Při zániku jedné z více vedle sebe existujících osobních služebností (věcných břemen) užívání nemovitosti nepřirůstá oprávnění ze zaniklé osobní služebnosti (věcného břemene) vlastníku věci. Vlastník nemovitosti však již není nadále postižen v rozsahu zaniklé osobní služebnosti (věcného břemene) něco trpět nebo něčeho se zdržet.

Číslo jednací: 20Co 310/2016-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Kondra a soudců Mgr. Ley Pavlovové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobců a) Ing. OŠ, nar. xxx, a b) PaedDr. EŠ, nar. xxx, obou bytem xxx, obou zastoupených JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Semily, Nádražní 24, proti žalovanému Ing. VN, nar. xxx, bytem xxx, Toronto, Kanada, zastoupenému JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Šumavská 30, o určení rozsahu věcného břemene, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. srpna 2016 č j. 7C 52/2016-77, takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 11.046 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že žalovaný je oprávněn z titulu věcného břemene užívat blíže uvedený byt společně s žalobci. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž se nachází byt užívaný žalovaným na základě práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v roce 1992. Vedle žalovaného svědčilo právo užívání bytu též jeho matce, LN, která právo odpovídající věcnému břemenu nabyla vydržením. LN zemřela xxx. Takto zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Okresní soud měl především za to, že na požadovaném určení nemají žalobci naléhavý právní zájem, neboť rozsah práv a povinností ve vztahu mezi žalobci a žalovaným jednoznačně vyplývá ze smlouvy o zřízení věcného břemene z 15. 9. 1992. Okresní soud doplnil, že smrt LN nemá na rozsah omezení vlastnického práva žalobců žádný vliv. Došlo pouze k tomu, že zaniklo omezení věcným břemenem paní N. Omezení věcným břemenem žalovaného žalobcům zůstalo. Proti rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání. Namítali, že okresní soud hodnotil otázku naléhavého právního zájmu nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. O tom, že mezi účastníky panuje nesoulad ohledně otázky rozsahu věcného břemene, svědčí množství soudních sporů o náhradu škody. Je zřejmé, že vyřešením sporné otázky by se předešlo mnoha dalším sporům mezi účastníky. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že smrtí paní N zaniklo žalobcům jejich omezení věcným břemenem ve prospěch paní N, logickým následkem takového závěru je skutečnost, že v rozsahu tohoto zaniklého věcného břemene došlo k obnově projevů vlastnického práva žalobců. Okresní soud řádně nevysvětlil, jak se z věcného břemene žalovaného, které mu svědčilo nejprve spolu s manžely N a poté spolu s LN, stalo věcné břemeno výlučně pro žalovaného. Okresní soud pochybil též v tom, že se zabýval věcnou stránkou sporu, ačkoliv žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu dovodil dokonce z věcné stránky sporu. Nesprávně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, neboť odměna advokáta měla být stanovena dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c/, nikoliv podle § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný označil rozsudek okresního soudu za správný. Uvedl, že žalobci nemají pro jednoznačný obsah smlouvy o zřízení věcného břemene naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě týkající se rozsahu věcného břemene. Žalobci se mýlí, pokud se domnívají, že zánikem práv z věcného břemene ve prospěch manželů N došlo k nějaké změně v rozsahu věcného břemene zřízeného ve prospěch žalovaného. Právo žalovaného z věcného břemene nebylo zánikem druhého věcného břemene nijak omezeno a žalobcům naopak žádné právo vůči žalovaným nepřibylo. Pokud jde o náklady řízení, byla jejich výše stanovena správně podle ustanovení, které odpovídá předmětu řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu s podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným. Žalobci ve svém odvolání oprávněně namítají, že jejich žaloba neměla být zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V tomto směru odvolací soud přisvědčuje odvolací námitce žalobců. Nedostatek naléhavého právního zájmu totiž nelze dovozovat z toho, že smlouva zakládající věcné břemeno je jasná a srozumitelná. Spornost práv a závazků vyplývající z určitého právního vztahu je třeba posuzovat subjektivně, nikoliv objektivně. Pokud se účastníci v tomto případě na obsahu věcného břemene neshodli a rozhodnutí o předložené otázce může vnést do jejich vztahu jasno a zamezit tak budoucím sporům, je třeba existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovodit. Takový závěr je namístě tím spíše, jestliže různý výklad smlouvy, byť navenek jakkoliv srozumitelné, je příčinou mnoha jiných sporů, jak je tomu v tomto případě. Nebylo proto namístě zamítnout žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Bylo naopak třeba žalobu projednat věcně. I v takovém případě však musela být žaloba zamítnuta, a to z důvodů, které ve svém rozsudku naznačil již okresní soud a které dále rozvádí soud odvolací. Právnímu názoru žalobců, že smrtí LN na ně přešlo oprávnění odpovídající věcnému břemeni sloužícímu dříve LN, nelze přisvědčit. Žalobci jsou vlastníky nemovitosti, a jako takovým jim nemohla žádná práva k nemovitosti přibýt. Žalobci jako vlastníci věci nemohli k této věci nabýt ještě nějaké další právo, které dříve neměli. Nemohlo jim tak např. přibýt právo věc užívat v rozsahu, v němž dříve svědčilo LN, neboť v jejím případě šlo o právo k cizí věci, což u žalobců pojmově nepřichází v úvahu. Jde o jejich vlastní věc, k níž mají to nejsilnější právo, jež již nijak dále rozšiřovat nelze – právo vlastnické. Žalobci nemohou odvozovat právo užívat svou vlastní věc od LN, která byla k užívání oprávněna pouze na základě svého práva k věci cizí. Pokud by byl z hlediska teoretického uvažován jednoduchý vztah mezi jediným vlastníkem věci a jediným oprávněným z věcného břemene, mohl by vlastník po zániku věcného břemene užívat celou věc nikoliv proto, že na něho přešlo právo oprávněného z věcného břemene, nýbrž proto, že v důsledku zániku věcného břemene odpadlo omezení jeho vlastnického práva. Žalobcům tak mohla pouze ubýt povinnost vyplývající z dříve existujících věcných břemen. K tomu také smrtí LN došlo. Následek zániku tohoto věcného břemene se v právní sféře žalobců projevil tak, že nebyli nadále povinni umožňovat LN výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu. Na existenci a rozsahu věcného břemene ve prospěch žalovaného se tím – ve vztahu mezi žalobci a žalovaným – ovšem nic nezměnilo. Oprávnění žalovaného z věcného břemene nadále trvá, a to v rozsahu, v němž bylo zřízeno. Jedinou změnou je, že žalovaný při výkonu práva z věcného břemene nebude již omezen výkonem obdobného práva ze strany LN. Podle názoru odvolacího soudu je třeba uvážit ještě následující okolnost. Simultánní věcné břemeno vzniklo se souhlasem oprávněných z obou věcných břemen. Nikde však není řečeno, že by oprávnění se zřízením simultánního věcného břemene souhlasili, pokud by právo odpovídající některému z věcných břemen mohl vykonávat někdo jiný, např. žalobci. Je nutno předpokládat, že simultánní věcné břemeno zřídili oprávnění právě s ohledem na svůj blízký příbuzenský vztah. I toto hledisko nasvědčuje výkladu, že zanikne-li jedno z více simultánních věcných břemen, nenastupuje do práv ze zaniklého věcného břemene vlastník věci. Uvedené hodnocení ostatně odpovídá i tomu, co s odkazem na komentář k obecnému zákoníku občanskému uvedli v žalobě sami žalobci – v případě simultánních služebností uvolněné užívání nepřirůstá jiným oprávněným z jiných služebností (odvolací soud dodává: a ovšem ani vlastníku věci) a služebnost zanikne. I z citovaného názoru je patrné, že o přirůstání práva vlastníku věci nelze pojmově vůbec hovořit. Vlastník může být ve svém právu jen více či méně omezen, a po odpadnutí omezení se k němu vrací jeho vlastní vlastnické právo. Vlastník nemůže odvozovat svá práva k vlastní věci od třetí osoby. Žaloba založená na právním názoru, že žalobcům tzv. přirostlo právo užívání po LN a oni jsou tak oprávněni byt užívat spolu s žalovaným, musela být proto zamítnuta jako nedůvodná. Vzhledem k tomu, že okresní soud žalobu zamítl, je třeba považovat jeho rozhodnutí co do výroku rozsudku za správné. Odvolací soud je proto jako takové potvrdil (§ 219 o. s. ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšný i v odvolacím řízení, má proto právo též na náhradu nákladů této části řízení. Odvolací náklady žalovaného spočívaly v odměně za zastupování za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a/ a odst. 4 písm. b/ vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), dvou paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném za cestu zástupkyně žalovaného k odvolacímu soudu vykonanou osobním automobilem na trase Praha – Hradec Králové a zpět v celkové délce 240 km ve výši 1.529 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za ztrátu času za 8 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 1.917 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem činily odvolací náklady žalovaného 11.046 Kč. Odměna za zastupování byla stanovena, stejně jako již předtím správně okresním soudem, podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b/ ve spojení s odstavcem 3 písm. a/, a nikoliv dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb. Předmětem řízení totiž není zřízení nebo zrušení věcného břemene, jak se mylně domnívají žalobci, nýbrž určení existence práva (konkrétně rozsahu věcného břemene). Bylo proto třeba postupovat podle první z uvedených možností. Tímto vysvětlením zároveň odvolací soud reaguje na odvolací námitku žalobců týkající se výroku o nákladech řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Dovolání je třeba podat do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Jičíně. V Hradci Králové dne 29. listopadu 2016 předseda senátu