 12. 2010, č. j. 53EC 217/2010-58, který je pravomocný od 28. 1. 2011, domáhal vůči žalované určení neúčinnosti dohody o vypořádání dědictví schválené usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 9. 2011, č. j. 14D 713/2010-61, na základě které dlužník žalobce PČ z dědictví ničeho nepožadoval, a to ani vyplacení svého dědického podílu, kterého hodnota byla stanovena v částce 283.750 Kč. Předmětem vypořádání tohoto dědictví byl majetek představovaný hodnotami: pozemek parc. č. st. 171, stavba č. p. 79 na pozemku parc. č. st. 171, pozemek p. č. 64 se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v obci a k. ú. RnZ, v hodnotě 600.000 Kč a náhradová pohledávka za pozůstalým manželem LČ z titulu vypořádání SJM ve výši 535.000 Kč. Účastníkem dohody o vypořádání dědictví po VČ byl též pozůstalý manžel LČ, nar. xxx, který ovšem zemřel dne xxx. Ten rovněž z dědictví nic nepožadoval. Dalším účastníkem dohody byl VČ, nar. xxx, omezený ve svéprávnosti. Tomu z dědictví náleží pohledávka za žalovanou ve výši odpovídající jeho dědickému podílu. Žalovaná tak sama nabyla do výlučného vlastnictví shora specifikovaný soubor nemovitostí, jakož i náhradovou pohledávku za pozůstalým manželem LČ z titulu vypořádání SJM. Dlužník žalobce PČ se podle žalobce uzavřením dohody o vypořádání dědictví vzdal bez náhrady dědického podílu v hodnotě 283.750 Kč, představujícího podíl o velikosti 1/4 ze všech hodnot dědictví po VČ. Toto jednání bylo učiněno výlučně ve prospěch žalované, která nabyla hodnoty z dědictví, aniž by musela cokoliv ve prospěch PČ plnit. Předmětná dohoda o vypořádání dědictví po VČ byla uzavřena v době, kdy již byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 12. 2010, č. j. 53 EC 217/2010-58, pravomocný a vykonatelný. Dohoda o vypořádání dědictví pak nabyla účinnosti teprve právní moci usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 9. 2011, č. j. 14D 713/2010-61, dne 14. 9. 2011. V té době již bylo dlužníkovi PČ doručeno i usnesení o nařízení exekuce vydané Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou dne 20. 4. 2011, č. j. 18EXE 1387/2011-9. Dohoda o vypořádání dědictví byla uzavřena s osobami blízkými dlužníkovi, přičemž dlužník žalobce PČ byl u projednání dědictví a uzavření dohody o vypořádání dědictví zastoupen žalovanou na základě plné moci ze dne 11. 11. 2010. Žalovaná tak v zastoupení dlužníka PČ učinila úkon, ze kterého bezúplatně nabyla majetkový prospěch na úkor majetku PČ, potažmo jeho věřitelů. Uvedeným jednáním tedy dlužník PČ měl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele, žalobce. Žalobce proto žádal, aby soud prohlásil dohodu o vypořádání dědictví, na základě které PČ nepožadoval z dědictví ničeho, za právně neúčinnou vůči jeho osobě podle § 42a odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Žalovaná kromě obrany, že případný dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat, uplatnila též námitku, že ještě před podáním odpůrčí žaloby kupní smlouvou ze dne 27. 5. 2014 s právními účinky vkladu dne 6. 6. 2014, kdy vklad práva byl povolen pod sp. zn. V-3344/2014-607 dne 8. 7. 2014, převedla nemovitosti, které nabyla na základě dohody o vypořádání dědictví ze dne 16. 2. 2011, na jinou osobu. Již z toho důvodu soud nemůže podle žalované žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu vyhovět. Žalovaná dále namítla, že musí-li být právo na peněžitou náhradu ve smyslu § 42a odst. 4 části věty za středníkem občanského zákoníku (stejně jako právo na určení právní neúčinnosti odporovaného úkonu) uplatněno u soudu do tří let ode dne, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn, nebo, týká-li se odporovatelný právní úkon nemovitostí, ode dne následujícího po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, jinak zanikne prekluzí, nebylo žalobcem uplatněno toto právo u soudu v zákonné lhůtě, tudíž prekluzí zaniklo. Žalobce následně v podání ze dne 6. 5. 2015 navrhl změnu žaloby tak, že nově se žalobce po žalované domáhá zaplacení náhrady ve výši 90.590,11 Kč (tj. úhrnu žalobcem kapitalizovaných částek) s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I rozsudku, tzn. po žalované žádá poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku 1964 část věty za středníkem ve výši pohledávky, kterou má žalobce za dlužníkem, včetně jejího vykonatelného příslušenství v podobě nákladů na uplatnění pohledávky v exekučním řízení dle příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. Marcela Kubise, soudního exekutora Exekutorského úřadu Šumperk, č. j. 139 EX 07383/11-062, ze dne 30. 4. 2013 ve výši 11.240,90 Kč. Soud připustil tuto změnu žaloby usnesením č. j. 4C 192/2014-130 z 11. 6. 2015. Okresní soud z usnesení téhož soudu č. j. 14D 713/2010-61, ze dne 8. 9. 2011, které nabylo právní moci dne 14. 9. 2011, zjistil, že jím byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zemřelé zůstavitelce VČ (matce žalované i PČ), přičemž tato dohoda měla následující obsah: žalovaná z ní nabyla rodinný dům čp. 79 - bydlení na pozemku stavební parcele č. 171 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek stavební parcela č. 171 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek pozemková parcela č. 64 - zahrada se všemi součástmi a příslušenstvím (vedlejší stavba - dřevník, venkovní úpravy - přípojka elektro, vody, kanalizace, žumpa, zpevněné plochy, trvalé porosty ovocné a okrasné) v katastrálním území a obci RnZ, náhradovou pohledávku za pozůstalým manželem z titulu vypořádání SJM ve výši 535.000 Kč s tím, že se zavázala vyplatit na dědický podíl nesvéprávného pozůstalého syna VČ, r. č. xxx, částku ve výši 283.750 Kč, a to do 2 let ode dne právní moci usnesení o schválení dědické dohody. Pozůstalý manžel LČ a pozůstalý syn PČ z dědictví nic nepožadovali, ani vyplacení dědického podílu. Z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou soud dále zjistil, že jako vlastnice nemovitostí shora je nyní zapsána LK, a to na základě kupní smlouvy z 27. 5. 2014, když právní účinky zápisu nastaly ke dni 6. 6. 2014 a zápis byl proveden 8. 7. 2014. Tatáž skutečnost byla zjištěna i z předložené kupní smlouvy datované dnem 27. 5. 2014, sjednané mezi žalovanou a LK. Z výpisu z katastru nemovitostí téhož katastrálního úřadu ze 7. 8. 2014 bylo dále zjištěno, že podání předmětné žaloby zde bylo zapsáno jako oznámení o podané žalobě o dovolání se neúčinnosti právního jednání s právními účinky zápisu ke dni 17. 6. 2014. Soud dále provedl výslech svědka MF, bývalého manžela žalované, a z něho učiněná skutková zjištění popsal v odůvodnění rozsudku, aniž by je posléze jakkoli právně zhodnotil. Dále zjistil z usnesení č. j. 18EXE 1387/2011-9, z 20. 4. 2011, a rozsudku č. j. 53EC 217/2010-58, z 6. 12. 2010, téhož soudu i připojených dopisů dlužníka PČ z 5. 12. 2014 a 26. 8. 2010, že tyto listiny prokazují tvrzení žalobce o existenci jeho pohledávky za PČ ve výši 90.590,11 Kč včetně žalobcem vyčíslených úroků a úroků z prodlení. S ohledem na níže popsané závěry soud z dalších listinných důkazů předložených žalovanou k majetku PČ pro věc samu nic zásadního nezjistil. Na základě shora popsaných zjištění poté okresní soud uzavřel, že žalobce sice prokázal tvrzení o existenci pohledávky vůči PČ ve výši specifikované ve změněné žalobě, avšak žalobě nemůže být vyhověno. Žaloba v této věci byla podána dne 13. 6. 2014, přičemž žalobce se původně domáhal určení toho, že dohoda o vypořádání dědictví schválená tímto soudem pod č. j. 14D 713/2010-61 z 8. 9. 2011 není účinnou vůči němu jako věřiteli PČ, nicméně k datu 6. 6. 2014 žalovaná již nebyla vlastnicí nemovitostí. Žalobce následně změnil žalobu na plnění, tedy na úhradu částky 90.590,11 Kč s příslušenstvím až na základě rozhodnutí soudu, tedy k datu 11. 6. 2015. Žalovaná tudíž důvodně namítla, že nárok žalobce vůči ní na úhradu této částky se v mezidobí promlčel, resp. zanikl prekluzí. Pokud se žalobce odvolával na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25Cdo 2911/2013, v něm šlo o situaci, kdy bylo nutno změnit žalobu určovací na žalobu na plnění vzhledem k tomu, že v době podání žaloby sice žaloba byla důvodná, ale během řízení došlo ke změně skutkových okolností, a proto bylo nutno žalobu změnit. V tomto rozhodnutí pak šlo o náhradu škody dle § 442 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., kdy se nahrazovala škoda v penězích, jen požadovala-li to poškozená strana, jinak se škoda nahrazovala uvedením do předešlého stavu. V této věci jde však o zcela jiný skutkový základ sporu, kdy už k datu podání žaloby bylo vlastnictví žalované dotčeno tou změnou, že fakticky toto vlastnictví žalované k předmětným nemovitostem neexistovalo, ale svědčilo jiné osobě – viz datum účinnosti vkladu vlastnického práva LK, byť zápis do katastru nemovitostí byl proveden až následně 8. 7. 2014. Ustanovení § 42a tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. předpokládá, že věřitel se může nadále domáhat při vyhovění žalobě uspokojení své pohledávky z majetku, který příslušným (tj. neúčinným) právním úkonem z majetku dlužníka odešel. Teprve až pro případ, že takový postup není možný, následuje náhrada plnění v penězích. Žalobce podle přesvědčení soudu už z výpisu z katastru nemovitostí měl a mohl seznat, že předmětné nemovitosti, vůči jejichž nabytí žalovanou se domáhal neúčinnosti právního úkonu, jsou předmětem prodeje. Žalobce navrhl změnu žaloby až podáním ze dne 6. 5. 2015, neučinil tedy návrh na změnu žaloby ve lhůtě 3 let od právní moci usnesení o schválení dědické dohody. Soud proto považoval námitku prekluze nároku žalobce žalovat na plnění vznesenou žalovanou za zcela důvodnou a žalobu na toto plnění zamítl. Na podporu správnosti svého právního názoru okresní soud poukázal na závěry učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21Cdo 1676/2012, které podle něho dopadají i na souzenou věc. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve sporu, přičemž žalované byla přiznána náhrada odměny jejího právního zástupce za 6 úkonů právní služby před změnou žaloby v sazbě 9.460 Kč (v odůvodnění rozsudku je písařskou chybou uvedena číslice 9) a za 3 úkony právní služby po změně žaloby v sazbě 4.740 Kč, tj. z tarifní hodnoty 90.590,11 Kč, 9x paušální náhrada 300 Kč, cestovné v celkové výši 2.018,40 Kč, náhrada za ztrátu času 1.800 Kč a náhrada nákladů pořízení přehledů vlastnictví 700 Kč, celkem tedy 78.198,40 Kč. Žalobce podal proti rozsudku odvolání směřující pouze do právního posouzení věci. Namítl, že původní žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu ze dne 13. 6. 2014 byla podána včas, tedy před uplynutím tříleté prekluzivní doby. Poté co bylo v průběhu řízení prokázáno, že se již nelze s úspěchem domáhat určení neúčinnosti dědické dohody, jelikož nemovitost, která byla předmětem dohody mezi žalovanou a dlužníkem, již byla zcizena, změnil žalobní petit žaloby v souladu s § 42a odst. 4 občanského zákoníku a požadoval poskytnutí náhrady. Při podání žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu vycházel z důvěry v materiální publicitu katastru nemovitostí a tedy v to, že právní stav, který je tam zakotven, je platný. Žalobce neměl informaci o probíhajícím vkladovém řízení. Měl za to, že i po změně žalobního petitu byly zachovány účinky podání žaloby před uplynutím prekluzivní lhůty. Pokud by tomu tak nebylo, pak mohlo ad absurdum docházet k situacím, kdy např. žalobce podá měsíc před uplynutím prekluzivní doby žalobu na neúčinnost právního úkonu, avšak řízení o vkladu, které bylo zahájeno před podáním žaloby, skončí až po uplynutí prekluzivní doby, přičemž žalobce nemá žádnou možnost zjistit, že probíhá vkladové řízení a jeho nárok tak automaticky zanikne. I kdyby žalobce o probíhajícím vkladovém řízení věděl, musel by zahájit 2 řízení, aby si mohl být 100 % jistý, že uspěje, a to jak žalobou na určení neúčinnosti právního úkonu, tak i žalobou na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, protože žalobce nemůže mít v průběhu vkladového řízení jistotu, zda katastrální úřad vklad vlastnického práva k nemovitosti zapíše, zda některá ze stran od smlouvy neodstoupí či zda je smlouva neplatná. Se dvěma žalobami se pojí dvojí úhrada soudního poplatku a dvojí náklady řízení, ačkoli by bylo předem jasné, že minimálně v jednom řízení žalobce úspěšný nebude. Obdobná situace může nastat, pokud by žalovaný v průběhu vkladového řízení zemřel. Pak by se vkladové řízení přerušovalo až do doby, kdy by bylo rozhodnuto o dědictví, a opět by žalobci nezbylo nic jiného než pro jistotu podat i žalobu na náhradu. Žalobce dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně dobré víry toho, kdo jedná v důvěře ve správnost údajů v katastru nemovitostí. Dovozoval, že v souladu se zásadou materiální publicity by měl být chráněn i v případě, že zpětným zápisem vlastnického práva byly údaje uvedené v katastru nemovitostí po podání žaloby změněny. Přístupem okresního soudu bylo žalobci fakticky odepřeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož po zjištění, že žalobní nárok, kterého se domáhal již nelze uplatnit, změnil petit žaloby na jediný možný v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2911/2013. Žalobce dále poukázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2005, sp. zn. 25 Co 453/2005, z něhož vyplývá, že ke stavení prekluzivní doby pro uplatnění nároku dochází podáním žaloby za předpokladu, že je již v době podání žaloby alespoň v základu zřejmé, na základě jakých skutkových okolností a jakého reálného výsledku se žalobce domáhá. Žalobce přitom skutkové okolnosti žaloby po celou dobu řízení neměnil, pouze po zjištění, že žalovaná již není vlastníkem nemovitosti, změnil žalobní petit na jediný možný. Obdobně lze dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2911/2013, kde Nejvyšší soud uvedl, že: „Uplatnil-li žalobce včas podanou žalobou nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu, nemůže žalovaný úspěšně uplatnit námitku promlčení jen proto, že po uplynutí promlčecí doby žalobce změnil žalobní návrh tak, že požadoval náhradu škody v penězích.“ Žalobce vyslovil přesvědčení, že soud neměl uznat námitku prekluze uplatněnou žalovanou za důvodnou a na základě provedených důkazů měl žalobě vyhovět. Pro případ, že se odvolací soud neztotožní s právním posouzením žalobce a nezmění rozsudek tak, že žalobě bude vyhověno, nechť je změněn nákladový výrok rozsudku, neboť okresní soud odvozoval výši sazby mimosmluvní odměny za úkony provedené před změnou žaloby z ceny dědického podílu dlužníka v dědickém řízení ve výši 283.750 Kč, ze kterého vypočítal výši 1 úkonu právní služby na 9.460 Kč, ačkoli předmět řízení zahájeného žalobou o neúčinnost právního úkonu nelze sám o sobě ocenit, jak konstatoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 616/2014. Dále neměla být žalované přiznána náhrada nákladů za pořízení přehledů vlastnictví dlužníka, neboť osvědčují pouze to, že dlužník byl ke dni 4. 5. 2001 vlastníkem v nich uvedených nemovitostí, zatímco smlouva o úvěru byla uzavřena až v roce 2007. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání žalobce vyslovila přesvědčení, že rozhodným stavem pro běh lhůt a uplatnění práv ve vztahu k nabývání či pozbývání vlastnického práva k nemovitostem jsou právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a nikoli okamžik vkladu vlastnického práva. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2975/2011. Podáním odpůrčí žaloby se tudíž běh lhůty k podání návrhu na zaplacení peněžité náhrady nestaví, jak správně dovodil okresní soud. Návrh na zaplacení náhrady v penězích byl podán až po uplynutí tříleté lhůty ode dne právní moci usnesení soudu o schválení dědické dohody, a proto bylo soudem správně přihlédnuto k prekluzi jím uplatněného nároku. Žalovaná měla dále za to, že podanými přehledy o majetku dlužníka PČ a svědeckou výpovědí MF prokázala, že jako sestra dlužníka nemohla poznat jeho případný úmysl zkrátit své věřitele, neboť se s ním nestýkala a nevěděla nic o jeho majetkových poměrech. Žalovaná dále měla za to, že soud při stanovení sazby odměny advokáta nepochybil, neboť určení neúčinnosti právního jednání bylo v souzené věci penězi ocenitelné. Náklady na pořízení přehledu majetku dlužníka byly podle žalované vynaloženy účelně, neboť pokud z nich vyplývá, že dlužník měl majetek, o který v konkurzu přišel, mohla se žalovaná důvodně domnívat, že nemohl opětovně nehradit svým věřitelům. Navrhla proto potvrzení obou výroků rozsudku okresního soudu. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilý odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jím napadený rozsudek, a to po vyžádání souhlasu účastníků s tímto postupem bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Odvolání žalobce shledal opodstatněným. Odvolací soud předně uvádí, že neshledal žádnou vadu řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na okolnost, že odvolání bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci, se tak jádrem přezkumu věcné správnosti prvoinstančního rozsudku stalo posouzení otázky, zda při podání žaloby o neúčinnost právního úkonu dlužníka, jehož účinky nastaly ke dni 14. 9. 2011, dne 13. 6. 2014 a změně této žaloby na žalobu o finanční plnění dne 6. 5. 2015 za situace, kdy žalovaná pozbyla vlastnictví k nemovitostem, z nichž se hodlal žalobce následně uspokojit, kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 5. 2014, která byla vložena do katastru nemovitostí dne 8. 7. 2014 s právními účinky vkladu ke dni 6. 6. 2014, je opodstatněn závěr o prekluzi práva žalobce na finanční náhradu vůči žalované jako osobě, která měla z dlužníkova úkonu prospěch. K tomu je třeba zodpovědět postupně dvě dílčí právní otázky, a to 1) zda byla žaloba o neúčinnost právního úkonu podána před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty a současně v době, kdy bylo možné, aby byl žalobce uspokojen exekučním postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a při kladné odpovědi na tuto otázku 2) zda po vkladu vlastnického práva k nemovitostem žalované ve prospěch třetí osoby provedeného v průběhu řízení bylo k zabránění prekluze nároku žalobce na náhradu dle § 42a odst. 4 obč. zák. nezbytné podat žalobu na plnění, případně takto změnit již podanou žalobu o neúčinnost právního úkonu do konce prekluzivní lhůty počítané od účinnosti odporovaného úkonu. Prvoinstanční soud oba v řízení postupně uplatněné nároky správně posuzoval podle § 42a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.). K právnímu úkonu (neboli právnímu jednání podle názvosloví „nového“ občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) dlužníka žalobce PČ, jímž mělo být zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, došlo za účinnosti obč. zák., takže i tříletá prekluzivní lhůta, stanovená v § 42a odst. 2 obč. zák. jednotně jak pro uplatnění neúčinnosti právního úkonu podle odstavce 1, tak pro uplatnění náhrady podle odstavce 4, začala běžet za účinnosti tohoto zákona (viz ustanovení § 3028 a § 3036 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Prvoinstanční soud též správně vyšel z toho, že tříletá prekluzivní lhůta k uplatnění nároků žalobce podle § 42a obč. zák. počala běžet od právní moci usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 14D 713/2010-61, ze dne 8. 9. 2011, o schválení dědické dohody mezi žalovanou a dlužníkem žalobce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 662/2012). Tříletá prekluzivní lhůta tedy počala běžet dnem následujícím po této události (nikoli již dne 14. 9. 2011, jak nepřesně uvedl prvoinstanční soud) a její poslední den připadl na 14. 9. 2014 (§ 122 odst. 2 obč. zák.). Prvoinstanční soud vyslovil právní názor o prekluzi práva žalobce na finanční náhradu vůči žalované s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 1676/2012, podle nichž „není důvodná žaloba o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, není-li dobře možné, aby byl věřitel uspokojen ,exekučním´ postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Věřitel má v takovém případě právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem občanského zákoníku; jde rovněž o odpůrčí žalobu ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloba představuje nejen požadavek věřitele o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale i věřitelem uplatněné právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem občanského zákoníku), v níž se otázka právní neúčinnosti dlužníkova právního úkonu zkoumá jen jako otázka předběžná…. Právo na náhradu ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem občanského zákoníku představuje (obdobně jako určení právní neúčinnosti právního úkonu) uplatnění práva odporovat právnímu úkonu, které musí být učiněno u soudu do 3 let ode dne, kdy právní úkon byl učiněn, jinak (prekluzí) zanikne (srov. § 42a odst. 2 občanského zákoníku)“. Tyto závěry však nejsou na souzenou věc plně aplikovatelné, neboť vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu věci, kdy dlužnice převedla na žalovanou členská práva u stavebního bytového družstva, s nimiž byl spojen nájem bytu a právo na bezplatný převod bytové jednotky s podílem na společných částech domu a pozemku, přičemž právo na bezplatný převod bylo následně žalovanou vůči bytovému družstvu realizováno. Žalobkyně podala před uplynutím prekluzivní tříleté lhůty od účinnosti smlouvy mezi žalovanou a dlužnicí žalobkyně jednak žalobu o určení neúčinnosti této smlouvy, jednak žalobu o zaplacení 500.000 Kč jako náhrady za to, co žalobkyni v důsledku smlouvy o převodu členských práv ušlo z majetku dlužnice, kterou v průběhu řízení rozšířila po zjištění hodnoty členských práv a povinností v bytovém družstvu znaleckým posudkem o dalších 150.000 Kč. První část shora citovaných závěrů dovolacího soudu pak odpovídá na otázku, zda mohou vedle sebe obstát žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu a žaloba o náhradu toho, co tímto úkonem ušlo z majetku dlužníka, a jejich druhá část odpovídá na otázku, zda lze přiznat žalobkyni právo na část náhrady ve výši 150.000 Kč, o kterou rozšířila žalobu po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty stanovené v § 42a odst. 2 obč. zák. V přezkoumávané věci však oproti situaci shora v době podání žaloby o určení neúčinnosti právního úkonu byla žalovaná zapsána jako vlastnice nemovitostí, zákonný podíl dlužníka na nichž hodlal žalobce exekučně postihnout, přičemž v důsledku vkladu vlastnického práva k těmto nemovitostem ve prospěch třetí osoby provedeného v průběhu řízení mu nezbylo, než žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu změnit na žalobu o vydání náhrady ve smyslu § 42a odst. 4 obč. zák. Žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu přitom byla podána před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty stanovené v § 42a odst. 2 obč. zák., a pokud by návrhu na vklad vlastnického práva třetí osoby dle kupní smlouvy ze dne 27. 5. 2014 nebylo z jakýchkoli důvodů vyhověno, bezesporu by bylo možné, aby byl žalobce uspokojen exekučním postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, tedy nemovitostí převáděných předmětnou kupní smlouvou. Rozhodnou právní skutečností, která vyvolala nezbytnost změnit žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle § 42a odst. 1 obč. zák. na žalobu o náhradu podle § 42a odst. 4 obč. zák., pak byly nikoli právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, jak nesprávně dovozuje prvoinstanční soud, ale právní skutečnost samotného vkladu vlastnického práva (tzv. intabulace), jímž je zápis do katastrálních operátů, který lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost, která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením vkladu do katastru (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3991/2010). Ke vkladu vlastnického práva třetí osoby do katastru nemovitostí došlo v přezkoumávané věci dne 8. 7. 2014, tedy po podání žaloby o neúčinnost právního úkonu dlužníka. Právní závěr prvoinstančního soudu, že už k datu podání žaloby bylo vlastnictví žalované k nemovitostem, z nichž se žalobce hodlal exekučně uspokojit, dotčeno „tou změnou, že fakticky toto vlastnictví žalované k předmětným nemovitostem neexistovalo, ale svědčilo jiné osobě“, tedy není správný. S ohledem na shora uvedené se stalo pro právní posouzení věci zásadním zodpovězení otázky, zda právní skutečnost nastalá v průběhu řízení, která vyvolala nutnost změny žaloby o neúčinnost právního úkonu dle § 42a odst. 1 obč. zák. na žalobu o vydání náhrady dle § 42a odst. 4 obč. zák., přivodila obnovení běhu tříleté prekluzivní lhůty dle § 42a odst. 2 obč. zák. Jak konstatuje i Nejvyšší soud ČR ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1676/2012, odpůrčí žaloba představuje nejen požadavek věřitele o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale i věřitelem uplatněné právo na náhradu, přičemž žaloba je podána včas tehdy, odpovídá-li jí uplatněný požadavek poměrům žalovaného v době podání žaloby, což bylo v přezkoumávané věci splněno. Nárok věřitele daný zákonem byl tudíž včas a řádně uplatněn u soudu, čímž došlo ke stavení prekluzivní lhůty, přičemž není důvodu dovozovat, že změna poměrů žalované nastalá v průběhu řízení způsobila obnovení jejího běhu. Připuštěním právního názoru žalované o novém běhu prekluzivní lhůty, který převzal prvoinstanční soud, by skutečně mohlo dojít k absurdním situacím předestřeným v odvolání žalobce, které by mohly nastat např. v případě, že žalobce podá měsíc před uplynutím prekluzivní doby žalobu na neúčinnost právního úkonu, avšak řízení o vkladu, které bylo zahájeno před podáním žaloby, skončí až po uplynutí prekluzivní doby. Žalobce by se sice o probíhajícím vkladovém řízení při náležité péči o svoje práva měl dozvědět, neboť v případě podání jakéhokoli návrhu směřujícího ke změně údajů v katastru nemovitostí je pouhým nahlédnutím do veřejně přístupných údajů katastru nemovitostí zřejmé, že právní poměry jsou dotčeny změnou a v čem tato změna spočívá, avšak – jak trefně uvádí žalobce - musel by zahájit 2 řízení, aby si mohl být stoprocentně jistý, že uspěje, a to jak žalobou na určení neúčinnosti právního úkonu, tak i žalobou na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, protože žalobce nemůže mít v průběhu vkladového řízení jistotu, zda katastrální úřad vklad vlastnického práva k nemovitosti zapíše. Kladení takovýchto požadavků na žalobce nemá žádné opodstatnění v hmotném ani procesním právu a setrváním na nich by žalobci bylo fakticky odepřeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Po žalobci proto nelze spravedlivě požadovat, aby po podání žaloby o neúčinnost právního úkonu v době, kdy je žalovaný vlastníkem majetku, který odporovaným úkonem ušel z majetku dlužníka, permanentně ověřoval, zda u žalovaného nedošlo ke změně vlastnických poměrů. V přezkoumávané věci sice žalobce mohl získat nahlédnutím do katastru nemovitostí poznatky o vedeném vkladovém řízení a následně mohl na změnu vlastnictví reagovat změnou žaloby podanou před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, avšak jen na základě toho, že tak neučinil, nelze přijmout zobecňující závěr o prekluzi jeho práva na finanční náhradu. Je totiž třeba mít na zřeteli, že předmětem odporovaného právního úkonu může být i majetek, který nepodléhá zápisu do veřejného seznamu, a v takovém případě by žalobce ani neměl šanci se o jeho zcizení z majetku žalovaného dozvědět. Jestliže tedy žalobce po zjištění, že původní žalobní nárok na neúčinnost právního úkonu již nelze uplatnit z důvodů nastalých v průběhu řízení, změnil petit žaloby na náhradu toho, co tímto úkonem ušlo z majetku dlužníka, nelze ani v případě, že tak učinil po uplynutí tří let od odporovaného právního úkonu, ačkoli tak mohl učinit i do té doby, dospět k závěru o prekluzi nároku na náhradu toho, co odporovaným úkonem ušlo z majetku dlužníka. Odvolací soud sdílí názor žalobce, že jde o právní situaci obdobnou situaci, na niž dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2911/2013, v němž Nejvyšší soud uvedl: „Uplatnil-li žalobce včas podanou žalobou nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu, nemůže žalovaný úspěšně uplatnit námitku promlčení jen proto, že po uplynutí promlčecí doby žalobce změnil žalobní návrh tak, že požadoval náhradu škody v penězích.“ Byť v přezkoumávané věci není změna žalobního petitu vyvolána výsledky dokazování v průběhu řízení, je i zde podle přesvědčení odvolacího soudu nutno připustit, aby žalovaný v průběhu řízení měnil žalobu z určovací na žalobu o plnění, aniž by byl ohrožen prekluzí nastalou právě z důvodu takové změny žaloby, neboť opačný výklad by byl v rozporu s oprávněným zájmem žalobce na ochraně jeho majetku. Právní posouzení věci prvoinstančním soudem tudíž není správné, neboť neměl uznat námitku prekluze uplatněnou žalovanou za důvodnou. Je proto nezbytné se uplatněným nárokem zabývat věcně. V tomto směru však prvoinstanční soud učinil potřebné skutkové a právní závěry pouze k existenci pohledávky žalobce vůči dlužníkovi. Ohledně otázky, zda žalovaná vynaložila náležitou pečlivost k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele, sice bylo vedeno dokazování výslechem svědka F a doklady předloženými žalovanou k majetku PČ, avšak soud z těchto důkazů s ohledem na nesprávný právní závěr o prekluzi žalobou uplatněného nároku neučinil žádné skutkové ani právní závěry. V tomto směru je jeho rozsudek tudíž nepřezkoumatelný, a proto odvolacímu soudu nezbylo, než ho zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. b/, § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Okresní soud v dalším řízení nejprve zhodnotí obsah důkazů již provedených ke zjištění, zda žalovaná vynaložila náležitou pečlivost ke zjištění úmyslu PČ zkrátit žalobce. Bude přitom mít na zřeteli, že vynaložení náležité pečlivosti podle shodného přístupu teorie a soudní praxe (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002) znamená, že druhá strana vynaložila aktivně veškeré úsilí, které lze na ní za daných poměrů požadovat, aby se o úmyslu dlužníka dozvěděla (musí se např. přesvědčit, zda právní úkon nezkracuje věřitele, popř. nesmí činit právní úkony a přijímat podle nich plnění na újmu práv věřitele dlužníka). To platí i tehdy, kdy dlužník uzavřením odporované smlouvy plní svou morální či právní povinnost (ze zákona či ze smlouvy – např. z dědické dohody). Pokud okresní soud dospěje k závěru, že žalovaná dosud provedenými důkazy neunesla důkazní břemeno svého tvrzení, že úmysl PČ krátit žalobce jako svého věřitele nemohla v době uzavření dědické dohody ze dne 16. 2. 2011 i při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat, bude postupovat podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Pokud by se ani poté žalované důkaz v tomto směru nepodařil, popř. by v tomto směru existovala pochybnost, bylo by nezbytné žalobě vyhovět. V konečném rozhodnutí o věci rozhodne okresní soud též o nákladech řízení včetně tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.), a to podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). K tomu odvolací soud podotýká, že okresní soud odvozoval výši sazby mimosmluvní odměny za úkony provedené před změnou žaloby z ceny dědického podílu dlužníka v dědickém řízení chybně, neboť předmět řízení zahájeného žalobou o neúčinnost právního úkonu nelze sám o sobě ocenit, jak konstatoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 616/2014. Tarifní hodnota se v řízení o žalobě o neúčinnost právního úkonu určí dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, v platném znění, tedy částkou ve výši 10.000 Kč. Odvolací soud přisvědčuje i námitce žalobce, že žalované neměla být přiznána náhrada nákladů za pořízení přehledů vlastnictví dlužníka, neboť osvědčují pouze to, že dlužník byl ke dni 4. 5. 2001 vlastníkem v nich uvedených nemovitostí, zatímco odporovaný právní úkon byl učiněn až v roce 2007. Nejedná se tedy o náklady potřebné k účelné obraně žalované. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. V Hradci Králové dne 12. ledna 2016 předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: